Někdy se na něho jenom tak dívala, do mysli ukládala králův sytý hlas, podobný podmanivé melodii, a znala nazpaměť všechna ta obvyklá gesta i rytmus kroků, který jej doprovázel. Způsob, jakým vyklenul obočí a lehce naklonil hlavu doprava, když se něčemu podivoval a kterak koutky úst zvedal k úsměvu, téměř neznatelně, pokud jej cosi pobavilo, ale potřeboval zachovat si tvář. Nebo jindy, když sám sobě úsměv povolil, poté byl často samolibý, trochu pyšný, ale přesto tolik okouzlující a vznešený, stejně jako Thorin sám.
Hodně spolu teď mluvili, o věcech všedních i vážných, zkrátka o ledasčem, ovšem vyjma jednoho, jediného tématu. Tím tématem byl hobitův soud. Thorin je pokládal za uzavřené a trest měl stanovený předem. Před časem se ještě jednou – naposledy – vyjádřil, že zákon hovoří jasně, tudíž netřeba dalších disputací. Zněl tolik definitivně, že nešlo přeslechnout značnou neochotu se více kdy opakovat. A neopakoval se.
Jenže Odette, pokud se dobře pamatovala, a to jistě ano, vzpomínala, kterak tenkrát naznačil, že prostě jen nespatřuje jiné východisko, než potvrdit Bilbovu vinu. Odtušila proto, že je možná, možná jenom nezná, tudíž se nikterak nezamýšlí, zdali nějaké vůbec existuje. Ovšem, co kdyby existovalo? Co kdyby takové někdo našel? Co kdyby mu je někdo dal?
Kvůli králi samotnému se snad už tisíckrát ujišťovala o reálnosti svého bláhového plánu, dnes to bylo po tisíci první. Je to možné, řekla si a strčila do úst poslední kousek koláče, který právě snídala. Hned potom se usmála s pusou trochu od brusinek. Toho rána totiž, bez ohledu na vše kolem, měla rozpustilou náladu. Stěhovala se do nových pokojů a lhala by, kdyby tvrdila, že se vůbec netěší. Těšila se moc.
Celkový vnitřek Hory byl samozřejmě velkolepý, honosný a nádherný, ale i tak, postrádaje denní světlo, zůstával poněkud ponurý. Avšak Odettina nová komnata, ta se zdála světlá jako štukované pokoje v obydlích lidí, což bylo dáno především oknem ve skalní stěně, které by pro sebe nečekala ani v tom nejbláznivějším snu. Ovšem také veškerým zařízením, co ho někdo musel velmi promýšlet.
Podlahu tam položili dřevěnou, z modřínových fošen, což rozhodně nebylo v Ereboru zvykem. Tu vprostředku překrýval koberec mléčného odstínů, měkký díky vysokému vlasu, a ve stejných barvách byly rovněž lehké závěsy. Visely nejen kolem okenic, ale místy i po zdech, čímž šikovně zjemňovaly příznačnou šeď kamene. Krb byl obložen deskami z mramoru barvy světlého říčnímu písku, opatřen širokou, zdobenou římsou, na níž stál svícen i menší a větší váza, vše samosebou zlaté, odrážející okázalý trpasličí vkus. Vpravo vedle ohniště se nacházel pracovní stůl, taktéž ze dřeva modřínu, co pod deskou měl tři zásuvky na dokumenty, inkoust, brk a různé drobnosti, z každé strany po jedné židli. Zleva potom, u nižšího stolku, tak akorát na odložení číše s vínem a knihy, byla umístěna dvě křesla, nikoli kožená, nýbrž polstrovaná květovanou látkou. Odette si byla jistá, že viděla, jak ji mistr Dori kupoval tenkrát v Dolu.
U protější stěny stála velká postel s nebesy, od pohledu nadýchaná a pohodlná, nastlaná pokrývkami a polštáři povlečenými jednak do bílé, ale i do typické, ereborské tmavomodré. Z obou stran přisunuté noční stolky nesly olejové lampy opatřené stínítky z pravého porcelánu, na zemi ležely předložky z kožešiny. V pokoji nechyběl ani prádelník, police, truhlice v nohách lože i almara na šatstvo. Zrcadlo ve stříbrném rámu bylo natočeno tak, aby ještě více odráželo světlo ke středu místnosti. V rohu ještě vzpomínala paraván, na zdech pár obrázků a také hodiny, co se natahovaly malým klíčkem a tlumeně tikaly v pravidelném rytmu.
