Poznámka: Dnešní kapitola obsahuje celé odstavce psané kurzívou. Jedná se o retrospektivu, kdy Odette vzpomíná, co se odehrálo dříve toho dne. Jako autor vím, o čem píšu, a proto je pro mě občas těžké dívat se na děj očima čtenáře. Přesto ale doufám, že je to pochopitelné, a pokud ne, neváhejte napsat. Sporná místa ráda upravím, vysvětlím. Ale teď už nebudu zdržovat od čtení. Užijte si je.
Lija
„Nemusíte to dělat," přistoupil blíž v obličeji starostlivý starý muž. „Přestože bych z postu ereborského pána měl vaši volbu považovat za správnou a vítat ji, z pozice přítele tomu tak není, Thorine. Věřte mi, že ne." Pravicí zamával před baňatým nosem, asi chtě pročistit vzduch v místnosti, protože ten tam stál doslova jako mlžná stěna, obklopující krále zhrouceného v křesle. Potom zvedl prázdnou láhev od pálenky a přiblížil ji k očím. Nejprve se zahleděl skrze silné sklo, a potom do Thorinovy nepřítomné tváře opřené do dlaně.
„Nedívej se na mě takhle, Baline. A raději odejdi," vyplivl král, dokonce odtrhl pohled od okna, kde sledoval provazce prudkého deště padajícího z černočerné oblohy, tolik příznačné pro dnešní den. „Pověděls, cos povědět chtěl, tak teď prostě jdi. Jdi a vrať se teprve tehdy, poneseš-li další láhev. Tak bys byl alespoň něčemu!" zatnul prsty v pěst a ta dopadla na područku, avšak Balin ani necouvl, ani neodešel. Na jízlivost odpovídal shovívavým, neveselým pousmáním.
„Nemusíte to dělat!" zopakoval trochu hlasitěji, ovšem stále s trpělivostí jemu vlastní. V očích vepsaný soucit, jenž byl ze všeho vůbec nejhorší. Soucit od těch, kteří věděli. Jenže král se o soucit neprosil, naopak, hnusil se mu. Značil slabost, kterou mu někteří podsouvali. On si ale nemohl dovolit padnout a dát jim tak za pravdu. A ani tak neučiní, co bude živ! Avšak alespoň tohoto odpoledne, hrozného odpoledne, chtěl být prostě sám. Po jeden jediný den nehrát svoje role, ačkoli věděl, že zítra se zase bude muset ukázat s korunou na hlavě před svým lidem i před Dáinem.
„Neprosím se tě, Baline, rozkazuji ti. Jdi! Nebudu se zdráhat zavolat stráž, pokud bude potřeba."
„Vždy jste měl na vybranou. Tenkrát v Bilbově domě, stejně jako máte na vybranou dnes," nedal si Balin pokoj.
Thorin jenom podrážděně zasyčel. Pozbyl snad věkovitý trpaslík sluch, anebo nemluvíme stejnou řečí?
„Zasloužíte si uznání i bez toho, abyste se obětoval. Znovu, nutno podotknout." Ereborský oficír položil láhev zpátky na příruční stolek a napřímil se s rukama opřenýma v bok. „Zasloužíte si úctu svého lidu. Úctu každého jednoho trpaslíka. Už v Modrých horách jste nám zařídil dobrý život. Život v míru a dostatku, a já si na rozdíl od některých pamatuji, kolik ústupků a ponížení vás to stálo. To díky vám máme zpět svůj domov."
„To Bard zabil draka," zkonstatoval Thorin skutečnost, která mu až nesmyslně ležela v žaludku. Skutečnost ohledně člověka, jehož jinak vcelku ctil. Bylo to vůbec poprvé, co to přiznal nahlas. Kdyby sám tehdy utopil Šmaka ve zlaté lázní, nikdy by nepadl Esgaroth, lidé z Jezera by nepřišli k branám Ereboru a Bilbo by jim nepředal Arcikam. Ano, kdyby nebylo hrdinství člověka, zpráva o drakově skonu by neletěla Středozemí rychle jako z nebe blesk. Pravda by zůstala ukryta v Hoře, alespoň na čas. Čas, který tenkrát neměli. Ano, býval by mohl v tichosti shromáždit posily, lépe opevnit Horu, postavit kušníky a lučištníky a řádně se připravit. Dobít Erebor zvenčí žádalo jiných sil, než bojovat na otevřených pláních. Udržel by svou vlast pouze za pomoci svých. Nepotřeboval by Tranduila, ani toho lodníka!
