„Šmahem odmítáš dcery vznešenejch pánů, který se ti nabízejí div ne rovnou pod nos, a zatím se taháš s tou... tou!" rozhazoval rukama lysohlavý hromotluk, až to vypadalo, jako by chtěl vzlétnout. Dozajista šokovaný, však překvapený zřejmě vůbec.
„S kým?!" vyzval jej král neméně zostra. Zamračen si stíral něco vlhkého, co mu přistálo v obličeji. S největší pravděpodobností Dwalinova slina. „Dořekni to, Dwaline, ať mám za co zlomit ti nos. Jako tenkrát!"
„Holčičkou!" nezdráhal se vojevůdce. Z Thorinovy výhružky si nic moc nedělal. „Tak je to, brachu, jsi jako starý mlsný kozel, co dostal chuť ukousnout si z mladý kapusty. Navíc na zapovězenym poli, přestože svý vlastní může mít celej lán."
Král semkl rty. Co povědět, když Dwalin měl z velké části pravdu? Sám si teď připadal jako zmámený, jako ten řečený kozel poháněný nízkými pudy, avšak kloudného rozumu neschopný. Odette totiž, alespoň počítáno na roky, prostě byla mladá. Možná až příliš mladá, avšak veškeré její vlastnosti i přednosti mohl hodnotit už jedině on. A hodnotil je jako velice dospělé. „Má v sobě lidskou krev a životy lidí plynou odlišně. Rychleji," doplnil způsobem, jako kdyby se chtěl hájit. A hájit se chtěl. Často si opakoval slova čaroděje, připomínal si, že i on má právo na trochu spokojeného žití. Navíc mu prospívalo. Nepotřeboval se hodiny kochat pokladem ani září Arcikamu. Kochal se raději září orosené, nahé pokožky, bledé a krásné jako měsíc.
„No právě," zaškaredil se velitel vojska, „lidská krev! Věděl jsem od začátku, že právě ta přinese jenom potíže. Mnozí, včetně mě – pravda, si nakonec zvykli na to, čím jsi tu žábu učinil, dokonce jsem i přestal zuřit nad nezodpovědností, se kterou ohrozila moje muže, ale teď?! Tohle už je moc, Thorine. Ty potřebuješ hlavně manželku. Manželku z dobrýho rodu, na níž by se upínala pozornost lidu! Až pak si můžeš vydržovat konkubín, kolik se ti zlíbí. A nakonec," trochu zaváhal, „i jakejch se ti zlíbí."
„Zmlkni, Dwaline! Ničemu nerozumíš," sykl král, vytočený do nejvyšších sfér, přestože voják svá syrová slova jistě nemyslel zle. „Nepouštěj se do spekulací, které tě mnohonásobně převyšují."
„Ale rozumím," blýskl Dwalin očima. „Jsi prostě omámenej hebkostí neokoukanýho klína. To přejde. Ale do tý doby, při Mahalovi tě prosím, podrž si tenhle svůj rozmar alespoň v soukromí."
„Vždyť držím," ucedil Thorin skrze čelisti pevně sevřené. I bez Dwalinových nevyžádaných rad mu bylo jasné, že nemůže Odette dáti vše, co by chtěl. Vše, co by si zasloužila. Věděl, že už nebude mladší ani jí k nohám nesloží Erebor. Ovšem nemínil se vázat k jiné, jakkoli vhodné by to bylo, když svůj poklad už přece našel a měl, pečlivě střežený a hlídaný přede všemi. Kéž by vše bylo tak snadné, jak Dwalin naznačil. Jenomže nebylo. Král už tonul příliš hluboko v levandulovém moři a nepřál si být zachráněn. Nyní ani v budoucnu.
***
Starý čaroděj jen sotva vměstnal kolena pod kulatou desku nízkého stolu. Ještě navíc, když byl vyšší než většina lidských mužů, a to i v případě, kdy z hlavy sňal špičatý klobouk. S Bardem, současným pánem města Dol, si vyměnili několik chápavých pohledů, neboť ani jemu se zde nesedělo nejpohodlněji. Zde, v baště Thorina, krále pod Horou. V jedné z nesmírného množství slují tesaných hluboko do skály, v komnatě v Ereboru zvané jako Jednací síň.
Natočil hlavu ke straně, směrem, kde spolu hlasitě hovořili Fili a Kili, princové pod Horou. Tolik se změnili. Snad i dospěli veskrze strasti, kterými je osud protáhl. Hlavně Fili. Kam se poděli výrostci, jejichž nejlepší zábavou bývalo děsit jednoho vyděšeného hobita? Ach, Bilbo...
