Odette postávala v předsálí pokladnice, v samotném středu Osamělé hory, kde se křižovalo několik hlavních cest a tunelů. Z nich se neustále ozývaly hlasy a různí trpaslíci přecházeli sem a tam. Mihl se tudy komoří v doprovodu jistého mladíka, výše postaveného člena Dáinovy družiny. Odette dříve přišel pohledný, útlý, s vlasy barvy nakypřené hlíny, avšak jen než si pořádně prohlédla jeho oči. Ty byly divné a vodnaté, jakoby nedobré, a jí připomínaly oči ropuchy. Už dávno své veskrze kladné hodnocení přehodnotila. Z druhé strany potom, nezvykle svižně, vyběhl Oriho dobrý přítel, tělnatý písař Nylo, hoch s tváří pihovatou jako křepelčí vajíčko. Mířil do severního křídla. Za další, krátký okamžik, Odette sotva pozdravil Gloin, jenž zrovna vyšel z brány pokladnice. Vypadal zasmušilý. Asi proto, že v rukou nesl schránku na výplaty.
Mladá žena odpověděla, jak se slušelo a přešlápla z nohy na nohu. Čekala už drahnou chvíli a vlastně ani netušila na co. Král totiž vzkázal jenom místo a čas setkání, nikoli však jeho účel. Jenže se zdálo, že ani tu stanovenou hodinu nehodlá dodržet, což mu ale bylo jenom málo podobné, a proto Odette ještě letmo mrkla do svého zápisníku, zdali se nezmýlila ona. Nezmýlila se. A tak si jenom v duchu povzdechla. Mohla ještě zůstat v knihovně a tam být alespoň užitečná, ne tu pro nic za nic šlapat zelí.
Z chodeb se ozval další hovor. Ani tentokrát to ale nebyl král, nýbrž nepochybně správce Dori, nejstarších ze tří bratří, a s ním i někdo další. Někdo neznámý. Odette slyšela ozvěnou neformálního tlachání, prokládaného občasným smíchem, a ta ozvěna se blížila. Již za malý moment si mohla potvrdit své domněnky, neboť do předsíně doopravdy vstoupil trochu škrobený ereborský senešal, nad nímž se tyčila štíhlá postava jakéhosi vysokého starce s obličejem samá vráska, výrazným nosem a poněkud neupraveným, celkovým vzezřením.
Věkovitý muž měl vlasy dlouhé a šedé jako popel, skoro bílý plnovous a otrhaný háv, který nejspíš vlastnil již velmi, velmi dlouhý čas. Na hlavě mu seděl klobouk do špičky a v ruce třímal hůl z tmavého dřeva. Zastavil se v půli kroku a změřil si Odette pátravým pohledem. Tvářil se ovšem přívětivě. Dokonce se usmíval svraštělými rty, což jenom přidalo na vlídnosti, která z jeho osoby přímo vyzařovala.
„Jděte prosím napřed, příteli," vyzval Doriho, „dohoním vás." Mluvil sice mírně, avšak rezolutně, a tak trpaslík jen přikývl – jak jinak, než trochu škrobeně – a pokračoval v další cestě sám.
Vysoký muž přistoupil blíž a rovněž jeho oči Odette zaujaly, avšak úplně opačným způsobem, nežli ty železnohorského důstojníka. Byly modré a hluboké, nikoli však ledové jako ty královy, zato podobné letní obloze před soumrakem. Byly to oči člověka bezpochyby zkušeného, moudrého a ušlechtilého, co toho mnoho spatřily, dobrého i krásného, stejně jako děsivého a zlého.
„Pokud se nemýlím," oslovil ženu bez váhání, „vy musíte být paní Odette, pobočnice krále Thorina?" I hlas měl příjemný.
„To se vskutku nemýlíte, pane," přisvědčila Odette s lehkou úklonu. „A vy musíte být Gandalf Šedý, čaroděj, jenž doprovázel Společnost Thorina Pavézy během putování k Hoře?"
„Ano, Gandalf, to jsem já. A opravdu rád vás konečně poznávám, paní," sklonil hlavu. „Můžete mi věřit, že velice, velice rád."
Gandalf si dlaní přejel po dlouhých vousech, asi ve snaze usměrnit je, nutno však konstatovat, že šlo o vcelku zbytečné konání. Jenže Odette dumala nad úplně jinými věcmi. Nad vřelostí starce skoro přehnanou, tím spíš, když se setkali vůbec poprvé. Ovšem podvědomě tušila, že není pouze hraná.
„Za svůj zatím krátký pobyt zde jsem o vás mnohé slyšel, ale jenom v tom nejlepším." nešetřil dál lichotkami kouzelník. „Jenom v tom nejlepším!"
„Vážně?" zkousla si ret. Nechtěla se divit ani zvedat obočí, dělala ovšem obojí. „Smím se tázat od koho?"
