Ve spáncích jí tepalo a nepříjemné pálení cítila snad až v konečcích prstů. Inu, nebyla tím nikterak překvapená, však už cestou noční Horou tušila, že příliš vína si ráno vybere svou daň. Asi by i zaklela na vrub přehnaně pohostinného Bombura, kdyby se jí jazyk nepřilepil na patro. Ostatně, právě sucho v ústech probudilo mladou ženu takto časně z rána, sotva začalo svítat.
Třeštící hlava se probouzela k životu a s ní i paměť a všechny smysly. Velmi záhy si uvědomila tíhu svalnaté paže tisknoucí její nahé tělo ke svému. Ano, byla nahá, stejně jako byl nahý onen muž. Pomalu se začínala rozpomínat proč. Žádný příliš živý sen, horká pokožka krále pod Horou byla totiž hmatatelně přítomná, skutečná a velmi, velmi blízká.
Odette tichounce zakňučela v odpověď na píchnutí kdesi za očima, které se stalo přirozenou reakcí na každý, byť jen nepatrný pohyb. Naprázdno polkla a znovu se pokusila vyprostit ze silného sevření. Snadné to nebylo, tím spíš, když nechtěla probudit spokojeně odfukujícího spáče. Avšak povedlo se a tiše jako myš vstala z postele a zamířila si to ke stolku. Z naprosto prozaického důvodu – potřebovala vodu.
Uchopila stříbrný džbán naplněný tekutinou, po které toužila až k uzoufaní, a vedle stojící pohár naplnila po okraj. Potom konečně začala pít a současně i o něco lépe vnímat reálný svět okolo. Pátravým pohledem putovala od těžkých bot, okopnutých každá na jinou stranu, k sametovému kabátci, který se válel vprostřed pokoje. Vedle něho ležel i její bledě modrý noční plášť a světlá košile a kožené kalhoty byly pro změnu zmačkané v nohách postele. Skoro v krbu byl odhozen malý podhlavník, div že nevzplál plamenem a nepodpálil předložku z kožešiny, které se rohem dotýkal. Odette se kousla do rtu – tohle si pamatovala. Král jí polštář sebral, když s ním chtěla utlumit své vzdechy. A mrštil s ním pryč se slovy, že ji chce slyšet. Nové mravenčení v podbřišku se dostavilo hned a připomínalo velmi jasně, co se v noci odehrálo. Zraky zastavila u spícího Thorina.
Denní světlo vnikalo do místnosti prostřednictvím prvních ranních paprsků a šero se rozpouštělo v příslibu jasného dne. Odette si tedy mohla pořádně prohlédnout odpočívající mužské tělo, sic bylo přikrývkou z části zakryté. Naklonila hlavu na stranu. Bez debat musela uznat, že to tělo, ačkoli už ne úplně mladé, stále bylo velice pěkné. Úplně celé, i s popáleninou a veškerými jizvami, jimiž bylo poseto. Četná, dávno zahojená škrábnutí získala v běhu času podobu tenkých bílých linek, připomínajících pouhé tahy úzkým štětcem. Thorin však měl i pár takových, které stále zůstávaly výrazné a zarudlé. Odette se stáhlo hrdlo představou, jak k nim asi přišel, a proto raději zahnala podobné myšlenky.
Už s druhou číší mezi rty sledovala hojně ochlupený hrudník, zvedající se a klesající v poklidném rytmu, široká ramena, prosvítající v záplavě hnědých vlasů prokvetlých stříbrem prožitých zim. Očima klouzala přes paže, dlaně i prsty zhrublé držením kovářského kladiva v minulosti. Zarděla se při vzpomínce, jak jemně právě ty prsty dokázal použít. Zkoušela si zpětně vybavit všechny detaily, způsob, jakým tohle všechno vlastně začalo. Žárlil, zachichotala se polohlasně.