Oin s Gloinem vešli oděni ve zbroji a cestovních pláštích. Gandalf se hned záhy dozvěděl proč. Teprve před chvíli dorazili z Temného hvozdu, kam se pustili za obchodem. Bofur, kterého vzpomínal veselejšího, seděl mezi bratrancem Bifurem a Bratrem Bomburem, jenž naopak zůstával kulatý pořád stejně. Zdvořilý Dori, všetečný Nori i nejmladší, učený Ori, byli rovněž přítomni rokování, které se král rozhodl na dnešek svolat.
Vysoký muž byl rád, poněvadž i on měl na jazyku slova, jež musela být přednesena ještě toho dne.
Za všech okolností vlídný a moudrý Balin před sebe složil hromadu listin, čaroději pokynul na pozdrav a usadil po levici Dwalina, a zároveň po pravém boku Dáina zvaného Železná noha, pána Železných hor. Ten sebou přivedl jistého mladíka hnědých vlasů, nepříliš statné, leč ramenaté postavy a pánovitého výrazu, kterého Gandalf potkával až příliš často, čenichajícího na rozličných místech Hory, v rozličné společnosti. I dnes na sobě cítil pohled nezvyklých, nedobrých vodnatých očí, očí jakoby podobných očím ropuchy. Cítil jej jako pálení, které se mu zdálo povědomé, ale už netušil odkud. Předlouhý čas již tuto zemi křižoval, a navíc nyní měl hlavu plnou skutečností daleko více závažných. Vzhlédl k velkolepé mapě Středozemě, jež se rozpínala na stěně naproti němu, za zády honosného zlatého křesla připomínajícího trůn. Tolik míst prošel, tolik nedobrých zpráv se dozvěděl, tolik nedůvěry a přezíravosti shledal.
Vzápětí, se všemi oficialitami, v doprovodu půvabné Odette vešel král. Pohledem ihned sklouzl ke služebníku lorda ze Železných hor.
„Co ten tady dělá, Dáine?" ukázal prstem na mládence, který ani brvou nehnul, sebevědomý snad víc než jeho pán.
„Lothór byl z vojenského stavu povýšen na mého důvěrníka," vysvětlil trpaslík s vousy rezavými jako žhavé uhlí, místy značně prošedivělými. „Je potomkem starobylého rodu, co pamatuje časy ještě před osídlením Železných hor," pronášel Dáin zvučně, poněkud fascinován vlastním hlasem i intonací, skutečnosti poněkud nepodstatné.
„Vím," reagoval Thorin stroze – dle očekávání, „avšak nezajímá mne, odkud tvůj důvěrník pochází, ani kým je, zde zkrátka nemá co prohledávat." Usadil se na svůj trůn.
„Ale no tak, bratranče, nač ta nedůtklivost?" zachechtal se Dáin krátce a bodře. „Jsi zaujatý, že? Jsi zaujatý, protože právě Lothóra viníš z onoho nešťastného incidentu v Cistusové zátoce, avšak já se domnívám, že právě tvá pobočnice je vina především. To přece ona se dopustila hrubé nekázně, za kterou, jen Mahal ví proč, doposud nebyla potrestána. Přesto ona má právo býti zde, zde mezi námi. Sedí tu rovněž všichni tví věrní," putoval očima okolo stolu. S dalším úšklebkem se zastavil u Bofura, který znuděně dloubal nehtem do desky z drahých dřev. U Oriho s výrazem čirého znechucení v duchem nepřítomné tváři. „Vskutku pánové pod Horou jak se patří."
Pán Železných hor nakonec upřel zrak na Barda, zvaného Drakobijce, který se lehce ošil, i na Gandalfa samotného, se kterým to naopak ani nehnulo. Už byl dávno zvyklý na trpasličí strkanice o nic. „Dokonce ani přítomnost cizinců ti není nepříjemná," zkonstatoval ještě trochu nakysle. „Proto, o jednoho našince víc nebo míň, co na tom záleží, Thorine? Lothór je mladý hoch s otevřenou myslí, bude mi nápomocen, pokud budu potřebovat paměť osvěžit."
Gandalf si však Dáina mnoho nevšímal, raději krále sledoval bystrým pohledem. Byl dobrým pozorovatelem, přestože u věkovitého muže, kterým se mohl zdát, mnozí předpokládali, že už nedohlédne ani na špičky vlastních bot. Ani na konec vlastní hole. Nezvedl koutky, nedal na sobě znát potěšení, zrovna když uviděl, jak Thorinova ruka bezděčně cukla k jílci Orcristu. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy se lord z Železných hor slovně otřel o jeho pobočnici.