„Och, ano, ano, jistěže smíte," prohloubil úsměv Gandalf, „můj dobrý přítel, pan Bilbo Pytlík, mi o vás dlouze vyprávěl. Též se značným zaujetím, řekl bych. Smýšlí o vás s úctou a důvěrou. A proto," poklonil se ještě jednou, hlouběji, a také překvapivě ladně na muže věku úctyhodného, „kdo je Bilbovým přítelem, je přítelem i mým."
„I já smýšlím o hobitovi v dobrém," přiznala popravdě Odette, „je to pozoruhodný mužíček." Tentokrát se bezděčně usmála ona, jelikož nikoho podobného jaktěživa nepotkala. Půlčíka si totiž dovedla představit nanejvýš někde v záhoně, se slamákem na hlavě, třímajícího v ruce hrabičky, a ne, jak s mečem čelí zubaté tlamě vrka. Natož samotnému Šmakovi! Jenže zdání rádo klame a u Bilba to platilo víc, než dvojnásob.
„Pozoruhodný je též jeho příběh, jímž hravě přerůstá mnohé z příběhů velikých lidí," dodala, neb půlčík se vskutku vymykal národu nejen vlastnímu.
„To jistě máte pravdu," souhlasil ihned čaroděj, „a já jsem přesvědčen, že ještě nedopsal poslední řádky. Dokonce mne veskrze mile překvapilo, jak vlídně je s ním zacházeno. Až na to, že je ještě stále považován za zloděje a zrádce! Nutno říct, že obojí je nesmysl."
„Opatrně," šeptla Odette polohlasně a naznačila směrem ke strážným, kteří hlídali těžké, kovové dveře do pokladnice. Čaroděj zpochybňoval úsudku jejich krále, což se přinejmenším nehodilo. „Oni mají oči, uši a hlavně jazyk, pane Gandalfe."
„Ach tak," přikývl vedoucně šedovlasý kmet. Hůl si opřel o rameno a hned nato mu ve volných dlaních vyrostla koule jakési světélkující mlhy. Přelévala se v odstínech modrozelené, levitovala ve vzduchu a byla prazvláštním způsobem krásná. Tharkûn ji potom postrčil konečky prstů a ona magická substance počala volně plout vzduchem směrem k vojákům. Nakonec se rozlétla v úrovni jejich tváří, a to dřív, než vůbec stihli zareagovat. Starý muž se stále usmíval, ovšem teď úplně jinak – byl to úsměv vlčí.
„Nyní můžeme hovořit bez obav," ujistil Odette, avšak ta ještě hodnou chvíli zůstala nemluvná a naprosto ohromená. Nikdy předtím neviděla kouzlo. Alespoň se tedy domnívala, že to kouzlo bylo. Co taky jiného?
„Vězte," dala si na čas, než stále trochu nedůvěřivě kývla hlavou, „že ohledně hobita jsem s vámi zajedno. Avšak nechápu..." zapřemýšlela nad vhodnými slovy, nechtěla starého muže nikterak urazit, ale přesto se nemohla nezeptat. „Tvrdíte o sobě, že jste půlčíkův přítel?"
Ganfalf gestem souhlasil.
„Ale ponechal jste ho tu. Po velice dlouhou dobu, samotného a bez ochrany, zanechal jste Bilba v Ereboru, navíc s budoucností, mírně řečeno, dost nejistou. Proč?" Muž ji sledoval, naslouchal, avšak nyní se mu ve tváři nepohnul ani sval.
„Samozřejmě, i zde někteří stojí na půlčíkově straně, věří v jeho nevinu a chápou motivy jeho činů," doplnila ještě svoji řeč, hlavně proto, aby nezněla tolik příkře, „ovšem ti se jenom těžko mohou králi protivit. Vy jste ale mohl. Mohl jste, protože jste čaroděj. Jste autoritou před mnohými národy Středozemě, u trpaslíků je tomu nejinak. Vy jste přece mohl něco udělat. Když nic víc, tak alespoň přesvědčit Bilba k útěku, který mu byl nejednou nabízen." Dokonce i samotným králem.
„Nezapřete otevřenou mysl lidí, drahá Odette, a to je dobře. Moc dobře. Rovněž je báječné, že zrovna někdo jako vy stojí Jeho Veličenstvu po boku v této složité době."
Odette si neodpustila hlasitý nádech a výdech. Slova sice sladká jako med, jenže ani zdaleka ne odpovědi na její otázky.
