Věděl jsem, že můj život stál za nic, než jsme se sem přestěhovali, ovšem tady už to byla úplná katastrofa. Doma, pokud jsem to místo mohl tak nazývat, jsem nemohl pořádně vydržet ani pět minut, jelikož jsem měl pokoj s Alexem a on si pořád pouštěl nějaké příšerné písničky, tudíž jsem se nemohl pořádně soustředit na práci. Už dlouho jsem tvořil jednu aplikaci, která vypadala opravdu nadějně, ale mělo to jeden háček, potřeboval jsem k tomu internet a ten tady skoro nikde nebyl, na rozdíl od New Yorku, kde jste na připojení narazili na každém kroku.
"Sakra." zamumlal jsem naštvaně, když se mi zasekl notebook. Vzhledem k tomu, že už jsem všeho měl dost, tak jsem počítač zaklapl a frustrovaně si prohrábl vlasy. Rozhlédl jsem se kolem sebe, načež jsem začal přemýšlet, jestli bych vážně neměl jít domů, protože sezení u starého stolu za školní budovou bylo nic moc.
"Fajn, Willy. Jde se domů." řekl jsem si pro sebe, a pal svůj notebook do batohu, který jsem si nakonec přehodil přes jedno rameno. Vstal jsem a vydal se po cestě pomalu z areálu školy, ovšem zastavil jsem se a přimhouřil oči, když jsem viděl, jak někdo leze dolů ze stromu, který byl přímo pod otevřeným oknem dokořán. O pár vteřin později mi došlo, že to je Angel. Přešel jsem blíž. Jakmile mě spatřila, tak se zarazila a opřela se o ten strom, jako kdyby nic.
"Co to děláš?" zeptal jsem se jí, když jsem stál asi metr od ní. Vypadala nervózně, během čeho si pohrávala s lemem svého trička. Došlo mi, že je oblečená jinak než dopoledne na matice, ovšem přestal jsem nad tím přemýšlet, jakmile promluvila.
"Já?" řekla a tázavě povytáhla obočí. Přikývl jsem na souhlas, během čeho jsem měl trochu nechápavý výraz. Byli jsme tu jenom my dva, tak bylo jasné, že jsem mluvil na ní. "Rozhodně neutíkám pryč, i když bych měla být po škole." pronesla rychle, až jsem jí skoro nerozuměl.
"Ty jsi po škole?" položil jsem otázku. Popravdě mě to moc nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, když jsem viděl, jak se chová k učitelce na matice a kupuje si odpovědi na test. Podle mě to byl jenom zlomek věcí, co jí dostával do problémů. "Proč?" řekl jsem hned na to.
"Nic zajímavýho." odvětila s pokrčením ramen. "Jsem po škole skoro pořád, takže už dost často zapomínám, proč vlastně jsem." dodala a já pomalu přikývl,přičemž jsem se na ní díval. Něco se mi nezdálo, byla najednou taková zbrklá a nervózní.
"Ehm, dobře?" odpověděl jsem nejistě, a pak přešlápl z nohy na nohu. "Když už jsme tady, tak jak to uděláme s tím doučováním matiky?" zeptal jsem se a tázavě povytáhl obočí. Upřímně jsem moc neměl radost z toho, že bych jí měl pomáhat s matikou, ale když za to dostanu kredity navíc, tak jsem si nestěžoval. Potřeboval jsem, aby moje přihláška na vysokou vypadala co nejlépe, tudíž jsem se musel snažit, zvlášť když jsem byl teď v téhle díře a škole, kterou nikdo neznal.
"Doučování z matiky?" zopakovala po mě. "Co takhle v pátek po škole? Mohli by jsme pak jít rovnou společně do Stodoly. Bude tam ta akce." navrhla, načež se zamračila a podívala se na svoje rameno. "Au." řekla dotčeně.
"Dobrý?" zeptal jsem se jí.