Jak už to bývá, s ústupem strastí fyzických, brzy přišly o to více palčivé, strasti morální. Do háje, promnula si Odette rozbolavělou hlavu. Mohla odmítnout. Mohla a asi... asi rozhodně měla. Tázal se přece – usilovně skládala střípky předešlé noci do poměrně ucelené mozaiky – a ona souhlasila. Což bylo nakonec totožné, jako kdyby se mu sama nabídla. Poskytla králi své tělo, a to hned a bez rozmyslu, sotva po prvním polibku. Tváře mladé ženy zaplavila nová horkost a vědomí nevyřčené otázky.
Thorin se pohnul. Přetočil se z boku na záda, něco nesrozumitelně zamumlal v Khuzdul, ale spal dál. Odette se výrazně ulevilo. Zpola té noci litovala, zpola zase ne. Ale každopádně se bála rozpačité rozmluvy, která by jistě následovala, jakmile by oči otevřel. Bála se hlavně toho, co by se mohla dozvědět. Možná je jen další v řadě? Včera pošlapaná morálka se hlásila o slovo. Další za vnadnou konkubínou či černovlasou služebnou. Další a ne poslední. Možná pouhé vášnivé zakončení bujarého večera? Nadávala si v mysli za všechny otázky, které sobě pokládala poněkud pozdě. Kéž by pouhé lůžko bylo jediným místem, kam krále velkoryse pozvala.
Nemělo význam stát tu jako solný sloup a opírat se o stůl. Vyčkávat a rozmýšlet se v komnatě Thorinem přesycené až po strop. V komnatě, kde přemýšlet prostě nešlo. Rychle se tedy oblékla, vlasy prohrábla jen rukou a zbaběle zmizela.
***
V ten samý okamžik, kdy Odette bloumala chodbami spící Hory, se začal probouzet tmavovlasý trpaslík po noci prosté nedobrých snů. Oči nechal zavřené kvůli ostrém jitřnímu slunci, které pronikalo skrze okenice a řezalo jej pod víčky. Poslepu zašátral v přikrývkách a zaškaredil se. Buďto se Odette krčila kdesi na kraji, někde, kam nedosáhl, anebo zůstal v posteli sám. Podíval se a žel, potvrdil si správnost druhé domněnky.
„Odette," zavolal. Dost pošetile, když viděl, že tu prostě není. Není, ovšem jistě byla ještě před chvílí. Stále cítil její vůni, levanduli, víno a spánek v pomuchlaných polštářích. Zamračený vstal.
Třeba si dopřála koupel po ránu? Ostatně, sám o takové lázni uvažoval, dřív, než jej únava přemohla. O lázni zajisté společné, plné horké vody a blízkosti, doteků a roztoužených vzdechů. Chtěl svou pobočnici políbit, hned jak by se probudila, do rozcuchaných vlasů, na ústa pokrytá rozmazanou červení, a potom i kamkoli jinam, kamkoli by si přála.
Zkontroloval tedy i malou místnost za ložnicí – marně. Usilovně pátral v paměti, zdali neřekl anebo neudělal něco, čím by se jí mohl dotknout. Nebo, nedej Mahal, snad dokonce ublížit! Možná byl příliš dychtivý, předtím v noci? Králova paměť samozřejmě nebyla nijak zvlášť průzračná, což po návštěvách krčem nebývala z většiny, avšak přesto neshledal nic, co by pokládal za... nevhodné. Těžce vydechl. Vždyť přece neučinil nic, s čím by nesouhlasila? Nic, co by si sama nepřála?
Zapnul opasek, stáhl tkanice na zmuchlané košili a přes ramena přehodil kabátec. Najde ji! Najde ji a udělá to hned!
Se sebevědomou jistotou zamířil k terasám. Věděl, že právě tam Odette často chodívala přemýšlet či hledat samotu v době, na kterou nechtěl ani vzpomínat. I když klid by teď našla asi kdekoli kromě Bomburovy hospody, odkud se ještě v ranních hodinách ozýval řev, který už ani s notnou dávkou představivosti nepřipomínal píseň, ačkoli písní býti asi měl. Ano, ujistil se král, na hradbách bezpochyby nalezne, co hledá.