Odette si otřela ústa, vstala od talíře a jala se svázat tkanice koženého vaku, se kterým přicestovala do Ereboru. Když jej nacpaný odložila na podlahu, sama se posadila při kraji postele. Během čekání si na kolena položila ebenovou hrací skříňku – jednu z mála památek na matku – a otevřela vyřezávané víko. Nedělo se však nic. Nehrála táhlá melodie, kterou si jako malá pouštěla před spaním, ani se neotáčela postavička drobné najády ve žlutých šatech. Možná vlhkem, možná dlouhou cestou k Osamělé hoře, se mechanický strojek uvnitř porouchal. Proto schránku zase zaklapla, ťukla nehty do dřeva a pomyslela si, že už by nejraději byla pryč, protože poslední dobou neměla času nazbyt.
Nemnoho věcí si do Ereboru dovezla, proto by je klidně přestěhovala sama – jako nic. Neměla tudíž v úmyslu žádat služebnictvo o pomoc a také je nežádala, nicméně král byl názoru naprosto opačného. Samozřejmě hned druhý den vyzvídal, zdali se těší do nového, a když popravdě přiznala, že velmi a dokonce už má všechno sbaleno, sám nechal srozumět komořího Zandera kam se má dostavit a kdy. Odette tehdy jenom v duchu zaúpěla, jelikož by velmi uvítala, kdyby měl přijít kdokoli jiný.
Dnes si Zander dával na čas a jistě to bylo schválně, protože zrovna jemu Odette ležela v žaludku už ode dne, co ji spatřil poprvé. Nebyl sám, pravda, avšak jiní většinou předstírali alespoň základní úctu a zdvořilost, protože se báli Thorinova hněvu. Ovšem komoří se pokoušel o chabou přetvářku jen a pouze tehdy, pokavaď měl krále bezprostředně za zády.
Zander vstoupil bez úklony, jen s nehlasným pozdravem sotva na půl úst, třebaže obvykle nemíval ve zvyku ani ten. Kožený vak popadl, aniž by se zeptal co je vlastně jeho úkolem a nezapomněl se zašklebit, jako kdyby zrovna žvýkal pelyněk. Neskrývaně drmolil pod vousy sem tam šedivé:
„Lehoučký ruksáček si paní připravila, no jo, jenže paní má ručičky jako z alabastru. Kdepak, aby paní sama práci zastala, svoje svršky odnesla. Kdepak..."
Odette nakvašeně zakroutila hlavou, poněvadž zrovna od komořího takováto slova rovnala se rouhání. On totiž míval spíše v puse kletby, nežli v rukou práci, a proto se mu nezdráhala stejnou mincí oplatit.
„Paní nemá v hlavě řezanku, proto je jí přáno ruce ušetřit."
Zander o co víc zkřivil kulatou, nažloutlou papulu a zaskřípal zuby, oči plné hloupé nenávisti. „Však brzy přijde den, kdy ty a tobě podobní odsud potáhnete s bradou dolů!"
„Prorocké vize si nechej pro slabomyslné chudáky, kteří jsou ochotni jim naslouchat a věřit. A honem už, spěchám!" Odette se nemínila zdržovat ani Zanderem , ani hloupostmi, které plácal. Skutečně totiž spěchala. Spěchala za Orim...
***
Ori velice pomalu procházel mezi policemi knihovny, škrabal se na bradě v zamyšlení a vybíral. Jak bylo jeho dobrým zvykem, činil tak velice svědomitě a systematicky. Soustředil se. Dokonce ani on nemohl znát obsah každé knihy zde, každého polorozpadlého svazku, každého zastrčeného pergamenu slovo od slova. Ereborská bibliotéka byla totiž tolik rozsáhlá, že by mu snad ani jeden celý trpasličí život nestačil, aby ji bezezbytku přečetl. Ve zmíněném ohledu si přál žíti stejně dlouho jako elf a po celou tu dlouhou dobu jenom poznávat a vzdělávat se. Inu, zarazil se ve vlastních myšlenkách, asi ne pouze to.
„Noo konečně," zaslechl Kiliho natahovat hlas. „Sice vymyslíš plán, ale my abychom ho za tebe celý oddřeli! To jsme si teda nedomluvili."
