Odette vklouzla do malé místnosti za ložnicí, skryté za nenápadnými dveřmi. Napoprvé si jich vůbec nevšimla, asi proto, že byly schovány za paravánem.
Do držáku na stěně zavěsila pochodeň a dřevěnou třískou zapálila řadu svíci na kamenné římse hned vedle. Vyzula boty, svlékla punčochy a bosýma nohama stoupla na tkaný kobereček, neb podlaha zde byla studená. Začala se soukat ze šatů. Trvalo to dlouho a bylo to náročné. Náročné a zábavné zároveň – Odette se celou dobu připitoměle chichotala.
Natáhla ruku přes okraj kovové vany, stojící na vyvýšeném podstavci naproti dveřím, a pohnula mosaznou pákou. Vždy, když tak činila, musela si stoupnout na špičky, aby vůbec dosáhla na leštěné táhlo trčící ze stěny, jenže dnes, po všem tom víně, dvakrát máchla rukou do prázdna. Až napotřetí se lázeň konečně začala plnit vodou. Ano, jakkoli se to mohlo zdáti neuvěřitelné, bylo tomu skutečně tak. Osamělá hora neukrývala ve svých hlubinách jenom zlato a drahé kameny, ale i jiné poklady, zajisté více prospěšné. Jak jednou otec vyprávěl, kdysi dávno, při práci v nejhlubší štole, narazili horníci na vydatné prameny vařící vody, která počala tryskat ze samého nitra země. A nebylo by podobno věhlasné zručnosti trpaslíků, kdyby horké prameny nevyužili ku obecnému prospěchu. Pomocí nejrůznějších trubek a potrubí proto rozváděli tekutinu podél stěn, skrz naskrz celým Ereborem. V kuchyních a prádelnách, v dolech i řemeslných dílnách, samozřejmě také v komnatách, voda sloužila při práci, stejně jako pro očistu těla. Důvtipné mechanismy dokonce vydržely celé věky a jen za cenu menších oprav přežily dlouhou nečinnost i dračí řádění, pouhým zatáhnutím páky ve stěně pracovaly, jako kdyby nikdy nepřestaly.
Bofur se Odette několikrát, a také značně zaujatě, pokoušel vysvětlit fungování onoho důmyslného stroje, který poháněl kapalinu vzhůru, navzdory veškerým zákonitostem. Ovšem žena v technice nevzdělaná byla schopna porozumět sotva čtvrtině Hračkářových slov, a to dokonce i tehdy, pokud nepila vůbec žádné víno. Jednoduše, horká lázeň bez nutnosti kotlíku a ohně, zůstávala i nadále učiněným zázrakem.
Proud řinčel o kovové dno vany, až z toho Odette píchlo ve spánku. Bolestně si uvědomila, že poslední pohár rudého moku už měla raději odmítnout. Nejméně ten poslední. Jenže Bomburovo víno bylo sladké a vskutku lahodné, přesně takové, jaké je sliboval tenkrát cestou do města. Jemná ovocná chuť a nevinná vůně snadno překryla sílu, co se nenápadně skrývala na dně každé, každičké číše. Krčmář rovněž dolíval častěji, než by bylo potřeba, a Odette zabraná do hovoru s Tauriel upíjela rychleji, než by stihla důsledky domyslet. Ještě, že nezpůsobila žádnou ostudu, za což mohla děkovat právě a jedině Bofurovi, který ji nejen výmluvně upozornil na nejvyšší čas k odchodu do peřin, ale i několikrát podepřel, když cestou zavrávorala. Horší rovnováhu sice sváděla na mizerné škrpále, které už jaktěživa neobuje, ale i v podroušeném podvědomí jí zcela jasně docházelo, že se mohla snadno stát terčem nechtěného druhu pozornosti. Ne, o to by rozhodně nestála. Ovšem nyní už byla v bezpečí před veškerou hanbou, v jistotě svých krásných komnat, kde ji přítel zanechal jen s poznámkou, ať příště našlapuje opatrněji.