Král se bezděčně natáhl po láhvi. Dřív, než se uvědomil, že je přece prázdná. Stiskl zuby k sobě, rozhodnut, že bude Balina alespoň ignorovat, protože ne, skutečně by jej nenechal potupně odtáhnout hlídkou. Na to si ho až příliš vážil. Přemítal dál: Rovněž ztráty na životech Dáinových mužů – dobrých mužů – by byly menší. Možná i zanedbatelné v porovnání s obrovskými počty padlých po Bitvě, které tenkrát sbírali po několik dní. Třebaže král, tehdy ani nezapálil hranice – jeho zranění to nedovolovala a Oin prskal jako pominutý – ale nechal se alespoň odvést na cimbuří. Planina před Horou pokrytá těly působila z výšky jako vykácený les. Podobnou scenérii neviděl poprvé, ani poprvé necítil nasládlý zápach hořícího masa. Ovšemže ne, jenže to stejně neznamenalo, že se mu nemohlo udělat zle. Nesmírné, nesmírné spousty ztracených životů, ty hlavně nutily Thorina vyhovět. Kéž by se stal králem bez stigmatu. Králem, který nechybil. Dnes mohlo být všechno jinak... Naprosto všechno.
„A co na tom záleží?!" nepřestával spílat Balin a spráskl ruce. Thorin zatřepotal víčky, lebkou mu projela bolest z příliš hlasitého, ostrého zvuku. Právě ta jej vytrhla z bdělého snění. Mezi rty vypustil nevybíravou nadávku, kterou Balin jistě musel slyšet, ale nedal na sobě nic znát. „Přece nesejde na tom, čí šíp skolil tu bestii. To vy!" znovu se na Thorina důležitě, leč zároveň měkce zahleděl. „To vy jediný jste měl dost kuráže na to, abyste se vydal na cestu, jež se zdála být předem beznadějná. Šel jste beze strachu, jen s malou skupinkou věrných za zády. To vy jste skutečně porazil nepřítele, když jste skolil jeho vůdce, a málem při tom sám vypustil duši na ledu. To vy, Thorine, jste vyhrál Bitvu o Erebor a tím vstoupil do legend Durinova lidu. U Mahala! Copak jste už tohle všechno zapomněl?"
Král nezapomněl, nikdy nezapomene, ale nezdálo se mu to dost.
„Co za nové šílenství se to šíří Ereborem," posteskl si králův rádce a starý přítel, „jež hlásá, že vláda laskavého krále není hodna následování. Všichni ti nevděčníci, kteří vás označují za slabého panovníka, si nezaslouží tu poctu požívat nádhery a blahobytu síní našich předků. Vstaňte, Thorine! Seberte se a běžte do stájí, zastavte to bláznovství. Promluvte s Dáinem a najděte jiné řešení. Takové, které nikomu neublíží."
Bláznovství, rozpomněl se král. Bláznovstvím dnes Odette nazvala to, co mezi nimi bylo. Ještě nyní cítil její chlad, a to i přes štědrou dávku pálenky v krvi. Jistěže věděl, co bylo příčinou její volby i rozuměl její nenávisti. Co si také mohl myslet, potom, co ji ranil? Tolikrát. Snad že s ním zůstane napořád? Ale přesto se mu svíralo srdce.
Zavřel oči a vybavil si její tvář, umíněnou a tak nezvykle cizí. Pohled, jenž se zdál být pohledem z velké dálky, zpoza propasti času a událostí, které se staly. Jenže musely se stát, tím si zůstával jist. Odchází a on to dopustil. Snad jí tak nakonec službu prokázal, tím jediným se konejšil. Vždyť knihovník jí nabídl spořádaný život, jak se dozvěděl od sinalého Doriho teprve před chvílí. Život, který si zasluhovala.