„Zanechal jsem hobita v Ereboru, tak jest," doznal Gandalf za krátký okamžik, tentokrát bez sebemenší vytáčky. „Na pouť, která tenkrát nesnesla odkladu, jsem jej nemohl brát při sobě. A dovolit mu putovat o samotě daleko západ? Skrze horstva a divočinu?" zvážněl tvář a rozhodně zakroutil hlavou. „Pro půlčíka lépe vyčkat zde, třebaže dlouho. Abyste rozuměla, má drahá, já nevěřím, že je tady Bilbo doopravdy ohrožen. Vlastně jsem o tom přesvědčen čím dál tím víc. Vy jste totiž jako čerstvý vánek," začal zas, tentokrát z úplně jiného soudku, rukou opsal ve vzduchu široký půlkruh, „jehož je potřeba v těchto prastarých, zatuchlých síních z kamene. Má autorita jistě nebude potřeba, neboť..." nadechl se. A zaváhal. „Jak už jsem pravil, je dobře, že stojíte Thorinovi, synu Thráinovu, právě nyní po boku. On je mužem horlivých činů a nepokojného ducha, avšak vy mu můžete dopomoci stát se dobrým králem."
„Sám se snaží být dobrý král," namítla Odette, protože tomu už zase věřila. „Ale nemá to jednoduché." Už zase cítila to neodbytné nutkání krále bránit, ačkoli s jeho postoji nemohla souznít beze zbytku.
„Když jsem krále onehdy vyhledal, předával jsem mu Thráinovu mapu a klíč," zvedl ukazovák starý muž, „v žádném případě jsem mu nesliboval jednoduchou cestu. Však mnohé z překážek by překonávat nemusel. Sám si je před sebe staví, vlastní pýchou."
„Bavíte se dobře, Gandalfe?!" zazněl hluboký baryton čaroději těsně za zády. Ovšem ten se jenom zvolna ohlédl, jako by už dávno věděl, že tam někdo stojí.
„Och ano, Thorine, ano, bavím se přímo královsky. Vám děkuji za optání," pravil snad ani ne sarkastický, jako spíše pobavený kouzelník. Pranic si nedělal ze skutečnosti skoro jisté, že král o sobě právě vyslechl slova ne zrovna líbivá.
„Tropíte si ze mne blázny, Tharkûne?!" sykl Thorin teď už neskrývaje jízlivost. Založil si ruce na prsou.
„Jaktěživ ne," odvětil Gandalf energicky, avšak stále vlídně. „Právě jsem poznal vaši sličnou pobočnici a musím konstatovat, že jste volil šťastnou rukou, příteli," dokončil zvesela a spiklenecky mrkl jedním okem. Zato Odette se rozpačitě ošila a určitě i zarděla, když o ní Gandalf mluvil tímto způsobem, ještě ke všemu před králem.
„Jsem to ale neprozíravý stařec!" doplnil hned čaroděj s rádoby náhlým poznáním, v očích mu ale šibalsky jiskřilo. „Já vás dva jistě zdržuji a rovněž i vyrušuji, nemám pravdu?"
„Máte," souhlasil Thorin suše a vůbec ne vlídně, nedej Mahal přátelsky. Ani se neobtěžoval vzhlédnout, aby alespoň hleděl starému muži do očí.
„Jako obyčejně. Poroučím se tedy, Výsosti," rozloučil se Gandalf. „A ujišťuji vás, že nejsem uražen. Ne, ani když stále nenacházíte volnou chvíli pro rozmluvu s mou maličkostí. Nyní totiž dokonale chápu, proč tomu tak je. Paní Odette, bylo mi potěšením..."
„Stáří vrhá stíny na jeho mysl," zavrčel král posléze, avšak dřív, než by bylo vhodné. Rozešel se směrem k bráně vedoucí do síní s pokladem. Odette pokrčila rameny a jala se ho následovat.
„Mně připadal milý," utrousila mezi kroky, jenom na půl úst.
„Milý?" Thorin ale nepochybně slyšel a nepochybně nesouhlasil, poněvadž znovu zastavil. Ohlédl se přes rameno, obočí vytažené vzhůru velmi, velmi významně.
Přikývla.
„Běda muži, jenž propadne snaze chápat ženská měřítka!" pronesl však docela vesele, navzdory tomu, že by Odette čekala, kterak zůstane do večera podrážděný. „Tenhle kejklíř," mávl ještě rukou za sebe, k místům, kudy Gandalf odešel, „je milý asi jako osina v..." zarazil se, nedořekl nelichotivou větu. Ona ovšem přesně věděla, kde by se taková osina mohla nacházet. Věděla, leč nemohla dát králi za pravdu. Tharkûn totiž milý byl, a to nesmírně.
Jakmile došli k vojákům, kteří jako kdyby spali ve stoje, král louskl prsty těsně před jejich nepřítomnými obličeji. „Pijete snad ve službě kořalku?!"
Muži se až potom – velmi pozvolně – začali probouzet z letargie.
„Od zítřka budete kydat hnůj ve stájích, neb tamní poklady není nutno hlídat obzvlášť bystře. Na co čekáte? Otevřít! A z cesty! Hrome!"