Princ hudroval od krbu, i když jenom na oko. Seděl tam na podložce z beraního rouna, jak jinak, než společně s elfkou Tauriel. Ori natočil hlavu ke dveřím. Mimoděk se usmál, což dělával vždy, když ji uviděl.
„Zdržel mě komoří," vysvětlila Odette krčíc úzkými rameny, tiše za sebou zavřela. „Vždyť víte, že ten se vždycky táhne jako kolomaz."
„No baže!" vykřikl zase Kili, kterého patrně nikdy nikdo neupozornil, že v knihovně se nekřičí. „Už dlouho se chystám tomu pazdrátovi dát jednu pádnou do zubů. Za to, jak se opovažuje jednat s Tauriel."
Ori si pomyslel, že to vůbec není špatný nápad, přestože na cti elfky mu zase tolik nesešlo. Zander byl neomalený i k jiným.
„Vítej, Odette," prohlásil navzdory svým myšlenkám velice vřele, když se tmavovláska objevila v jeho blízkosti. Sám ihned popadl a přenesl ke světlu prázdnou židli, pro kterou si šla. Kvitovala to úsměvem a Ori se uvnitř celý zatetelil. Chvíli zůstal stát poblíž a kradmě ji pozoroval, než se vrátil na své místo mezi dřevěné police dosahující bezmála až ke stropu.
Navázal, kde skončil. S novým elánem se zamyslel, nesměl totiž vynechat žádný svazek, co by mohl obsahovat informace, které tady hledali. Ale naopak nechtěl brát ani takový, jímž by se akorát zdržoval. Snažil se být převelice pečlivý, třebaže jen sotva věřil v úspěch. I kdyby našli precedent. I kdyby objevili záznam z historie Království pod Horou, jenž by hovořil o činu dostatečně závažném, ale přesto prominutém, musel by jej vzít v potaz ještě král. Ori si byl jist, že to se nikdy nestane. Že Thorin ani neshlédne přes nos obrácený nahoru. Ne, ani kdyby milion let uplynulo, králova zloba a zášť nepohasne, nepřestane se chtít mstít. Jediným řešením mohl být útěk, kterého se ovšem půlčík lehkovážně vzdal a on, ač želel tak bláhového rozhodnutí, nemohl než Bilbovu vůli respektovat. Přisunul si dřevěné schůdky opatřené kolečky, aby mohl kouknout také do polic, kam nedosáhl zrakem ani paží. I když povědomí, co za tituly se tam nachází, samozřejmě měl.
„Objevili jste něco?" zeptala se Odette, sedíc pod lampou, otevřenou knihu položenou na stehnech. V odpověď jí zaznělo jen nesouhlasné mručení celé tajné kumpanie. Přirozeně. Ori už ani nepočítal, kolik hodin tady proseděli, a to bez náznaku sebemenšího úspěchu. Vždyť jen on sám přečetl nespočet litanií o trestech někdy strašných tak, až danou pasáž raději přeskočil, ovšem o osvobození vězně ani řádku. Milost ostatně nebyla podobna trpasličímu právu ani národu, stejně jako osvícení panovníci. Velmi rád by věřil alespoň z poloviny jako Odette, že pro Bilba ještě existuje naděje. U Mahala, jak rád by věřil, že všechno co tahle žena dělá, dělá jenom pro hobita. Jenže pochybnosti Oriho trávily, asi jako když lesní požár tráví lány stromoví, ale přesto konal, neboť ho žádala tak moc úpěnlivě. Nedokázal její prosbu odmítnout. Nesvedl jí napřímo říct, že vše, o co se snaží, je jen marnost nad marnost. Že je to nakonec naprostá hloupost. Nesvedl. A tak vytáhl další tři knihy, které složil do náruče svého bratra – poněkud překvapivého člena společnosti schazející se pravidelně ve zdech knihovny.