Vypadalo to, že dílo, které jen nevinně postrčil té noci v krčmě, bylo nakonec skutečně dokonáno. Jak jen se mladá žena snažila kradmě neklouzat ke králi očima, jak jen se on snažil neoplácet. Jak málo se to dařilo oběma. Och, kolik znal vladařů, jejichž nectnosti a prudkost dokázaly zmírnit něžné protějšky. Och, jak jen by Ereboru prospěla trocha rozumu prostého stínů minulosti, trocha spravedlnosti prosté zášti. Gandalf přijímal s nelibostí to, jak se Thorin změnil od doby, kdy jej vyhledal v Hůrce. Nebyla to totiž změna k lepšímu. Byl si jist, že dříve se v hrdém trpaslíku z vyhnanství skrývalo víc, než co měl nyní král. Možná to bylo proto, že dříve nic neskrýval. Přesto ale starý kouzelník věřil, že něco dobrého zůstalo ukryto pod drahým pláštěm. Z ona to dobré najde, a proto neměl doopravdy strach o Bilba Pytlíka. Což ovšem vůbec neznamenalo, že by byl právě bezstarostný. To, žel, ani v nejmenším ne.
„Možná jsi zapomněl, Dáine," podotkl Thorin velice klidně a také zdvořile, avšak s jasnou hranou v hlase, jíž nedokázalo skrýt ani léty cvičené, přehnané sebeovládání, tolik typický nešvar snad veškerých panovníků. „Každý jeden trpaslík, kterýžto je zde dnes přítomen, mne neváhal následovat na pouti vstříc drakovi. Proto jim místa v Radě právem náleží. Současně bych ti rád připomenul, že pobočníci, jakožto vysocí oficíři Ereboru, odjakživa sedávali při králi, a to právě proto, kdyby ten potřeboval paměť osvěžit. To zajisté chápeš?" nepatrně cukl rty v sebestředném pousmání, pro něho neméně typickém. „Drobné prohřešky a jejich persekuce jsou rovněž v kompetenci pouze mé, a nikoli na dnešním programu. Gandalf Šedý, u dvora vážený host, má v úmyslu promluvit v naléhavé záležitosti. Věřme tedy, že skutečně naléhavá je, a tudíž je nezbytná i jeho přítomnost. Bard, správce města Dol, byl pozván mnou osobně, což jako důvod jistě postačí samo o sobě. Ovšem jeho přínos Radě pánů pod Horou?" vrhl přísný pohled na Lothóra. „Ten mi i nadále uniká."
Král se předklonil, aby mohl opřít lokty o stůl a proplést prsty zdobené dvěma prsteny, jedním pečetním, druhým s runovými znaky Durinova rodu. Dáinovi hleděl zpříma do očí, avšak ten mu pohled vracel bez mrknutí, i on byl mužem uvyklým vládnout. Řeč věnovanou bratranci však zdaleka nezakončil:
„Mohu-li tě uklidnit, ne každý z bodů dnešního jednání se tvé osoby přímo dotýká, Dáine. A ty, které ano, si troufám označit za natolik zásadní a důležité, že ti v mysli jistě zůstanou i bez pomoci našeptávače. Ale budiž, ať je tedy po tvém. Ať tedy zůstane Lothór, syn Lornův, pokavaď takové je tvé přání. Doufám, že důvěryhodnost veškerých svých mužů sis dokonale prověřil, a jsi tedy ochoten zaručit se, že vše, co dnes bude řečeno, nikdy neopustí tyto zdi. Rád ti vyhovím, nesmírně rád. Konec konců, i ty, bratranče, jsi váženým hostem mého království."
„Sakra, Thorine," ušklíbl se Dáin, „v souboji slov, zdá se, se ti rovnat nemůžu. Lothóre, dnes již nebudu potřebovat tvých služeb."
„Ujišťuji vás, můj pane, že já bych nikdy nevynesl jedinou větu. Nikdy bych nezklamal vaši důvěru." Hnědovlasý mladík poprvé projevil nějakou emoci, a to stín nevole a snad i bázně, který mu přeběhl po tváři, třebaže jen krátce.
„Já vím, hochu," nehádal se pán Železných hor, „ale přesto jdi."
Teď už se Lothór jenom poklonil, velmi škrobeně a neupřímně směrem ke králi, až přehnaně úslužně k Dáinovi. Gandalf jej vyprovodil zkoumavým pohledem, dokavaď za sebou nezavřel dveře. Pak Thorin kývl na Balina.
„Všichni, kdož tu dnes mají být, jsou již přítomni," odkašlal si starý trpaslík a povstal, „zahajuji tedy ve jménu Jeho Výsosti krále Thorina, syna Thráinova, syna Thrórova, zasedání Rady pánů pod Horou."
„Dříve, než promluví Gandalf Šedý," král nemeškal a ujal se slova, „a to vzhledem k jeho výřečnosti, vyřešme několik otázek, časově, řekněme, méně náročných. Mistře Oine, povykládej, jak jste pořídili ve Hvozdu?"
Čaroděj neprojevil žádné pohoršení, neboť ani žádné necítil. Mnohokrát se mu osvědčilo nejprve poslouchat a až potom mluvit. A nyní byl zvědav velice, neb dohoda s Hvozdem by veškerým věcem jenom prospěla.