"Jo, jenom na mě něco spadlo z toho pitomýho stromu." pronesla, během čeho dávala důraz na každé slovo a dělala delší odmlky, než by měla. Potom se dokonce podívala i nad sebe, ale nakonec zase upřela pohled na mě. "Tak co teda na to říkáš?" položila otázku a tázavě se na mě podívala.
"Ehm, dobře." pronesl jsem, a pak si upravil své brýle, což bylo už automatické. "Tak v pátek po škole půjdem ke mně, a pak do Stodoly." řekl jsem, jelikož se mi najednou představa pátečního večeru stráveného jinak než v mém pokoji líbila.
"Fajn." řekla, během čeho se jí na tváři objevil nepatrný úsměv. "A jestli chceš, můžeš mě doučit o chemii, biologii, možná i dějepis a..." chtěla mluvit dál, ale pak se zarazila. "Au!" křikla, jelikož na ní zase spadlo.
"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se jí nejistě a ona začala horlivě přikyvovat hlavou.
"Jo, jsem." ujistila mě, a pak se zase opřela jednou rukou o strom. "Akorát bys už měl asi jít. Na pátek jsme domluvení, tak se měj." rozloučila se se mnou.
"Ehm, jasně." řekla jsem a prohrábl si nervózně vlasy rukou. "Ahoj." pronesl jsem na rozloučenou, načež jsem se vydal domů, jak jsem měl předtím v plánu. Vytáhl jsem si telefon z kapsy, zapojil do něho sluchátka, které jsem si dal potom do uší. Pustil jsem si písničky na plné pecky a šel.
---
"Ahoj, Willy." pozdravila mě sousedka Downová, když jsem mířil zrovna na verandu našeho domu. Zarazil jsem se, vytáhl jsem si sluchátko z ucha a otočil se na ní. Když jsem jí uviděl, tak jsem si vzpomněl na Alexe a Chickie, kvůli které potom můj bratr spadl do rybníčku. Musel jsem se pro sebe pobaveně ušklíbnout.
"Dobrý den, paní Downová." řekl jsem na oplátku, přičemž jsem i mávl rukou. Už jsem se chystal vyjít poslední schod, ovšem ona promluvila znova.
"Upekla jsem pro tebe a tvého bratra koláč." oznámila mi. Přimhouřil jsem oči, jelikož jsem nechápal proč. "Bylo od vás moc pěkné, že jste mi pomohli s Chickie." vysvětlila, a pak dodala. "Tak si pro něj pojď." pobídla mě. Tiše jsem si pro sebe povzdychl, jelikož jsem se už chtěl svalit na postel, ale místo toho jsem si musel jít pro nějaký koláč.
Během pěti minut jsem už byl konečně doma. Položil jsem koláč na kuchyňskou linku, přičemž jsem si přečetl vzkaz od mamky, že přijde domů až někdy večer, kvůli práci. Ani mě to nějak nepřekvapovalo, proto jsem se rozešel nahoru a zamířil do svého pokoje. Teda, spíš bych měl říct, že do pokoje, který jsem sdílel s Alexem.
"Čau." pozdravil jsem ho, jakmile jsem vešel, a pak hodil svůj batoh vedle psacího stolu. Svalil jsem se na postel, načež jsem se zadíval na strop, ze kterého se odlupovala barva. Trochu jsem se zamračil, protože byla jenom otázka času, než na mě začnou padat drobné úlomky barvy.
"Nazdar." pronesl, aniž by se na mě podíval. Seděl u stolu a dělal něco na svém notebooku, vypadal do toho celkem zabraný, ale to mi bylo jedno.
"V pátek potřebuju, abys tady nebyl." oznámil jsem po chvíli ticha, které panovalo v pokoji. Alex se zarazil uprostřed pohybu, otočil se na židli a koukl se na mě. Přimhouřil oči a zamyšleně si mě prohlížel. Teprve po pár vteřinách promluvil.
"Proč?" zeptal se mě, přičemž naklonil hlavu na stranu. Jak se zdálo, tak ho tohle téma nadchlo, protože za tím viděl nejspíš něco víc, jako vždycky.
