„Vy ne!" ukázal Thorin prstem před sebe. Hned nato se otočil směrem ke strážnému, který mu přišel podat hlášení. Muž se uklonil a pravil:
„Komoří Zander se nyní nachází v Ereborském žaláři, Výsosti."
Král přikývl, s myšlenkou, že s vězněm si ještě hodlá pohovořit, nicméně ne teď. Nyní nebylo nic důležité víc, než vydat se na cestu. A přesto musel ještě pár slov ztratit, než skrze bránu vyrazí do mlhy. Obrátil se nazpět k Filimu a Kilimu, kteří s příznačnou horlivostí mládí přešlapovali na místě, dychtící po dobrodružství, které by si sám nesmírně rád odpustil.
„Vy tu zůstanete."
„Ale strýci," namítl Kili, házeje si přes rameno toulec plný šípů, „chceme ti stát po boku."
„Přesně tak," přidal se jeho světlovlasý bratr, rovněž oblečený v lehké zbroji vhodné pro rychlé cestování. „Budeš nás potřebovat při sobě. Svolals přece nejlepší muže, nejsme snad jedni z nich? Thorine, mé zápěstí už je zhojené, udržím otěže a neupustím meč. Nech nás jít."
„Nikdy jsem o vás nepochyboval a nepochybuji ani dnes." Král přistoupil k oběma synovcům a položil jim ruce na ramena. Zmírnil svůj tón, avšak ne způsobem, který by nezněl vážně. To, co chtěl sdělit, totiž vážné bylo.
„Pamatuje, kdybych se nevrátil..." A to bylo klidně možné, soudě podle znepokojení, které přímo sálalo z čaroděje, jehož Thorin pozoroval koutkem oka. Jako by se starý muž velmi obával, a když se obával někdo Gandalfova ražení a zkušenosti, nemohlo to věstit nic dobrého. Nechtěl ani slyšet, že by se nepřidal ke družině a měl velmi napilno, v čem se s Thorinem snad poprvé během své známosti shodli. I král spěchal. A rovněž se obával. Obával se nesmírně, ale ani v tom spěchu a obavách neopomněl doufat a prosit Mahala, protože pokud by se pustil veškeré naděje, nejspíš by na místě zemřel. Konejšil se alespoň vědomím Dáinovy pomoci a vírou, že Odettina slova o nenávisti třeba nemusela být pravdivá.
„Kdybych se nevrátil," zopakoval, odvraceje pohled od muže v šedém hávu, „na vás leží odpovědnost za Horu i lid. Vy jste regenti Království, má krev a mí dědicové. Právě proto vás potřebuji zde, třebaže se vám to nemusí líbit. Fili," oslovil staršího z bratrů, „jsem na tebe pyšný." Což byla veliká pravda. Princ rostl v moudrosti a nemohlo se stát nic, za co by na něj Thorin zanevřel, vlastně na kteréhokoli z těch dvou. „Kili, na tebe jsem pyšný též. Kdyby na to přišlo, buď oporou svému bratru."
„Taková slova, strýci, neříkej," polkl tmavovlasý mladík. „Vrátíš se. Vrátíte se všichni." Letmo mrkl do boku, kde postávala elfka Tauriel.
„Pohyb chlapi!" Dáin, oděný do přilbice s rudým chocholem a medvědího pláště, vedle šikoval svou setninu. A sekýroval Gandalfa: „Na koni nám nebudete stačit, čaroději! Ledva mu nohy zlámete a sobě nakonec taky. Nečeká nás žádná sváteční projížďka po pěšinách. Je třeba vyrazit napřímo, tou nejkratší cestou. Neřekli vám snad, že poženeme skrze hornatinu? Že bude nutno překonat strmé svahy a hluboké rokle? Průrvy přeskočit? To nezdolá žádný kůň. Odvetě proto hřebce do stájí a vyberte si urostlého kozla. Takového, který vás unese. A oblečte alespoň drátěnou košili, hrome, kdoví, co kde potkáme."
Pán Železných hor sjel kritickým okem starcův šat, který doopravdy vypadal hodný nanejvýš procházky po obědě, nikoli záchranné výpravy. Snad jediný Glamdring, meč dávných králů Gondolinu, co se houpal Gandalfovi u pasu zvěstoval, že se zde mezi vojáky nenachází jen tak náhodou.
