Nikdo během postupu vpřed příliš nepromluvil, elfské koně nebylo zapotřebí po každých pár metrech pobízet, zvířata šli tam,kam měli jejich jezdci namířeno, prostě proto, že věděli, kam mají jít. Dalšího dne rána, po brzkém rozbřesku však služeb koní už nebylo zapotřebí, čím blíže byli místu, kde došlo napadení, byla jezdecká zvířata na cestování v naprostém utajení přece jen příliš hlučná a těžkopádná, ačkoliv šlo o elfské, vznešené koně. Ukrytí ve výškách a zahaleni listovým měli větší šanci na nepozorované přiblížení až k tábořišti, těch, kteří napadli jeho lid.
„Chci to vidět," rozhodl Leonas, když se dostatečně vzdálili od Stínové vesnice a zamířili směrem k napadené osadě. Hvozd už dávno zjistil za jakým účelem do jeho stínů pronikli lidé a ačkoliv na počátku nerozpoznal jejich úmysl, teď si jím byl plně vědom a nenechal je jen tak odejít. Ne dříve, než se dostane jisté spravedlnosti.
Leonas se ani neohlédl a rychle přebíhal mezi větvemi, elfové byli pověstní svojí vytrvalostí a lehkým a rychlým způsobem běhu,takže není divu, že bez přestávky vytrvalým poklusem dorazili k osadě chvíli po poledni.
To,co zde uviděli otřáslo jejich pocity naplno, ještě v doznívajícím závanu obětí smrti se na palouku, který býval domovem elfů vznášel pach smrti. Jeho otec se sice zmínil o vyplenění, ale to, čemu se musel postavit čelem byla prachsprostá jatka. Elfové – mladí, staří a dokonce i děti byli rozpáraní a jejich vnitřnosti ohavně viseli z keřů a stromových příbytků jako děsivá dekorace.
Místo bylo zdupáno desítkami kopyt těžkých koní. Těch několik přibytků bylo poničených a zahrady bylinek vyrvány i s kořeny.Nikdo z místních zde nepřežil.
Jako první se ze šoku vzpamatovala Pada, elfská čarodějka přistupovala k jednotlivým tělům a šeptala poslední slova rozloučení, pak její dlaně vzplály jasným světlem a pod jejím dotykem se těla začínala rozpouštět v záplavě zářivého světla Životní energie. Na nějaké obřady a ceremonie byla těla elfů příliš zmučená jejich násilnou smrtí. Když elfka skončila, připojila se ke skupině.
„Za tohle zaplatí!" procedila skrz zuby a sevřela ruce v pěst až jí zbělaly klouby.
„Uklidni se sestro," konejšila ji Mellisa, „nesnižuj se na jejich úroveň."
„A co si čekala, že s nimi uděláme? Vyprovodíme je z lesa a popřejeme jim šťastnou cestu?"
Mellisa se pod sestřiným pohledem zachvěla, tiše špitla: „To ne,"neschopná dalších slov.
„Nejdříveje musíme najít, vysvobodit jejich zajatce a pak rozhodnout, co uděláme s těmi, kteří se provinili divokým vpádem do zakázaných míst," rozhodl Leonas a uklidnil tak rozhořčení elfky.
Celá skupina se zase vydala na cestu, stromy jim k tomu ševelili svojipíseň, byla divoká a třásla se v jednotlivých slokách, snad jako kdyby měli sami stromy strach?
„Něco není v pořádku," pokynul Leonas rukou a zastavil ostatní elfy.
„Slyšíte to?" ozvala se Pada a zaposlouchala se do zvuků písně, byl to jen nápěv beze slov, což znamenalo, že stromy komunikovaly pouze mezi s sebou, tato píseň byla určená jen stromům a nikomu jinému.
„Zní to...," otřásla se Mellisa, když se zvuk, který stromy vyluzovali změnil, „zní to, jako kdyby se chystali k boji!"vykřikla a zbledla.
„Honem!"vykřikl Leonas a zrychlil svoji chůzi po stezkách vysoko v korunách stromů v poklus a následně se jeho nohy začaly míhat v rychlém běhu.
Tak jako sílil nápěv stromů se samovolně elfovi nohy rozbíhaly rychleji. Ještě. Rychleji! V momentu, kdy píseň dosáhla svého vrcholu elf přímo letěl mezi větvemi a listím. Svoji družinu nechal daleko za sebou, nikdo se nemohl rovnat jeho výcviku.Najednou začal jeho běh ochabovat, nestihne to! Stromy teď všude duněli, jejich trylkování bylo tak silné, až se větve samy začaly třást. Musel trochu zpomalit, bylo až nebezpečné se řítit takovou rychlostí po nerovném terénu. Občas se mu zdálo,jako kdyby sami stromy nechtěli, aby doběhl na místo včas.
Zhluboka se nadechl a přinutil se k vyššímu běhu, hazardoval, když přeskakoval větve a nesnažil se opisovat zákruty a otočky podél větví, razil si cestu přímo.
Najednou se větve otřásly, noha se mu smekla a málem spadl dolů, kdyby se v posledním okamžiku nechytil tlusté větve, která se tam zničehonic objevila.
A pak bylo ticho...mrtvolné a pusté, stromy prostě utichli, stáhly své větve a listí se už netřáslo, jen se pozvolna vlnilo podle rytmu větru ne jejich písně.
