Zima a strach, nic víc. Tak moc se smrsklo veškeré Odettino vnímání. Prsty křečovitě sevřené, zeboucí až k zbláznění. I přes rukavice. Déšť a sníh padající do očí, za krk. Ztěžklé, splihlé vlasy pod kápí. Vraný kůň bezhlavě letící krajinou, splašený a těžko ovladatelný. Pryč od cest. Pryč od naděje.
Odette jezdit uměla, ale na podobně stavěné bestii jaktěživa neseděla. Nebylo snadné nespadnout ze širokého hřbetu a postroje určeného pro vysoké lidi. Proto se více chytala rozsochy sedla anebo hřívy, než aby pořádně držela otěže. Přesto ale zvíře stále pobízela patami. A ono uhánělo nevídanou rychlostí - droboučkou ženu na sobě nemohlo ani cítit.
Jenže nestačilo to. Křik pronásledovatelů a zlověstný smích se rozléhal ve skalních uličkách vedoucích kdoví kam. Anebo nikam. Připomínaly hotové bludiště, stěny měly takřka kolmé, zužovaly se a zase rozšiřovaly, klesaly a stoupaly, větvily se a Odette tušila, že se dostává leda hlouběji a hlouběji do divočiny. A možná na tom sotva záleželo, protože cizí hlasy stejně zněly příliš blízko na to, aby se jim dalo uniknout. Jako by je totiž slyšela ze všech stran, jako by se rozdělili, jako by jich byly stovky a ne tři. Však stejně se nepřestávala bláhově snažit, ačkoli věděla, že se jí nemůže dařit dlouho. Že nebudou mít slitování.
S každou další zákrutou se modlila, ať tam cesta nekončí, ať tam nestane lapkům čelem, ať se neocitne v pasti. Odbočky už ani nepočítala, nepokoušela se upamatovat na významné body. Nemělo to smysl, vždyť odsud už se nedostane.
A tehdy Odette prvně uslyšela onen svist, akorát, že jej přiřknula pouhému poryvu větru, jenž se honil mezi balvany, opíraje se jí do zad. Až napodruhé nakrátko zvedla oči k nebi. Až když nad sebou poznala stín, zjistila, že to nebyl vítr, ale šustivý zvuk křídel.
Yorri?
Havran se vznesl do výšky, chvíli se tam třepotal, než znovu klesl níž a na rozcestí se dal vlevo. Odette se odvážila pustit hřívu a koně stočit rovněž doleva. Nechal se patrně jenom proto, že už byl velmi znavený. Frkal a srst se mu leskla nejenom vodou padající z oblohy ve všech možných podobách, ale hlavně potem.
V nové soutěsce přestal i veškerý povyk. Na moment. Než si žena stihla oddechnout, do uší jí udeřil zas.
Opět se dala doleva, a potom ještě jednou, sledujíc let černého ptáka. Další chvilkové ticho, tentokrát úplné. I Yorri totiž někam zmizel, čímž na Odette padla ještě větší beznaděj, zvlášť, když hřebec zvolnil z trysku do cvalu a nakonec už jenom klusal. Nemohl.
A právě v tom okamžení havran vylétl z průrvy mezi skalami, která se však jasně jevila jako slepá. Na konci zasypaná utrženými balvany. Jenže Yorri stále létal tam a zase zpět a naléhavě krákal.
„Psst!" sykla Odette, když zastavila koně. Nebylo to těžké, odpočinul rád.
Rychle sklouzla ze sedla. Možná až příliš rychle, protože pohmožděné koleno se pod ní podlomilo, ale neupadla. Se zaťatými zuby táhla zvíře do průrvy úzké tak, že tudy sotva prošlo. Naštěstí už nemělo sílu vzpouzet se, a také se nevzpouzelo.
Ona sama ani netušila, co to tady právě zkouší, když se akorát blížila ke kamennému záspu, jímž ulička končila. Tudy se nedalo projít a jen stěží se tam skrýt.
Ovšem těsně před valem, z pravé strany, se otevíral průchod do jeskyně, který Odette nemohla vidět až do doby, dokavaď nestála přímo před ním. Připomínal rozevřenou tlamu a ženě v žilách stydla krev. Netušila, jak veliká může být ona sluj, kam Ústí, a zdali je prázdná. Zato černá byla dočista jako půlnoc při novoluní, a proto se její staré obavy ze tmy okamžitě přihlásily o slovo. Jenže Odette jim pozornost nesměla dát. Neexistovala totiž jiná možnost, než do temnoty vstoupit.
