Lidé se mě často ptají, co dělám, když jsem smutná, naštvaná nebo dokonce v depce. Jak se zabavím, když se nudím, co mě uklidňuje a v čem si věřím.
Odpověď je vlastně vcelku jednoduchá.
Tančím.
Teď se možná směješ, ale neboj, hned ti vysvětlím, jak jsem to myslela.
Tanec je pro mě tím nejpřirozenějším pohybem.
Už od dětství.
Pořád si pamatuju, jak šťastná jsem byla, když jsem si vyškemrala první piškoty. A teď opravdu nemyslím tu sladkou laskominu, kterou milují děti (a někteří dospělí).
Jak jsem milovala ty hodiny a hodiny klasiky a scéňáku. A potom..
Potom přišly taneční. Moje první taneční. A já se bála jako blázen.
Vzpomínám, jak jsem se klepala a s kamarádkou jsme se dušovaly, proč jsme si nevzaly žiletku a že si chceme podřezat žíly.
Ano, až tak zlý to bylo...
Tedy aspoň ze začátku. Protože potom jsem se v tanci našla.
Až moc našla.
Zamilovala jsem si tanec natolik, že mám teď na krku hned dvoje svoje vlastní taneční a jsem šťastná jako blecha.
Když tančím, jsem volná.
Každým pohybem dovedu vyjádřit jeden pocit, konkrétní emoci.
Láska, strach, nenávist, bolest, naděje, radost...
Tohle všechno má i svoji fyzickou ,,definici".
Pro mě.
Každý tanec, je pro mě specifický. Má své kouzlo a svoje poselství.
Tak, už aspoň trochu chápeš, proč tolik miluju tanec?
Protože na to asi neexistují vhodná a dostatečně výstižná slova. Jak moc mi pomáhá a jakou vášeň k němu chovám.
Jak vyjádřit jeho důležitost v mém životě.
Že je to vlastně taky jeden velkej střípek.
Ze
Mě
.