„Nikdo nemá právo upírat vám štěstí," pokračoval Balin, zatímco král mlčel, napůl utopený v myšlenkách. „A rozhodně ne Dáin. Dlužíte mu, samozřejmě, všichni mu dlužíme, ale skutečně mu dlužíte tolik? Povězte, Thorine, odkdy je čistota krve důležitá natolik, aby vás připravila o možnost volby?"
„Odkdy?!" vykřikl král, už měl všeho toho lamentování plné zuby. Vztek ho vymrštil na nohy, až sebou starý trpaslík trhnul a udělal dva kroky dozadu.
„Nevíš snad, Baline?! Odnepaměti! Mého otce čistota krve připravila o možnost volby. Mého děda čistota krve připravila o možnost volby. Ani já nemám na vybranou. Nemám, i když mi tu opak podsouváš!" Kráčeje kupředu, Thorin přitlačil ke hrudi zaťatou pěst. „Erebor je mým dědictvím i osudem. Já jsem král pod Horou a Horu také zabezpečím. Za každou cenu!" Ztěžka oddechoval, z prudkého pohybu se mu točila hlava tak, že málem klekl na koleno. Balin však ani nezaváhal. Třebaže terčem neoprávněné jízlivosti a zloby, ihned svého pána podepřel a nakonec i otcovsky obejmul.
„Kéž byste měl pravdu, Výsosti, a já se mýlil. Kéž by. To bych si nadevše přál."
***
Provazce prudkého deště padaly z černočerné oblohy, tolik příznačné pro dnešní den. Tiše ševelily v poryvech větru, ne nezvyklého pro tuto část roku na severu Středozemě. Soumrak se snášel rychle, krajinu halil do pološera a znesnadňoval putování po hrbolatých stezkách. Cíl se však nacházel nedaleko. Z Ereboru bylo totiž do Dolu, co by kamenem dohodil.
Odette si přitáhla kápi cestovního pláště více do čela a pobídla opatrnou Matyldu, která jen neochotně přidala do kroku. Ne, že by měla strach, pokavaď by městskou branou neprojeli do úplného setmění – vždyť ani sluneční svit už dávno neznamenal bezpečí – jenomže krom zvuku koňských kopyt pleskajících se v bahně rozmáčené silnice, slyšela za zády i Dwalinovy nadávky na vrub zatraceného počasí, kam by nevyhnal ani žebráka s kabátem plným blech.
„Vážně, bylo by bývalo lepší vyrazit až ráno," přidal se k reptání dokonce i Ori, notuje si tak s velitelem vojska, což se tedy nestávalo často. „Vyjet do úsvitu namísto do stmívání." Souhlasně mručel i zbytek družiny, jenom žena jedoucí v čele mlčela a zamyšleně hleděla do prázdna...
Thorinovi se mihla v očích jakási bláhová naděje, když se objevila v jeho dveřích. Jenže ona ty plamínky rychle uhasila nucenými slovy, ledovými podobně jako déšť, který se nyní snášel z oblohy.
„Dříve než uplyne rok a já budu vázaná sloužit vám po celý svůj život, žádám vás, Vaše Výsosti, dostůjte svého slibu a zbavte mne údělu pobočnictví."
„Nyní spolu budeme hovořit tímto způsobem?" zamračil se král, v hlase jasně uchopitelnou ozvěnu zklamání.
Kdoví, co očekával? Že se ženská prostě vyvzteká a bude se pokračovat v předstírání? Že si budou dále hrát a nalhávat si cosi o neexistující, bláznivé naději pro ně dva? Nejspíš. Jenže to by se nestalo, ani kdyby se Odette tolik nebála výhružek pána Železných hor, které ani nebyl schopen vyslovit sám. Jen zbaběle poslal prostředníka.
Stejně však, i přes veškerou křivdu poslední doby, nemohla popřít píchnutí u srdce, které cítila, když nyní viděla Thorina před sebou. Tedy spíš to, co z Thorina zbylo. Odraz plamenů nedaleké louče mu tančil ve vlasech a osvětloval tvář, jež se zlála být strhanější než kdykoli předtím. Lícní kosti měl vystouplé a kůži pobledlou, skoro až šedou. Jako by spolu nemluvili desítky let, a přitom uběhly sotva týdny, kdy se mu klidila z dohledu.
