Přestože bylo teprve odpoledne, Odette se schoulila pod přikrývku a nejraději by odtud nevylezla už nikdy. Přitáhla si kolena blízko k tělu a polkla skrze stažené hrdlo. Pořád se třásla jako prapor ve větru. Vlastně až teď jí začalo plně docházet, co všechno se mohlo stát tam venku. Jak moc hloupě se zachovala. Chvíli nato měla pocit, že bude asi zvracet.
Thorin celou cestu k Hoře mlčel, ačkoli se jej pokusila ještě jednou, opatrně oslovit. I stáje potom opustil, aniž by se na ní byť jen koutkem oka podíval. Zmizel za rohem, kde nakonec utichlo i cinkaní kroužkové košile, kterou měl na sobě pod koženou vestou. Hned za králem odešel i Nori, a proto se vzduchem prosyceným vůní sena a slámy, stejně jako odérem koňského potu a loje určeného pro mazání kožených postojů, nesly už jen Dwalinovy nadávky pronášené v Khuzdul. Třebaže nevybíravé a ostré, Odette si trpce přiznala, že také velice trefné. Jestli se totiž dříve ničím neprovinila, tak teď už ano.
„Doufám, že jste na sebe pyšná, ženská jedna pitomá!" zahřímal vojevůdce, pro úplnost ještě v Západštině, a to se stejným despektem a pohrdáním, které k Odette choval předtím. Ještě dříve, než se jejich vzájemné potyčky pomalu změnily ve škorpení takřka nevinné.
„Děkujte Mahalovi, že nikdo nevypustil duši. Ale stejně si to šeredně odskáčete, na to vemte jed!" Odette se celá oklepala, ale raději nic neříkala, natož aby se bránila. Jenom zpytovala a děkovala, přesně jak jí Dwalin doporučil. Pak akorát pohladila Matyldu, kterou našli cestou zpět. Kobyla vyvázla jen se zpřetrhanou otěží a odřeným sedlem, naštěstí. Krom zpěněné šíje a značného vystrašení, zdála se být docela v pořádku. Odette opustila maštal jako poslední.
Nyní toužila pouze po spánku, jenž by dopřál zapomenout hrůzy toho dne. Nepřicházel, přirozeně, na to zůstávala ještě příliš rozrušená. Převalovala se v přikrývkách sem a tam, až do doby, než uslyšela tiché zaklepání na dveře. Bylo tak ohleduplné, že by ji nemohlo vyrušit, pokud by se již oddávala snění, a Odette proto na chvíli zauvažovala, zda spánek přece nepředstírat. Po společnosti netoužila. Po žádné společnosti. Avšak příchozího nakonec stejně vyzvala, nechť vstoupí, ať už to byl kdokoli. Nemůže se přece schovávat na věky.
Dovnitř nakoukla nejprve Bofurova hlava, a potom i polovina těla, načež trpaslík vešel úplně, následován starším bratrem Bomburem. Ten nesl na rukou jakýsi stříbrný podnos.
„Chvála Mahalovi," vydechl Hračkář, zvedaje ke stropu dobrácké oči.
Odette v ten moment už seděla opřená zády o pelest, kolena přitažená těsně pod bradou.
„Nebudu ti vyčítat, jaká blbost se ti to vylíhla v hlavě, však to jistě už víš sama." Přikývla, neboť to věděla velice dobře.
„Řeknu ti jen, jak jsem rád, že tě vidím celou. Kdo by mi psal dopisy a vyplňoval lejstra, hm?"
„Vskutku, štěstí při vás stálo," přidal se Bombur. Podobně jako bratr, i on se zdržel veškerých dotazů i mentorování, a Odette tudíž byla nesmírně vděčná i jemu. Věděla, že čas otázek a zpovídání ještě přijde a nebude to čas strávený příjemně. Byla si naprosto jistá, že Thorin si ji pozve na svůj pomyslný pranýř, probodne ji pohledem ostrým jako hrot kopí a nechá řádně vykoupat v důsledcích nerozumného skutku. To vše brzy nastane, avšak Odette doufala, že už to nebude dnes.
