Věnováno The_little_Maraurder.
Loki se zarazil a na chvilku přemýšlel, jestli se nepřeslechl. Vážně to řekl? Nebo si jen jeho mozek domýšlel něco, co nebyla pravda, jen proto, že by si to v koutku duše přál slyšet? Albusovu ruku stále cítil na svém zápěstí a najednou jako kdyby se rozžhavila – ten dotyk pálil jako cejch. Aniž by chtěl, jeho srdce začalo zběsile uhánět a na malou chvilku mu přes obličej přelétl přihlouplý úsměv, než se násilím přiměl vrátit na tvář nezúčastněnou masku. Musel polknout, než byl schopen chraptivě odpovědět: „Co prosím?"
„S tebou se necítím tak sám," tiše zopakoval Albus do jeho zad, protože se neotočil. „Omlouvám se, Loki. Neměl jsem se ti posmívat." Lehce zatáhl za zápěstí a bůh se nepříliš ochotně otočil. „Připadám si teď jako mudla," přiznal a rozpačitě si volnou rukou prohrábl přerůstající vlasy.
„Proč?" tázal se, neschopen odhadnout, co s jejich předchozí rozmluvou mají společného lidé, jež neumí kouzlit.
„No, ti také nevěří na kouzla, dokud se s nimi nesetkají. Neměl bych být tak skeptický jako oni," vysvětlil a upřel na něj prosebný pohled. „Já jen... je to prostě pro mě neuvěřitelné. Mít v pokoji boha z mýtů?" Pokrčil ramena a nejistě se zazubil, Loki jen chladně zíral. „Už budu hodný a nebudu rýpat, zůstaneš?"
„Co je mi to platné, když mi nevěříš?" odpověděl suše. „Myslel jsem, že za ty tři měsíce už jsme někde dál, než jsme byli při mém příchodu."
„To jsme," vydechl mladík rychle.
Mírně se k němu naklonil a vypáčil svou dlaň z křečovitého sevření. „Nemám ten pocit. Před chvílí jsem ho ztratil."
Albus se zatvářil zkroušeně a nervózně vložil ruce do kapes hábitu. „Nechtěl jsem tě urazit. Nevím, co to do mě vjelo. To jen..." Zakroutil hlavou, svěsil ramena a hodil sebou zpět do křesla, kde si složil hlavu do dlaní. „Říkal jsem ti to. Nejsem vhodný přítel pro nikoho."
Bůh si pro sebe povzdechl, obešel křeslo a posadil se jednou nohou na vysokou područku k němu, nechávaje druhou nohu na zemi pro lepší stabilitu. Najednou mu ho bylo líto – mladíka něco očividně trápilo, a protože se s tím nechtěl nebo neuměl svěřit, frustraci si vybil jiným způsobem. Sice se na Albuse za to zlobil, ale především viděl, že potřebuje pomoc. Vždyť byl de facto sám. A on mu slíbil, že bude jeho přítel. A kdy jindy by se měl jako přítel zachovat, než když se choulil na křesle jako štěně, co někdo nakopl a vyhodil na mráz?
Aniž by nad tím uvažoval, automaticky natáhl ruku a zabořil ji do záplavy lehce zvlněných hnědých vlasů. Podivil se, že jsou na dotek jemné, ačkoliv na pohled vypadají hrubé. Začal se jimi probírat tak, jako to dělávala jeho matka, když byl mladší a pokládal si hlavu do jejího klína. Pamatoval si, že ho to uklidňovalo a doufal, že to upokojí i mladíka, jenž napřed ztuhl, ale po malé chvilce se uvolněně opřel tváří o Lokiho stehno.
„Co kdybys mi řekl, co se stalo? Pohádal ses s bratrem?" nadnesl téměř něžně.