Když Odette před časem s radostí přiběhla, že oslovila i Noriho, nespolehlivého a pokoutného hejska, Ori pomalu padal do mdlob. Ona však na poněkud nepoctivého trpaslíka hleděla dost shovívavě, asi že jej ještě málo znala. Anebo, zamyslel se knihovník mnoucí si oči zaťatou pěstí, to bylo kvůli událostem v Zátoce Skalních růží, kde ji prý vytáhl na nohy a navíc bránil. Ori si zkroušeně povzdechl. Nikoli bratr, ale on sám tam měl tenkrát být a chránit ji. Třeba by dnes stál o něco výše v jejích očích. Třeba by dnes, nyní, už byl opravdovým mužem a ne jenom pouhým hochem, přítelem, se kterým si přijde nanejvýš tak popovídat, když má čas. Nebo, přiznal si ještě o něco hořčeji, když něco potřebuje. Jenže o záchranné výpravě tehdy nevěděl. Kdo by se také obtěžoval zpravit obyčejného knihovníka.
Ori si ovšem musel přiznat jedno, v bratrovi se tentokrát šeredně zmýlil. Nori vzal myšlenku záchrany půlčíka doslova za svou, stala se snad prvním úkolem v jeho ztřeštěném životě, který bral skutečně vážně. Vždyť i na samotnou výpravu k Osamělé hoře se vydal pouze proto, aby pláchl majitelům jistých předmětů, které si zapůjčil a opomněl je vrátit, zvlášť, když se prsty těch majitelů ukázaly jako delší, než původně předpokládal.
Naštěstí, oddechl si mladý, hnědovlasý trpaslík, myšlenku oslovit i bratra nejstaršího, tu se jinak tvrdohlavé ženě podařilo rozmluvit. Dori sice nebyl nijak zlý, to vůbec ne, ani hulvát jako někteří, a proto jí nikdy nedal najevo, že takové jako Odette v libosti nechová. Ori přesně věděl proč tomu tak je. Současný senešal byl totiž vychován úplně jinak než oni dva, mladší bratři. Jako jediný ještě stihl zažít bývalý Erebor, pamatovat jeho podobu a zvyky za dob Thróra. Taková vize i vzpomínka v něm hluboce zakořenila, a proto byl Dori trpaslíkem velmi tradičním, za všech okolností loajálním, opatrným a hlavně značně zamrznutým v minulosti. Jeho by ani v nejmenším nelákala myšlenka konat za zády krále, ba právě naopak. Všechno by mu hned za tepla vysypal. A to i v případě, kdy by v rukou neměli zhola nic. Což ostatně neměli ani teď, a kdoví, jestli někdy míti budou. Popravdě, Ori sám vlastně netušil, jak Dori na hobitův případ vůbec nahlíží. Na kterou stranu se kloní. Myslel si proto, že to už by mohli rovnou oslovit Dwalina, ba snad i pána Železných hor či toho jeho našeptávače. Přesně tak to Odette onehdy také pověděl, což, chvála Mahalovi, naštěstí stačilo.
V křesle usazený Bofur hlasitě zívl, loktem dloubl vedle Bifura, který rovnou spal. Ten sebou škubnul, něco zahudral, naslinil si prst a otočit list. Ori, když se kolem nich vracel ke stolu, musel nad tou dvojicí šašků zakroutit hlavou. Ale stejně velebil Stvořitele, že do party jim tu chybí Bombur, neboť ten měl věčně věků upatlané prsty od nějaké krmě, a takové prsty by žádný knihovník nechtěl vidět na svých knihách. Přirozeně ani Ori nechtěl. Bylo by to stejně zbytečné, poněvadž tělnatý trpaslík teď chodil jako lunatik a drmolil jen o své krčmě, jíž se chystal otevírat právě nazítří. Tam se těšila polovina Ereboru a Ori celkem také, přestože on popíjel docela střídmě – alespoň oproti jiným. I Bilbo, kupodivu, dostal povolení účastnit se slavnostního večera, a to bez doprovodu stráží. Ori se zaškaredil, obličej schovaný v otevřených stránkách. Hezkou to komedii Thorin hrál, pokud chtěl učinit dojem na čaroděje. Moc hezkou komedii.
„Pátráme po pouhém vroucném přání, po minci, jež se v pokladnici ztratila," vydechl nahlas, jelikož ta žluč, ta nahromaděná skepse se prostě drala ven. Odette nato schlíple sklopila brvy a Ori si hned vynadal, že takto už hudrat nesmí. Alespoň ne tehdy, kdy je ona v doslechu.
„Co tedy navrhuješ, bratře, vzdát to?!" okřikl jej Nori hlasitě. „Zaklapnout knihy a rovnou dojít za půlčíkem, dát mu poslední pomazání? Jen tak se rozloučit, než si ho král vezme do parády?"