Stalo se tak právě včas, protože akorát co stanula uvnitř, vrátil se křik pronásledovatelů. Zprvu byl tlumený, avšak rychle nabíral na síle. Odette rozeznala velmi zřetelně všechny nadávky, stejně jako sípání koní na pokraji schvácení. Po nozdrách hladila vraníka, jehož nyní asi mohla nazvat svým, a prosila jej, aby nezaržál. Či jenom nefrknul příliš hlasitě. Do druhé ruky se sama kousala, aby strachy nevykřikla. V duchu děkovala i mladému havranovi, který toho roku poprvé přepeřil. Třebaže byl jenom malý tvor, žádný obrovský orel, co by ji na zádech odnesl do bezpečí - jako byli trpaslíci tenkrát přeneseni k Anduíně - přesto mu vděčila za holý život nejen svůj.
Jak brzy se hlasy přiblížily, tak brzy zase mizely, až utichly úplně. Teprve tehdy Odette upustila vzduch zadržený v plicích, opřela se o stěnu a zlomila se v pase. Tvář mokrou od slz schovala do dlaní. Nemělo smysl nalhávat si, že se Ori zachránil. Že se zachránil kdokoli další z karavany. Před očima jí vytanula vzpomínka na chvíli, kdy k němu natahovala ruku. Třeba by ujeli oba. Třeba...
Možná hodinu, možná jen minuty, stála ve strnulém předklonu, s třesoucí se bradou a trhaným dechem. Obojí však znamenalo příliš dlouho. Teď nebyl čas vhodný pro lítost ani vzpomínání, musela být prostě praktická.
Promnula oči, otevřela je dokořán a rozhlédla se po sluji skrze tmu měnící se v pouhé šero. Jeskyně vypadala prázdná, tedy snad, protože vedla až kdoví kam. Však nezdály se tu být žádné stopy po zvířeti: pelech, zbytky potravy, ani trus. Odette přesto stáhla ruku k boku, kde zatnula leda prázdnou pěst. Neměla meč, došlo jí, jen látkou omotaný kuchyňský nůž zastrčený v botě. Ale i ten zůstával lepší nežli nic. Yorri kamsi odletěl a ona se pokusila zklidnit mysl a trošičku zauvažovat, co dál.
Stoupla si na plochý kámen u stěny, aby byla výš a mohla tak prohledat sedlové brašny. Obsahovaly veskrze obvyklou výbavu pro cestování. Měch s vodou, krátkou louč, váček sušeného masa a dokonce skoro čtvrt bochníku chleba. Také nějaké staré, suché skývy, jistě určené pro koně. Tomu je také dala ihned schroupat. Hlavou jí dloubal do ramene, dožadoval se další odměny. Odette věděla, že tato byla žalostně malá.
„Víc nemám," zkusila mu pošetile vysvětlit.
Z druhé strany postroje objevila přikrývku, křesadlo, mužskou halenu, klubko motouzu, háček, jímž se čistí koňská kopyta, svitek pergamenu popsaný písmem, kterému nerozuměla, o dost lepší nůž, než byl ten její, a placatku s pálenkou. Za zadní rozsochou bylo ještě připevněno srolované beraní rouno.
Nezbývalo dlouho do setmění, ale ještě než slunce zapadlo za obzor, Odette se odvážila vykouknout ven z úkrytu. Potřebovala vyvést vraníka, aby ho mohla alespoň napojit. Z kaluže, lepší zdroj vody nebyl po ruce a nemohla jít takový hledat, když lidští muži museli být někde tu a s hledáním jistě nepřestali. Ačkoli neznala jejich záměry, prozřetelnost pravila, že oni se nevzdají snadno.
Říká se, že kůň se z louže nikdy nenapije, avšak obrovitý vraník hned tu první vysrkl až na štěrk a druhou skoro do dna též. Yorry přistál Odette na předloktí, nechal se hladit po vlhkém peří.
Zpět uvnitř sluje se však odrazil pařáty a rozlétl se někam do její hloubky. Ze tmy se ozývalo ptačí volání a Odette napadlo, jestli to není výzva k následování. Právě teď by velice ocenila, kdyby se jisté pověsti zakládaly na pravdě. Jenže nezakládaly. To jen mezi lidmi kolovaly zkazky, že trpaslíci dovedou s havrany hovořit, což přirozeně nesvedli. Nikdo přece neumí mluvit se zvířaty, snad jen velmi mocný kouzelník.
Pravda, ereborští havrani svou chytrostí a učenlivostí dozajista předčili kdekterá zvířata. Dokázali spolehlivě doručit poštu po celé zemi, protože tak byli cvičeni a užíváni již celá staletí. Staří ptáci svůj um předávali mláďatům a ta, pokud se jim trpaslík velice svědomitě věnoval, po čase dokázala zopakovat třeba pár srozumitelných slov. Často říct své jméno. Jenže to bylo zhruba tak vše, a tudíž veliká škoda. Odette by se tuze ráda zeptala, kam kamenná chodba vede.