„Thorine," požádala Odette polohlasně, hlavu naklonila blíž ke královým tmavým kadeřím. V nose ji zašimrala vůně dýmkového koření a kůže. „Netrestejte je."
„Jsi příliš mírná," zkonstatoval Thorin, k ní promlouval vřele. „Mají střežit nejvzácnější síně, a to tak, aby neproklouzla ani myš. Přitom tihle by i zlobra přehlédli. Pověz, proč bych je měl šetřit?"
„Protože si myslím," ztišila hlas ještě o oktávu, „že je pan Gandalf očaroval." Nemyslela, věděla to.
„Jak milé," ucedil král s ironií, jíž by nepřeslechl ani hluchý.
***
Z druhé strany okované brány se nacházela malá terasa, odtud vedlo točité schodiště dolů, rovnou do pokladnice, síně nevídaně rozlehlé i na ereborské poměry. Byla dokonce větší nežli trůnní sál anebo vstupní nádvoří. Vysoký strop zde podepíraly řady sloupoví skoro nekonečné, nořící do hromad mincí, váz, sošek a poháru, nejrůznějších šperků a broušených drahokamů, jako se noří mostní pilíře do řeky. Zlatá sluj zářila, jako kdyby měla vlastní slunce. To slunce ale nehřálo, naopak, studilo a jeho světlo bylo nevlídné. Odette všechen ten třpyt bodal do očí. Ona totiž – jakožto jedna z mála bytostí v Ereboru – neměla to místo ráda. Kvůli bezpečí veškerých cenností bylo zbudováno velmi hluboko v Hoře, proto se zdejší vzduch zdál těžký a suchý, špatně dýchatelný, dokud si plíce nepřivykly. A hlavně, v obrovském trpasličím pokladu zkrátka nevězelo vůbec nic dobrého. Lidu přinesl akorát zkázu, a přesto jej tolik milovali všichni trpaslíci do jednoho.
Thorin šel první. Rozvážně kráčel úzkou uličkou mezi kopicemi klenotů, které jej několikanásobně převyšovaly. Postupně zpomaloval svůj krok, až se nakonec skoro zastavil. Rozhlížel se, jako kdyby chtěl zrakem spočinout na každičké zlaté cihle nebo valounu, na každičkém opálu či rubínu, perle i diamantu. Oči měl doširoka rozevřené, skelné a dychtivé, což Odette úplně vyděsilo. Na rukou jí naskočila husí kůže.
„Výsosti?" oslovila krále mírně, ale on jí nevěnoval ani letmý pohled, natož odpověď, přestože zrovna pro ni pozorností šetřil jenom málokdy. Ale teď? Prostě jenom zíral!
„Thorine!" zkusila to podruhé, důrazněji. Znovu bez odezvy. Odette pocítila strach, však nikoli strach o sebe. Znala zkazky o tom, kterak právě toto nedobré místo dokázalo krále ovládat. Kterak zde trávil celé dny, nespal a nejedl, jen se plazil po kolenou a probíral se pokladem. Promlouval k němu, jako by byl bytostí, dýchající a živou. Pln zvrhlé lásky jej hladil jako tělo ženy. Až dosud si byla jistá, že ty doby spolkl čas. Že ty povídačky byly přehnané. Že Thorin je dávno zdráv. Dosud. Uvědomila si, že po jeho boku je v pokladnici dneska vůbec poprvé, že ji sem vlastně nikdy nebral sám, jen posílal s Gloinem nebo s Balinem.
Jen okamžik váhala, než oběma rukama stiskla královo předloktí a silně jím zatřásla. Pokud by to nestačilo, byla odhodlána odtáhnout ho odsud pryč. Kamkoli, hlavně však na vzduch a mimo zlatou záři. Taková představa se jevila samozřejmě směšná, když se statným mužem ani nehnula, přestože s ním lomcovala ze všech sil. Byl jako socha do podlahy vkutá, tedy až na malé leknutí, které jej snad vracelo zpátky do příčetnosti.
„Prosím, vraťme se. Odejděme odsud," zaúpěla, když trpaslík trochu omámeně zamrkal, když opět začal vnímat.
„Ne!" zachraptěl, slyšitelně lapaje po dechu. „Ne." Shlédl k Odette pohledem nyní už přítomným. „Není proč, pouze jsem se zamyslel. Pokračujeme." Potom vykročil, ale dal si trochu na čas, než vyvlékl svoji ruku z jejích. Odette si oddychla, však jenom málo. Král nemluvil pravdu, tohle nebylo obyčejné zamyšlení.