„Jaké pomazání? Jaká paráda?" přidal se do roztržky Kili. „Mluvíte o strýci, jako kdyby byl nějaký lotr. Nějaký tyran. Nepamatujete se snad, kolikrát pro vás život nasadil!"
„A my pro něj," podotkl Bofur nanejvýš věcně. „A Bilbo taky."
„To je pravda," připustil princ, „ale pamatujte, že nikdo tady nevíme, co Thorin doopravdy plánuje. A já prostě odmítám věřit, že by skutečně chtěl hobita trestat tak... tak tvrdě. Dříve byli přátelé."
„Ani já tomu nevěřím," přidala se Odette až moc horlivě a Ori naklonil hlavu ke straně. Zkoumavě se na ni zahleděl, uvažoval o dvou možnostech. Buďto něco ví. Něco, co zbytku neřekla, respektive říci nemohla kvůli slibu mlčenlivosti, jímž je králi vázána. Anebo ji Thorin už sladkými řečičkami opil. Konec konců, nebyla by první podle toho, co se šuškalo po Ered Luin. Ori se poslední dobou začínal bát, že ji král jednoho dne nestoudně využije a ona se ráda nechá. A pak ji zlomí. Jako květinu ji vyrve z hlíny, co ji chrání, a pak dopustí, aby uvadla. Ale co mohl dělat? Kéž by jen nebyl takový zbabělec!
„Dějiny samotného založení Ereboru," zhluboka se nadechl a poznamenal na znak, že i přes veškeré předešlé reptání, on hodlá být stále k službám. Ze zadních polic přinášel stoh trouchnivých bichlí, které zatím stihl jenom jakžtakž seřadit, ale dosud je neotevřel. Zub času už do nich hryzal velmi hluboko, tudíž práce s nimi vyžadovala velikou opatrnost a také čas, který prozatím neshledal. Vzácné knihy odkládal šetrně, jednu po druhé, jako kdyby dával novorozeně do kolébky. „A také," jemně pohladil chatrnou vazbu té hnedka navrchu, „ještě několik prastarých rukopisů pojednávajících o životě trpaslíků v Khazad-dûm. Buďte na ně opatrní, tak málo se jich dochovalo."
„Khazad-dûm?" zeptala se se zájmem Tauriel na význam slov, kterým jakožto elfka nemohla rozumět.
„Budeš ji znát jako Morii," odpověděl pohotově Kili a nezapomněl líbnout rusovlásku na tvář. Ori nechtěl závidět, ale záviděl jim, a proto odvrátil tvář.
„Dávné království trpaslíků ukryté hluboko pod Mlžnými horami, kde nyní jeden z Morgothových balrogů, démonů z pradávných dob, přebývá v těch síních. To právě jeho ohnivý bič přinutil náš lid opustit to Mahalem zapomenuté místo. Avšak krátce na to, Osamělá hora se stala domovem Durinova potomstva a nyní, nyní jím je zas. Hlavně díky strýci," neodpustil si Kili ještě směrem k Orimu, nýbrž ten se ani nezachvěl. Thorina kdysi také ctil a ani nyní nezpochybňoval jeho statečnost jakožto bojovníka, či legitimitu coby krále. Nicméně, ani všechno to pozlátko nemohlo překrýt některá pozdější rozhodnutí, co je král učinil, ať už byl zdráv, anebo ne. Na tom konečně vůbec nezáleželo, protože ta rozhodnutí byla špatná. Ori se za své názory nestyděl, a i když poslušností byl povinen, pochlebovat nehodlal. Nejvíce jej však rmoutilo, že díky mnoholičným pohledům na spravedlnost a vinu, byli teď rozděleni přátelé kdysi nerozdělitelní.
Bifur úkosem pohlédl na mladého prince a podrážděně vrčel v původním jazyce.
„A trpaslíků ze všech koutů světa," opravil se Kili hned. „To se asi rozumí samo sebou, chlape jeden vztahovačná!" houkl hlasem pobaveně zabarveným a dotkl se prstem čela, aby tak naznačil, jak hloupé jsou Bifurovy připomínky, jenž, stejně jako jeho příbuzní, k Durinovu potomstvu nepatřil.