Odpověď musela objevit sama. Dotkla se stěny špičkami prstů v předem marné snaze porozumět kameni. Kdyby byla pravý trpaslík, dokázala by jakýmsi dalším smyslem předvídat situaci tunelů pod horami, jenže ten postrádala od malička a nevzbudil se samozřejmě ani teď. Ale napadla ji jiná věc. Zdálo se totiž, že chodbou slabounce protahuje. Nemusela být proto slepá.
Kroutila hlavou sama nad sebou, když brala křesadlo. Zapálila louč, mlaskla na vraníka a on se prostě rozešel. Ukázal se být stejně vysoký jako poslušný, pokud jej zrovna nic neděsilo k smrti. Yorry se třepotal na dohled a Odette se pustila neznámou, chabě osvětlenou chodbou. Lhala by, kdyby tvrdila, že zas nemá srdce v kalhotách a skoro si povzdechla při vzpomínce, jak se bála sejít pár schodů pod ereborskou pokladnici. Jak byla bláhová, tehdy, ve všech směrech. A zde ji navíc nikdo za ruku nedržel.
Na tváři cítila téct jedinou slzu a po zádech cosi, jež mohla být voda z vlasů, studený pot, anebo obojí. Děsila se temnoty, jež ji pohltila, takřka pozřela, avšak pronásledovatelů se děsila víc.
Kapající voda, vlhko a zatuchlina, pískovec a žula, čedič a rula. Barvou se měnící vrstvy horniny, ve světle pochodně blýskající se střípky křemene a slídy. Ze stropu visící krápníky a netopýři. A zima. Dík Valar, nic horšího.
„Do háje!" zaklela Odette a rozhodila rukama.
„Háje... Je... Je... Je," opakovala ozvěna.
Podjela jí noha, leknutím málem upustila pochodeň. Pokud ta by zhasla... Stěny i bloky pod nohama zde byly kluzké, nakázala si proto dávat lepší pozor, kam šlape. Ovšem tunel samotný nijak zvlášť nestoupal, ani neklesal, netvořil kamenné schody, koně snadno vedla za sebou.
Vůbec netušila, jak dlouho jde, když louč začala problikávat. Tentokrát se však nezhrozila. V nose ucítila čerstvý vzduch. Ústí chodby nemohlo být daleko, a také, že nebylo.
Světlo venku vypadalo jako z rána, třebaže svítání mělo ještě čas. Bílé vločky létaly ve vánici, do úplňku chyběl přesně den.
V jeskyni i nocovala. Ta noc byla šílená. Pochodeň raději udusila a rozdělat oheň se neodvážila. Ačkoli věřila, že cestou pod kopci získala slušný náskok, ba snad lidské muže setřásla nadobro, záři plamenů zhodnotila jako příliš velký risk. I když ohřát se by bylo příjemné.
Odette akorát svlékla mokrý šat a oblékla mužskou košili, co našla, a ta doopravdy vypadala jako noční. Byla dlouhá, i rukávy ženě sahaly skoro ke kolenům. Zabalená do deky se přikryla kabátcem a položila se na rouno. Přikrývka byla dost velká na to, aby se dala přeložit dvojitě, přesto ne dost silná, aby zahřála pořádně. Choulila se proto do klubíčka, drkotala zuby, s otěží přehozenou přes loket si dýchala do dlaní a od úst jí šla pára. Zapřemýšlela dokonce i o pálence v brašně, ale nechala ji být. Než usnula, zase myslela na Oriho a plakala. Pak, vlastní vůli navzdory, myslela na Thorina. A plakala rovněž.
S rozbřeskem, jakmile našla vhodný kámen, z něhož by se vyškrábala na vysoký koňský hřbet, Odette vyrazila na cestu. Neměla proč se zdržovat, ani nač čekat. Ani na lepší počasí ne. To se jevilo stejné, ne-li horší nežli předešlého dne, jenže takové mohlo přetrvat kdoví do kdy. Kalhoty, a hlavně boty, uschnuly jen stěží a přinášely akorát pocity podobné tisíci titěrných zoubků zahryznutých do kůže. Tenčí plášť, co měla úplně navrchu na kabátci, byl kvůli mrholení též znovu mokrý co nevidět.
Havran, průvodce neznámou hornatinou, stoupal ve vzdušných proudech a znovu klesal, ukazoval směr a Odette věřila, že i v případě nebezpečí by ji varoval. Přesto se ale pořád ohlížela. Lekala se každého zvuku, každého padajícího kamene, každého hvízdnutí větru, jež připomínalo lidský hlas. Koně často pobízela do cvalu - tak se zahřáli oba. Hlavně zatím měla sílu a chtěla se dostat co nejdále.