„Vaše Výsosti," začal postarší trpaslík, naslouchátko přiložené blízko u ucha, natočené po směru hovoru, „král lesních elfů Tranduil je ochoten svolit k obchodu mezi našimi zeměmi, ale –. "
„Ale?" nevydržel Thorin. „Žádá příliš vysokou cenu, že? Žádá snad čiré diamanty z Lasgalenu, o kterých se domnívá, že je Thrór vlastnil neprávem?" Oin kývl hlavou.
„Tušil jsem to!" zahučel král. „Tušil, vskutku, avšak jsem ochoten projevit dobrou vůli. Nechť ten vydřiduch drahokamy dostane a třeba se jimi i zalkne!" Trpaslíci se sborově zasmáli, Gandalf ne. Však čekal by, pravda, že právě Thorin bude zuřivěji bránit předměty ceny nesmírné. Drahokamy, v nichž prý je ukryto samotné světlo hvězd, jak tomu alespoň elfové věřili. Možná první náznak, kterak už se ostré hrany brousí?
„To není všechno, Výsosti," znovu se ozval Oin, a to velice opatrně, protože jakákoli Thorinova dobrá vůle obvykle visela na vlásku. „Král elfů žádá, abyste vy sám dorazil do Temného hvozdu, abyste vy sám mu diamanty donesl a stanul před dřevěným trůnem, stejně jako on kdysi stanul před trůnem vašeho děda."
„Co prosím?!" rozkřikl se Thorin, veškeré sebeovládání ztraceno v nenávratnu. „Nepřál by si ještě ten mizerný šotek, abych před ním rovněž poklekl? Abych ohnul hrdost i hřbet jako jeden z jeho posluhovačů?!"Čaroději nezbylo, než si smutně povzdechnout.
„Tím byste, drahý příteli, ukázal pouze moudrost, které váš děd nikdy nebyl schopen." Z očí krále, a i Dáina, jako kdyby šlehly blesky.
„Dovolte mi ještě slovo, Výsosti," žádal pokračovat starý léčitel. „Tranduilovy požadavky jsou nehorázné a hanebné, vím, ovšem pokud by se, nedej Mahal, naplnil špitál? Vskutku naléhavě potřebuji byliny. Na masti, co už nemám skoro žádné, na lihové tinktury, jež mi docházejí. Považte, Výsosti, ostropestřec nebo rakytník, ty nikdo krom elfů vypěstovat neumí, i o jiné nouze je. Zdejší zemi stíhá neúroda, lidé neprodají ani brambory, natož dobromysl, mateřídoušku či heřmánek. Natož makovice na makové mléko."
„Natož chmel!" přidal se Bombur s vážnou tváří. Doteď podřimující Bofur smíchy vypískl.
„Lidé?" ušklíbl se Thorin. „Pro ty je všechno jen otázkou ceny."
„To se mýlíte," otevřel poprvé ústa Bard. „Nelze brát tam, kde nic není. Všechno nelze koupit."
„A všechno nelze splatit!" opáčil král nekompromisně. Dáin nato bouchl pěstí do stolu, mezi vousy mu prosvitla řada zlatých zubů. Byla to náhrada za ty, o které přišel během Bitvy pěti armád.
„Tak se mi konečně líbíš, bratranče!"
Gandalf, jemuž se Thorin takto nelíbil ani trochu, uslyšel jen polohlasný vzdech skleslého ranhojiče. Tomu samo sebou došlo, že veškerá další disputace by zůstala naprosto zbytečná. Došlo jim to oběma. Tato hra totiž nebyla o obchodu ani o platbě, ale o zadostiučinění. Tranduil, více než po bohatství, toužil spatřit ponížení toho, kdož mu pod nosem pláchl z elfských žalářů. Tím spíš, když ty mívaly pověst, kterak utéci z nich je nemožné. Však i sám čaroděj si dodnes lámal hlavu otázkou, jak to Bilbo vlastně mohl dokázat. Thorin, na druhou stranu, zase nemínil ustoupit muži, co mu v nouzi nejvyšší neváhal ukázat záda. Do jisté míry oběma dokázal rozumět, ale ještě víc měl obavy. Obavy, že nadcházejí časy, kdy nezbude prostoru pro malicherné, mocenské popotahování a uraženou ješitnost. Časy, kdy oba tito zpupní kohouti pokleknou, nikoli před sebou navzájem, nýbrž před někým, komu nebude stačit vidět jejich ponížení. Pokleknou v řadě sobě podobných před mocí, která bude požadovat buďto slepou poslušnost a službu černé zástavě, anebo smrt!