„Někdy ti budu o Khazad-dûm vyprávět, Gimlelul." Už měl oči zase jenom pro elfku, jíž jemně hladil po dlouhých vlasech.. „Jedné noci, až hvězdy budou svítit příliš jasně a ty nebudeš moci spát." Rudovlasá žena se na okamžik zarděla, nad čímž už se Ori vůbec nepozastavil. Došlo mu dávno, že učení, které praví, že elfové nejsou schopni dávat na odiv žádné emoce, bude nejspíš pomýlené. Vždyť přece cit, jenž se vznášel okolo těch dvou, byl skoro až hmatatelný. Ori znovu pohladil knihu, co ji měl právě před sebou.
Tauriel po chvíli vstala, odložila svůj spis k dalším, již přečteným, a s novým svazkem se vrátila zpět na své místo, ke Kilimu. Opatrně odfoukla vrstvičku jemného prachu, jenž pokrýval léty zašlé, kožené vázání vykládané barevnými kameny, a ještě opatrněji desky otevřela. Knihovník po očku sledoval její počínání a s takovou šetrností mohl být spokojen.
„Je to nejspíš psáno vaší řečí," zvedla zrak a pokrčila rameny, „neumím přečíst takové písmo."
Kili se naklonil blíž ke své milé. „Pravda, je to v Khuzdul. Podrobná kronika osídlení Ereboru," přelouskal hlasitě nadpis vyvedený tekutým zlatem. „Fujtajbl!" zašklebil se hned v dalším okamžiku. „Ta tedy musí být setsakramentsky podrobná." Tloušťku onoho svazku naznačil velice přehnaným gestem. „Chvála Mahalovi, že ji naše matka nikdy nedostala do rukou. S určitostí by mě i bratra nutila v té hrůze předčítat."
Ori si pomyslel něco o rouhání, jelikož on by si býval nedevše přál, aby jeho rodiče měli takové knihy. Oči by z nich nezpustil. Kili však bez varování shodil svazek na podlahu a šel se poohlédnout po nějakém jiném, patrně méně podrobném. Knihovníkovi málem vyskočilo srdce z hrudi.
„Opatrně, ty barbare! Nevíš, jak vzácná je taková kniha?!"
„A ty zase nevíš, jak je bytelná," zahihňal se mladý princ a protočil očima. „Vždyť i draka přečkala."
„Dej mi ji!" zapištěl Ori na trpaslíka nezvykle vysoce a Bofur nato poznamenal něco o podobě s popudlivou ženskou. „Já sám! Projdu ji já sám!" Klekl na kolena, a třebaže mu podobné počínání nebylo vůbec vlastní, polohlasně klel. Sbíral rozsypané stránky knihy a vracel je do desek. Pořád ještě pobavený Kili si stoupl ke kopici vysoké bezmála jako on sám a sebral hnedka svrchní svazek.
„Ereborské právo," utrousil znechuceně, „čím dál tím lepší." Odložil je stranou.
„To už jsem četla," broukla Odette, aniž by zvedla oči.
„Tak to ti velmi slouží ke cti," zazubil se princ, načež všechno zpřeházel, aby se dostal k rukopisu ze všech nejtenčímu. S ním se usadil zpátky na rouno a konečně zavřel pusu, poněvadž se kupodivu začetl. V místnosti se opět rozhostilo ticho jako v kryptě. Ticho, které měl Ori tolik rád. Rušily je pouze hodiny, tlumeně odbíjející na zdi, neúprosně měnící poledne v odpoledne a odpoledne v podvečer. Plamínky už skoro vyhořelých silných voskovic mihotavě malovaly zlaté kruhy po stěnách a Bifur více podřimoval, nežli četl. Bofur, ten si zase občas přihnul z placatky, o jejíž obsah se musel neochotně dělit s Norim, a to od doby, kdy byl přistižen.
„Co kdybysme pro dnešek skončili?" navrhl Kili. Nato celá kumpanie přikývnula jako jeden. „Mám hlad!"
Ori rovněž přitakal, přestože on hlady netrpěl. Zato viděl Odettina víčka, rudá a opuchlá únavou. Měla by si odpočinout, pomyslel si, i když sám mínil svou knihu dočíst. On vždycky dočítal až do konce, takový byl jeho zvyk a na svých zvycích úzkostlivě lpěl. Nadto, stránek už zbývalo jenom pár.