Kdykoli nastala příležitost, nechala vraníka užvýknout letorost anebo trs suché trávy - i on potřeboval nabrat sil - jenže mezi skalami bylo takových příležitostí poskrovnu. Avšak obrovité zvíře vzrušeně natahovalo šíji, neztrácelo na rychlosti ani na vytrvalosti, a přesto zůstávalo krotké a poslušné.
Odette si vzpomněla, jak jí otec kdysi vyprávěl, že v zemích daleko na jihu chovají koně odolné a houževnaté tak, že vydrží dlouhé pochody a je skoro nemožné je uštvat. Bývají také perfektně vycvičeni, spolehlivě poslechnou i dítě a svým pánům jsou opravdovou jistotou. Odette napadlo, zdali i tento hřebec nepochází z Rohanu, a proto mu začala říkat Jižní Vítr. Jako vítr totiž dokázal uhánět a pokavaď měl jméno, mohla k němu promlouvat, stejně jako k Yorrimu. I ona se na své němé společníky spoléhala docela.
Krajina se začínala pozvolna měnit, stávala se méně nepřehlednou, a Odette, když se obvyklá polední mlha rozpustila, uviděla v dáli Osamělou horu. Z vyvýšených míst chvílemi dokonce i táhlý hřeben, za nímž - pokud se nepletla - muselo ležet Dlouhé jezero. Byl však velmi vzdálený a ženě tak docházelo, jak moc východně se dostala. Poděděnou dýku přemístila z brašny za opasek, aby byla po ruce.
Než překročila potok, vraníka tam napojila a doplnila i svou čutoru. Tím spíš, když poblíž ležel padlý strom, z jehož kmenu bylo možno vylézt zpátky do sedla.
Následoval další večer. Tentokrát pod skalním převisem a i tentokrát raději bez ohně. Alespoň, že bylo tepleji než včera.
Dokud nepadla tma, Odette kontrolovala koni kopyta a už ji vůbec nepřekvapilo, že ten nohu podal jako na povel. Drbala zvíře na skloněné hlavě a starala se, aby vypáslo vše, co rostlo kolem. Až po setmění otevřela sáček se sušeným masem pro sebe, jímž velmi šetřila. Bylo tuhé, žvýkala je tedy pomalu a padala na ni nová tíseň.
Pokavaď šla, nebylo moc prostoru pro přemítání, jenže klid nadcházející noci přinášel jen další a další obavy.
Putovala na sever, blížila se k Hoře, což samozřejmě bylo správně, neb v těchto pustých krajinách neměla kam jinam jít. A přesto s každým krokem k záchraně svírala Odettiny útroby ledová ruka strachu. Pořád měla před očima Lothóra a v uších jeho slova. Již nikdy, NIKDY, se nechtěla k Ereboru přiblížit, natož třeba branou vstoupit. Již nikdy neměla v úmyslu vidět ostrý výběžek, co jako nůž dokázal krájet mraky, a už vůbec ne tvář tamního krále, třebaže na ni nedokázala přestat myslet. Připadala si jako blázen a dozajista jím i byla, zvlášť když ji právě přepadl pocit, že se zastavil celičký svět. Že povětří doslova znehybnělo. Jižní Vítr nepřešlápl, Yorri nemrkl mžurkou, neozval se jediný zvuk, nepohla se větévka. Sama příroda jako by tajila dech a ticho skoro zvonilo v uších. Kulatá, bílá luna se odrážela v jantarovém medailonu a její myšlenky náhle nabraly naprosto opačný směr.
Sice stále ještě vyděšená událostmi na planině, poprvé zauvažovala, proč se vlastně musely stát. Nebyla schopna dát si odpovědi, jistě, avšak že nešlo o pouhé loupeživé přepadení, bylo jasnější než světlo úplňkové noci. Objala se kolem břicha a nahlas slíbila, že nepoleví a nepřijme beznaděj, co dnes kroužila nebezpečně blízko. Že sebere odvahu. Za Oriho, jenž pro ni obětoval život, za své dítě, které miluje už nyní, i za padlé u řeky se ještě jednou dokáže podívat králi pod Horou do tváře a z té Dáinovy strhne masku věrného vazala Království!
Ráno však, navzdory odhodlání, Odette přepadla slabost provázená ještě pálením na prsou. Jenže ona nemínila pozbýt sliby předešlého večera, a proto, kulhavou chůzí a s vraníkem za zády, si to šinula k nejbližšímu balvanu. Alespoň nepršelo a ani vítr nefoukal. Nebylo tedy tak zle. Uklidňovala se zvrácenou myšlenkou, že vždy může být ještě hůř. Třeba kdyby přišla jiná bolest - v podbřišku - a na kalhoty stekla krev. Jen to by Odette doopravdy zlomilo, ale nedělo se tak. Ještě nenadešla chvíle vzdát se.