Odette si popravdě pomyslela, že ona na tom nebude o nic lépe. Z obou dvou se staly trosky jenom z důvodu, že se tenkrát v půli léta nesvedli ovládnout. Protože kdyby ano, dnes mohlo být všechno jinak.
„Jednám s vámi tak, jak si žádá dvorský protokol a vaše postavení, Výsosti," pokračovala v naučeném proslovu, který jí v hlavě diktoval strach a zdravý rozum – jediné hlasy, jimž odteď hodlala naslouchat.
„Pokud je to tvé přání, splním je," připustil král unaveně, kupodivu vůbec nic nenamítal. „Splním každé tvé přání, vždyť víš."
„Je to mé přání," zalhala okamžitě. Ani nemusela uhýbat očima, protože ty ledově modré byly zabodnuté v zemi. Odette totiž ve skutečnosti toužila po úplně jiných věcech. Možná políbit ta zamračená ústa lemovaná krátkým vousem, třebaže naposledy, což samozřejmě nemohla učinit. A také neučinila. Naopak, mluvila dál, snažíc se znít co nejvíce chladně. Jako někdo, pro něhož minulost přestala cokoli znamenat. „A také si přeji opustit Erebor. Ještě dnes se odeberu do Dolu, odtud pak pojedu dál s obchodní karavanou," dodala hned, neb čím dříve přejde k jádru věci, tím dříve také skončí tento hořký rozhovor i chvíle ze všech nejtěžší. Král prudce zvedl zrak...
Kapka vody zastuděla Odette na nose a probudila ji ze vzpomínání na události toho dne. Přitáhla si k tělu vlhký plášť a koutkem oka zašilhala do boku.
„Říkals něco, Ori?"
„Že by bylo lepší vyjet až ráno," vyslovoval pomalu a nahlas bývalý ereborský knihovník, aby jeho řeč nezanikla ve větru.
„Víš, že už jsem tam nemohla vydržet," vysvětlila mladá žena holý fakt. Vskutku, jakmile projela branou Království trpaslíků, jako by se mohla poprvé nadechnout, i když takový nádech byl nesmírně bolestný. Odcházet znamenalo do jisté míry úlevu. Nedokázala se proto ani otočit v sedle, podívat na Horu zahalenou do bouřkových mračen, která jim stála za zády jako němý svědek. Odette s ní nechtěla více nic mít. Kéž by bylo tak snadné pozbýt i veškeré vzpomínky. Kéž by stačilo neohlížet se a koukat kupředu, tam, kde se postupně rozsvěcovala další a další okna města Dol...
„Zbláznila ses?!" král se rozešel směrem k ní, čelo mu protnula hluboká vráska. Oči doširoka rozevřené, stejně jako chřípí nosu, když hlasitě nasál vzduch. Odette proto naznačila raději hned, že si jeho blízkost nepřeje. Nebála se ho, ale podívat se mu zblízka do očí by nemusela unést. Naštěstí okamžitě zastavil.
„Chápu, že tě nemohu nutit, abys mi odpustila. Nemohu tě ani nutit, abys trávila čas v mé přítomnosti. Proto ti dám pokoje co nejdále od těch mých, pokud o ně požádáš. Zbavím tě veškerých závazků, ať už uplynul rok anebo ne. Erebor je obrovský a já ti slibuji, že se budu třeba po zbytek života vyhýbat místům, která budeš navštěvovat ty. Ale bezpečí Hory neopustíš. Já ti to prostě nedovolím!"
„Nedovolíš?!" vyprskla Odette. K veškeré její mrzutosti se přidal ještě vztek, jenž ale v tuto chvíli mohl být vlastně nápomocný.
„Já jsem si ale nepřišla pro svolení, Thorine," pronesla pevně tak, až sebe samu překvapila. Bylo to snad proto, že poprvé promluvila pravdu? Skutečně tu totiž nebyla prosit o žádná dobrozdání, jen oznámit své budoucí kroky, a to z čiré nutnosti. „Ty nemáš právo mi cokoli zakazovat. Toho práva jsi se zřekl. Vzdal jsi se jej."