Za zvuku šramocení zvedajících se postav, knihovník zůstal sedět za stolem. Zapálil novou svíci a obrátil list. Sklopil zrak k runám, nakrčil čelo, však záhy nato oči vypoulil. Jeden ze zápisů mu totiž nepřipadal tak monotónní a stejnatý, jako všechny předtím. Právě naopak.
„Moment!" houkl a zvedl ruku nad hlavu, aby naléhavému zvolání dodal na vážnosti. „Počkejte ještě chvíli. Zdá se, že něco mám!" Nečekali, nýbrž se shlukli všichni kolem stolu, tváře zvědavé a napjaté. Orimu se na chvíli zadrhl dech, jelikož jej na líci zašimral dlouhý pramen tmavohnědých vlasů. Odette se mu nakláněla přes rameno a... otřela se o ně... hrudí. Mladík se zhluboka nadechl, a to hned několikrát za sebou. Cítil, jak hoří. Stálo jej snad veškerou sílu světa vrátit pozornost prastaré kronice, přesto však začal zřetelně předčítat: „Psáno 1999. zimy, Třetího věku Středozemě. To je skoro tisíc let starý záznam," okomentoval, ačkoli věřil, že to snad není nutné. Pak se pustil do textu samotného.
„Mladý dědic stolce panovnického, potomek krve Durina praotce, Thráin I., syn Náina I., syna Durina VI., dovedl zbídačený lid svůj daleko na severovýchod, k útrobám mohutné hory o samotě stojící, nad pláně i vrchy čnějící, hory bohatství a blahobyt slibující, tam založil on nové království. Kéž Stvořitel mu požehnej!
Nechť jméno jeho jest Erebor! zvolal král, když korunu svou pozvedal za jásotu všeho lidu. Jakmile na kamenný trůn svůj dosedl, spravedlnosti musí býti učiněno za dost, pronesl. Předveďte Fregara, syna Furgila, syna Fállova, jenž za skon krále a otce mého odpovědný jest. Tak byl vězeň přiveden a k nohám páně Thráina předhozen. Vystaven sudbě spravedlivé.
Fregar, jenž druhem i rádcem krále Náina byl, vladařovu hlavu vznešenou, setnout se nehrozil. Lítost žádnou nad hanebným činem svým nejevil, že zločinem hrdelním zrady se dopustil.
Konal bych stejně zas a znova, zněla viníkova troufalá slova. Šílenství krále schválilo, nebezpečným stal se všem, nic než krutý skon a zmar přinesl by lidu svému. Nenechal by nikoho, ať Khazad-dûm by opustil, čímž život svůj by zachránil. Všechny pohřbil by v kameni, ženy, droboť i syna vlastního, rudým bičem démona padnout by dopustil, než aby bohatství své opustil. Proto hlavou jeho životy vás jsem vykoupil, neb tak nečinní pravý král, co podané má vést a nevinné chránit, tak koná jen šílenec, tužbou po mithrilu a zlatě bažící, chtivostí moci lačnící. Nechť Mahal mu odpustí a přijme ho ve své síni. Tak drzou svou řeč jal se Fregar zakončit a pochybnosti žádné nebylo, že hlavou svou musit bude zaplatit.
Král Thráin povstal a na zločince hleděl. Jen vážnost, však zloba žádná, sídlila v mladé tváři jeho. Pravdu díž, můj otec král, šílenstvím byl zaslepen. Smrt pro tělo jeho byla vysvobozením a pro duši milosrdenstvím. Tak pravil za hlaholu lidu všeho, kterýžto pohledem pouhým zastavil.
Tvůj čin, Fregare, možná ukvapený byl, však zradou já jej nevidím, nýbrž hrdinstvím! Správné bylo mínění tvé, že skonali bychom všichni v Morii – přec život ten cennější než všechen poklad jest. Zlato lze znovu vytěžit, sluje nové vytesat, avšak život, ten již nelze navrátit. Pro dobro lidu Durinova, nezbytné bylo konání tvé, proto trest nestihne tě žádný," dočetl Ori příslušnou pasáž.
„Ukaž mi to!" vyhrkl Kili poněkud bledý a natočil těžký svazek k sobě. „Opravdu, tak stojí v knize. Ale to... to není možné. Je to podvrh! Legenda o králi Náinovi přece praví, že byl zabit Balrogem. Bojoval s démonem, on sám, aby ho zdržel a lid mohl prchnout do bezpečí. Padl jako hrdina, nikoli potupně mečem svého druha. Byl to přece král – oslavovaný, čestný a vážený. Přímý potomek samotného Durina!"
