Před 16 měsíci
Tak už jsem tady zase. A tentokrát natvrdo. Když mě poprvý zavřeli, pustili mě za pár dní, protože potřebují místo pro mnohem horší zločince než jsem já. Ale teď... teď si tu asi posedím pár let. Za opakované vykrádání krámů, napadení, a odporování policejním jednotkám.
A co jsem měla asi dělat?! Co podle nich máme jíst? Mám doma naprosto neschopnou matku a jednoho vyhublého psa, a oba potřebují nakrmit. Když nám došly poslední zásoby jídla v konzervách, vyrazila jsem ven vyloupit pár krámů. No, a když jsem to udělala víckrát... chytili mě.
Tohle mi máma neodpustí.
A tak tu celé dny ležím, přemýšlím a hážu gumovým míčkem o stěnu. Je to pořád dokola. Žádnou jinou zábavu tu nemám.
Asi osmnáctý den neustálého házení míčkem o zeď a jezení odporného vězeňského jídla, mě uprostřed noci probudil šramot. Byla jsem zvyklá na hlasy jiných vězňů nebo krok hlídačů, ale tohle bylo jiné. Slyšela jsem něčí rychlý naléhavý krok a hlas plný napětí.
"Hej, hej, Wayne. Vezmi to zleva. Já jdu najít Berryho."
Prudce jsem se posadila. To nebyla hlídka. Kolem mé cely proběhlo pár kluků v potrhaném vězeňském oblečení, výskající a radující se. Oni utíkali. Někdo jim pomohl k útěku.
Bleskově jsem vyletěla z odporné matrace a vrhla se k mřížím. Baculatý blonďatý chlap, zřejmě Wayne, jakousi zvláštní věcí rozbíjel zámky a propouštěl vězně ven. Zřejmě to byli jeho kamarádi, protože ho všichni nazývali jménem a vděčně ho poplácávali po ramenou. Přitiskla jsem obličej k mřížím.
"Tomio, jsou všichni?" K Waynovi přišel vysoký a svalnatý kluk s roztřepenými černými vlasy a lehce asijskými rysy. Kolem opasku měl několik zbraní a na vypracovaných pažích pár modřin a ranek, ale oči mu zářili štěstím.
"Jop." odpověděl kluk, tedy Tomio. "Berry je volnej, ostatní kluci taky. Měli by sme zmizet, než se probuděj benga."
"Hej." řekla jsem třesoucím se hlasem. Wayne, Tomio, i všichni ostatní se na mě otočili. Stiskla jsem čelist a snažila se, ať se mi netřese hlas. "Pusťte mě taky."
"Proč bysme to jako měli dělat?" utrousil posměšně Wayne.
"Protože," prohlásila jsem "protože mám doma rodinu, která mě potřebuje. Beze mně jsou bezbranný. A taky...protože tu nechci být. Protože mám tu možnost, bože, prostě mě pusťte."
Všichni obrátili zrak ze mě na Tomia. Usoudila jsem, že byl jejich vůdce. Sebrala jsem veškerý svůj ženský šarm a odvahu, podívala se mu do očí a co nejpřesvědčivěji řekla: "Prosím."
Tomio se mi chvíli tmavýma očima vpíjel do očí. Všichni se na něho dívali a netrpělivě čekali, co bude. Stiskla jsem mříže, až mi zbělely prsty. Byla to má jediná šance. Tomio si povzdechl a odvrátil pohled.
"Pusťte jí." řekl s nepatrným úsměvem.
"To nemyslíš vážně!" vykřikl Wayne a ukázal na mě buclatým prstem. "Vždyť ani nevíme, co je zač! Co když nás zradí poldům, hm?"
"A proč by to dělala, ty chytrej. Vždyť je sama za mřížema." prohlásil chlap po Tomiově levici.
"Kdepak." řekl Tomio a opět na mě upřel tmavé oči. "Ta nás nezradí."
O krok jsem ustoupila, když Wayne neochotně přistoupil k zámku a začal ho otevírat. Znechuceně se na mě podíval a zašeptal: "Tak za kolik mi dáš, hm?"
Stiskla jsem pusu a radši pro jednou nic neříkala. Ještě by si to mohli rozmyslet. Po pár nekonečně dlouhých vteřinách zámek konečně praskl a já... byla volná.
Opatrně jsem vykročila z cely a zavřela za sebou rozbité mřížové dveře.
"Díky." kývla jsem směrem k Tomiovi. "Vážně."
Tomio místo odpovědi jen zavýskl: "Tak odsud pojďme vypadnout!" Ostatní začali výskat s ním a vybíhat ven do chodeb a pryč do chladného nočního vzduchu.
A tak jsem běžela.