„Nesu vám nějaké sušenky," nadzdvihl podnos Bofurův bratr, „žena pekla. Ona pořád říká, že cukr je na nervy ten nejlepší lék. A když už jsme u těch medikamentů, také Oin se nechává poroučet a vzkazuje, ať tohle určitě vypijte ještě teplé." Kývl nosem směrem k hrnku, který přinášel společně se sladkým. „Někde ještě vyhrabal poslední zbytek meduňky."
Odette bez většího váhání usrkla z nápoje, z něhož se ještě kouřilo, protože cokoli na uklidnění přišlo víc než vhod. Potom ukousla i malý kousek cukroví vonícího po badyánu a hřebíčku, třebaže na jídlo měla teď jen sotva pomyšlení. Konala tak pouze ze slušnosti a vděku.
„Vyřiďte pozdrav vaší paní, Bombure, jako všechny její recepty, i tento je výtečný."
„Vyřídím, bude mít radost." Tělnatý trpaslík si přitáhl křeslo z kouta pokoje a posadil se. Bezděky sáhl po sladkém kolečku a začal vyprávět, jak jinak, než o své krčmě – současné a jediné vášni. Vykládal o tom i onom a sušenek rychle ubylo. Bofur jej jednak okřikl za nenasytnost, a druhak asi usoudil, že o radostech i strastech pohostinství už slyšeli dost. Chopil se tedy slova sám a rozmlouval, pro změnu o stavitelské práci. O črtech, skicách a nákresech, dle nichž byla utvářena současná i budoucí podoba města ve skále, o statice, konstrukcích a vynálezech, jež mají za úkol práci usnadnit a zajistit, aby řemeslníci nepřišli k úhoně. Samozřejmě nezapomněl zmínit i pár zlepšováků, které vymyslel sám. Hovořil o nové – větší – zbrojnici, nedávno zbudované v západním křídle Hory. O stěhování skladu prádla. O zřízení místa zvaného jáma, kde prý je to nejlepší prostředí pro uchování masa soleného, uzeného i sušeného, mrkve a petržele zasypané v bednách s pískem, stejně jako hlávek zelí i pytlů brambor. Odette v tom výčtu ani nepostřehla, jak se mohl dostat od proviantu až k nově opravovaným komnatám.
„...v horních patrech směrem na východ," líčil nadšeně tmavovlasý trpaslík, který už dávno pověsil na hřebík hračkářské řemeslo. Jenom občas místním dětem vyřezával loďky z kůry borovic, a ty je potom pouštěly dolů po proudu Bystré. Říkával, že to dělá z nostalgie, a také, aby neodvykl jemnějším činnostem.
„Jó, východní křídlo, tam jde práce dycky dobře od ruky – míň škod po drakovi než v dolních síních. Řemeslníci jsou taky šikovní, i když trochu bručouni," zazubil se pod vousy a mávl rukou. „No co ti budu povídat, vždyť jsou z Železnejch hor. Matriál máme taky samej fajnovej, a to je potom radost dívat se, co vzniká pod rukama. Pokoje jako z dob největší slávy Ereboru, ba snad ještě lepší! Však i sám Thorin jenom koukal, když nedávno přišel s kontrolou. A byl uznalej. No jo. Gloin potom musel i uznale vyplácet z pokladnice, ale kdybys viděla, jak byl při tom kyselej," Bofur se nakrátko, hlasitě zajíkl smíchy. „Jako kdyby bral ze svýho, holomek jeden!"
„Vždyť víš, bratře, že vždycky býval takový, patron lakotný a chamtivý," zachechtal se rovněž Bombur svým typicky bodrým způsobem. Zato Odette jen nuceně pohnula jedním koutkem úst, pouhá zmínka o králi doslova kroutila její útroby.