Postupně došli až k protějšímu konci předlouhé sluje, kde se pod zdobenou pilířovou arkádou nacházelo další schodiště. Odette si ho nikdy dříve nevšimla, jenže v pokladnici byla jenom párkrát, a to neměla chuti ani důvodu dosáhnout jejího druhého konce. Ony úzké schody byly neosvětlené a vedly kamsi dolů, do temnoty. Nahlédla do tunelu a nasucho polkla. Z představy, že by se měla vydat ještě hlouběji, do neznámé tmy, se jí rozklepala kolena, naštěstí krytá dlouhou sukní. Nechtěla by přiznat svoje pošetilé strachy králi ani jinému. Vždyť pouštět se do temných chodeb v hlubinách země bylo trpasličí přirozeností a ona se netoužila lišit.
„Smím ti nabídnout oporu?" Thorin osvětlil schodiště loučí, kterou si nesl, a natáhl volnou ruku, jako by dokázal číst v Odettině hlavě. Ta se chytila pohybem rychlejším než myšlenka a hned nato si v duchu vynadala za přílišnou horlivost a chování úplně opačné, než jaké si předsevzala. Vedl ji pomalu, po strmých schodech, kterých nakonec nebylo víc nežli třicet.
Sestoupili do hrubě tesané místnosti ve tvaru kruhu. Světlo pochodně odhalilo, že je po celém obvodu lemována kovanými dveřmi. Působily bytelným dojmem, podobně jako brána do pokladnice, jenom byly mnohem menší, sotva na výšku jednoho trpaslíka. Thorin vykročil hnedle k těm prvním a odemkl petlici.
„Soukromé schránky ereborských pánů," řekl na vysvětlenou a vyzval Odette, nechť vstoupí. „Tato kdysi náležela mému dědu, no a teď je má."
Další temná kobka, pomyslela si žena sklíčeně, ale král podruhé, a tentokrát bez zeptání, uchopil její dlaň. Následující nízký a úzký tunel byl naštěstí jen krátký. Záhy ústil do prostorné místnosti s klenutím, kde to bylo silně cítit prachem. Thorin rozsvítil celou řadu voskovic, stojících na mosazných podstavcích po stěnách, a hořící louč odložil do železného koše. Dobře tak ozářil tmavou síň. Odette to kvitovala pohledem plným vděku.
Onu hlubinnou komnatu plnily nejrůznější předměty, povětšinou vyrobené z drahých kovů. Po zemi tu ležely truhlice a v regálech schránky. Trofeje ulovené zvěře i ty z bojů, od kterých raději odvracela zrak, visely po bočních zdech. Dřevěné police nesly řady knih i zapečetěných svitků pergamenu, v koutě stálo opřených pár obrazů.
„Starobylé šperky děděné napříč mým rodem." Král ochotně komentoval každičkou věc, která upoutala Odettinu pozornost.
„Zlaté brnění Thrórova praděda," kývl hlavou k podstavci, jenž nesl honosnou plátovou zbroj. „Svazky matčiných básní..." Zastavili až u stěny, nejvíce vzdálené ode dveří.
„Zbraně," poznamenal, ačkoli to nebylo vůbec nutné. Na zdi tu visela velice slušná sbírka mečů, jednoduchých i oboustranných seker, a také čehosi, co připomínalo obrovská kladiva či krumpáče. Vše srovnáno v pravidelných řadách a sloupcích, neseno kovovými háky vraženými do kamene. Král sáhl po jednom z těch mečů a zpola vysunul čepel z pochvy.
„Právě s tímto ostřím jsem se učil umění boje, už je to tak dávno," na moment se odmlčel a dle prohloubené vrásky mezi obočím dozajista vzpomínal. „Ukul jej pro mě můj otec, Thráin, ke čtrnáctému dni narození."
Ukročil malinko bokem a zbraň natočil tak, aby tělem nestínil světlu svící a Odette si ji mohla dobře prohlédnout.
„Vezmi jej do ruky. Lehký, že?"
„Ano," přisvědčila a skutečně si připadala, že nedrží meč, nýbrž něco lehoučkého, například vrbový proutek. Tříčtvrteční ostří bylo zakončeno elegantním, štíhlým jílcem, potaženým... určitě v mithrilu, vykládaným safíry tmavými jako nebe za noci. Čepel se stále oslnivě leskla, třebaže zde musela viset již velmi dlouho. Byl vážně moc hezký, avšak Odette vůbec nechápala, proč ji sem král vzal. Možná z nostalgie? Poslední dobou totiž, i když ne často, vyprávěl o časech dávno minulých. Snad i k tomuto vzácnému předmětu se vázal nějaký takový příběh, s nímž se potřeboval svěřit jako v den, kdy znovu došli smíru.
„Nevyznám se ve zbraních, ale váš meč je opravdu moc krásný, Výsosti." Odette ještě jednou očima přelétla ostří, vsunula je do pouzdra a podala králi nazpět. Ten však zakroutil hlavou tolik umíněně, až mu v tmavých vlasech zatančil odraz plamenů.
