Severus se volným krokem vracel ze sovince do své pracovny a třel si hřbet ruky. Výr virginský, kterého pro doručení zprávy vybral (a který se mu, aniž by to Severus věděl, svým rozmrzelým podmračeným výrazem nesmírně podobal), ho pořádně klovnul, ledva zjistil, že po něm Severus chce nějakou práci, ale nenese mu žádné soví mlsky. Profesor lektvarů nikdy zvířatům nevěnoval žádnou zvláštní pozornost, ale po téhle zkušenosti se v duchu usnesl, že při příští návštěvě v Prasinkách nějaké soví pamlsky koupí do zásoby, jen tak pro jistotu, že by zase natrefil na mimořádně povýšenou sovu.
Když profesor došel do svých komnat, pečlivě za sebou zavřel a zamkl dveře a vešel do laboratoře. Vzduch se stále zdál nazlátlý a z kotlíku pableskovaly na strop zlaté skvrnky a poskakovaly jako dětská stínohra. Severus si sedl na židli, která byla přistrčená k pracovnímu stolu, na němž kotlík stál, a povzdechl si. V duchu si začal přehrávat seznam lektvarů, jež znal, a vybíral z nich ty, které měly také zlatou barvu. Nebylo jich mnoho, v podstatě jen jeden lektvar, který těsně po uvaření mizel a bylo velice složité ho použít včas, a pak felix felicis, tekuté štěstí, které mělo na jeho vkus až příliš entuziastické účinky. Teoreticky měl člověk po jeho vypití mít po určitou dobu neobyčejné štěstí, ve skutečnosti se ale jeho uživatel v tu chvíli stal zároveň lehkovážným a nezodpovědným, takže kolikrát zapomněl usilovat o to, kvůli čemu lektvar použil. Každopádně ani jeden z lektvarů Severus nemohl použít, protože byly příliš nápadné svými vlastnostmi nebo účinky.
Nakonec se rozhodl pro nejjednodušší možné řešení. V dalším kotlíku ohřál čistou vodu a ze stolu s bylinkami postupně otrhal několik různých snítek – meduňku, citronovou trávu, měsíček a velkou hrst máty. Přihodil je do kotlíku a nechal vyluhovat, zatímco se otočil k poličce s různými karafami, dózami a prachovnicemi se zabroušeným hrdlem. Chvíli očima prohledával pečlivě nadepsané štítky, než našel, co hledal: BROUKOVEC ZLATOKŘÍDLÝ. Navzdory svému názvu nešlo o hmyz, nýbrž sušené oddenky rostliny, jejíž květy nápadně připomínaly tělíčko bachratého brouka se zlatými krovkami. Nebyly téměř k ničemu dobré a Severus si nepamatoval, že by je kdy používal – vesměs jen obarvily libovolnou tekutinu, plyn nebo prach na zlatou barvu, a tak je využívali nejčastěji kouzelníci zabývající se výrobou žertovných předmětů a ohňostrojů. Severus pár oddenků vyklepal ven a nakrájel je na menší kusy, aby se lépe vešly do hmoždíře, kde je rozdrtil na prach, který pak vsypal do kotlíku. I pár zrnek by stačilo, aby se tekutina v něm obarvila zlatavou barvou, ale mistr lektvarů přísadou nešetřil, a tak teď tekutina vypadala jako rozžhavené zlato.
Když byl hotov, naběračkou trochu odvaru přelil do malé skleněné lahvičky, a pečlivě ji zazátkoval. Kotlík pak odnesl do menší místnůstky vedle laboratoře, která mu sloužila jako spíž. Ještě mu trochu času zbývalo, a tak se ve svém obývacím pokoji posadil na pohovku, kroužil v prstech sklenicí whisky, kterou si předtím nalil, a přes broušené sklo se díval, jak se tekutina uvnitř přelévá a víří. Alastor Moody rozhodně nebyl jediný, kdo dnes potřeboval kapku zlatavé tekutiny.
Zdálo se mu to jako hodiny, ale nemohly uplynout ani minuty, než se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře a po Severusově výzvě vstoupil dovnitř Moody, v obličeji značně sinalý. Severusovi poskočilo srdce, protože si až příliš jasně uvědomoval, že profesorova nervozita brzy získá opodstatnění, a stane se tak právě jeho rukou. Ale jednou se rozhodl.
Položil prázdnou sklenici na nízký stolek před sebou, vstal a pokynul nově příchozímu, aby ho následoval do laboratoře. Moody za ním vstoupil do pracovny. Chřípí se mu rozšířilo, když nasál omamnou vůni vznášející se ve vzduchu.
„Myslíte, že se to povedlo?" zeptal se neznatelně roztřeseným hlasem.
„Nevím," řekl Severus, a byl rád, že nemusel lhát. Možná si mohl myslet, že ano, ale vlastně doopravdy nevěděl, zda má lektvar takové účinky, jaké si od něj sliboval.
Moody přistoupil blíž ke kotlíku a vydechl, když na hladině lektvaru spatřil svou přízračně mléčnou tvář, úplně bez jizev a s oběma očima naprosto neporušenýma, zdravýma. Uchopil sběračku, která se povalovala po stole, a nabral do ní trochu tekutiny, přičemž se obraz jeho tváře rozčeřil a rozpil.
Severus zatajil dech, když profesor nesl sběračku k ústům, v obavách, že se skutečně napije. Moody však jen přivoněl a usmál se, než sběračku opět spustil do kotlíku. Pak se ale opět zachmuřil.
„Stalo se něco?" optal se lektvarista.
„Severusi... já... mám strach. Není to ironie?" vyrazil ze sebe Moody.