„Však si zasloužíš, Bofure. Ty, tvůj bratranec, i vaši dělníci," promluvila a své myšlenky nutila putovat jiným směrem. Nakonec, zručnost Bofura a Bifura, stejně jako celé jejich party, byla nejen pověstná, ale i očividná napříč celou Horou.
„Což o to, já mam dost. To víte, žádná marnivá panička na krku," ledabyle prohodil Hračkář. Jako vždycky neopomněl upozornit na svou svobodomyslnou duši, jako vždycky žertem. „Ovšem chlapi, ti si rádi přilepšej. Ale to neni všechno, Odette," důležitě pozvedl ukazováček, „myslím, že jedna z těch komnat je určená pro tebe. No vážně, a to budeš čubrnět, světlá a prostorná, dost přepychová." Odette dost pochybovala, a proto si pomyslela jenom něco o tom, že může být ráda, pokud je tam, kde je. Že nespí někde na slámě. Zatím.
„Na mou duši," přel se trpaslík a přiložil dlaň kamsi, kde se podle něho duše nejspíš nachází, „sám Thorin o tom mluvil. Těmahle ušima jsem ho slyšel a sluch mám odjakživa jako rys."
„Uši jako rys, jazyk jako ukecaná bába!" poznamenal Bombur, pusu plnou sladkostí a vousy samý drobek.
„Eeeh, Odette," zarděl se Hračkář, „asi jsem o tom fakt neměl mluvit. Král sám ti chtěl nejspíš povědět..." protáhl zamyšleně a promnul si dlouhý knír. „Ale ty mě neprozradíš a budeš hrát překvapenou, viď že jo? Až tě do novýho uvedou, řekneš prostě jenom óch a ách, potom zatřepetáš řasama – to umíš dobře, a pootevřeš pusu. Ale ne moc, ať to nevypadá, že rozumu pozbejváš, jo?" Bofur se plácl do kolen, očividně nadmíru spokojen s řešením, které právě navrhl. Odette přikývla, avšak ona s úšklebkem o dost víc trpkým.
„Bez obav, Bofure," utrousila, jelikož po všem, co provedla, ji žádné překvapení prostě čekat nemohlo. Alespoň ne žádné pěkné. „Jako hrob."
„Setsaframentská práce, sem se lek!" výskl najednou Hračkář, ze sedu vyskočil na nohy. I Odette sebou škubla a Bombur se zakuckal. Do komnaty totiž vtrhl Ori, a to rychlostí rovnající se zimní vichřici. Ani klepat se neobtěžoval, což právě jemu bylo jenom málo podobné. S rukama zapřenýma v bok se postavil před postel.
„Jak tě vůbec mohla napadnout taková nerozvážnost?!" utrhl se na Odette, sedící s hlavou staženou mezi rameny. „U Durinových vousů, dovedeš si vůbec představit, jaký jsem měl strach? Škoda, žes předem neřekla, co zamýšlíš. To bych tě potom zamkl v knihovně a ani na krok nepustil, dokud bys nepřišla k rozumu. Sama odjet z Hory!" spráskl ruce, na rozdíl od svých druhů se nezdráhal zkroušené ženě vyčinit.
Do sebe schoulená Odette klopila zrak, a proto nemohla postřehnout, jak k ní knihovník přiskočil a silně ji stiskl v náručí. Překvapením zalapala po dechu, ale než vůbec stihla promluvit, Ori se zase odtáhl. Uši mu hořely jako vlčí máky, zatímco Bofur s Bomburem se přihlouple chichotali.
„Nerozkřikuj se tady, mladíku," popíchl ho uličnicky Hračkář, „a příště aspoň ťukni do dveří. Co kdyby tu Odette byla jenom ve spodničce? Hm? Co by na to pověděla tvoje cnost?"