"Budu Angie doučovat matiku." odpověděl jsem, a pak si dal jednu ruku pod hlavu, aby se mi leželo dobře. Krátce jsem se podíval na Alexe, který se najednou začal smát.
"Každý tomu říkáme jinak, ale dobře. Tvůj geniální mozek potřebuje matiku asi ve všem." řekl s pobaveným úšklebkem na tváři. Protočil jsem oči, jelikož on v tom hned viděl něco jiného. To byl typický Alex. "Fajn, tak promiň. Chápu, že chceš zůstat věrný svojí pravačce." dodal po chvíli, během čeho mu na tváři pořád pohrával škleb.
"Idiote." zamrmlala jsem spíš pro sebe, čímž jsem chtěl tuhle debatu uzavřít, ale jak se zdálo, moje dvojče mělo v plánu něco jiného. Proč mě to nepřekvapovalo?
"No co? Nemusíš se stydět. Každý to děláme." řekl a já věděl, že tohle mi už dělá naschvál. Rozhodl jsem se na to neodpovídat, místo toho jsem raději civěl na strop, jako kdyby to byla ta nejzajímavější věci na světě. V místnosti opět panovalo ticho, kromě cvakání klávesnice, jak Alex psal na počítači.
"Počkej." promluvil z ničeho nic. Koukl jsem se na něho a čekal, co tentokrát zase vymyslel. "Není Angie ta holka, co říkala, že tvoje čepice je příšerná a tak?" zeptal se mě a já přikývl na souhlas, protože proč bych mu to měl zapírat?
"Ehm, jo?" odpověděl jsem nejistě, načež jsem se posadil. Trochu jsem se posunul na posteli a nakonec se opřel o pelest. "Učitelka mi řekla, ať jí doučuju, takže jsem neměl na výběr." vysvětlil jsem s pokrčením ramen. Alex přikývl, a pak se na mě zamyšleně podíval. "Ale večer jdeme potom do Stodoly." dodal jsem a založil si ruce na hrudi.
"Líbí se ti?" položil otázku můj bratr, čímž mě překvapil.
"Ne." odpověděl jsem až moc rychle, kvůli čemu jsem ho přesvědčil o úplném opaku. "Fajn, tak se mi celkem líbí. Je sarkastická, má na všechno nějakou připomínku a má jednoduše něco do sebe." přiznal jsem s povzdechem, jelikož jsem si dokázal představit, jak mi to teď Alex bude neustále opakovat.
"Páni, tak nebudeš zase tak ztracený případ, jak jsem si myslel." řekl, načež dodal tišším hlasem. "Ani gay." pronesl a já se na něho podíval pohledem To-myslíš-jako-vážně? "No nic, jako ten zkušenější ti můžu dát pár rad, jestli chceš." navrhl, a pak mluvil dál. Věděl jsem, že to bude mít nějaký háček. Nikdy nic nedělal, z čeho by neměl prospěch on. "Ale na oplátku tu zítra odpoledne nebudeš. Dělám projekt ze Scarlett."
"Doopravdy děláš projekt se Scarlett nebo děláš projekt se Scarlett?" zeptal jsem se ho pobaveně a tázavě povytáhl obočí. Zašklebil se, načež si opřel lokty o kolena a naklonil se trochu dopředu.
"Doufám, že oboje." odpověděl mi, přičemž na mě významně mrknul. Zhnuseně jsem se na něho podíval, během čeho jsem začal ještě víc nesnášet fakt, že máme společný pokoj. "No nic, teď jsou na řadě mé rady pro tebe. Poslouchej dobře."
--------------------
♦ Další část je tady a tentokrát z pohledu Willyho! Jinak už se to pomalu rozjíždět, takže se máte na co těšit 3:D Jinak moc by nás potěšilo, kdyby jste zanechali komentář, když se rozepíšete, tak ještě lepší <3 S podzravem C&Z :)