Leonas seskakoval z větví dolů, a pak to objevil.
Tábor, tedy místo, které kdysi bylo tábořištěm. Nyní rozryté od kořenů stromů, s polámanými větvemi všude okolo. Co se tu stalo?
Nikdo z těch, co vnikl do Hvozdu neoprávněně tu nebyl, ani malá památka po někom, kdo chtěl obyvatelům uprostřed stromů ublížit.
Procházel tím místem, kde se povalovali torny, kožené čutory a roztrhané deky. Objevil jednu koženou botu na špičce prošoupanou, ale nic víc. Žádné cáry oblečení, či snad dokonce krev. Co se s nimi stalo?
Objevil velkou rýhu, snad od toho, jak se po zemi plazily kořeny velkých strážců, hlína tu byla rozrytá, jako kdyby ji někdo rozhrnul a pak zase vrátil na své místo. Sejmul meč ze svých zad a chystal se jím půdu odhrnout, ještě než však stihl jen jednou hrábnout do hlíny, ozvalo se prudké zavolání: „Nedělej to!"v ústrety se k němu blížila Pada, elfská čarodějka měla ve vlasech několik lístků a ve tváři byla rudá námahou.
Poslechl jí.
„Stromy si vzaly to, co jim náleželo," pronesla tiše a rozhlížela se kolem. Leonas postřehl, že si pro sebe něco tiše pobrukovala,nevěděl, co to bylo za slova a ani se nechtěl dotazovat, co to čarodějka zpívá.
Netrvalo dlouho a do tábořiště dorazili i další členové.
„Bylo to od Vás krajně nezodpovědné, Vaše veličenstvo," pokáral ho Luco, elf- válečník. Ze svého postavení měl tak nějak přirozeně v sobě, že musí dědice trůnu chránit, ale jak to má provést, když jim zmizí v porostu lesa hnán neuvěřitelnou touhou zjistit, co postihlo jeho obyvatele a proč stromy zníválečnou písní.
„Postaraly se o to sami," pokrčila nos Pada a kopla do toho jediného osamoceného škrpálu.
„Co se ale stalo se zajatci?" tázala se Mellisa mezi jednotlivými nádechy.
„Ti jsou všichni v bezpečí!" ozvalo se za nimi, Leonas se otočil na jejich hosta, meč stále třímal ve své ruce, připraven kdykoliv zaútočit. Uklidnil se teprve tehdy, když poznal Ilina, pána Strážců. Elf k nim mířil a na tváři měl nečitelný výraz.
„Otec nás sem poslal, abychom..."
„Tohle je naše práce, Vaše výsosti," poklonil se před ním vysoký elf.
„Chtěl jsem...," nedořekl to, co vlastně chtěl. Možná vidět na vlastní oči,jaká zvěrstva páchají lidé na elfech. V jakém jménu a pro čí prospěch?
„Nebojte se, Vaše veličenstvo," zvedl hlavu Pán Strážců a střetl se s Leonasovým pohledem, „tato práce je pro nás Strážce a my zajistíme bezpečnost."
„Kde jste však byli, než Mormojové pobili onu osadu?" vykřikla Pada a v rukou jí zajiskřila Magie.
„Byli rychlý, sedlali ďábelské koně a nezastavili se před ničím,"ospravedlňoval se Ilino, „navíc, Hvozd byl oklamán jejich záměrem. Snad jako kdyby něco halilo jejich myšlenky, v očích měli podivný lesk a na hrudi se jim houpal tento znak," vytáhl elf ze svého hábitu jako dlaň velký, z kamene vyrobený přívěšek na jednoduché šňůrce z kavanového vlákna. Kámen měl pravidelný oválný tvar s ostrými hranami a uprostřed se leskl hadovitý znak.
„Víte, co to je?"
„Ne,"přiznal pán Strážců, „ale vaše čarodějka by mohla,"nabízel onen amulet Padě.
Rychle k němu přispěchala, vztáhla k němu ruku a než se ho dotkla,ještě zašeptala kouzelné zaříkání. Kámen na chvíli zářivě zaplál a pak jej vzala do ruky.
„To je Magie obrů," vyprskla a divže přívěšek nezahodila.
„Každý z těch, kteří sem přišli, to měli na krku. Sledovali jsme je a pak najednou, jako kdyby je začal na krku pálit, některé snad škrtit, ozval se křik a všichni, dosud odpočívající, je začali ze svých hrudí strhávat a křičet při tom. Zahodili je na zem a pak na ně zaútočily stromy," náhle Ilino zmlkl.
„Zdás e, že buď Magie přestala fungovat, nebo ten někdo, kdo je sem poslal...nechtěl, aby se z lesa vrátili," pronesla zamyšleně Pada.
„Kde jsou teď?"
„Stromy si je vzaly," odpověděl jednoduše Ilino a natáhl se pro amulet.
„Zničte je," nakázala Pada, „ve vodě a v ohni, prostě je všechny zničte. Halí mysl a tím pádem jsou útočníkovi myšlenky prázdné a k nepoznání."
„Zbyl z toho útoku někdo?" zeptal se Leonas.
„Jen dva koně," odpověděl Ilino, „a ti nemluví, ale měli byste je vidět, Vaše výsosti."