Pomyslný jedovatý šíp právě strefil svůj cíl – to Odette jasně viděla v králově tváři. A tak to bylo správně. Jenom podobnými způsoby mohla tohoto tvrdohlavého trpaslíka přesvědčit, že jedná čistě z vlastní vůle.
„Pravda," připustil muž a znovu svěsil hlavu. „Vím, že nemám právo poroučet ti. Ani jako král je nemám. Dovol mi tedy alespoň žádat. Dovol mi alespoň požádat tě, ať neopouštíš Erebor. Nikoli kvůli mně, nýbrž kvůli sobě. Víš přece, co se děje tam venku. Vzpomeň, co říkal čaroděj. Cesty jsou dnes nebezpečné."
Nikde není bezpečno – to hlavně říkal čaroděj a byla to nejspíš veliká pravda. Tvrdá slupka skály se nyní nezdála o nic víc silnější, než arch pergamenu. Odette musela nad králem zakroutit hlavou.
„Najednou dáš na slova Tharkûna? Toho, který jen nafukuje své soukromé, nepodložené strachy? Toho, jemuž stáří vrhá do mysli stín? Nebuď směšný, Thorine. Nezapomínej, že i já znám ty cesty, o nichž tady hovoříš. I já jsem jimi šla, není to tak dávno. Pověz, nejsou to snad stejné cesty, na které sám kupce posíláš? Dobrý král by neměl činit rozdíl mezi poddanými." Tmavovláska složila ruce na prsou. Ani ne proto, aby snad působila ještě více umíněná, ale spíš, aby zakryla, jak se začínají třást. Třásla se jí rovněž kolena, však ani to král nemohl spatřit skrze dlouhý cestovní kabátec, který prozíravě oblékla. Navíc byl trochu velký, a tak se do něj balila jak do skořápky.
„Thorine," navázala mírněji, „nyní a zde, nastal čas ukončit tohle bláznovství. Rozlučme se s hrdostí, kterou jsi míval, a mě nechej s hrdostí odejít. Prosím tě."
„Tolik mě nenávidíš?" zeptal se nato král, prostě, tiše a smutně. Odette stálo veškerou sílu světa přinutit se, aby stejně prostě přikývla, protože to nebyla zášť, co ke králi cítila. Ale dobře věděla, že právě to jedno obyčejné, krátké přikývnutí bude přesně tím nástrojem, který mu sebere touhu více rozmlouvat. Jenom tak mohla naplnit vůli lorda Dáina a ochránit život, jenž pro ni teď ze všeho nejvíce znamenal. A nakonec i Thorina samotného...
„Však já vím," nehádal se Ori, štrachající se v sedlové brašně. Odette si setřela slzy hřbetem ruky oděné do rukavice z jehněčí kůže, než k němu pohlédla.
„Co to děláš?"
Mladík vítězoslavně vytáhl přikrývku a navedl svého poníka tak blízko Matyldy, aby mohl deku přehodit přes Odettina ramena. Zřejmě si myslel, že jarní podvečerní chlad je důvodem, proč se celá chvěje. Bílá kobyla okamžitě chňapla zuby po plecích klidného hnědáka, který se tím ale vůbec nedal rozházet. Odette zkřivila tvář nad tou paralelou, jenže ona nebyla zvířetem, které ve své prostotě nemusí rozmýšlet nad veškerým konáním. Ona teď musela být dvakrát rozumná, a proto si na to bude muset zvyknout. Brzy se bude muset naučit přijímat Oriho pomoc, péči i starostlivost, když mu dovolila cestovat s ní a doufat, opustit Horu i bratry. Bude se muset naučit přijímat i Oriho doteky. Časem snad i natolik, aby si nemusela představovat, že ty patří králi pod Horou...
Tomu, jenž nakonec jen několikrát naprázdno otevřel a zase zavřel ústa. Odette tedy nemeškala a rozhodla se jít. Vše, co mělo býti řečeno, řečeno už bylo.
„Počkej!" vyhrkl a natáhl ruku před sebe, ačkoli až k Odette dosáhnout nedokázal. „Jen okamžik. Chtěl bych ti něco dát."