Albus se zavřenýma očima jemně potřásl hlavou, aniž by tak přišel o Lokiho blízkost. „Ano i ne," prozradil tiše. „Blíží se Vánoce. V Bradavicích budou prázdniny. Doufal jsem, že by přijel domů. Chtěl jsem je strávit s ním." Zaklonil hlavu a otevřel oči, aby se mu mohl podívat do obličeje. „Jako rodina, chápeš?"
„Sentiment?" nadhodil, ale dal si velký pozor, aby to neznělo jako výsměch.
„Možná," připustil a znovu sklopil pohled. Vytáhl si nohy na křeslo a objal si kolena. „Poslal mi sovu se vzkazem, ať si společné Vánoce strčím do zadku a nechám ho na pokoji."
„To nemusel," poznamenal Loki tiše, „ale moc mne to nepřekvapuje."
„Pořád mi vyčítá smrt Ariany," postěžoval si smutně a povzdechl si. „Pochybuju, že se náš vztah někdy zlepší."
„Ty za to ale přece nemůžeš, ne?" odvážil se položit otázku, jejíž odpověď ho zajímala od prvního dne. Nyní se zdálo celkem přípustné se zeptat, když o tom začal mluvit sám. Albus dlouho mlčel, ale Loki ho k odpovědi nepobízel. Trpělivě čekal, hladil ho po vlasech a nechával ho, aby se sám rozhodl, co a jestli vůbec mu něco řekne.
„Já nevím," vydechl nakonec roztřeseným hlasem a přitiskl se k bohu blíž. „Stalo se to tak rychle, že..." Hlas se mu zlomil a konec věty se ztratil ve vzlyku.
„Chceš mi o tom říct?" navrhl jemně, a když Albus neodpovídal, dodal: „Nebudu tě soudit, ať se stalo cokoliv. Už jsem ti říkal, že s prvním problémem nezmizím."
„Před chvílí jsi byl na odchodu," připomněl mu, ale jeho hlas postrádal na útočnosti. Spíše zněl nesmírně unaveně.
Loki se sklonil, vložil mu dva prsty pod bradu a donutil ho zvednout hlavu. „Šel bych domů, protože jsi mě urážel. To ale neznamená, že zmizím jako pára nad hrncem. Prostě bychom se oba uklidnili a zase by bylo všechno v pořádku," vysvětlil podmanivým hlasem a vpíjel se do třpytících se duhovek. Cítil, jak pod jeho doteky taje a náhle si uvědomil tu nebezpečnou blízkost. Albusovy mírně pootevřené rty měl najednou přímo nadosah a stačilo by jen lehounce naklonit obličej a ochutnat je. Než si to stačil plně uvědomit, už překonal polovinu té niterné vzdálenosti a z úst mu unikl slabý povzdech. „Nevrátil bych se na Ásgard, kam bys za mnou nemohl," raději promluvil znovu a nepatrně se odtáhl, i když ho to stálo velké úsilí.
„Promiň, že o tobě pořád pochybuju," zamumlal mladík, jenž byl zcela polapen v Lokiho pohledu a v moci jeho hlasu.
„Přijde doba, kdy pochybovat přestaneš," slíbil vážně, „ale musíš mi k tomu dát příležitost." Silou vůle se narovnal a vrátil se k probírání kadeří.
Albus přikývl a znovu se opřel, vychutnávaje si pravidelné uklidňující doteky. „Ariana byla moc hezká," začal zeširoka. „Matka s otcem se na ni velmi těšili, mysleli si, že jim přinese do domu další radost a trochu rozežene mužskou převahu. Nějakou dobu to tak doopravdy bylo."
„Co se pokazilo?"
„Projevila se její divoká magie. Viděli to tři mudlovští chlapci a ublížili jí. Nevím jak, rodiče mi to nikdy neřekli, ale..." Po tváři se mu svezla slza, kterou se ani nesnažil setřít. „Otec se jim pomstil a zabil je. Je na doživotí v Azkabanu."
Loki zachmuřeně zabručel: „To je to kouzelnické vězení, cos zmiňoval v čajovně."
