*o dva měsíce později*
„Pořád tě bolí to koleno, Blocky?"
Naše brankářská jednička si nechala přinést další pytlík ledu. Keith Kinkaid, přezdívaný Blockaid, byl známý tím, že i když měl nějaké zdravotní problémy, nikdy si nestěžoval na bolest. Ovšem před pár týdny při tréninku špatně přiklekl a poranil si koleno. Od té doby si stěžoval téměř pořád.
„Bolí to jako čert," ucedil, „jestli to bude takhle pokračovat, mám po sezóně."
„To máme všichni už teď," pronesl otráveně Mikko.
Mikko na měsíční zkoušce uspěl, a tak podepsal smlouvu do konce sezóny. Ostatní kluci z Binghamtonu příležitost nedostali, trenéři dávali přednost cizím hráčům. Dokonce jsem slyšela, že už hledají náhradu za Blockyho. Nicovo jméno tady ale nepadlo.
„Tak... Pořád jsme lepší než Anaheim," pokusila jsem se trošku odlehčit atmosféru.
Místo toho jsem schytala pár nepěkných poznámek. V kabině teď nálada padla na bod mrazu. Pohybovali jsme se na předposlední příčce tabulky. Po posledním prohraném zápase jsme ztratili veškeré šance na postup do playoff.
V Binghamtonu by to brali víc s humorem, pomyslela jsem si.
Odešla jsem. Nechtěla jsem strávit dalších několik hodin mezi naštvanými hokejisty. Stejně byl dnešní trénink jen dobrovolný, takže i my zaměstnanci jsme si mohli vybrat, jestli přijdeme. Nevím, co mě to napadlo.
Když jsem vyšla před stadion, zjistila jsem, že začalo znovu sněžit. V noci napadlo dobrých deset centimetrů sněhu. Na konci února se teploty pohybovaly kolem minus dvou stupňů. Během chvíle vám tváře zčervenaly do odstínu barvy na dresech Devils.
Vydechla jsem obláček horkého dechu, který se okamžitě rozplynul. Vzpomněla jsem si, jak jsme s Nicem ve Vancouveru chodili po ulicích a dělali ze sebe draky. Pousmála jsem se. S ním jsem se nemusela bát, že bych vypadala dětinsky. Vlastně jsem se v jeho přítomnosti nemusela bát vůbec ničeho.
Při chůzi jsem cítila, jak mi sníh pod nohama křupe. Měla jsem nutkání si udělat sněhovou kouli a po někom ji mrštit. Kdyby tu byl Antero, byla bych už třikrát zkoulovaná. Nebo Kevin s Ryanem, ti by si našli nejbližší kopec a sjeli ho ve vláčku na sáňkách. Marian by postavil sněhuláka, nebo aspoň do sněhu nakreslil slovenskou vlajku. A Nico... Ten by mě vzal do nějaké cukrárny na horkou čokoládu. Měl by strach, abych nenastydla.
Chyběl mi. I přes veškeré denní telefonáty jsem se cítila osaměle. K čemu mi je dobrá práce, když v ní nejsem šťastná? Žádné pozápasové oslavy. Žádné ježdění v nákupním vozíku. Žádné vtípky v kabině. Přišlo mi, že kdykoliv jsem vešla do kabiny, panovala uvnitř napjatá atmosféra. Nikdo se s nikým nebavil, nikdo se nesmál. Na začátku ledna, když jsem nastupovala, to bylo jiné. Jenže to jsme ještě mohli bojovat o playoff. Jakmile se ukázalo, že nemáme šanci, nálada mezi kluky postupně chladla.
Naštvaně jsem kopla do hromádky sněhu. Takhle jsem si to nepředstavovala. I když se prohrává, měla by se parta držet pohromadě. Jenže ta naše se rozpadávala jako domeček z karet.
Z přemýšlení mě vytrhla hozená sněhová koule, která mi přistála za krkem.
„Kterej bastard...?" zaklela jsem česky a otočila se k místu, odkud koule přilétla.
Stál tam mladý kluk v černém kabátě. Čelo měl obvázané tak, aby obvazy skryly jeho zranění.
„Akiro?!" vyjekla jsem.
„Trefa," zasmál se.
„Sklapni, popraskají ti stehy," zakroutila jsem hlavou, „co tady děláš?"
„Konečně mě pustili z nemocnice. Tak jsem se chtěl podívat za svou milou sestřičkou."
Zvedla jsem obočí. Takže letěl z Vancouveru až do Jersey jen proto, aby mě viděl?
„Nechceš mě pozvat k sobě? Je tu zima," řekl a povytáhl si límec kabátu.
„Vtěrko."
Měl ale pravdu. Ke sněžení se teď přidal i silný vítr. Nezbývalo mi nic jiného, než ho ke mně opravdu pozvat.
*
„Řekneš mi už konečně, proč jsi přijel?" zeptala jsem se a podala mu hrnek s čajem.
„Vždyť už jsem ti to vysvětlil. Prostě jsem tě chtěl vidět. A navíc bych v Binghamtonu neměl co dělat. Budu rád, když stihnu letní přípravu," odpověděl a ukázal si na čelo.
„Taky to byla pořádná rána. Na první pohled to vypadalo, že je po tobě."
Ušklíbl se a položil si ruku na opěradlo křesla.