Thorin zmizel v pracovně, ale Odette nečekala. Nechtěla žádné odměny, Valar ví za co, a ani upomínky, vždyť jednu věčnou už si nesla. Takovou, která možná bude mít tmavé vlasy a oči podobné krystalům ledu...
„Mahal s tebou, Thorine," zašeptala potichu. Král si totiž musel myslet, že odešla bez rozloučení...
Nedokázala zadržet hlasité vzlyknutí.
„Byl na tebe hrubý?" otázal se Ori s obavou. Jistěže ne, to ona byla na Thorina hrubá. Zakroutila hlavou.
Bránu města otevřel očividně vyrušený strážný – dopínal si cestou poklopec. Však Dwalin také musel řádnou chvíli bušit do vrat kovovým klepadlem ve tvaru dračí tlamy, v níž byl zavěšen mosazný kruh – podle precizního provedení nepochybně trpasličí práce – než se dočkal odezvy.
Ani se nedostali z doslechu, už trousil něco o prachmizerném smyslu pro zodpovědnost lidských mužů, kteří by kvůli ženským vnadám i samotného krále čekat nechali. Pak úkosem pohlédl na Odette a hned spolkl to, co měl na jazyku návdavkem. Ori protáčel očima, a i když to nebylo znát díky tmě, dozajista se červenal.
Podkovy zvonily o dláždění a záře městských lamp osvětlovala ulice i náměstí. Skřípěly korouhve. Odette poznala Bardův dům, co jej zrovna míjeli, a ani ten jí nyní nepřipadal tak pěkný jako ve dne. Všude kolem bylo liduprázdno, až na jednoho vandráka a pár vyzáblých koček číhajících na chutné sousto v podobě myši, která bláhově vyleze z úkrytu.
V jedné z postranních uliček, plechová deska prozrazující název hostince U Zmlsaného Kocoura se houpala ve větru a vydávala vrzavý zvuk, jenž musel být nepříjemný i pro méně citlivé, lidské uši. Tam dal Dwalin jasný pokyn zastavit:
„Dál už v týhle slotě nejedu!"
I Odette bez protestů sklouzla ze sedla a z ramen shodila půjčenou deku, která už deštěm ztěžkla natolik, až byla více nepříjemná, nežli příjemná.
„Měli bychom najít lepší podnik," pochyboval Ori. „Jen o dvě ulice dál mi byl doporučen–."
„Tady je to dobré," zarazila Odette mladíka krčícího nos. Jí skutečně bylo jedno, kde toho večera hlavu složí. Tahle trochu ošuntělá hospoda aspoň slibovala střechu nad hlavou. Vždyť už co nevidět ji mělo čekat daleko horší spaní. Ode dneška za tři dny, pomyslela si. Tehdy se přidá k obchodníkům a vyrazí na pouť, kterou si pamatovala ještě moc dobře na to, aby si nepřipouštěla všechno to nepohodlí, které přijde. Tenkrát, když plna pošetilého očekávání přijížděla k Hoře, vážně doufala, že takto cestovala naposledy. Och, jen kdyby onehdy tušila...
Hostinec byl poloprázdný. Za pultem korpulentní šenkýřka leštila prázdný korbel károvanou utěrkou a valila trochu nedůvěřivé oči, když neočekávaná družina věšela mokré pláště na háčky u dveří. A ještě potom víc, když vešli dál do lokálu.
Tři muži u stolu pod oknem je rovněž po očku sledovali a něco si šeptali. Nebylo těžké hádat co. Mezi lidmi se tradovaly různé zvěsti. Například, že jistí trpaslíci přicházejí zprvu nenápadně okukovat nepoctivé kupce, hospodské či hokynáře z města, načež posílají kontrolu ereborskými oficíry. Nejspíš na tom bylo něco pravdy, jelikož tato krčma vypadala jako jedna z těch, kde se kupčí s kdečím, a hospodský, bělovlasý a vyzáblý chlapík s nohama trochu do O, že takové praktiky už zažil.
„Pojďte dál vzácní hosté. Jaká čest!" pronesl tak nějak nemnoho poctěně, mrskaje přitom řídkým knírem. „Co přivádí trpaslíky z Ereboru až do mého podniku?"