„Ano. Nechci teď mluvit o těch nechutných stvořeních, co ho hlídají," prohlásil a otřásl se. „Ariana se od té doby bála kouzlit, ale ve vypjatých situacích se magie rozhodla konat po svém."
„Předpokládám, že to pak bylo velmi silné," řekl chápavě.
„Velmi," přitakal Albus. „My... jsme ji skrývali. Možná to byla chyba, ale já byl už v té době na škole, o sestru se starala matka, a když byl Aberforth doma, tak i on. Tehdy jsme se i přestěhovali sem, do Godrikova dolu." Popotáhl, slzy mu stékaly po tvářích ve vlhkých cestičkách a ruce zatínal do dlaní tak, že se mu do nich otiskly nehty. „Je to pár měsíců, co matka zemřela při jednom Arianině výbuchu."
Lokimu se sevřel žaludek a pocítil nad smrtelníkem ještě větší lítost. Zatoužil ho pořádně obejmout a dát mu najevo účast, ale netušil, jak by zareagoval, proto prozatím jen strnule vyčkával a nechal ho mluvit. „To muselo být hrozné."
Albus se hořce uchechtl. „V té chvíli mě nejvíc štvalo, že nemůžu vycestovat s Elphiasem. Najednou jsem byl hlava rodiny, co se má starat o dvě děcka a školní a mimoškolní úspěchy mi byly k ničemu. Zrušil jsem cestu, vrátil se sem a... seznámil se s Grindelwaldem," hlesl hlasem plným bolesti. „Byly to nejúžasnější dva měsíce, co jsem prožil. Jenže skončily strašně."
Bůh pomalu přikývl. „Pamatuji si hádku, ačkoliv jsem neslyšel slova."
Mladík po něm střelil uslzeným pohledem. „Pohádali jsme se. Gellert, Aberforth a já. Vytáhli jsme hůlky, začaly létat kletby a Gellert na bratra použil Cruciatus – kletbu, která se nepromíjí. Ariana to nemohla vydržet, vložila se do toho a... Konec už znáš," vychrlil zničeně a vrátil pohled na zem. „Nevím, kdo vyslal kletbu, která ji zabila. Mohl jsem to být já. Strašně se bojím, že jsem to byl já," dořekl a schoulil se ještě víc.
„A Aberforth si myslí, že jsi ji zabil?" zeptal se Loki tiše. „Pochybuji, že jsi to byl ty. A pokud bys chtěl, mohu nahlédnout do tvých vzpomínek a –"
„Ne!" Vystřelil do sedu rovného jako svíce a v obličeji měl uštvaný výraz. „Nejistota mě sice zabíjí, ale kdybych věděl, kdo to byl... Zničilo by mě to, ať to byl kdokoliv. Nechci to vědět. Nemohl bych s tím žít." Natáhl ruce, chytil Lokiho za límec košile a přitáhl si ho k sobě blíž. „Slib mi, že to nikdy neuděláš. Nikdy se nebudeš hrabat v mých vzpomínkách, a i kdybys náhodou zjistil, kdo to byl, nikdy mi to neřekneš. Slib mi to!"
Lokiho překvapil zápal, s kterým po něm slib požadoval, ale ačkoliv byl skutečně zvědav, kdo smrt dívky způsobil, důležitější pro něj byla důvěra, kterou mu právě projevil. Dlaně položil na rozpálené tváře a vážně přikývl. „Slibuji. Je mi líto, co se ti stalo." Mimovolně přejel palcem po mladíkově čelisti a neušlo mu, že se pod tím dotekem zachvěl, což jemu samotnému zrychlilo tep. Opět v naprosto nevhodné chvíli. „Jak ti mohu pomoci?"
„Neodcházej," vydechl téměř neslyšně.
„Už jsem ti říkal, že –"
„Ne, tak to nemyslím," šeptl. „Zůstaň dnes tady. Nechoď pryč."
Nasucho polkl. „Rád."