V kamenné jizbě se rázem oteplilo, a to díky oblakům horké páry, která stoupala vzhůru a v podobě malých kapiček se srážela na obkladu z pravidelných desek broušeného kalcitu. Odette si spletla vlasy do ledabylého copu a sponou je připnula k temeni hlavy. Do vody nalila po trošce levandulového oleje a vstoupila do vany. Neuklouznout chtělo kumšt.
Konečně ponořila malátné tělo do lázně a zasněně zavřela těžknoucí víčka. Vodu nechala ještě téct. V hlavě se jí samovolně zhmotnila podoba veselícího se Thorina, který, když uvolnil ustaranou tvář a přestal kontrolovat výraz hodný krále, působil o tolik mladší – tolik podobný Kilimu, jehož naštěstí rychle přešly všechny stesky předešlého dne. Vzpomínala, jak si při tanci představovala právě jeho namísto Bofura. Králův hluboký a podmanivý smích blízko u ucha, místo uličnického chechtání přítele... Zatřásla hlavou a sáhla po mýdle. Jenom představy! Pošetilé a zbytečné!
Odette, zadumaná a obklopená zvukem dotékající vody, nemohla mít pražádné tušení, že jenom pár stop opodál, za zavřenými dveřmi do potemnělých chodeb, čeká právě onen muž s očima podobnýma krystalkům ledu. Trpaslík, jenž pozbyl i poslední zbytek naděje na trochu obyčejného štěstí, které si dovolil konečně dopřát.
***
Thorin zaklepal ještě počtvrté, ještě razantněji, leč nepochyboval o zbytečnosti takového počínání.
Na velmi kratičkou chvíli se dokonce strachoval, zdali se ženě nemálo ovíněné nemohlo přihodit něco zlého. Podvrknutý kotník na schodišti nebo...
Ne! Trpce si uvědomil, že přece odešla s Bofurem. Vzpomínal to vzájemné chichotání. Laškování, co mu předtím rvalo uši a teď drtilo srce v prach. Sevřel ruce v pěst, až mu pod kůží zbělely klouby. Sám ji měl doprovodit, a nedbat na řeči!
Prudce vydechl společně s přívalem dalších černých teorií. Odette přece vždycky trávila každou volnou chvíli právě s Hračkářem. Od začátku se přátelili a možná se dávno stali něčím víc. Možná jen on sám byl slepý k okolnostem naprosto zřejmým. On a bláznivý starý čaroděj! Jsem hlupák, vynadal si král, zatímco se utvrzoval o správnosti svých domněnek.
Třeba, uvažoval horečnatě pořád dál, je ten neřád právě uvnitř, a proto se zdráhají otevřít. Nepřejí si býti rušeni, protože třeba zrovna... Zlost mu jako mráz přeběhla po páteři a zkřivila tvář, žaludek ždímala jako promočenou košili. Rozlícen pouhou tou představou, přiložil ucho na dřevěnou desku dveří, snaže se zachytit jakýkoli zvuk uvnitř. Ano, on. Thorin, syn Thráina, syna Thrórova, vládce ereborský, poslouchal za dveřmi jako nějaký zloděj. Ne zloděj, ještě hůř. Jako klevetivá stará bába! Až tak hluboko byl schopen klesnout. Až tak hluboko byl schopen klesnout kvůli ní. Však nezaslechl nic než ticho jako v hrobě.
Krále přirozeně napadlo vpadnout dovnitř, klidně i vyrazit dveře, pokud by petlice byla zamčená, a prostě se přesvědčit na vlastní oči. A pak Bofura holýma rukama zardousit! Zbrklý čin si ale kupodivu rychle rozmyslel, hlavně proto, že by mohl spatřit přesně takový obraz, jakého se obával. Thorin se děsil své vlastní reakce. Ve skutečnosti si totiž nepřál mít na rukou krev muže, jehož dříve nazýval přítelem. Odette mu totiž nepatřila. Ne doopravdy, ačkoli se snažil namlouvat si opak.