Onoho večera už prokřehlá žena využila křesadla i pergamenu popsaného neznámým písmem a oheň rozdělala. Nejvyšší čas se zahřát, jinak soudila, že prostě nevydrží. Hora se totiž zdála zase o dost blíž, Jižní Vítr přežvykoval co našel, Yorry si čechral lesklé peří na křídlech, les voněl mladým jehličím a smolou. Třebaže chladné, bylo tu jaro. Za jiných - naprosto jiných - okolností, by Odette asi nasadila úsměv na rty. Dnes ne. Plameny však hřály a ona usnula, jako když ji do vody hodí. Zdály se jí divné sny. Že ji hledali, ale už nehledají.
Ráno se necítila vůbec lépe, naopak. Údy měla zatuhlé a oheň, co už vyhasl, jako kdyby vdechla do vlastních plic. A on tam hořel, tančil na hranici suchého klestu, kam stále a stále přikládají, a pálil. Okolí splývalo, prolínalo se. Hory a les, les a hory. Odette se už jen držela sedla a snažila se neusnout. Jednou totiž, když se nehlídala, málem spadla dolů. Hrbila záda, chvíli jí tváře sálaly, chvíli se klepala v zimnici.
Přišel večer, kdy sotva dokázala jíst, pak den, kdy sotva dokázala vstát. Vraník doslova sám následoval havrana, jako by se domlouvali. Les, hory... pláň. A Město. Červené střechy na úpatí Hory, ženy na poli pod hradbami. Chlapec, jenž koni běžel v ústrety. Vypadal jako někdo, koho Odette znala, jenom byl mladší. O spousty let mladší.
„Buď opatrný, Baine," uslyšela z blízka i z dálky, potom už nic.
Zmizelo opevnění i střechy z pálených tašek. Rozplynula se Hora, co už stála doslova na dosah. Ztratil se chlapec i ženy s motykami. Přestalo houpání koňského hřbetu a odlétl stín havrana. Odešla bolest i chlad. Nebylo už stesku po Orim, protože Ori byl tu, stejně jako otec i matka. Na druhém konci ohromné síně, daleko větší a krásnější než kterákoli síň v Ereboru. Zářila světlem, jež se zdálo jasnější než to denní, ačkoli na zdech tu nevisela ani jedna pochodeň. A ona šla, společně s bytostí, kterou vedla za ruku. Ta bytost byla nádherná.
Předtím si přála přežít, víc než cokoli. Vydržet, ne kvůli sobě. Ale nyní, zde, v přívětivém, milosrdném světě smrtelné bytí ztrácelo veškerý půvab. Nač se trápit, bojovat, když bojů a trápení nebylo potřeba? Obojí končilo tam vředu, nedaleko. Odette se rozhodla a snad by i přidala do kroku, vmísila se hned mezi ostatní podobně šťastné duše, pokud by tu nezněl ten hlas. Hlas, co ji neodbytně volal. Navíc byl hezký, jako mámení, sytý, vážný a hluboký, podobný pomalé melodii. Jenže lhal!
Lhal a skrze lži prosil, akorát ona už nebyla hloupá.
„...prstem jsi mi kreslívala divné obrázky po hrudi, pamatuješ? Sledovalas moje jizvy," říkal hlas. Ztratil něco ze své vážnosti, jíž nahradila hořká, smutná melancholie. „Nejhorší ze všech je ta poslední."
Odette zastavila. Pamatovala se, neméně hořce a neméně melancholicky. A hloupá zůstane asi napořád, protože se právě díky té chvilkové melancholii pošetile otočila.
A bytost se otočila s ní.
***
Vůně dýmkového koření a kůže – první věc, co ji praštila do nosu. Byla si jistá, ačkoli se obojí skoro vytrácelo v odéru potu, koziny a ještě něčeho nelibého. Zatřepotala víčky těžkými jako z olova, zkusila je zdvihnout, a potom i zaostřit rozmlžené vidění.
Ano, byl tam. Tmavé vlasy protkané stříbrem prožitých zim, dost možná víc než naposledy, mělká vráska nad kořenem nosu, krátce střižený vous a ledově modré oči, jež letmo těkly kamsi ke stropu.
„Děkuji, děkuji," šeptal Thorin a tiskl Odettinu ruku, až to bolelo. Jenže to nebyl důvod, proč ji odtáhla a schovala pod peřinu. Nestála o žádný dotyk, však stačilo, jak ji rozechvíval pouhý jeho tichý, vděčný tón. Blízkost... Na takovou blízkost rozhodně nebyla připravena.
Odette měla v úmyslu promluvit úplně jinak. Třeba se zeptat, kde se právě nachází, co zde dělá král, a proč vypadá, jako kdyby zrovna vylezl z močálu? Avšak vypravila ze sebe jen: „Vodu."