„Odteď není můj, je tvůj. Je to dar."
„Dar?" vytřeštila oči. „To nemohu přijmout. Vždyť je to vaše památka na otce, jistě pro vás mnoho znamená."
„To znamená," připustil Thorin, jeho pohled zůstával intenzivní, až dokonce prosebný, „a právě proto ti jej dávám. Před časem jsem s tebou jednal hanebně. Křivdil jsem ti a také jsem, jako nějaký hrubián, na tebe mínil vztáhnout ruku. Slova ani činy nelze vzíti zpět, ač bych velmi chtěl, mohu tě tedy akorát žádat, abys přijala tuto pozornost a mou omluvu s ní."
Odette obrátila pochvu v dlaních a pak králi pohled vrátila, se stejnou intenzitou. Přijala obojí.
***
Ještě toho dne se přiznala, že s mečem umí jenom sotva zacházet. Ještě toho dne jí nabídl lekce. Aniž by se vůbec zamyslel, co činí. Aniž by se vůbec zamyslel, kde vzít potřebný čas. Král však volné hodiny přece posbíral, a tak od té doby cvičili. Učil svou pobočnici vždy, když povinnosti dovolily, a když náhodou nedovolily, tak je sem tam odložil. Na to by dříve ani nepomyslel, ale nyní už si zvykl natolik, že nemohl odolat. Náležitě si užíval každičkou chvíli ve společnosti této chytré, drobné ženy. Také jej velmi uklidňovala představa, že se bude umět bránit, ačkoli nadevše doufal, že to nikdy nebude potřebovat. A také by byl rád, pokud by trochu zesílila. Osvalila ty ruce tenké jako provázky.
Tmavovláska oděná do kožené zbroje, kterou pro ni nechal zhotovit, se rozmáchla k dalšímu výpadu. Zlepšovala se v čase teprve krátkém a král se proto samolibě usmíval. Byl pyšný. Samozřejmě na ni, však neskromně i na sebe. Vždyť to on ji tvaroval, jako sochař tvaruje své dílo. Brousil její dovednosti, jako zbrojíř brousí ostří vzácné dýky. Och, bavilo ho to. Neskonale ho to bavilo, a nejen proto, že zvednout tělo od stolu a oči od listin bylo věru příjemné. Tu zbroj navíc nechal ušít přiléhavou, samo sebou proto, aby nebránila v pohybu.
Thorin zaujatě sledoval Odettin postoj, i když ještě mírně neobratný. Však každý mistr býval nejprv učedníkem, to učili jeho a on předával v pravdě dál.
„Loket krapet výš. To je ono!" pomalu obešel kruh kolem udýchané ženy a kontroloval její držení. „Pokus se nepřerušit oční kontakt, jednak protivníka sleduješ, druhak jej spolehlivě znejistíš. Stůj pevně, nikdy na špičkách. A soustřeď se." Postavil se opět čelem a pozvedl cvičný meč.
„Zaútoč!"
Zbraně se střetly. Král její útok sice odrazil, jistěže, avšak velmi opatrně, aby jí náhodou neublížil. Odette si nato naštvaně odfrkla.
„Šetříte mě." Hřbetem rukavice si odhrnovala pramen uvolněných vlasů z čela. „Úmyslně mě šetříte. A to já nechci."
Šetřil ji, samozřejmě. Však už jednou odcházela s modřinou, což se nesmělo vícekrát opakovat. I obyčejný klacek z tvrdého dřeva, obroušený do podoby meče, mohl nehezky ublížit.
„Není to špatné," pravil na svou obranu a docela se i pravdě blížil. „Nemysli si, přistupuji k tobě stejně, jako bych přistupoval ke kterémukoli jinému žáku. Se stejným drilem, jako jsem učil své synovce." Inu, nyní už se začal od pravdy poněkud odklánět, potažmo lhal, až se mu od úst prášilo. Fili a Kili po výcviku obyčejně bývali modří jako od borůvek, což ale v případě těch dvou mohl považovat za více prospěšné, nežli ke škodě.
„Šetříte," stála si Odette za svým, „a ještě mi upíráte kritiku. Já ji přece snesu."
Ctižádostivá, pomyslel si král. Nikdy dříve by se nenadál, že by takovou vlastnost mohl ocenit u ženy. Že by se mu mohla líbit. Ctižádost vždy přisuzoval pouze mužům, takovým, jakým byl on sám. Anebo Dáin. Ovšem teď? Někdy se dokonce zamýšlel, jaké ambice by mohla jeho pobočnice mít v situacích, které si promítal v hlavě, když nemohl v noci spát. V představách, v nichž by velice nerad viděl Dáina.