„Řekls to sám, Kili," opáčil Ori mírně, leč rozhodně, neboť si svým míněním mohl být docela jist. „Náin byl králem, a o králích legendy a oslavné písně rády hovoří shovívavěji, než jací ve skutečnosti byli. Jenže kroniky nelžou. Nikdy nelžou. Právě tam je poctivě zaznamenána pravda taková, jaká se skutečně stala." Princ skoro až zesinal, ale Ori jeho pohled vydržel. Mockrát totiž četl příběhy tak odlišné, než se obecně tradovalo, že by je mohl počítat celé dny.
„Co se děje?" nestihla se zeptat Odette, protože Kili najednou vypálil z místnosti, doslova jako šíp z tětivy. Tauriel, samozřejmě, vyběhla hned za ním.
„Co se děje?" zopakovala znovu ke zbytku společnosti.
„Kili se právě dozvěděl pravdu o jednom ze svých přímých předků. Příliš nepříjemnou pravdu." vysvětlil Ori s povzdechem, protože víc než jen tušil, že právě to se stalo důvodem princova zběsilého úprku. I Kilimu totiž kolovala v žilách stejná krev, a možná to byla krev také nakažená šílenství. Totožným, jaké mohl spatřit na vlastní oči docela nedávno – u Thorina. Stejným, o kterém se vyprávělo, že postihlo Thróra, když vládl pod Horou. Třebaže Ori nikdy nepodezíral ani jednoho z princů, že by podědili onu nezdravou chamtivost, rozuměl Kiliho náhlému záchvatu strachu. Vždyť kdo mohl vědět, zda lze uniknout prokletí, které třeba nespočívá v pokladu ani v Arcikamu, ale je zkrátka v nich. V každém muži královské linie. Kdo mohl vědět?
„Domnívám se," začal znovu, velmi opatrně, protože očekával nesouhlas. Ale říci to musel. „Že není dobrý nápad položit takový ošemetný záznam před Thorina. Viděli jste, co udělal s Kilim. To, co v knize stojí, je až příliš velké sousto pro královu hrdost. Takový precedent on u soudu jistě nepoužije, vždyť by ještě více poukázal na slabost svého pokolení před veškerým lidem." Na svou vlastní slabost.
„Hloupost!" prskl Nori a ukázal prstem před sebe. „Jak pravíš, to písmo je precedent. Učiněný zázrak. Přesně takový prostředek, jaký jsme celou dobu hledali. Musí se dostat před Thorina, stejně jako před tribunál. Musíme krále přesvědčit. Ty ho musíš přesvědčit. Ty mu dáš tu knihu, viď?" otočil se na mladou ženu, která také pochopila celý rozpor. Rty měla stažené a půvabný obličej zamračený, ale neodmítla.
„Dáš. A kdy? Zítra?" Znovu neodmítla. I Bofur souhlasně zaručel.
„Tak to tedy ne!" vyskočil Ori na nohy tak zprudka, jako kdyby bosý stoupl na řežavý uhlík. „Pokud má Thorin v té knize číst, předložím mu ji já. Já sám! Hádám, že se rozzlobí a ty, Odette, už máš na kontě provinění za vyjížďku do Zátoky. Další by ti nemuselo projít."
Odette zakroutila hlavou. „Nori má pravdu. Pokud má mít Bilbo šanci, za králem půjdu já. Mně spíš uvěří a mě spíš vyslechne."
„No bodejť!" přidal se Bofur. „Taky bych vzal líp potupu z ruk mladý holky, než od škaredýho holobrádka jako seš ty, Ori." Máchl rukou ve vzduchu, jako by chtěl královu pobočnici plácnout po zadku. Ta ovšem uskočila velice hbitě a ještě toho nenechavce po pazouře pleskla. Ori si v duchu připustil, že alespoň k něčemu jsou dobré ty Odettiny věčné hodiny šermu s Thorinem. A také, že má nejspíš pravdu. Nechtěl jí to dovolit, ale došly mu argumenty.
Odette se natáhla po svazku. Tvářila se nejistě, ale opatrně jej vsunula do kabely a prohlásila: „Thorin zítra knihu dostane."
......................................................................
Gimlelul: Nejjasnější hvězda v Khuzdul (starém trpasličím jazyce)