Chtělo se mu vykřičet vztek na celou Horu, stínat hlavy mrzkým skřetům nebo skolit medvěda. Ale nekřičel, ani se nevydal ven do noci. Nechtěl více živit celou tuto tragédii dalším chováním nehodným vůdce natož vladaře. Proto odtáhl hlavu ode dveří, avšak zůstávaje opřený alespoň dlaní o zárubeň. Popadal dech. K té dlani přitiskl i čelo a na chvíli pevně zatnul víčka. Přemítal, kam se vlastně vydat. Zdali se má vrátit do hospody a tam pít do bezvědomí, či vyrazit směrem ke skrytým chodbám, dolů až k tajné místnosti, kde už se řádný čas neukázal. Zvolil možnost druhou. Sic studené a tvrdé, nádherné zůstávalo Srdce Hory a on je chtěl znovu mít. Navíc to bylo jediné srdce, které mu právě teď zbylo. Než se však dal do kroku, nevydržel to vnitřní pnutí a kopnul do dveří před sebou. Vší silou. Dřevo zapraskalo a několik odštípnutých třísek se rozlétlo okolo, jenže taková malichernost byla králi lhostejná. Ani se neohlédl a šel. Šel pomalu, měl totiž před sebou celou dlouhou noc.
***
Odette sebou škubla tak, až upustila mýdlo do lázně. Co to bylo? Vylezla z vany – osvěžená koupelí už pohybem o něco jistějším. Skoro se ani neosušila a nahá vklouzla do dlouhého pláště bledě modré barvy, který obvykle nosívala přes noční oděv. Vyběhla z koupelny ven, pátrajíc po původu tupého zvuku, který otřásl celou komnatou. Možná se jí jenom zdál, napadlo ji, ale se přesto koukla ještě na chodbu.
Že nešlo o pouhé zdání, to pochopila záhy. Ve chvíli, kdy stoupla na jeden z dřevěných odštěpků, co se válely po podlaze. Svící posvítila na dubovou desku dveří a zjistila, že je značně poškozená. Raději se vrátila, aby sáhla po meči.
„Je tu někdo?" s jílcem pevně v dlani volala do dlouhého tunelu. Stejnou měrou vystrašená jako zvědavá mžourala do šera chodby, kde mnohé pochodně už byly vyhořelé a ty ostatní jen problikávaly. A právě z toho šera se náhle vynořila silueta muže, jenž ráznými kroky přicházel zpět. Odette poznala ten způsob chůze i držení těla. Věděla, kdo přichází v tuto pozdní hodinu, ale k pochopení měla daleko.
„Thorine?" vydechla, jakmile zpracovala vlastní překvapení a ještě jednou nevěřícně shlédla k třískám na podlaze. Král však mlčel a tvářil se záhadně. Naprosto suverénně vešel dál, ona před ním podvědomě couvala. Když za sebou zaklapl petlici a s rukama složenýma na prsou se rozkročil přede dveřmi, třepotavě zamrkala očima. Udělala ještě krůček dozadu, na rukou jí naskočila husí kůže.
„Jsi zde!" z vousatých úst zaznělo spíš těžkopádné konstatování, nežli dotaz. Navíc znělo značně mentorujícím způsobem, který se Odette ale vůbec nelíbil. Rozlepila rty stažené do zaskočené grimasy.
„Sama?" dodal stále mračící se král. Zkoumavě se rozhlížel po pokoji a jí v tu ránu projel vztek, umocněný pořád ještě slušnou hladinkou.
„S kým bych tu podle vás měla být, Výsosti?"
Thorin se rozešel kupředu, oči přimhouřené. To, co v nich viděla, ji zamrazilo. Mrazilo ji rovněž z vědomí, jak moc blízko sebe právě stojí. Další krok vzad však už učinit nemohla. Měla za sebou křeslo.
„Třeba s Hračkářem?"
Mladá žena se neudržela a uchechtla se způsobem, jako by byl Thorin snad úplný blázen. Až o vteřinu později si uvědomila, že by měla víc dbát na opatrnost, zvlášť v tolik podivné situaci. Nebýt drzá. Prominula, avšak nezapomněla, že jí už jednou ve vzteku málem ublížil. Jenže právě teď Odette nesmírně rozčílila myšlenka, že ji král přišel zřejmě zkontrolovat jako nějakou fenu, zda je řádně uvázaná u boudy. Napřímil se a zvedl bradu.