„Rád bych, abys věděl, Oine," pokračoval Thorin, teď už vcelku klidně, „že závažnost tvé situace coby ranhojiče si plně uvědomuji a nezlehčuji ji. Vždy však existují různá řešení a já nepochybuji, že nějaké přípustné ještě najdeme. Proto," pohlédl do pléna svých věrných, „pokud kdokoli z vás nějaké zná, nechť bez váhání promluví." V síni zůstalo ticho.
„Roklinka," zaznělo do toho ticha z úst světlovlasého prince, který, jak si kouzelník rovněž povšiml, pozorně naslouchal každému řečenému slovu – na rozdíl od svého bratra. „Hvozd přece není jediným sídlem elfů ve Středozemi, strýci. Pokud se dobře pamatuji, sám lord Elrond tenkrát vyjádřil lítost nad skutečností, že obchod mezi našimi zeměmi zanikl už před staletími. Proč jej tedy neobnovit právě nyní? Právě teď, když se oboustranný prospěch přímo nabízí."
Oin znovu zvedl oči i namířil naslouchátko ke králi.
„Tamní zahrady vzpomínám velkolepé a plné hojnosti, Výsosti. Pokud byste tedy nebyl proti?"
„Nebyl," zkonstatoval Thorin bez většího zaváhání. „Případná směna s Roklinkou se mi neprotiví tolik, jako se mi protiví všechen lesní lid. Výborně, Fili," dodal s neskrývanou pýchou směrem k synovci. Takový druh pýchy i Gandalf považoval za naprosto opodstatněný.
„Dwaline, něco nového v otázce bezpečnosti v okolí Hory?" navázal ereborský panovník dalším bodem jednání, očividně pokládaje předchozí záležitost za vyřešenou. Velitel vojska se napřímil v zádech.
„Ne, nic. Od onoho incidentu," neodpustil si však dodat, zatímco úsporným, leč jasným gestem naznačil ku tmavovlasé ženě, mlčky sedící a zapisující do dlouhého pergamenu. „Řeknul bych ale, že ten incident byl asi vážně dílem náhody. Kupci, naši i z města, místní i cizí, hovoří o klidnejch cestách, schůdnejch brodech i průsmicích." Thorin si Dwalina změřil nepříjemným pohledem zpod přivřených očí, nicméně komentáře ohledně své pobočnice se tentokrát zdržel.
„To slyším rád. Obchod nesmí zamrzmout," řekl jen, a než znovu otevřel ústa, Gandalf usoudil, že čas mlčení skončil právě teď. Vymanil dlouhé tělo zpod stolu a postavil se do své úctyhodné výšky. Samozřejmě tím upoutal pozornost všech, včetně krále, avšak taková podružnost, že zatím nedostal slovo, mu byla jaksi lhostejná.
„Nevěřte v náhody, Thorine! Zdánlivý klid je jen ticho před bouří, jež se nezadržitelně blíží. To, co už jsem jednou naznačil vám, zopakuji ještě nyní, zde a přede všemi."
„To vy jste ta bouře, Gandalfe," prohodil král nepříliš znepokojen, avšak čaroděj nebyl překvapen podobnou reakcí. Znal ty trpasličí palice, tvrdé jako samo kamení, i tu Thorinovu, která byla tvrdá obzvláště. Dávno pochopil, že této čeládce souvislosti docházejí poněkud pomaleji, ovšem právě teď, po zprávách které obdržel, se strachoval, že není mnoho času nazbyt.
„Ale dobrá, čaroději, ponechte si slovo, když už jste si je vzal. Avšak dřív se vás zeptám, opět máte na mysli zlo, které dle vašeho mínění rostlo v drakově stínu? Je to tak? Potom musím znovu konstatovat, že na celém světě najdete temné kouty, a v každém takovém se může skrývat zlo. Pokud ovšem to zlo nestojí přímo před branou Ereboru, není úlohou Ereboru potírat je. Takové zlo je vzdálené a nikoli moje starost. Erebor má svých starostí dost!"
„Jenže zde nejde o žádnou bezejmenou hrozbu a ani vzdálenou!" zahřímal vysoký muž velmi hlasitě, doufaje, že ho snad konečně začnou poslouchat. A to nejen trpaslíci, ale všichni pitomci zmámení falešným mírem. „Nad pevností Dol Guldur se stahují přízraky, a ne jenom tak ledajaké. Nemám sebemenších pochyb, že nikdo jiný než Temný Pán Sauron znovu schraňuje své služebníky a skze ně si míní upevňovat moc. Nebude to trvat dlouho, než nabyde sil, než spolyká tuto zem. A jeho plány? Nebojím se hádat. Touží podmanit si svobodné národy na východ od Mlžných hor. Vzít si vaši Horu, Thorine, tu především. Sám jste viděl Hvozd, prošel jste jím. Ten je už nyní nemocný, drží se nad ním stín. Znepokojuje mne to, i vás by mělo. Podobný stín by brzy mohl padnout také na Erebor, ale nemusíte to dopustit."