„Řekli," odvětil Gandalf nevyveden z míry. Nebo alespoň ne starostmi trpasličího lorda. „Dokonce vy sám jste mi to řekl. Prvně někdy před půl hodinou, a pak ještě jednou," dodal trochu pichlavě, ale přesto shovívavě. „Tento hřebec," pohladil ušlechtilého siváka po dlouhé hřívě, „pochází ze země zvané Rohan, pane Dáine. Země daleko na jihu, země pánů koní. Těžko byste pohledal rychlejší zvíře. On hravě udrží krok s vašimi kozorožci, ať už cesta bude jakákoli."
„Vím, kde leží Rohan," utrousil Železná noha kysele. Ku tváři si tiskl rampouch obalený do plátna, který mu na Oinův popud donesl jeden z vojáků odkudsi ze strážních hlásek, kde na římsách ještě nějaké zůstaly. „Také vím, kde leží Gondor, stejně jako znám místopis ostatních lidských království i elfských bašt. Máte mě za nevzdělance, Tharkûne?!"
„To ani v nejmenším, příteli, to ani v nejmenším," pravil Gandalf mírně, opět se nořil někam do myšlenek.
„Thorine," vydechl na poslední chvíli starší z princů, když už král strkal nohu do třmenu, „musím ti ještě něco říct. Přiznat se ti, že–."
„Ne, Fili," zarazil jej Thorin zdvihnutou dlaní. „Teď není na rozmluvu čas." Věděl, na co synovec asi naráží, a proto dodal:
„Dej hlavně pozor na Dianu." Dáinova dcera totiž dohled vskutku potřebovala. Mluvívala víc, než by bylo zdrávo, a v tom množství obvykle neřekla vůbec nic. Ale zase občas, to vyhrkla slova, co by měla radši v ústech ponechat. A soužení, které ji tížilo nyní, museli nejprve vyřešit v úzkém kruhu rodiny. Někdy později. Král se neubránil postesknutí. Třebaže pod velice pěkným peřím, Diana zůstávala pořád slepicí. Tím spíš si znovu připomenul Odette, její bystrost a prozíravost, a srdce se mu sevřelo ještě víc. Rozhlédl se po nádvoří a shledal, že nastal čas vyrazit.
Mladý trpaslík přikývl, i když bylo znát, jak moc ho pálí jazyk. Jak přešlapuje, jako by stál na jehlách. Přesto ale chytil strýcova kozorožce za uzdu, aby ten mohl pohodlně nasednout. Zůstal mlčenlivý.
„Dwaline, jste připraveni?" ujistil se Thorin ještě naposled.
„Na všechno, Výsosti," potvrdil velitel vojska.
„Dáine?"
„Za krále!" zvolal pán Železných hor, zaťatou pěst zdviženou nad hlavou, třebaže ještě toho rána sípal pod čepelí Orcristu. V Dáinově věrnosti se Thorin tedy nemýlil, mýlil se v úplně jiných věcech.
***
Pádící v čele jízdy, král pobídl rohaté zvíře, které zatím ani nezafrkalo. Naopak ještě zrychlilo, což už se zdálo skoro nemožné. Rozpomněl se však, že v maštali spatřil elfku těsně před odjezdem.
Thorin se nikdy moc nezajímal, co ta ženská všechno vlastně dokáže. Ona, i celé její plémě. Ani teď nad tím nehodlal významně přemítat, ale kdyby přece jen nesla podíl na úspěchu výpravy, snad by byl ochoten přehodnotit svůj postoj vůči ní. Možná alespoň z části. Nicméně, ať byl důvod taký či onaký, kozorožec natáhl skok a jako střela letěl po kamení. Nejevil únavu, přestože byl předešlý den hnán zrovna tak.
„Na východ!" rozkázal, ukazuje rukou příslušným směrem. „Po východním břehu Jezera! Nori, drž se vpředu. Gandalfe?!" sháněl se ještě po starci, protože když se ohlédl, za sebou ho neviděl.
„Výsosti," uslyšel zprava. Trhl hlavou a vskutku, sivý kůň držel krok, přesně jak čaroděj sliboval.
Formace zastavila teprve na rozcestí, kde se křižovaly tři hlavní zemské stezky. Thorin věděl, že karavana se mohla vydat jenom dvěma z nich. O něco kratší, těsně podél břehu Jezera, kterou by sám upřednostnil už kvůli skutečnosti, že tam bylo snažší napojit poníky či ulovit nějakou zvěř. A také z důvodu, že s každou zbytečnou mílí jenom rostla nejrůznější rizika. Jenže nyní, kvůli vydatnému dešti před dvěma dny, cesta kolem vody se jevila na mnoha místech zatopená, a tudíž se mohla snadno stát pomalejší, nežli stezka z druhé strany skal. Jen Mahal mohl tušit, jestli tudy kupci prošli ještě za dobrého počasí, anebo jestli vůbec. Mohli se vydat tudy i tamtudy a král si huboval, že nedal jasné rozkazy ve všech ohledech. Poslední z tras vedla do Železných hor a dál na východ. Lord Dáin se po ní s nostalgií ohlédl.