„Nejdeme s kontrolou na tvoje nekalé obchody, člověče! Jen pojíst a svlažit hrdla pintou piva," dovtípil se dokonce i Dwalin. „Neblekotej proto, Zmlsaný Kocoure, a raději ukaž co máš v hrnci."
Ústa hostinského se rázem roztáhla od ucha k uchu.
„Inu, posaďte se. Posaďte se vašnostové." pokynul k velkému stolu u stěny postavenému mimo doslech ostatních hostí, setřel jej cípem kdysi bílé zástěry.
Odette se pořádně rozhlédla. V protějším rohu místnosti vyspával jakýsi pobuda, který nejspíš trochu přebral. Uprostřed šenku mladý muž a žena hovořili nad polévkou – patrně račí s koprem – z níž se ještě kouřilo, a která i překvapivě dobře voněla na to, jakým hospoda působila dojmem. A docela blízko seděla stařena s bílým copem omotaným kolem hlavy, jíž Odette znala. Byla to kramářka, která jí tenkrát prodala dýmkové koření pro krále.
Dýmkové koření a kůže, zaúpěla mladá žena sama pro sebe. Proč jen jí muselo být neustále připomínáno to, co chtěla z mysli i duše vytěsnit? Přesto lidské ženě ze slušnosti pokynula na pozdrav, jelikož se zdálo, že i ona se vzpomínala.
Odette věru ráda přijala místo poblíž ohniště, kde mohla ke zdroji tepla natočit naražená záda. Ori dojednával nocleh i ustájení pro poníky, zato Dwalin se bez rozpaků posadil hned vedle. Odette velmi překvapilo, že nezasedl mezi svými muži.
„Takže jste dostal rozkaz nejenom mě doprovázet, ale ještě mi máte dělat společnost? Jaké to nevděčné řemeslo, mistře Dwaline." Ano, byla nepříjemná, ale prostě si po celém tom šíleném dni potřebovala schladit žáhu a doopravdy nechtěla, aby nějakou smršť chytil dobrosrdečný Ori. Zato Dwalin rozhodně nebyl žádný světec. Vždyť vůči ní už se dopustil takových jízlivostí, že se nemusela zdráhat odplaty.
„Vždycky jsem říkal, že jste jenom drzá holka," zašklebil se válečník a upil piva, které mu zrovna donesli. „A přesto je mi líto, jak to všechno dopadlo."
Odette zůstala překvapená podruhé.
„Co přesně je vám líto, Dwaline? Netvrdil jste snad, že někdo jako já není hoden úřadu ani postavení? Obojí už nezastávám, měl byste se radovat."
Vojevůdce neodpověděl hned, jelikož si do papuly nacpal řádný kus na sádle pečeného mníka, jimiž se vody v tomto období jenom hemžily. Schroupal ho i s kostma.
„To tvrdil," přiznal bez okolků, jen co hlasitě polkl. „To se ví, že tvrdil. Ale teďka si nějak nejsem jistej, jestli budu šťastnější, když už neuslyším ty vaše věčný jedovatosti. No a Thorin? Tak ten bez vás nebude šťastnej docela určitě. Co koukáte jako z jara? U Mahala, jasně, že jsem o vás věděl. I můj bratr o vás věděl – ten měl dokonce radost. No a já mu říkal, že je akorát starej blázen." znovu se napil. Potom kusem plátna otřel mokrý vous i mastné prsty. „To spíš já jsem starej blázen."
Když Dwalin dojedl, sáhl do kapsy. Ruce však nechal schované pod stolem.
„Nate, tohle si musíte vzít."
Odette ucítila, jak jí na kolenou přistálo něco těžkého.
„Co je to?" pohlédla na Dwalina úkosem.
„To, co vám chtěl Thorin dneska dát."
Strčila ruce pod ubrus, odhodlaná hodit tu věc – ať už to bylo cokoli – zpět veliteli ereborského vojska. Avšak ten hned nesouhlasně mlaskl.
„Poslouchejte," navázal velmi tiše, ačkoli obvykle hulákal anebo vrčel jako medvěd vzbuzený v prostředku zimy, „vůdce karavany bude srozuměnej, že neobejdete Hvozd ani od severu, ani z jihu. Projdete jím."