Kráčel Horou jinak velmi tichou. Tichou až nepatřičně. Působila prázdná jako tehdy, kdy odsunul skryté dveře a poprvé po dlouhých desetiletích vstoupil do nitra Ereboru. Balin měl tenkrát v očích slzy, když četl dávné runy ryté v kameni. Zde leží Sedmé království Durinova lidu, nechť Srdce Hory spojí všechny trpaslíky v obraně jejich domoviny. Nezřídka se zde zastavoval, uvažoval nad oním nápisem, však dnes se nemínil zdržovat naprosto ničím.
Na terasách však Odette nebyla, a ani nikdo jiný. Nikdo krom očividně překvapených stráží. Král si dobře uvědomoval, že vypadá jako by jej pozřela a následně vrhla bájná příšera. Bylo mu to jedno. Přemítal nad dalšími eventualitami. Vedle možnosti prostě vyčkat až se paličatá žena zase objeví, rozhodl se zkontrolovat ještě stáje. Doopravdy doufal, že ji zase nenapadlo Horu opustit, však zároveň se uklidňoval, že by se nejspíš neodvážila. I přesto však Thorinovo srdce vynechalo jeden, dva tepy.
Ani ve stájích Odette nenašel. Ale navzdory vší smůle, kterou toho rána měl, alespoň bílá kobyla tu stála s hlavou ve žlabu. Oddechl si věru nemálo. Než se však stihl otočit k odchodu, zjistil, že maštal tak úplně prázdná není. Král zpozoroval elfku, jak se troufale dotýká jeho ryzáka. Cosi mu šeptem povídá a on, jindy divoký a nedůvěřivý hřebec, zuby chňapající dokonce i po Dernovi, který jej denně krmil a hřebelcoval, teď zůstával zkrotlý jako nějaký přestárlý, tažný valach. Přivíral oči a nechával si hladit klabonosou hlavu od téhle ženštiny! Thorina to až nesmyslně rozčilovalo, tím spíš, když podrážděn už přišel. Tahle lesní potvora si totiž drze nárokovala vše, co jemu bylo drahé. Synovcovu lásku, Odettinu důvěru a teď i odevzdanost třebaže jen zvířete, nicméně zvířete, jež také patřilo jemu. Už, už chtěl tu přeběhlici okřiknout, ale v tom se mu zrodil v hlavě nápad. Sic ponižující a zoufalý, jenže král zrovna zoufalý byl.
„Elfko!" zasyčel hrubě, neb vlídněji to nedokázal. Však ani se nepokusil, pravda. Stačilo, že ji oslovil jako první, a to i za cenu vlastní pohany, kterou si tímto zpečetil. „Nemáš tušení, kde by se mohla nacházet má pobočnice?" Tauriel se otočila, leč s odpovědí nespěchala. Její přezíravost v Thorinovi probouzela ještě větší vztek.
„Podivné, že král sám netuší, kde se nalézají jeho nejbližší poddaní," odvětila s ledovým klidem, postrádajícím jakoukoli úctu. Typická odpověď elfa, pomyslel si Thorin, vyhýbavá, táhnoucí se a slizká jako skřetí krev. Naprosto zbytečná, ostatně jako celé jejich plémě.
„Kdybych tušil, neptám se! A už vůbec ne tebe!" vyštěkl, cítě se asi jako kotlík, z něhož co chvíli vybublá vroucí polévka. „Měla by ses zamyslet nad lepší odpovědí, a to odpovědí patřičně zdvořilou. Mohla bys mluvit o cti, že tě král vůbec oslovil!"
„Nejste můj král," opáčila suše Tauriel, aniž by hnula brvou. Thorin zuřil, ale krotil se. Hlavně proto, že pokavaď znala odpověď, chtěl ji dostat.
„Možná nejsem," připustil, ruce složené na prsou. Nutil se oplácet hlasem podobně suchým a vyrovnaným, leč také ostrým a mrazivým, aby si ta elfka nemyslela, že si snad mohou býti rovni. „Ale pověz mi, kdo jím tedy je? Snad Tranduil?" uchechtl se jízlivě. „Ten, co ti zavřel brány svého sídla? Brány domova? Ten, co tě vyhnal jako malomocnou?" Žena mlčela a Thorin na jazyku pocítil sladkou chuť zadostiučinění a převahy. „Proto nezapomínej, že můj dům je nyní jediným místem, které ty můžeš domovem nazývat. Žádné další takové místo nemáš, elfko. Podruhé a naposledy se tě ptám, tušíš, kde by se mohla nacházet má pobočnice?"