„O tom nepochybuji," Thorin v mžiku zaplašil zrádné myšlenky, „ale věř, že já nejsem z trpaslíků, kteří by hýřili chválou pro nic za nic. Kdybys výtku zasloužila, buď si jistá, že bych se nezdráhal. Ale ty děláš pokroky."
Nemluvil do větru, jelikož zápěstí měla Odette obratná, avšak s nohama to bylo o poznání horší. Z počátku míval pocit, že si je asi smotá do uzle, neboť přešlapovala způsobem tak podivným a nepřirozeným, až se musel pod vous usmívat. Proto také někdy padala, hlavně v otočkách. Thorin od samého začátku předpokládal, že právě zde bude její slabina, ale neměl pochyb, že zdolá i tu. Časem a pílí. Vždyť přece on, po všech těch bitvách, kterýma v životě prošel, byl schopen veskrze přesně zhodnotit vlohy bojovníků, a to záhy. Poznal tedy hned, že Odette jistý talent má a potřebuje jenom cvik. Cvik a nic víc. Od jistých dob navíc oplýval značnou trpělivostí, protože po zkušenostech s potrhlým šermováním půlčíka jí nastřádal hromady. Zato pozbyl mnohých iluzí. I Zlodějě totiž učil během cesty. On sám, však častěji Fili a Kili – povětšinou za trest – a sem tam i Gloin či Balin. Naproti tomu Dwalin ani jednou, poněvadž ten zdaleka nedisponoval dostatečným klidem, aby se Thorin odvážil mu někoho jako hobita svěřit. Možná tehdy učinil chybu, protože Zrádce by pod tíhou výcviku současného velitele vojska určitě utekl zpět do své nory dřív, než vůbec dosáhli Mlžných hor. Snad by to tak bylo lepší...
„Skutečně to není špatné," neváhal Odette znovu povzbudit, jelikož se dvakrát dokázala vcelku šikovně vyhnout jeho výpadu. Až napotřetí, při otočce, sebou plácla na zadek.
„Jen příliš spěcháš. Nespěchej," natáhl pomocnou ruku, „dopřej si čas na rozvahu, dívej se, sleduj náznaky a předvídej. Teď znovu, základní postoj a pokračuj," vyzval ji, když už byla opět na nohou.
„Do háje!" žena prskla jako podrážděná kobra, podobná té, jakou Thorin ještě jako malý princ viděl na tržišti v Dolu. Chytla tam za prst kejklíře, který ji držel v hliněném hrnci. Toho dne byl kejklíř na jarmarku naposledy... „Nemám žádnou rovnováhu. Vidíte? Říkala jsem vám to." Odette seděla zase v písku.
„Zkus se více rozkročit, snížit těžiště. Zdá se to jako drobnost, ovšem zásadní. A přestaň už s tou sebehanou."
„Vy jste příliš shovívavý učitel." Usmála se. Konečně!
„Chtěla bys jiného?" oplatil jí laškovně, zase se skoro nepoznával. Zároveň však doufal, že nebude vzán za slovo.
„Ne," sklopila řasy, ve tváři se jí mihla červeň. „Přemýšlela jsem," překotně změnila téma, „co udělám se svým starým mečem. Možná jej někomu daruji."
Král se nedokázal ovládnout a propukl v upřímný smích. Takový nezažil už dlouho. „Šlechetná myšlenka," poznamenal skoro se slzou na krajíčku. „Mohla bys jej kupříkladu věnovat kuchařkám, ať mají čím krájet burýnu."
„Burýnu?" založila tmavovláska ruce v bok. „Vy si ze mě utahujete! Já sama vím, že ten meč není nijak dobrý, ale opravdu je hrozný až tak moc?"
„Je," nevytáčel se Thorin, stále ještě s doznívajícím smíchem na rtech, „opravdu je." Stěží hledal slušná slova, jakýma by mohl popsat takovou kovářskou fušařinu. Nenašel je, tudíž spustil z plných plic: „Věru rád bych dostal do rukou toho šlendrijána, co ti prodal tak mizerný kus železa. Můžeš mi věřit, že jeho tělo by nikdy nenašli. Nebyl to náhodou elf?"
„Člověk," objasnila Odette a zbraně se opět setkaly.
„To není o moc lepší," poznamenal s despektem, očekávaje útok, který ovšem nepřišel. Žena odvrátila ublíženou tvář a čepel sklonila k zemi.
„Odpusť!" vyhrkl král hned, ale přesto příliš pozdě. Až moc pozdě si uvědomil, co právě vypustil z úst. „Odpusť, nemyslel jsem to tímto způsobem. Nechtěl jsem tě urazit. Tebe ne."
„V pořádku," odvětila jeho pobočnice hluše a zdvihla ostří, jako kdyby nic. Ale byla smutná, to viděl jasně. „Pokračujeme?"