„Stále tvrdíte to stejné, čaroději, jako když jsme hovořili v soukromí," pravil v odpověď král, „ani já vám proto neodpovím odlišně. Pevnost Dol Guldur zůstala dlouho prázdná. Pokud si tam porůzné nekalé živly zřídily doupě, není to nic divneho. Možná nějaký lidský kouzelník či vyvrhel se tam skrývá, co já vím? Stejně se však nehodlám pevností zabývat. Mí lidé užívají severní stezky, vyhýbají se tedy zmíněným místům, nezajímá mě proto, zda je tam bezpečno anebo ne. A navíc, abych byl upřímný, slova o dávno zapuzených, zapomenutých černokněžnících, považuji za příliš silná, stejně jako sotva uvěřitelná, pokud je ovšem nemáte jak podložit. Máte?"
„Jistěže mám!" udeřil Gandalf holí o podlahu, pomalu ztráceje trpělivost. „Rhudaurské hrobky jsou prázdné!"
„Existují tací, kteří se kvůli vzácným artefaktům neštítí ani hroby otevřít. To lze sotva považovat za důkaz. Dál?"
„Ještě jsem obdržel zprávu, včera," zdvihl Gandalf ukazovák, dříve než rozvinul pergamen celý ušpiněný od hlíny a položil jej na stůl.„Radagast Hnědý, to je čaroděj, jenž–."
„Vím, kdo je Radagast Hnědý," skočil mu Thorin hrubě do řeči, hlas ještě více netrpělivý, více pohrdavý. „Setkali jsme se cestou, přece. Při vší úctě, Gandalfe, váš čarodějný druh tehdy nevypadal jako někdo, kdo by to měl v hlavě v pořádku. Změnu k lepšímu nepředpokládám. Nebude spíš pravda taková, že ten starý podivín spatřil leda přízraky vyvolané nezřízeným pojídáním zrádných hub, jemuž se až příliš často oddává?"
„– čaroděj, jenž sídlí v Rhosgobelu, tedy nedaleko Staré pevnosti," dopověděl klidně šedý muž svou původní myšlenku.
Samozřejmě, i on musel uznat, že Radagast se mohl jevit jako vskutku zvláštní patron. Žil dlouho sám, jen ve společnosti stromů a zvířat, a takový život se podepíše dokonce i na čarodějích, ale to z něj ještě nečinilo blázna. Natož podvodníka! Konec konců, sám ereborský král brzy zapomněl na přízraky, které sídlily i v jeho korunované hlavě ještě nedávno. A možná tam sídlí stále. „To já sám jsem mu dal za úkol sledovat tamní dění, sdělit mi vše podivné a neobvyklé, neb podezření o Sauronově návratu mám už dlouhý čas. Opodstatněné, jak se nyní zdá. Thorine, divocí lidé od jezera Rhûn, žoldnéři a zaprodanci z Vrchoviny, legie skřetů, co jich po zemi zbylo, ti všichni se dnes objevují při jižnímu cípu Velké Divočiny. Není jich málo a není to náhoda. Pochodují proto, aby se přidali k Temné straně. Radagast by neposlal zprávu, pokud by to nebylo naléhavé. Pokud by to nebylo nezbytné! Proto, jestli tvrdí, že Dol Guldur se opět plní, je tomu skutečně tak. I on pamatuje dávné zlo, stejně jako já. Zná je. Není od vás moudré moudré zpochybňovat jeho věrohodnost, stejně jako není moudré zpochybňovat věrohodnost mou!"
Gandalf se neposadil zpět do nízkého sezení, naopak křižoval sálem sem a tam, čímž Thorina očividně rozčiloval. Ten musel nepříjemně zaklánět hlavu, aby dokázal hledět starci do tváře.
„Dobrá, Gandalfe," připustil, leč s jasnou neochotou v hlase. A nedůvěrou. „Dejme tomu, že se nejedná o liché obavy a přejděme k věci. Vaše sdělení má charakter pouhého varování Ereboru nebo po Ereboru něco žádáte?"
„Obojí," máchl Gandalf rukou v níž nedržel hůl. Věděl, že opět začíná neurčitě, čímž si vysloužil další králův nelibý pohled. Pohled muže zvyklého, že mu jen málokdo odporuje. Usmál by se, protože takovým povahám podobné lekce většinou náramně prospívaly, nicméně teď nebylo prostoru veselit se a ani usměrňovat zpupné pány. „Žádejte obnovu starých spojenectví, králi pod Horou!" zastavil krok a zprudka se otočil, shlížeje k ledově modrým, nyní trochu pobaveným očím, jako by snad celou dobu žertoval či předáváděl kousky jako nějaký jarmareční kouzelník. Jako by si dělal blázny. „Ano, slyšel jste dobře, příteli. Spolkněte konečně zbytečnou pýchu a zanechte minulosti starou zášť. Vyšlete posly do blízkých království elfů, přátelskou nótu do zemí lidí a požadujete obnovu dávno zapomenutých slibů. Slibů míru a vzájemné pomoci. Pokud včas sjednotíte armády proti zlu, zajistíte bezpečí nejen pro Erebor, nýbrž i svět, jaký jej známe a chceme dál znát. Pak můžete s klidnou myslí doufat, že se pletu, neb, a to mi věřte, pletl bych se rád."