„Promiň," Ori se na ženu cudně zadíval, zůstávaje celý přihrblý a zkoprnělý. Chvíli vypadal, jako kdyby zapomněl, kvůli čemu vlastně přišel, však hned v dalším okamžiku záda zase narovnal. Rovněž v obličeji dost nehezky zvážněl. „Nori mi pověděl, že Dwalin pro tebe žádá trest, a to přísný – exemplární. Kvůli tomu zraněnému muži," vážně kývl hlavou a dramatickou odmlku vyplnil několika těžkými vzdechy. „Odette, pamatuj si, až půjdeš před Thorina, čiň tak s pokorou. Víc ho nehněvej a neprovokuj, hlavně ne s Bilbem. Já také nesouhlasím," navázal dřív, než stihla zaprotestovat, že přece i Ori sám dával králi jasně najevo své rozpory, či se zeptat, jak na tom onen voják vůbec je, „podobně jako mnozí z nás, kteří půlčíka stihli poznat a zvát jej přítelem. Ovšem ani to nic nemění na skutečnosti, že Thorin stále zůstává náš král. Je jím po krvi i právu. Můžeme jej nemít rádi, můžeme nesouhlasit či se ho snažit přesvědčit, nicméně pokud se rozhodne, nelze se takovému rozhodnutí protivit. Nelze se protivit jeho rozkazům či zákazům, ani zákonu. My všichni, kdo v Hoře žijeme, jsme mu povinni poslušností. Zkus na to nezapomenout, už kvůli sobě."
„A ty víš, jaký to má být trest?" Odette si zkousla spodní ret. I bez Oriho výkladu jí bylo jasné, že je v pěkném maléru.
„Nevím," zakroutil hlavou mladý trpaslík, „to mi Thorin nesvěřil. Vlastně mi nesvěřil vůbec nic."
„Thorin?" žena překvapeně vykulila oči. Ori se snad musel přeřeknout? „Ty jsi mluvil s králem? Vždyť se mu přece... vyhýbáš."
„To ano," potvrdil knihovník, „ ale tentokrát jsem za ním došel s prosbou, aby k tobě byl shovívavý. Rád bych udělal víc, Odette."
„Víc?" Odette nemohla dojetím skoro promluvit. Myslela si totiž, že teď po ní v Ereboru neštěkne ani Balinův pes, a ono naopak. Vděčně se usmála. Třebaže za čas teprve krátký, přátelé, které tu našla, jsou přátelé vskutku opravdoví, a taková myšlenka ji hřála a dodávala odvahy.
„Udělal jsi mnoho, Ori, velmi mnoho. Děkuji."
„Neděkuj," mladík se jemně pousmál na oplátku, „vždyť ty bys udělala to samé, nebo ne?" Odette samozřejmě přikývla, neboť tak tomu skutečně bylo.
***
Už druhého dne z rána, komoří Zander, chlapík nerudný až běda, Odette oznámil, nechť se laskavě dostaví do králových komnat. A to hned. Třebaže se jindy mračil jako kakabus, dneska mu v zažloutlé tváři seděl škodolibý úsměv. Ona tedy odtrhla zrak od zubů zažloutlých neméně a vyrazila. Kdyby tvrdila, že nemá strach, lhala by.
Strážný u dveří, hned jak Odette uviděl, oznámil, ať vejde rovnou dovnitř a vyčká před pracovnou. Jala se tedy vstoupit do předpokoje a sotvaže překročila práh, spatřila mladou služebnu Kathalu, kterak od Thorina odchází. Nemohla se nezarazit. Co ta tady vůbec pohledává? Úkolem této dívky totiž nebylo sloužit přímo králi. Ještě jednou se zkoumavě ohlédla a snažila se rozpomenout, zdali to byla zrovna tato černovláska, o které se říkalo, že se nedávno zasnoubila. Prstem si zamyšleně přejela přes ústa.
Odette udělala další váhavý krok, a když si uvědomila, na co zrovna myslí, rozhněvala se sama na sebe. Starala se totiž, o co neměla, avšak stejně ji pouhá přítomnost té dívky tady velmi rmoutila. Vážně, přestože na takový druh zármutku neměla pražádný nárok. Polkla knedlík v krku a rozhodla být před králem sice pokorná a zdvořilá, však zároveň i odměřená. Sklonila hlavu a zaklepala.