„Snad terasy?" navrhla Tauriel skrze semknuté zuby. Pohledem prve nesmlouvavým teď uhnula do boku.
„Tam už jsem byl!" zpražil ji Thorin, přestože o jeho předešlých pochůzkách nemohla vědět. Elfům by totiž nejraději vyčetl veškeré nezdary světa, veškerá příkoří. „Lepší nápad nemáš? Ty? Bytost rasy vznešené, jež o sobě ráda vypráví, že je vševědoucí? Nic lepšího nevymyslíš, elfko?!"
„Proč mě tolik nenávidíte?" zaútočila namísto odpovědi. Král přirozeně čekal jen další nicneříkající frázi, proto jej zarazila ta nezvyklá přímost Taurieliných slov, což ovšem nemohl dáti znát.
„Filiho ruka?!" zaútočil tedy rovněž, také proto, že kloudnou odpověď vlastně neznal. „Kdy už se konečně zhojí? Kdy se navrátí k dřívější hybnosti? Málo se snažíš, čarodějnice!"
„Snažím se dost, však vězte, že ne kvůli vám. Fili se lepší, dobře to víte, jenže schválně hledáte polena, jimiž byste mohl přiložit pod kotel zášti. Vy tu zášť živíte rád! Krmíte temnotu, co je ve vás, hýčkáte si ji a zároveň z ní máte strach. Lituji vás. Zkuste věž, králi trpaslíků!" vyplivla poslední slova jako urážku a odvrátila tvář, jistě na znamení, že se s ním nehodlá nadále vybavovat. Za jiných okolností by Thorin elfce zakroutil krkem, důrazně vysvětlil hierarchii místa, na kterém právě žije, jenže věž zněla vskutku nadějně. Proto se v mžiku a mlčky otočil na patě a vyrazil tam, kam mu drze doporučila.
Erebor samozřejmě neměl žádnou skutečnou věž, tak se říkalo jen strážní vyhlídce umístěné na samém vrcholku Hory. V současné době byla užívána jen zřídka, a proto se stala sídlem pro ereborské havrany. Právě tam, vzhůru, kde se skála stýkala s oblaky, právě tam vedly Thorinovy kroky. Po dvou bral úzké a vysoké schody, hrubě tesané do bloků břidlice. V klenutém tunelu byla tma a jemu ještě vyhořela louč, první, jíž bez kontroly popadl. Příliš toho nedbal, na to moc spěchal a bylo mu proto lhostejné, zda se vejpůl přerazí.
Blíže se ke konci točitého schodiště zahlédl pruh světla unikajícího z pootevřených dveří. Třpytil se ve tmě jako cosi magického, připomínal dobré znamení a skutečně jím i byl. K uším krále brzy dolehl hlas té, kterou hledal celé ráno. Zmírnil krok, aby tím utlumil zvuky těžkých bot a nakoukl do kruhové místnosti vystlané slámou ve vysoké vrstvě. Tam černí ptáci hřadovali po borových haluzích zaklesnutých podél stěn, seděli na hnízdech, létali dovnitř a ven, poskakovali po římsách či si dlouhými zobáky probírali lesklé peří. A mezi nimi, u otevřeného průhledu ve skalní stěně, stála Odette bokem ke dveřím. Tvář měla zbarvenou od průvanu, přestože bylo léto. Nacházeli se totiž velmi vysoko, zde zůstávalo chladno po celý rok. Thorin by rád, tuze rád, uchopil do dlaní ty zarudlé líce, zahřál je svým vlastním teplem, jenže Odette si ho zatím nevšimla.
„Ššš, necukej sebou. Už to bude. Za okamžik už to bude, Yorri..."
Thorin se musel pousmát, když jí na zem upadla rulička gázy, s pomocí které ošetřovala jednoho z havranů, sotva odrostlé mládě.