Severus s odpovědí nezaváhal. „Není čeho se bát... Nedal bych vám nic, co by vám mohlo ublížit," řekl a byla to pravda. Severus by Alastorovi nedal nic, u čeho by neměl stoprocentní jistotu. Dřív, než si to stačil rozmyslet, sáhl do kapsy hábitu pro skleněnou lahvičku a krátce ji sevřel v ruce, než ji předal bývalému bystrozorovi. „Vypijte to," přikázal.
Alastor lahvičku převzal a odzátkoval ji. Krátce se ještě na Severuse podíval. „Tak na zdraví," řekl a jedním lokem obsah lahvičky vyprázdnil.
Uběhlo několik okamžiků, během nichž Moody v ruce křečovitě svíral prázdnou lahvičku a oční víčka měl pevně sevřená. Snad očekával bolest, snad odpornou chuť, ale nejvíc ze všeho to, že se bude cítit jinak. Severuse píchlo u srdce, když ho viděl tam tak stát, připraveného na cokoli a s očekáváním životní změny, která se nestala...
„Nezabralo to," ozval se konečně do ticha Alastor. Hořkost v jeho hlase byla jen těžko skrývaná a do očí se mu tlačily slzy bezmoci, které tak tak zvládal zadržet. Severusovi se sevřelo srdce, protože věděl, jak moc Alastorovi ublížil, když zničil jeho naději, a v tu chvíli si přál, aby za ním Alastor byl býval nikdy nepřišel... Nechtěl to udělat, tolik ho zklamat, ale musel. Jednou mu to možná řekne, přizná se mu, že zaměnil lektvar za obyčejný bylinkový čaj. Možná se mu nepodaří Alastora přesvědčit, že to dělal pro jeho vlastní dobro, možná ho Alastor odvrhne nebo ho přinutí lektvar uvařit znovu, ale pro teď věděl, že se rozhodl správně, a zbývalo jen své rozhodnutí dotáhnout do konce.
Severus jemně uchopil Alastora za rameno a odvedl ho z laboratoře zpět do obývacího pokoje a usadil ho na místo na pohovce, kde ještě před chvílí seděl on sám. Sám si sedl naproti němu do křesla, ale zůstal sedět jen na jeho kraji, neopřel se a neudělal si pohodlí. Na to byl až příliš nervózní z toho, co už udělal, i z toho, co se právě chystal říct. „Pro mě ano."
„Cože?" zvedl k němu Alastor nechápavě oči.
„Pro mě ten lektvar zabral. Mé oči jsou tvou uzdravenou tváří. Když se na tebe dívám, vidím tvář, ve které se zračí člověk s čistou duší, morální a silný. Je to tvář anděla, bez poskvrnky a jediné chyby. Vidím za ní udatné srdce, zvídavost bez hranic a bystrou mysl, a takhle tě uvidí každý, kdo pozná tvé pravé já. Každý, kdo si ho zaslouží poznat. Nezáleží na tom, kolik má člověk jizev, ale co se skrývá pod nimi, a já vidím člověka, který se nespočetněkrát ve svém životě zachoval jako hrdina, a tak by se teď neměl skrývat v ústraní. Alastore, měl bys ty jizvy nosit s hrdostí... Můžeš je celý život nenávidět jako připomínky toho, co se ve tvém životě stalo špatně, nebo je můžeš přijmout jako součást sebe, své cesty a toho, žes všechny ty hrůzy přežil. Stále jsi tu a stále dýcháš. Frank ti nevěnoval svůj život proto, abys ho strávil v minulosti, ale abys žil dál, ještě se mohl smát, plakat, někoho nenávidět i milovat. Nezahazuj dar, který ti věnoval. Žij dál..."
„Severusi, já asi nerozumím..."
„Podej mi ruku," přikázal mu Severus měkce, a Moody ho bez ptaní poslechl. Položil ruku do Severusových měkkých dlaní, a ucítil známý dotek lektvaristovy mysli ve své. Pustil ho dál, tentokrát to však bylo jiné. Severus se ihned stáhl a Moodyho mysl vtáhl do své. Bylo to poprvé, co k ní měl přístup. Spatřil v jeho mysli obraz jich samých, jak sedí na tom stejném místě, jednou, dvakrát, nesčetněkrát... Zaplavila ho vlna lektvaristových pocitů, cítil nejprve Severusovo opovržení, které přetrvávalo několik prvních sezení, ale s každým dalším obrazem sláblo a měnilo se ve strach, když mu on sám ukazoval výjevy ze svého života. Severus se o něj bál, i přestože věděl, že ze všeho vyvázne živý. Strach sám však byl jen komplexní směsicí dalších pocitů, v nichž převládala náklonnost, obdiv, hrdost... a láska, o níž nemohlo být nejmenších pochyb. Viděl sám sebe Severusovýma očima. Vypadal stejně jako obvykle, zohavený četnými jizvami, s jednou umělou nohou a čarovným okem, ale konečně v sobě spatřil něco víc, než jen ošklivou tělesnou schránku. Konečně chápal, o čem Severus mluvil. Dodnes si myslel, že ve svém životě jen kompletně selhal, ale díky Severusovi viděl i všechno to dobré, co se mu povedlo, a najednou si byl jist, že s tím dokáže dál žít. Se svými vnějšími zraněními i s těmi, která nebyla vidět. Znovu se naučí mít úctu sám k sobě.
Po velmi dlouhé době uvnitř své mysli zasmál. Jak byl bláhový... Naše tváře jsou přece jen mapou našich životů, odrazem cest, po kterých jsme kdysi kráčeli, a jsou na nich zaznačeny veškeré příkopy a strmé srázy, jež jsme na nich překonali. Vpisuje se do nich to, kým jsme byli, kým jsme a kam kráčíme dál, a to je něco, za co se není třeba stydět. Jen blázen by chtěl vymazat své vzpomínky.