Vlastní hlas ji navíc téměř vyděsil. Velmi připomínal zvuk otevírání starých dveří s úplně zrezivělými panty. Ovšem nebylo divu, když ústa měla vyprahlá a v krku pocit, jako kdyby polykala hrubý písek.
Thorin bledé ženě podával pít způsobem docela zběsilým. Pohárek plnil tak štědře, až mu voda přetekla přes prsty se špinavými nehty, utvořila kaluž na desce stolku a skapala i na podlahu. Avšak pouze číši otřel nějakým látkovým čtvercem, zbytku si nevšímal.
„Pomalu. Jen pomalu," nabádal Odette, naprosto v rozporu s vlastními pohyby.
„Jdu pro Oina," oznámil, jakmile prázdný kalíšek odložil zpět. Na nohy vyskočil neméně zbrkle, z malované stoličky, která se celá zakymácela. „A požádat o nějaké jídlo. Musíš jíst. Neměl bych předtím přiložit do krbu? Nechtěla bys ještě další přikrývku? Odette, pověz mi," promlouval trochu chraplavým, trochu roztřeseným hlasem, v němž se úleva mísila s dozvuky obav.
„Thorine..." zastavila jej v čemkoli, co měl zrovna v úmyslu, „je mi... dobře." Podobné uvědomění překvapilo i Odette samotnou. Připadala si jako moucha, to jistě, avšak potom, co svlažila ústa, necítila vůbec žádnou bolest. Ani v koleni, ani na plicích, ani... Pod dekou se lehce dotkla břicha. Po těle byla v pořádku.
„Opravdu. A voda zatím postačí."
Král přikývl váhavě, asi tomu nechtěl věřit, ale nehádal se. Ani se neposadil zpět. Stál a pozoroval ženu s mnohem větší pozorností, než jakou by chtěla. Očima barvy ledu, jež doslova tály. Podobně jako v těch příjemných chvílích krátce poté, co byli spolu...
Odette stiskla rty a zabrzdila vlastní myšlenky rozbíhající se do míst, kam je pouštět nesměla. Také si říkala, že se na krále nebude dívat, ale dělala to, třebaže jen koutkem oka. Bylo tedy nanejvýš nutné se nějak rozptýlit, a proto pořádně obhlédla alespoň pokoj, ve kterém se ocitla. Byl světlý a čistý, vzhledem k velikosti nábytku nepochybně lidský.
„Kde to jsem?" zeptala se konečně, odměřeně a stroze.
„V Dolu, v domě správce Barda," vysvětlil Thorin naopak vřelost sama. „Jeho syn tě našel před hradbami. Leželas přes hřbet vysokého vraníka. Neměj strach, je o něj dobře postaráno. I o havrana," dodal, patrně ji chtěl potěšit, což se také stalo. Tak moc ji znal.
„U Mahala, Odette, jak jsi přišla k takovému zvířeti?"
Jak? Na planině.
„Na planině!" Hrůzné vzpomínky se slétly jako roj vos, vracely se do mysli stále trochu zatmělé. „Dáin!" vykřikla Odette, tentokrát se na krále podívala zpříma a naléhavě. „Thorine, v žádném případě nesmíš důvěřovat svému bratranci! Není věrný tobě ani Království! Něco chystá za tvými zády, něco moc zlého. Viděla jsem jeho důvěrníka. On..."
„Ne, Odette," přerušil ji jemně král, „mýlíš se. Podobně jako jsem se zmýlil já a málem tím způsobil pohromu. Zrovna Dáin je jeden z nejvěrnějších trpaslíků, které při sobě mám." A Thorin začal vyprávět o událostech, jež následovaly, jakmile s obchodníky opustila Dol. Hovořil dlouho – však bylo o čem. Občas přešlápl, popošel, ruce spojené za zády, jako kdyby nevěděl co s nimi. Odette užasle mlčela, jen obočí zvedala výš a výš. Že Lothór není dobrý trpaslík tušila od začátku, ale skutečnost předčila vše, čemu by byla schopna věřit. Oči se jí zalévaly a žaludek zvedal. Vždyť on klidně obětoval vlastní lidi! Oriho! Ani Gandalf ho neprokoukl. Ne hned.
Thorin se přiblížil. Vypadalo to, že se chce Odette dotknout. I ona cítila podobnou potřebu, ale bránila se uskutečnit ji. Tedy všechno ví, pomyslela si, všechna tajemství. Včetně dítěte. Zněl pohnutě, jinak než dřív, jenže podstatná fakta zůstávala pořád stejná. Ta se nezměnila, přes všechno co se událo. Naopak, nyní byl král s Dáinem snad ještě více semknut. Navíc v ten moment do místnosti opatrně nakoukl Kili – dozajista slyšel hlasy. Thorin se po něm ohlédl přes rameno, ve vzduchu sevřel prázdnou pěst, jež mu klesla k boku. Odette si přikázala, že se jí má ulevit.