***
Ozvalo se klepání na dveře a Thorinovo srdce udělalo kotrmelec. Pomalu vydechl až ze samotného dna plic. U všech démonů, tak moc toužil ji zas vidět!
Vstoupila, Ještěrka. Kráčela pomalu, dokonce s hlavou skloněnou, což úplně nečekal, neb obvykle nosívala bradu vzhůru. Býval by se byl i pousmál, kdyby protokol nežádal naprostou vážnost. Nakonec, přicházela ve věci závažného přestupku. Ale vážně působila jako zlobivé dítě, které si jde pro výprask. A ten by ostatně zasloužila – tentokrát ano. Už jenom proto, jak strašně jej vyděsila. Z představy, že by dorazil jen o okamžik později, se králi dělalo fyzicky nevolno. Ovšem teď, když ji tu viděl živou a zdravou, našel se být až nezdravě fascinován představou, že by ten výprask provedl sám, vlastní rukou. Ohnul by ji přes koleno a... polkl slinu a dlaně sevřel tak, až nehty zaryl do kůže. Nicotná bolest samozřejmě nestačila k tomu, aby se dokázal vyprostit ze sítě zrádných myšlenek, nicméně měl by. Je přece zralý muž a navíc král, který dokáže ovládnout své přízemnosti!
„Nuže," pronesl rádoby rázně, rádoby vyrovnaně, „posaď se a povídej."
Odette zvedla hlavu. V očích měla dílem pokoru, však dílem také cosi, jež mu připadalo jako chlad. Dobře věděl proč. To on mezi nimi vystavěl jakousi ledovou zeď právě tím, kterak se k ní před nedávnem zachoval. Ale možná to tak bylo lepší.
„Omlouvám se, Výsosti," začala odříkávat upřímným, leč monotónním způsobem, „za svou nezodpovědnost a hloupé chování. Neuposlechla jsem vašich zákazů a sama opustila Horu. Byla to chyba, které nyní hluboce lituji. Ohrozila jsem jak život váš..." Thorin pozvedl obočí, jelikož mu připadalo, že právě teď zaslechl alespoň nějakou emoci. Že hlas se jí trochu zachvěl, ale bylo možné, že se mu to jenom zdálo. „...tak i život mistra Noriho a mistra Dwalina, stejně jako životy ostatních vojáků. Kéž bych to mohla vzít zpět."
Král rozvážně kývl hlavou. Rád by jí řekl, že se nemusí ničeho bát. Že se nemusí bát jeho. Nešlo totiž nepoznat, jak si pod stolem mne ruce jednu o druhou, jak je nervózní. Rád by, ale neřekl, protože to by vyvázla až příliš lacino.
„Věřím v upřímnost slov, která tady pronášíš, i v hloubku tvé lítosti, nicméně Dwalin požaduje trest."
Znovu sklopila řasy a on si znovu uvědomil, jak velmi jsou černé... a krásné.
„Co požadujete vy?" zeptala se tiše a mezi zuby sevřela spodní ret. Thorin u ní podobné gesto neviděl poprvé, měla ho v oblibě. Jenže právě teď pobledlá ústa zčervenala. A lákala. Och, Mahale! Raději střelil zrakem do boku a aby ospravedlnil toto zbabělé konání, zašátral v zásuvce a vytáhl dýmku. Zapálil si. Kouř na jazyku mu trochu pomáhal soustředit se správným směrem.
„Jsem král," nechvátal s odpovědí, „a proto je mou povinností i posláním chránit životy mého lidu. Stejně jako je to povinností Dwalina coby velitele vojska, i všech vojáků. Právě proto jsem se rozhodl, že mu nevyhovím." Spatřil, jak je překvapená, a přesně to také zamýšlel. Překvapit ji a přesvědčit, že není takové monstrum, které by v něm mohla vidět. Že není pyšný na to, jak ji vyděsil, a už vůbec se nevyžívá v násilí. Na nikom. Ťukl prsty o desku stolu. „Domnívám se totiž, že už v Cistusové zátoce se ti dostalo trestu dostatečného."