„Yorri?" promluvil skoro šeptem – nechtěl Odette polekat. Však přesto se otočila s trhnutím.
„Odpusť, nechtěl jsem..."
„Thorine," vydechla rovněž tiše a vypadala nervózně. Zase. „Nepolekals mě." Nejistě cukla koutky úst, žel ne proto,aby je nadzvedla. „Tak jsem ho pojmenovala."
„Pojmenovala?"
„To mládě," ukázala na mladého havrana s pařátem zpevněným jakousi dlahou. „Yorri."
„Ach tak," uvědomil si Thorin skutečnost v tuto chvíli poměrně nepodstatnou, „hezké." Pokusil se o krok přiblížit, avšak Odette o krok ucouvla. Zarazil se a mimoděk i zamračil.
Král, stejně jako všichni jeho předci, samozřejmě choval úctu k ereborským havranům. Nepopíral vděk za služby, které trpaslíkům poskytovali, a dohlížel, aby o ně bylo vždycky dobře postaráno. Jenže zrovna teď se nechtěl rozprávět o obtížích, mařících jejich jindy záviděníhodné zdraví. Zároveň si také nepřál, aby před ním Odette ustupovala jako před nějakým násilníkem, z jehož blízkosti má obavu. Tmavovláska však byla zřejmě jiného názoru, v obou směrech.
„Yorri si zlomil nohu, ale hojí se dobře. Je mladý." začala velmi roztržitě hovořit. Ona, žena, která jindy promlouvala jako kniha. „Určitě bude v pořádku. Je to už několik dní, co jsem ho našla skákat o jedné na cimbuří. Možná týden. Když nad tím tak uvažuji, už to jistě týden bude, protože –."
„Odette," sykl král. Snažil být trpělivý a prostě naslouchat, ale neudržel se. „Pověz mi, co se děje?"
„Nic," zakroutila vehementně hlavou. Jistě chtěla být tak moc přesvědčivá, až nebyla vůbec.
„Nic," zopakoval Thorin s hlasitým povzdechem. Pokoušel se vyčíst nějaké znamení z jejího obličeje, ale spatřoval akorát nejistotu, a to hlubokou. „Pokud vážně nic, proč jsi tedy ráno odešla bez jediného slova? Proč se přede mnou schováváš v nejzazších koutech Hory? Proč se všemožně snažíš vyhnout hovoru o včerejší noci? Řekni mi, učinil jsem něco, co by sis nepřála? Ublížil jsem ti?"
„To ne," Odette špičkou boty rovnala stébla slámy a své konání pozorovala s neskonalým zájmem, „ale potřebovala jsem na vzduch, to je celé. Víno. Bylo ho zkrátka moc. Nechtěla jsem vás... tě budit."
„Mohlas. Mělas mě probudit." Král přikročil o malý, maličký kousek blíž a natáhl ruku tak, aby se mohl lehce dotknout Odettina předloktí. Ukázat svůj zájem.
„Nyní už jsi v pořádku?" Věděl, že byla opilá, i věřil, že jí nemuselo být dobře, avšak stejně tušil, že to nebyl hlavní ani jediný důvod zběsilého útěku před realitou. Mírně přikývla, chvějící se. O trochu zesílil stisk, ne příliš. Ne způsobem, který by mohl být nepříjemný. Jenom chtěl posílit tu naléhavost svých slov. „Proč přede mnou uhýbáš? Potřebuješ snad čas na rozmyšlenou? Dám ti jej. Jen se mnou mluv. Odette, ty lituješ?"
„Ne," znovu zakroutila hlavou a on by lhal, kdyby tvrdil, že se mu pravě neulevilo.
„Nepotřebuji čas ani se rozmýšlet. Potřebuji jenom vědět..." konečně se na něho podívala, „Thorine, čím pro tebe jsem?"
Králi konečně svitlo, v čem vězí celé toto divné ranní představení. Odpověď znal a byla prostá, ovšem netušil, jak ji podat způsobem, aby neslíbil něco, co nelze splnit. „Jsi mým nejvzácnějším pokladem," ujistil alespoň svou pobočnici, neb taková byla pravda. Byla jím, stejně jako celá tato Hora.