Princ se jenom výmluvně zazubil a v okamžiku zase zmizel. Sotva pár minut nato však vešla správcova starší dcera, Sigrit. S plnýma rukama loktem strčila do pootevřených dveří a omluvila se, že nezaklepala. Přinášela totiž horkou polévku, kterou král převzal a i s talířem se posadil zpátky na štokrle. Odette poznala, že ji chce krmit jako dítě, což tedy nehodlala připustit.
„Nemusíš tu dále zůstávat, Thorine," vyslovila pomalu, pokoušejíc se nasadit kamennou tvář. „Neměl bys. Máš přece chystat sňatek, nebo už byl?" neodpustila si tu jedovatost, třebaže jí ihned litovala. Zastyděla se za podobné chování. Mínila se ovládat, jenže příliš málo času uplynulo, aby dokázala zůstat lhostejná.
„Nebyl," ucedil král. Nikoli zlostně, s povzdechem. Už nefoukal na lžíci, její obsah vylil zpátky do talíře a ten odložil. „Nemohu chystat sňatek, dokavaď si nebudu jist, zdali mě chce žena, jíž bych si měl brát."
Odette zkřivila obličej ještě o kousek víc. Upřímně nečekala, že by zrovna Thorin chtěl jízlivě oplácet. To mu nebývalo vlastní.
„Nemyslím," pokračovala proto v podobném duchu, „že by Diana směla mít nějaké slovo." Dáin za dceru rozhodl. Rozhodl za ně všechny.
„Neměl jsem na mysli lady z Železných hor," pronesl král smrtelně vážně, v sedu narovnaný jako svíce.
Odette měla učiněné štěstí, že se dosud nepustila do jídla, to by totiž dozajista skončilo na bělostné přikrývce.
„Ne? A koho?" zeptala se, ačkoli tušila, co král naznačuje. Ale to by přece bylo absurdní?! Jisté věci zůstávaly vyloučeny, a proto ji napadlo, že se Thorin asi nechal příliš unést radostí, jež na něm, i přes veškeré žalostné vzezření a kajícnou mluvu, byla očividná. Nebo mu únava bránila domýšlet se a pamatovat na vlastní sliby.
„Thorine, já se přece nemůžu stát královnou. To dobře víme oba," připomněla mu roztrpčeně. A pravda, rovněž trochu způsobem, jako by mluvila s trpaslíkem chudým na duchu.
„To vskutku nemůžeš," připustil, čímž jen umocnil Odettino zmatení. „Potom ale ani já nechci být král."
„Cože?" vyvalila oči.
„Postoupím trůn ve prospěch svých dědiců," řekl prostě, jako by snad nešlo o vážnou věc, avšak kdesi v pozadí ta vážnost byla znát.
„To přece nemůžeš udělat!" zakroutila nevěřícně hlavou. Odette nikdy nepochybovala, že právě Thorin bude jedním z těch vladařů, kteří na svém trůnu doslova zemřou. On byl pevně srostlý s královským stolcem, stejně jako s Horou samotnou. „Ty jsi král pod Horou a jsi dobrý král. Ty jsi získal Erebor, svou milovanou vlast, na níž jsi čekal roky. Budeš litovat."
„Získal jsem Erebor, jistě, milovaný domov můj i domov mého národa, jenže málem ho i znovu pohřbil, nezapomeň. Dokonce dvakrát. Prvně by se stalo nebýt Bilba, jehož jsem nespravedlivě trestal. Podruhé nebýt čaroděje, jímž jsem opovrhoval. Bez Společnosti, bez svých věrných, zůstal bych jen jedním z mnoha obyčejných, vyhnaných trpaslíků, a třebaže předtím vůdce a nyní král, ani tak nejsem nepostradatelný, Odette. Myslel jsem si to, ale nejsem. Považ, kdyby byl psán jiný příběh, v němž bych došel svého osudu už u pramene Celduíny, Fili by dnes seděl na trůnu. Zrovna tak mohl vládnout mladý Kili. Nebo Dáin, jako další v řadě regentů, zatímco já bych odpočíval v kryptách. Sám, či hůř, mezi svými synovci. Ano, každá taková prognóza se mohla snadno v pravdu obrátit, vždyť smrt tenkrát stála až příliš blízko všem," vyslovoval ztuha, klopící řasy, a Odette nad tou představou nezvládla zadržet hlasité vzlyknutí. Raději odvrátila tvář a namísto krále sledovala červené střechy domů skrze okno se širokým parapetem. Leskly se sluncem brzkého odpoledne a Thorin se odmlčel.