Thorin jen zakroutil hlavou, zato Dáin se hlasitě zachechtal: „Zase sýčkujete, Gandalfe Sýčku, jak je o vás dobře známo. Žádat elfy o pomoc? To už tu bylo, ne? Jestli Království hrozí nebezpečí, připraví se Durinovo potomstvo i všichni trpaslíci, o to žádný strach, ale připravíme se jenom my." Ryšavý muž otočil hlavu ke králi. „Společně jsme odolali jednou, bratranče, společně odoláme zas! I přes drobné neshody mezi námi, věrností Železných hor si můžeš být jist, do posledního muže. Třebaže ses tak neprozíravě zbavil Arcikamu i odmítáš výhodné sňatky."
„Thorin je po právu náš král!" opáčil Balin, na něho až nezvykle zhurta. „I když v rukou Kámen nedrží, i když nejde cestou politiky vynucených sňatků, je hoden následování každým trpaslíkem a každou državou!"
„To jistě je, avšak některé rody by se mohly zdráhat," dovysvětlil Dáin, ovšem Gandalf hleděl bez přestání jenom ke králi, nyní poněkud pobledlému.
„Postačí, že si mohu být jist věrností Železných hor." Thorin rázně utnul debatu o Klenotu i o vdavkách, ale v hlavě starého čaroděje osud Srdce Hory také vyvolával otázky. Zdráhal se věřit pohádce, které věřili ostatní, což ovsem teď vůbec nebylo podstatné. „A Dolu," dodal ještě král za Bardova samozřejmého přikývnutí. „Nepotřebuji proto škemrat u bran krále Tranduila ani posílat posly do Lórienu, na nedobrá území zrádné elfské čarodějky. A už vůbec nehodlám žádat lidi z jihu nebo ze západu. Prospěcháře, kteří jen využili neštěstí mého národa, aby jej sedřeli z kůže. To znovu neudělám, i kdybych měl stanout sám třeba proti všem démonům!"
„Správně!" vykřikli sborově Dwalin s Gloinem, Dáin i Dori.
„U Valar, Thorine," vydechl Gandalf, těžko hledaje argumenty, které by ještě mohl použít. Sobeckost národů Středozemě totiž jenom rostla s časem, který zde strávil. Elfové, zavření v honosných sídlech, zmámení zdánlivou nedotknutelností dlouhých životů, nečinně přihlíželi, jak svět kolem mizí. Trpaslíci, pouštějíce se neúnavně do hloubin země, stavěli poklady nad přátelství. A lidé? Jejich odvaha umírala s každou vypálenou vesnicí. Všichni zahledění pouze do sebe, zbytečně se přeli mezi sebou. Čaroději se zdáli slepí i hluší zároveň. A proto se tak rád uchyloval do Kraje, k nárůdku čistých duší, který se nesnažil přerůstat svůj vlastní stín. Proto tenkrát tolik věřil v Bilba Pytlíka a toužil věřit dál. Asi proto, že se doopravdy bál a hobití odvaha mu dávala sil. „Proč všude hledáte zradu? Proč nejčastěji tam, kde žádná není? Proč si s nepřáteli, přátele pletete? Otevřete oči a přípusťe si, že všichni nohou svornou stojíme na prahu nebezpečí. Až to přijde a mocně udeří, pak nebude podstatná rozdílnost národů, zbude jen dobro a zlo. Pouhé dvě strany mince zbydou, vy zatvrzelí trpasličí blázni!"
Dori vzteky nadskočil, však nestihl říct nic. Zato Dwalin zavrčel jako vzteklý pes, co brání svůj dvorek: „Važ slova, kejklíři!"
„Řekněte mi, čaroději," prudce zdvihl pravici a chopil se řeči Thorin sám. Zdálo se, že už nemá daleko k zuřivosti. „Kde byli elfové, když drak pustošil naši zem?! Kde byli elfové, když Azog znesvěcoval posvátné síně?! Kde?!"
„Nezapomínejte, Výsosti," ozval se Bard mnoucí si bradku, působil, že skutečně uvažuje nad veškerými slovy, která dosud padla, „že i král elfů nedávno bojoval na vaší straně."