„Zaprvé," začal vyjmenovává nějaké nesmyslné argumenty, „odešli jste spolu. Zadruhé, udělá si na tebe přece vždycky čas, tak proč ne zrovna teď?!"
„Teď v noci?" Odette přimhouřila oči rovněž.
„Noc je jako stvořená pro nepřístojné návštěvy vínem zmámených žen!" pronesl král a pohledem brousil po pokoji, jako když se šváb vyhýbá pometlu. Oči zapíchl k paravánu, kam chvíli zíral, a pak zase ke skříní. Venku byla tma, ale Odette naopak začalo svítat.
„Nechcete se kouknout také pod postel?!" prskla jako naježená kočka. Znovu zapomínala na veškeré dekorum i na to, s kým právě hovoří. Thorin ale rázem vypadal jako někdo přistižený při činu.
„Tak abyste věděl," Odette, víc než rozum nyní poslouchala vlastní hrdost, velící ohradit se proti nespravedlivému nařknutí, „jediný, kdo přichází na nepřístojnou návštěvu jste vy, Thorine! Bofur pro mne míní učinit pouze jediné, a to, že opraví mou hrací skříňku, co přestala hrát. Nic víc." Mečem, který stále svírala v pravici, ukázala směrem k prádelníku, na němž stála malá ebenová schránka. „Když už posloucháte cizí hovory, měl byste tak konat více důkladně. Aby nedocházelo ke zbytečným mýlkám. Abyste nemusel okrádat o spánek sebe ani mě."
„Nic víc?" zamumlal si Thorin pod vousy a snad se i slabě usmál. Na tom však Odette pranic nesešlo. Měla v sobě křivdu a slova na jazyku, obojí chtělo ven.
„Nic víc!" potvrdila odhodlaně. „Ale i kdyby zde mistr Bofur byl, co na tom? Já přece nejsem nikomu zaslíbena, nečinila bych proto nic špatného, nic zakázaného. Svůj úřad si plním a ani vy nemáte právo říkat mi, koho si smím zvát do pokoje, přestože jste mi ho daroval. Ani za dne, ani za tmy. Nemáte –."
Thorin udělal ještě jeden rázný krok, smazal tu poslední vzdálenost, která je dělila od sebe. Odettina ústa zmlkla, hlava zavelela couvat, avšak i kdyby mohla, tělo chtělo zůstat, jako by bylo přibito k modřínovým fošnám podlahy. Nemínilo ustoupit ani píď od blížícího se krále obklopeného vůní dýmkového koření a kůže, a také piva. Toužilo mu jít vstříc.
Prvně jí sebral meč z ruky, ona ho poslušně pustila. Zbraň dopadla mezi vysoké vlasy mléčně bílého koberce, zatímco mladá žena tála pod hladovým pohledem, který jí neupíral zrovna do očí, nýbrž o něco málo níž. Přitáhla si plášť blíže k tělu v matném uvědomění, jak spoře oděná tam vlastně stojí, že v napjatém postavení se jí dme hruď, po koupeli cítí trochu zimu a blankytná látka není z nejsilnějších.
„Hračkář má veliké štěstí, že tu není. A já ještě větší, že nejsi nikomu zaslíbena," mručel Thorin teď už spokojeně, po předešlé úsečnosti ani památky. Odette pootevřela ústa, nad větou, kterou snad špatně pochopila, i nad způsobem, jakým se na ni díval. Až jí zatrnulo. Zatrnulo kdesi v podbřišku. Vlastní důstojnost ji zrazovala, vlastní zloba ji zrazovala, protože byla až magicky přitahována k muži, jehož chtěla ještě před chvílí postrčit přes práh a velmi hlučně za ním zabouchnut. Onen muž si ovšem gesto údivu vyložil jako úplně jiný náznak, neb jí zajel rukou do vlasů, aby je rozpustil. Mozolnaté prsty potom vedl od spánků, přes líci, dolů. Nadzvedl jimi bradu a palcem pohladil hranu čelisti. Odette nestihla ani naprázdno polknout, protože hned vzápětí ucítila na svých rtech rty jiné, překvapivě vláčné, překvapivě něžné. Dotek zprvu jenom lehoučký, váhavý a opatrný, naplněný nevyřčenou otázkou. Naprosto odlišný od sebevědomých slov, která prve pronášel.