„Jak to vlastně máte teď s Hellbergem?"
Doufala jsem, že na tohle téma nedojde.
„Víš, od toho mého odchodu jsme se neviděli. Jen si každý den voláme.“
„A hraje aspoň líp?“
„Jo. Hraje výborně. Dostává mnohem víc šancí.“
Chvíli se na mě díval. Potom pohled sklopil k vroucí tekutině v hrnku.
„Ty ho máš vážně ráda, co?“ zeptal se zničehonic.
„Samozřejmě, že jo. Co je to vůbec za otázku?“ vyhrkla jsem pobouřeně.
Nad mojí reakcí se ušklíbl. Po chvilce zase zvážněl a znovu se podíval do hrnku.
„Proč pořád civíš do toho čaje?“ otázala jsem se.
„On tě určitě taky miluje.“
Zarazila jsem se. Tuhle větu jsem od něj nečekala. Myslela jsem, že si do mě rýpne nebo si ze mě bude utahovat. I když jsme se tak nějak usmířili, pořád se choval škodolibě. Ale teď ne.
S jeho větou se mi vracely všechny vzpomínky na náš strávený čas s Nicem. Na trénincích se na mě významně podíval po každé chycené střele. V kabině nedopustil, abych seděla po boku někoho jiného, i když to znamenalo, že tam pak nezbylo moc místa pro Maca. Od té doby, co jsem se k němu nastěhovala, se mě snažil ohromit svým kuchařským umem. Pokaždé to skončilo tím, že jsem jídlo musela dodělat já.
Nejvíc mi ale chyběly naše procházky po městě. Ostatní páry pro zábavu chodily do kina nebo do restaurací, my se posadili na lavičku v parku a povídali si. Vydrželi jsme tam sedět i pěkných pár hodin. Ale byli jsme šťastní. Nepotřebovali jsme utrácet spoustu peněz, abychom tomu druhému udělali radost. Stačilo nám, že jsme byli spolu.
„Andreo,“ ozval se Akira, „ty brečíš?“
„Hrozně mi chybí,“ vzlykla jsem.
Přesedl si ke mně na gauč a lehce mě objal kolem ramen.
„Neboj, mám pocit, že ho brzo uvidíš,“ snažil se mě uklidnit.
Nic jsem neříkala. V tu chvíli jsem vnímala jen objetí svého brášky.
*
Nabídla jsem Akirovi přespání v mém bytě. Odmítl to se slovy, že už si zamluvil pokoj v nedalekém hotelu. Přemluvila jsem ho aspoň k tomu, aby se se mnou šel dnes podívat na trénink.
„Vážně to musím nosit?“ zeptal se otráveně, když jsem mu podala cedulku s nápisem “Host“.
„Jestli nechceš mít problémy s ochrankou, tak jo,“ řekla jsem.
Podíval se na dvoumetrového muže v zelenožluté vestě u vchodu do zázemí. Asi přemýšlel, jak by se s ním v případě nouze vypořádal. Pak usoudil, že by neměl nejmenší šanci, a proto si cedulku pověsil na krk.
„Hraje Hischier?“ zeptal se, zatímco si prohlížel obrazy na zdi.
„Nedávno se zranil, takže ne. Hádám, že se znáte “
„No...“
„Nic neříkej, je mi to jasný,“ přerušila jsem ho, „už jsem si zvykla, že se tu každý zná s každým.“
Otevřela jsem dveře do kabiny, kde už seděl skoro celý tým. Jako vždy tu panovala pochmurná nálada. Asi jsem měla Akiru varovat, že nejsem jediná, koho přeřadili.
„Co tu děláš?“ vyhrkl Mikko překvapeně.
„Co tady děláš ty?“ opáčil stejně překvapeně Akira.
„Já tady hraju,“ odpověděl chladně Fin.
„A já jsem tu zase se svojí ségrou,“ řekl Švýcar a významně na mě pohlédl.
„Akiro, já jsem mu to neř-...“
„Vy jste sourozenci?!“ vytřeštil Mikko oči.
„Vysvětlím ti to pak,“ zašeptala jsem a naznačila mu, aby se ztišil.
„Přivedla jsi bráchu se podívat, jak se hraje hokej?“ ušklíbl se Cory Schneider.
„Tak to bacha, chytá za Binghamton,“ zpražila jsem našeho gólmana.
V kabině to obdivně zahučelo. Snažila jsem se to nevnímat. Pak jsem si ale všimla, že vedle Coryho nikdo nesedí.
„Cory, kde je Blocky?“ zeptala jsem se a ukázala na prázdné místo.
„Včera večer ho odvezli do nemocnice, to koleno se mu ještě zhoršilo,“ odpověděl a nazul si brusli.
„A kdo bude chytat místo něj? Vždyť zítra hrajeme proti Arizoně.“
„Má sem za chvíli dorazit novej brankář. Nějakej mladej Švéd. Prej doteď chytal na farmě.“
Nic víc říkat nemusel. Nechala jsem Akiru Akirou a kabinu kabinou a doslova vylétla ze dveří na chodbu. Věděla jsem přesně, kam mám běžet. Zní to neuvěřitelně, ale oba máme stejný (ne)orientační smysl. Mířila jsem k místu, kde mě při mém nástupu našel Pavel.
Doběhla jsem. Opravdu tam stál. Opravdu splnil to, co slíbil.