Odette vytáhla obočí velmi vysoko. „To tamní král nikdy nedovolí."
„To ne," souhlasil trpaslík naprosto samozřejmě, „a vy se ho taky nebudete ptát. V tom měšci," zagestikuloval směrem pod stůl, „jsou takový kameny. Říká se, že ukrývaj samotný světlo hvězd. Těm žádnej elf neodolá. Ani elfové temnohvozdský hlídky. Rozumíte? Ještě rádi vás potajmu lesem provedou, za takovou odměnu. Je to cesta nejkratší, snad proto i nejvíc bezpečná."
Odette přikývla, neb to co Dwalin říkal, docela dávalo smysl.
„Tech kamenů je dostatek," doplnil ještě, a pravda, měšec vážil víc, než by mohla vážit pouhá jedna hrstka. „Dejte nanejvejš polovinu. I to je pro špičatý ucha víc než dost. Zbytek si nechte."
„Cože?" vyhrkla Odette nahlas, až se Ori od pultu otočil. Prostředky na úplatek za bezpečí pro sebe i pro zbytek výpravy se nezdráhala přijmout, ale navíc nechtěla nic.
„Musíte přece z něčeho žít," ťukl se Dwalin do čela. „Jste přece ženská, no ne? A ženský vědí, jak prohýřit majetek." Zasmál se vlastnímu žertu přesně takovému, který mu byl podobný.
Odette si v tu chvíli uvědomila, že i jí budou chybět narážky tohoto hulváta, který už vlastně ani nepůsobil zase tolik hulvátsky.
„Jako byste zrovna vy o tom mohl něco vědět, Dwaline," sepsula jej na oplátku, na rozloučenou, a měšec si schovala. Co taky jiného. Sypat tady diamanty na stůl by asi moc moudré nebylo. Nakonec, vždyť bude mít dost času uvážit, jak s malým jměním naloží.
***
Ke spánku se Odette chystala odebrat brzy po večeři, ačkoli Dwalin s vojáky ještě seděli a popíjeli. Nechvátali s návratem do Hory, tím spíš, když déšť zatím neustal. Ori zařídil pokojíky v podkroví. Dva pokojíky, ale od něho by nic jiného ani nečekala.
„Vzácná paní?" zaslechla za zády, těsně než položila chodidlo na první stupeň schodiště, které se zvedalo z chodby ústící z lokálu hostince U Zmlsaného Kocoura. Otočila se a spatřila starou trhovkyni, jež jí stála těsně za zády, ačkoli Odette si rozhodně nevšimla, že by za ní někdo šel.
Stařena na ni shlížela vědoucíma očima, a ty jako kdyby na moment spočinuly v oblasti jejího břicha.
Hloupost, potřásla hlavou. Únava už si zkrátka vybírala svou daň.
„Pán stříbrných fontán," kramářka začala odříkávat velmi podobná slova jako posledně, „má místo srdce drahokam, jenž klame svou krásou, avšak studený je a tvrdý. Neproniknutelný. Dokud se od toho kamene neoprostí, nikdy doopravdy neprozře. Nikdy nebude svobodný."
Byla to slova stejně podivná, a Odette si pomyslela, že ta žena bude asi blázen. Potom se ale skoro až lekla, protože stařena sevřela její ruku a cosi maličkého do ní vložila.
„Fragária v jantaru," pronesla zase jakýsi nesmysl, „noste ji stále při sobě."
Odette shlédla do otevřené dlaně, kde spatřila maličkaté bílé kvítky se žlutými středy, zalité zkamenělou pryskyřicí.
„Vždyť to je obyčejný... jahodník," vydechla jakmile zvedla oči, avšak lidská žena už tam nebyla. Doslova zmizela, jako by se rozplynula či propadla podlahou.
Kdyby Odette nezůstal v rukou jantarový amulet navlečený na kožené šňůrce, nevěřila by, že s někým vůbec mluvila.
......................................................................
Fragaria vesca: Jahodník obecný. Každá bylina má svůj účel a svou moc. Nebo se to alespoň tvrdí. Čím je známý jahodník, to se, milí čtenáři, dozvíte v dalších kapitolách.