Vydechla mu do úst. Těšilo ji, že ani král si sebou není tolik jistý, jak by se mohlo zdát. Nejspíš proto nezapřela lokty o rozložitou hruď a neodstrčila se, ačkoli rozum zažehl varovný plamen kdesi v roztouženém podvědomí. Odette věděla, že se pouští do zapovězených vod, protože představy jsou jedna věc a skutky druhá. Věděla, že ty vody jsou stejně černé a nebezpečné jako Thorinovy rozšířené zornice, že je skoro nemožné v nich zdárně plout, však snadné je se utopit. Naopak, v odpověď pootevřela ústa ještě víc a nechala ho, aby si je klidně vzal, tentokrát už nesmlouvavě a lačně. Nechala se chytit kolem pasu a přitáhnout blíž, obklopit sálavým teplem mužského těla. Rozum sunula dál a dál do pozadí, aby tak uvolnila prostor pro podmanivou temnotu, živočišnou a jednoduchou, takřka základní, v níž přemýšlet nebylo třeba. Neodtáhla se ani, když jí volnou rukou přejel přes boky, pas, vzhůru, když uchopil a jemně zmáčkl její ňadro. Jenom prudce zvedla přivřená víčka, zadívala se mu do tváře. Ano, měl oči žádostivé a temné, dokonce podobné těm, jaké je spatřila onehdy v pokladnici – jaké ji tolik vyděsily. Podobné, však ne úplně stejné. Ne tak strašlivě prázdné.
„Slibuji, že neudělám nic, co by sis nepřála. Ale pokud zde zůstanu, s tebou, už se nedokáži jenom dívat. Proto," znovu jí podepřel bradu, „pověz mi, mám odejít? Nebo bych směl zůstat?"
Odette lehce přikývla, byla to odpověď na druhou otázku. Tím si zpečetila osud a učinila nabídku. Takovou, kterou by bez přemíry vína jistě lépe uvážila, ale dnes nechtěla být rozvážná. Věděla, co bude následovat, a ano, byla nervózní. Ale přesto přese všechno souhlasila bez výhrad, přijala se všemi důsledky, které společná noc přinese.
Thorin se zase pousmál, vůbec ne sebestředně, možná jako někdo, kým býval kdysi. Než jej život zakalil. Ještě ji políbil, dřív než shodil svůj kabátec a pak, i Odette ovanul po zádech chlad. Vprostřed pokoje zůstala stát s pláštěm kdesi v úrovni kotníků, aniž by vůbec postřehla, jak k tomu došlo.
„Žádný noční oděv?" poznamenal, hlavu nakloněnou ke straně, asi překvapen absencí košile vhodné pro pohodlné ulehnutí. Odette sama by takovou právě ocenila. Ne, že by se tak moc styděla, to ne, jen doufala v pomalejší průběh vzájemného odhalování. Navíc, vždyť ono vůbec nebylo vzájemné, když král zůstával oblečen skoro úplně, což ještě umocňovalo tu nevyrovnanost mezi nimi. Tu nepatřičnost.
„Tím lépe," dodal, a teď už sebestředný byl. Ale jen do chvíle, než ji k sobě znovu přimkl, dlouhými tahy hladil po zádech a ramenou, líbal na ústa i níž. „Jestli to pro tebe bude snažší, mohu sfouknout svíce?"
„Ne!" vyjekla Odette. Tma ji totiž děsila víc, než vlastní nahota. „Nemusíte... ehm, nemusíš."
„A ty nemusíš mít strach," zašpital jí do vlasů, do nichž zabořil nos a nasál jejich vůni. „Ochráním tě před vším včetně tmy."
Krom sebe samého, prolétlo ženě hlavou. Ale jen krátce, její pozornost teď zaměstnávaly úplně jiné vjemy.
„Tak krásná."