Thorin mimoděk přikývl, cítil se však jako osel. Nemohl na sebe nespílat, za svou nadutost a neuvážená slova, jež vyvedla z míry jeho i ji. U Mahala, zrovna této ženě nechtěl ubližovat, a přesto si připadal, že nedělá nic jiného. Možná se jinak chovat ani nedokáže? Možná prostě není zdráv a zdráv nikdy nebude, však to mu tvrdě připomněl její napůl zděšený a napůl lítostivý pohled nedávno v pokladnici, které se od těch dob raději vyhýbal. I skrytým dveřím. Třeba jedenkrát poznamenanou duši již nelze spasit? Thorin se hluboce zadumal a pak... V oblasti hrdla ucítil dotek studeného ostří. Zvedl bradu a překvapeně polkl.
„Nesoustředíte se, Vaše Výsosti," pravila Odette velice hrdě i trochu opatrně, ale král nebyl dotčený, naopak. Usmála se totiž znovu, i když jenom lehounce.
„Pro dnešní den jsi vítězem," pronesl významně a upustil atrapu zbraně. Jinak se ovšem ani nepohnul. Ještě jí dopřál chvíli užívat si pocit výhry a převahy, však sám dobře věděl, jak ten dokáže být opojný. Jak ten umí hojit ukřivdění. „Pokud ušetříš můj život, odměna tě nemine. Máš nějaké přání? Pověz."
„Mám," pohodila Odette hlavou. „Aby si mistr Dwalin, alespoň občas, sodou čistil chrup."
Thorin se musel upřímně zasmát podruhé. „Prosil bych nějaké, které je v mých silách splnit, zdatná bojovnice. Existují totiž věci, na které jsem krátký i jakožto král." Podobným tvrzením také vyloučil cokoli, jež by se mohlo týkat osudu půlčíka. Viděl, že pochopila.
„Zaskočil jste mne. Směla bych dostat čas na rozmyšlenou?"
„Nesměla," odmítl své pobočnici vyhovět, neboť si právě uvědomil, že to snad sám osud mu seslal tak dokonalou záminku k činu, který se stejně chystal zakrátko uskutečnit. Udělá to dnes! „Nemáš-li žádné přání, odměním tě sám, podle svého uvážení. Schovej meč a následuj mne."
Vedl ji vzhůru, zvědavou a nervózní tak, že nevěděla co s rukama. Chvíli je držela za zády, chvíli si zas rytmicky poklepávala do stehen. Zdolali několikerá schodiště a došli až do horních pater Hory, do jejího východního křídla. Tam král zastavil vprostřed dlouhé chodby a odemkl dubové dveře zdobené rytými ornamenty. Otevřel je a rukou naznačil, nechť Odette vstoupí jako první. Potěšil se rovněž načasováním, jelikož v tuto denní dobu byla komnata zalitá sluncem a působila tak ještě krásnější, než když ji obhlížel s Bofurem.
„To myslíte vážně?" vydechla Odette doopravdy užasle, dokonce i zapomněla pokusit se odmítat, což trochu očekával. Ne, že by jí to snad mohlo být k něčemu platné. Přesně, jak tušil a doufal, sotva překročila práh, zamířila si to nejprve k oknu a otočila kličkou.
„Pokoj ještě není zcela hotový," ozval se ode dveří, kde zůstal stát ramenem opřený o zárubeň, „ale počítám, že pozítří bude. Potom se můžeš ihned nastěhovat. Líbí se ti?"
„Nesmírně."
Odette měla oči zavřené. Nechávala si hladit tvář teplým vánkem i paprsky slunce, které zvenčí vnikaly do místnosti, nesouce s sebou vůně letního dne.
„Nevím, jak bych vám mohla poděkovat."
Thorin neodpověděl, jen mlčky pokynul, i když to nemohla vidět. Dík obdržel již teď, byl jím nadpozemsky krásný obraz, co jej viděl před sebou a nechtěl jej rušit. Navždy si toužil uchovat v paměti čarovný půvab ženy, kolem níž tenké závěsy vlály doslova jako motýlí křídla, opatrovat jej v hlavě a prohlížet si ve snách, stále a pořád dokola. Proto se po chvíli, neslyšen a nezpozorován, nenápadně vytratil.
Taková už je povaha trpaslíků. Ty, ke kterým cítí náklonnost, touží obdarovat vzácnými předměty nedozírné krásy. I král dychtil zasypat svou pobočnici zlatem, zdobit její šíji náhrdelníky z čirých diamantů, jež by se leskly na bledé kůži, ovinout ji smaragdy, co by podtrhly hloubku zelených očí. Ale dobře věděl, že ona po podobných věcech neprahne. Kdepak, už ji natolik dobře znal, aby si troufl hádat, že nejvzácnějším darem, který jí vůbec může dát, je zlatý, sluneční svit.