„Navíc ani nejsem dobrý král," vydechl opět těžce. „Nemohu být. Jsem příliš poznamenaný. Životem v exilu, věčnými boji, dračí nemocí. Pravdou je, že jsem se nikdy nevyprostil ze spárů choroby, co tíží můj rod. Ne úplně. Vždyť víš, vidělas to sama kdysi v pokladnici."
Odette lehce přikývla, ač nesouhlasila. Dívala se jinam, ale uslyšela zaskřípání stoličky, kterou si Thorin přitáhl o kousek blíž. Věděla, že blíž se i naklonil. Nepohnula se.
„Proto bych neměl vládnout," navázal. „Já nejsem zdravý pro Erebor a Erebor není zdravý pro mě. Vědomí ohromné moci, vědomí pokladu, jenž mi bezvýhradně patří, akorát tráví mou mysl. Ještě v Modrých horách jsem sám sobě přísahal, že pokud Mahal dá a já usednu jako nejvyšší z trpasličích pánů, nebudu se podobat svému dědu. No a přece se mu podobám. Předtím, než Šmak uchvátil Horu, Thrór už jednal způsobem, že kdokoli, třeba i jeho kůň, by vládl lépe nežli on. Co kdybych došel stejného osudu, Odette? Co potom? Stalo by se to, v budoucnu, jsem si jist. A proto musím budoucnost ovlivnit včas. Už nyní. Ne za dlouhé roky, ale v brzké době sejmu z hlavy korunu a dám ji staršímu ze svých synovců. Má sestra, Dís, ona v sobě nikdy neměla byť jen špetku Thrórovy chamtivosti, a já věřím, že ani Fili ji nemá. Je mladý, ovšemže, ale možná proto lépe. Ještě nestihl posbírat tolik zášti, kolik si jí nesu já. Zato mu neschází moudrost ani šlechetnost, je rozumný, dobrý, však nikoli poddajný. Stane se lepším králem, než já bych kdy mohl být. Hrdě mu budu nápomocen nést zodpovědnost, jíž mu přenechám. Ale jenom nápomocen."
„A co tvůj slib pánu Železných hor?" namítla Odette tiše, leč pevně. „I Dianu Filimu postoupíš společně s korunou? Jako další obyčejnou věc? Posuneš ji jako figurku po šachovnici? Jako prostředek, jenž má posvětit cíl?" Jistěže byly sokyně, ale podobné čachry Odette bytostně nesnášela. Víc než rusovlasou lady.
„Ano," řekl Thorin tak samozřejmě, až se prudce otočila a nejraději by ho praštila. Avšak ruce ponechala složené v klíně, pouze jednou zmáčkla druhou, aby si udržela zbytky zdánlivého klidu.
„Ovšem nemyslím si, že by to komukoli z těch dvou bylo proti mysli."
„Vážně?" zeptala se Odette nejistě. S nadějí, která z těch slov přímo čišela, a za kterou si v duchu vyplísnila.
„Vážně," přisvědčil král. Ze stoličky opatrně přesedl na hranu postele, ale nic víc.
„Budeš litovat," zopakovala ještě jednou. Musela. Nechtěla být cenou útěchy.
„Nikdy," pohladil ji, ale jenom po vlasech. Pouze kratičce a konečky prstů, jako by se bál, že ji umaže. „Odette, tolik jsem se o tebe bál. O vás oba," šeptl a očima klesl níž. „Lituji pouze, že jsem nedokázal prozřít dřív. Dřív, než jsem učinil špatná rozhodnutí. Dřív, než jsem tě zklamal, tolikrát. Kéž bys ještě jednou, naposledy, uvěřila, že mé city, i když rovněž poznamenané, byly vždycky skutečné. Jenom ty mě držely, abych úplně nepropadl vlastním démonům. Jenom ty..."
Odette se v tu chvíli vzdala a definitivně si přiznala, že hloupá zůstane už asi napořád, protože zvedla ruku a přitáhla si královu tvář blíž. Tak blízko, aby jej mohla políbit na ústa, která stále ještě cosi slibovala, ale ona, pro tuto chvíli, nepotřebovala slyšet víc. Oba měli ještě něco na srdci, ale také čas, ten zvláštní nástroj, co přináší naději. Měli celou budoucnost.
„Půjdeme domů?" usmál se král, snad poprvé bezpodmínečně šťastně. Zase působil mladší. „Směl bych?" Nezvedal se však, naznačil směrem pod peřinu.
Přikývla. Byla to odpověď na obě otázky.
Pod deku vedl ruku pomalu. Dotkl se nahého stehna, tam, kde končila nakrčená noční košile. Pak zajel pod bílou látku. Odette naskakovala husí kůže, jak si tělo vzpomínalo. Velmi ochotně. A Thorin putoval výš a výš, nahoru, až rozprostřel dlaň na jejím břiše. Ta dlaň hřála jako oheň, jako krb a jako domov. Jako láska, co dostala ještě jednu příležitost.