Thorinův hrudník rozvibroval hrdelní smích, avšak nebylo v něm pranic veselého. „To bojoval, pravda, jenže jenom proto, že se octl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Bojoval, protože musel, o holý život svůj i životy svých mužů. Stejně jako vy, lidé, stejně jako my, trpaslíci. To vy, Barde, nezapomínejte, že Tranduil prvně přišel namířit meče a šípy proti mně. Mně!" přitlačil k hrudi zaťatou pěst, dívaje se člověku tvrdě do očí. „To ostatně i vy, ovšem z důvodů, které jsem sám později uznal jako pádné. Nerad bych se k té záležitosti vracel."
„To ani já," ubezpečil trpaslíka správce města, neméně jistý.
Král přikývl. „Kdyby elfové jenom tušili proti čemu stanou, nevystrčili by z lesa nos. A to ani kvůli vašim lidem, správče, jimiž rovněž pohrdají. Nemyslete si."
Bard více nenamítal. Snad s králem dokonce souhlasil, či byl prostě jenom málo zběhlý v politických roztržkách, však z dosahu těžkého pohledu čaroděje raději uhýbal. Ten se právě cítil, jako by se octl sám, jen s holýma rukama ve vlčí jámě. Dokonce se znovu posadil. Marnost mu dřepěla na ramenou a tlačila je k zemi.
„Jste unaven, Gandalfe?" zeptal se Thorin. Gandalf zamrkal, probuzen z tísnivého zadumání, kam se na okamžik ponořil. „Já totiž ano, a proto se nemíním více zdržovat zbytečnými dohady. Mé stanovisko, jež můžete pokládat za konečné, zní, že já nikdy nepožádám o obnovy smluv, které zavál čas i skutky, co je nelze prominout. Zvlášť, když není třeba. Nenechte se mýlit, Tharkûne, dobít Erebor zvenčí je něco jiného, než bojovat na otevřených polích. Kdokoli se o to pokusí, roztříští se o tvrdost této skály i mužů zde přebývajících."
„Za krále!" zvolali trpaslíci, však Gandalf viděl, že ne docela všichni. V Bofurových očích se přehrávaly vzpomínky, příliš čerstvé vzpomínky na dračí oheň plápolající nad městem Esgaroth, na hrůzy boje, které ještě nepřekryly milosrdné sněhy mnohých zim. Taktéž Oriho ústa zůstala zavřená, ten byl ostatně duchem nepřítomen celý den.
Gandalf se rovněž odmlčel. Už nevyložil Sauronovy záměry, třebaže svá tušení pokládal za pravdě velmi blízká. Neřekl nahlas, že Temný pán dávno prahne po získání Osamělé hory, a to nikoli kvůli pokladům v jejím lůně, nýbrž pro strategickou polohu, s níž by hravě ovládl nejprve sever Středozemě, a potom, v budoucnu, třeba i její zbytek, jako se to stalo kdysi. Gandalf věděl, že veškerý promrhaný čas je hlavně zbraní, co je mu do ruky dána. Armády strany zla sice utrpěly drtivou porážku, jenže zapovězená, černá magie skýtala cesty, kterak je znovu obnovit. I když za cenu, při které se čaroděj odporem celý oklepal. On totiž nepochyboval, že stvůry, jímž už ani slunce není nepřítel, jsou zplozenci právě takové moci. Že se v okolí Hory vůbec netoulaly náhodou, i když díly této skládačky ještě neměl veškeré. Nevěděl, jaká lest se to spřádá, ale očekával ji jako nahradu hrubé síly. Čaroděj mohl v dobré víře rady rozdávat, varovat, nabízet pomoc i radu. Ale co činit, když nebyl brán vážně? Zvedl oči a zadíval se na drobnou tmavovlasou ženu sedící po králově pravici. V té ještě mohl najít oporu. Ta jediná mohla pohnout zatvrzelou myslí trpasličího krále. Jenže ona mu pohled nevrátila. Naopak, uhýbala jím, jako když rejdí myš, kterou kocour ve spíži překvapil. Možná tentokrát vsadil na špatného koně?
Vysoký muž dále mlčel. Po celou dobu, kdy se probíraly opravy Hory i mizerné zásoby potravin na zimu. Zlato a obchody, platby a zlato. Nespokojenost několika tehdejších pánů, jelikož pány přestali být, protože se pány stali ti, kteří jimi dříve nebili. Čaroděj stále mlčel.
„Poslední záležitostí," nadechl se král, hlas ochraptělý dlouhým mluvením, „která nesnese dalšího odkladu, je postavení pana Bilba Pytlíka z Kraje před trpasličí tribunál." Nepozorný šepot, který doposud jen sílil s každou minutou, utichl znenadání. Bofur se probudil.
„Z přečinu krádeže a zrady bude souzen ode dneška přesně za týden! Budete očekáván, Barde."
Gandalf si naposledy povzdechl. Ještě jednou, koutkem oka, koukl po Odette. Kéž i tentokrát vsadil na správného koně.