„Co teď, bratranče?" zeptal se, jako by dokázal číst myšlenky. Dobrá otázka. Co teď?
„Nori, dokážeš najít stopu?" Jediným štěstím v celém tomto neštěstí zůstávalo, že král měl při sobě nejlepšího stopaře od Modrých hor až po Erebor. A právě na něho se hodlal spolehnout, i když sám viděl, že podmínky pro stopování nejsou vůbec příznivé. Ba právě naopak. Podloží tu bylo tvrdé a skalnaté. Takové, co jen těžko udrží otisk podkovy či kola vozu i tehdy, kdy se jarní psí počasí nemění v každé zatracené chvíli. Avšak nerad by dělil skupinu, zvlášť, kdyby mělo dojít k boji. Thorin doufal, že Nori nezklame a půjdou pohromadě a najisto.
Trpaslík s vysoko vyčesanými vlasy sklouzl z kozlího hřbetu a soustředěně procházel okolí.
„Těžko," kroutil hlavou a drbal se na bradě. „Tam je cesta jeden kámen a tu ještě stojí voda. Nikde nejsou znát známky táboření, natož ohniště. Žádný koňský trus, a pokud tu ležel, dávno bude splavený. Ulámaná větev může být dílem trpaslíka, stejně jako zvířete. Ukousnutá od poníka, zrovna jako jelenem. Nepoznám, Výsosti, zdali prošli po břehu, anebo jestli jeli soutěskami."
„Snaž se, Nori! Však je všeobecně známo, že ty dokážeš vystopovat i ptáka v oblacích, i rybu v řece. Ukaž nám své nadání," vybídl král stopaře ještě jednou, ačkoli se už smiřoval s plánem, že do skal pošle Dáina a kolem vody půjde sám.
„Rozdělíme se?" odtušil pán Železných hor, ale Thorin s odpovědí nespěchal. Ještě čekal na konečné stanovisko Noriho, skloněného div si nekoupal v kaluži vous.
„Pak mě má pověst předchází," řekl Nori, potom co se napřímil, čímž vlastně i rozhodl. „Můžu obejít pěšky obě trasy, samo. Podívat se dál, jestli tam nebude hlína měkčí. Možná stopu najdu a možná taky ne. Každopádně se dost zdržíme. Je mi líto, Výsosti, nemohu sloužit víc... Ledaže," najednou se prohnul v zádech a jako by dostal nápad, zahleděl se kamsi vzhůru.
„Ledaže co?" zpozorněl král.
„Ledaže bychom jeli támhle po hřebenu." Stopař ukázal na horský hřbet zdvihající se o kus před nimi, co na vrchu ještě zůstával bílý. „Ano, pojeďme po vrcholcích těch skal. Tak zůstaneme po kupě a zároveň udržíme přehled o obou stezkách. Družina vyrazila početná, mohli bychom je vidět na dálku."
„Tenhle hřbet je samá průrva," upozornil Dwalin, vztekle si stíraje vodu z lysé hlavy. Obloha se totiž zatáhla a ochladilo se. Veskrze slušné počasí toho dne, a i dne předtím, se proměnilo v řídké mrholení, v němž se sem tam zaleskly i sněhové vločky. Rozfoukal se poměrně silný, štiplavý vítr od severu. Nic dobrého, neb vichry z krajin, kde led nikdy nerozmrzá a sníh nikdy netaje, mohly cestu pěkně znepříjemnit. „A svahy má příkrý. Moc příkrý. Nemuseli bychom se udržet. Ne v týhle břečce. Navíc čaroděj je tu na koni. "
„Kde je vaše pověstná odvaha, mistře? Odvaha velitele vojska?" otázal se Gandalf vyzývavě. „Já si troufám po vrcholu, dokonce i na koni." Dwalin si odfrkl.
„Jak zvolí král. Jeho jsem následoval vstříc dračímu ohni, jeho budu následovat vstříc sněhu a ledu. Mizernou smrtí mi smrdí obojí stejně."
„Když Tharkûn nemá strach," přidal se pán Železných hor, „tak ani já ho nemám."
