~Nathaniel P.O.V
Kývnutím jsem pozdravil mamku, která seděla v křesle. „Kde je táta?“ „Ještě nenapsal. Ale pojedu pak pro něj do Paříže, takže tady budeš sám.“ Chápavě jsem jí pohladil ruku a šel si udělat večeři, s kterou jsem následně zalezl do pokoje.
Znovu jsem si prohlížel Marcovo písmenkové prasátko a musel se usmívat. Bylo to hrozně roztomilé, jsem rád, že mi odpustil po tom incidentu s Měničem. I když jsem za ní rád, jinak by náš komiks nevznikl v takovém provedení, v jakém je.
„Co se tak culíš?“ zeptala se mamka, když jsem nádobí odnášel. „Jen tak.“ „Ne, ne. To není jen tak.“ zamyslela se a, „Ty jsi zamilovaný!“ radostně tleskla rukama.
Zarazil jsem se. „Ne, to ne, jen... kamarád.“ Umyl jsem talíř, uklidil ho a v pokoji sebou plácnul na postel.
Pokud mi nevěříte, tak mi nevěřte, ale nechtěl jsem nad tím přemýšlet. Ne, že by se mi ta myšlenka hnusila, ale už jsem byl tak dlouho zamilovaný do Marinette (a pořád jsem), že jsem nevěřil, že bych se mohl někdy takhle brzo už zamilovat do někoho jiného.
Ale ne, je to jen vážně dobrý kamarád, navíc, zamilovat se do kamaráda? To by vznikaly vážně trapné situace, z kterých by to bylo snadno poznatelné. Takže nemůžu být do Marca zamilovaný. Nebo ano?
Je pravda, že ho mám rád, to nepopírám. Ale že až tak moc? A co Marinette? Měl jsem pocit, že mi hlava vybuchne.
Můžu mít rád dva lidi najednou? Co to je za blbost, co když mě maj pak oba rádi, to jako hraju ruletu s kým skončím? A co jsem to zas právě vyprodukoval? Mě mít oni dva rádi?? Nuh-uh! Nebo aspoň ne v romantickém slova smyslu.
Jako, Marc je hezký, milý, chytrý, neskutečně roztomilý, trochu nešikovný, přátelský a ochotný a teď to vůbec nevyznělo tak, jako že by se mi líbil, ne, to se vám pouze zdálo.
S posledními myšlenkami nad Marcem jsem usnul.
Eyyo, příště se vracíme k Marcovi a jedna z větších chvil příběhu se blíží, bude dlouhá přes několik kapitol, takže se připravte :D