Úchopem pod koleny a v kříži, král Odette nadzvedl. Snadno, dočista jako polštář z prachového peří ji nesl k posteli a položil do nastlaných přikrývek. Pak se sám zdržel při kraji lože, kde rychle vyzul boty a přes hlavu přetáhl košili. Ani si nestihla prohlédnout statné tělo, už ji přilehl hluboko do matrace, nemeškaje s další dávkou polibků. Dlouhých na ústa, vášnivých na šíji, letmých na klíční kost. Cítila každičký jeho mělký nádech a výdech, dlaní mu spočinula na hrudi a vnímala údery jeho srdce. Vousy a dlouhé vlasy ji škrábaly na kůži napjaté vzrušením. Korálek z chladného kovu, jenž v nich byl vpletený, zavadil o bradavku. Tence vzdychla a král se usmál, na ono místo ihned přisál rty. Koleno zaklesl mezi ta její a otřel se jí o stehno v náznaku, že už není cesty zpět. Tak moc byl dychtivý a připravený, tak moc ji chtěl mít.
Odette vymanila paže zpod tíhy nad sebou, i ona se ho chtěla více dotýkat. Potěšeně přivřel oči, když počala objevovat, co se tak dlouho skrývalo pod vrstvami honosných látek. Nahmatala ovšem také místo se zvrásnělou kůží na lopatce. Thorin se znatelně zachvěl, nadzvedl se a nesouhlasně mlaskl. S polibkem na zápěstí stáhl její ruku pryč.
„To není nic hezkého."
„Thorine..." nadzdvihla se též, objala ho kolem ramen a přitiskla celou plochu svého těla k tomu jeho. Ještě jednou pohladila poznamenanou pokožku na znamení, že se jí neoškliví nic, co je jeho součástí. Ani nepěkná popálenina. Král zavřel víčka úplně a už se ničemu nebránil. Odkrýval své slabiny a možná aniž by to věděl, stával se tak bližším, uchopitelným.
„Už jsi někdy byla s mužem?" špitl jí do ucha.
„Ano," přiznala se Odette, i když krátce zauvažovala o odpovědi opačné. Jednalo se totiž o zkušenost, kterou by si klidně dokázala odpustit. Přiznala se, ačkoli tušila, že králova ješitnost, navíc spojená s komplikovanou a majetnickou trpasličí náturou, spokojená jistě nebude. Tušila správně, dokonce vstal z lože.
„Kam...?" Chtěla mu říct, požádat, ať neodchází, avšak prosbu polkla dřív, než by ji vyslovila. Thorin se totiž nevzdálil víc, než na kraj postele, aby si tam sundal kalhoty. Nahý stanul před Odettinýma očima doširoka otevřenýma. Byl vskutku samý sval, mohutný a hrozně chlupatý.
„Nikdy jsem z boje ani z lože neutekl," zkonstatoval s polohlasným smíchem. „A od tebe by mě neodvlekl ani pár tažných koní."
Král se vměstnal mezi její kolena, čímž je dostal daleko od sebe. Mapoval ženské tělo, zkoumal je všemy smysly. Poprvé zajel rukou do klína a Odette se zadrhl dech. Tam, po vlhkých cestičkách, putoval i ústy, zatímco ji rukou laskal, podmaňoval, bral si, co se nabízelo. A ona se nebránila, přijímala všechno. Ryla nehty do přikrývek, prohýbala tělo a tlumeně sténala.
Celé Odettino nitro, jako by se chtělo rozskočit zevnitř. Rozletět se skrze kůži do světa, jemuž zrovna vládl měsíc v úplňku. Měsíc kulatý a bílý, takový, jaký trpaslíci považují za posvátný. Takový, co prý může splnit nejskrytější přání, dle pohádek a dávných legend, jež se vyprávějí od počátku věků. Té noci však, zdá se, pověst nelhala, neb se k sobě právě vinula dvě propletená těla, houpající se v rytmu pohybů beder. Padající do sladké, přesladké nicoty, do propasti, odkud se zbláznění nechtějí vracet.
Poslední prudký příraz a komnatou zazněl hrdelní sten muže, jehož odteď měla v sobě.
V srdci.
V hlavě.
V duši.