Nezdál se to být špatný návrh, ale pravda, riskantní. Okolní kopce byly sice nevysoké – v porovnání s Osamělou horou vypadaly jako krtiny – avšak strmé a ostré. Thorin stáhl rty do úzké linky a chvíli mlčky rozvažoval, dívaje se přitom nad sebe. Představa přehledu po okolí, který by zvýšený terén poskytl, se mu velice zamlouvala. Jak moc by si přál odtud spatřit líně se pohybující řadu vozů, vydat se k nim a odvést si svou Amrâlimê zpátky do bezpečí. Do Hory, kam vždycky patřila a patří. Nepřemýšlel proto dlouho, než zvolal:
„Nori má pravdu, pojedeme po vrchu."
Prostě museli zpomalit. Pěšina ve výšinách byla horší, než by čekal. Kameny tu pokrýval jeden led a zvířatům často podkluzovala kopyta, třebaže hornaté prostředí pro ně nebylo ničím nepřirozeným. Jednou dokonce tíha skupiny strhla lavinu, jež s burácením padla do údolí. Sic o fous, všichni uskočili včas, ale přesto se nejednomu z trpaslíků na omrzlém čele zaperlil pot. Báli se a Thorin se nedivil. I on se bál. Pukliny ve skále pod ledovkou často nedokázali ani rozeznat, natož se jim vyhnout. Zlověstné praskání doprovázelo každý krok a ježilo chlupy po těle. Vítr fičel, nabíral na síle, cuchal vlasy i vousy, studil na lících a uších, přestože národ trpaslíků velice dobře snášel chlad. Sněhové vločky padaly do očí a zhoršovaly vidění. Ale přesto přese všechno krále ani nenapadlo vracet se. Krajinu zde totiž měli jako na dlani – po pravici se vlnila zalenkavá vodní pláň, po levici se klikatěla stezka mezi skalami.
Před soumrakem sestoupili níž. Do míst, kde při konci Dlouhého jezera byla v mapách zakreslena vcelku prostorná jeskyně. Tam se utábořili a král sám si vzal první, a nakonec i jedinou hlídku. Byl jako na trní, protože ta bláhová představa, že karavanu do večera dostihnou, se rozpustila jako obláček z dýmky, kterou zrovna kouřil, přestože mu tabák vůbec nechutnal. Leda hořkl na jazyku. Musel se ale nějak zaměstnat, protože spánku dojít nedokázal. Seděl u ohniště, v druhé ruce držel klacek, jímž rýpal do žhavých uhlíků, poslouchal skučení vánice venku i všudypřítomné chrápání a počítal vteřiny do rozbřesku.
Neustále přemítal a vyhodnocoval. Kéž by měl druhou mithrilovou kazajku, anebo tu jedinou nikdy nedaroval – Odette ji bývala mohla obléknout. Jenže se stalo. Nebylo proto v králově moci víc, než poslat s kupci početný voj vedený Alaricem, jakožto nejzkušenejším z průvodců. Také vybrat cestu, dalo by se říci, přinejmenším nezvyklou, tudíž snad i nejvíce bezpečnou. Takovou, kterou neužívají žádní kupci – ani trpasličí, ani lidští – protože je třeba Celduínu přebrodit. To vše by jej možná dokázalo trochu zklidnit, nebýt zrádného Dáinova důvěrníka, který veškerá opatření dozajista znal. Hrálo se už jenom o čas, a proto hned s prvním jitřním paprskem zvedal muže do sedel.
Znovu se vydali ošidnou cestou ve výšinách. Znovu foukal silný vítr. Znovu bylo chladno. Znovu mrholilo. Znovu poletoval sníh. Netrvalo ani k polednímu a hřeben, po kterém šli začal klesat.
Thorin byl čím dál tím víc nervózní. Počítal, že zbožím naložená, pomalá karavana nemohla doputovat do příliš vzdálenějších míst, než kterých sami dosáhli právě teď. Jenže dosud spatřili leda tak kolonii svišťů či sem tam nízké jalovčí. A přehlednost okolí se snižovala s každým krokem.
„Co je to támhle?" ukázal v ten moment jeden z Dáinových vojáků rukou před sebe. Byl to ten stejný muž, který teprve před chvílí upozornil na prasklinu v ledu, jíž si nikdo jiný nevšiml. Dokonce ani všetečný Nori ne.
Thorin přimhouřil víčka a zahleděl se příslušným směrem. Krev mu v tu chvíli zastydla v žilách. Mladík měl možná oči jako rys, avšak zkušenosti zřejmě nevelké. Zato král hned poznal, o co běží. Popohnal svého kozorožce přímo dolů, do strže.
„Šílenče!" hulákal za ním pán Železných hor. „Srazíš si vaz!"
Sráz to byl opravdu prudký tak, že Thorina nikdo další nenásledoval. Dokonce ani čaroděj na sivém hřebci ze země zvané Rohan ne.