Slova, která teď Thorin pouštěl z úst, myslel nadmíru vážně. Odette musela být přece mrtvá strachy, když tam stála samotná. To on byl ostatně také.
„Děkuji," špitla a zdála se být kapku vřelejší, „jste velkorysý."
Nejsem velkorysý. Byl pouze spravedlivý. Ano, byl, jelikož dokonale chápal, proč utekla. Toužila vyhnat z hlavy křivdu, které se jí dostalo – v jejím věku by patrně jednal podobně. Ale stejně byl šťastný za ten trochu osobnější tón. Nechť tedy setrvá ve velkorysém smýšlení.
„Cistusová zátoka? Tak se to jmenuje... tam?" hlas se jí zlomil, jako by se stále hrozila pouhé vzpomínky na ono místo.
„Ano," přikývl. Na rozdíl od Odette, král se trochu zasnil. „Dle Cistus ladanifer, skalní růže, jež tam hojně roste už od dob, které si pamatuji z dětství. Je to místo překrásné, leč zrádné. Obklopené útesy, s nevelkou možností pro únik. Taktéž není na dohled od Hory ani z města. Zato z druhé strany Bystré se nachází skrytá jeskyně, odkud patrně..." Thorin si falešně odkašlal, protože si uvědomil, že ji zbytečně trápí zbytečnými slovy, jitří bolavé vzpomínky. Proto, jako naprostý osel, předstíral, že jej tabák zrovna zaškrábal v krku, což by se ale skutečně stalo jenom těžko, když dýmku začal kouřit už v letech, kdy by Filiho s Kilim roztrhl vedví. Raději jen krátce dodal: „Však víš."
Mínil obrátit list, jenže ještě předtím musel v duchu zaklít nad prachmizernou schopností Dáinových mužů zhostit se úkolu tak triviálního, jakým bylo prohledat okolí Hory. Vždyť jejich vůdci byly dodány veškeré, podrobné mapy přilehlé oblasti!
„Tak tedy," král ťukl prsty o stůl podruhé, „jak jsem již naznačil, promíjím ti. Ovšem pamatuj, že to bylo naposledy, co jsi sama vystrčila hlavu třeba jenom před bránu." Ve skutečnosti by však své pobočnici nejraději zakázal i rychle chodit po schodech, obzvlášť, když měl možnost spatřit, jak je schopna zakopnout o vlastní botu. Nepovolil by jí vyklánět se přes cimbuří, možná tam vůbec chodit. Nechal by ochutnat veškeré její jídlo a za záda jí postavil stráž. Na ochranu. Hlavně před oplzlými pohledy některých trpaslíků, kterých si byl moc dobře vědom. Pitomců, kteří touží získat všechno, co je nezvyklé, jen aby pak mohli v hospodě vykládat...
„Nyní můžeš jít," mávl rukou, protože skončil. Naprostou většinu svých myšlenek stejně nemohl přiznat nahlas. Poděkovala, jistě upřímně, neboť se opakovala už poněkolikáté. Když už se zvedala na nohy, udělal to – bezmyšlenkovitě.
„Nemám v úmyslu ukrátit život půlčíka," vyrazil ze sebe to, co ještě před časem odmítal připustit i sám sobě. Odette si s tichým žuchnutím znovu sedla.
„Výsosti...?" zamrkala třepotavě řasami.
Thorin si nedokázal odpustit těžké vydechnutí. „Onehdy jsem tě žádal, abys mě oslovovala jménem." Podobně jako tenkrát pro oba nalil víno, protože ho nejspíš bude potřeba.
„Onehdy jste mi řekl, že zapomínám, kde se nachází mé místo."
To nečekal. Podobná slova jej až nezvykle zasáhla, jako šíp. S dalším těžkým povzdechem se podíval stranou. „To jsem řekl, ve vzteku, ale nemyslel jsem to tak. Ovšem nyní bych si velice přál, aby se tvé místo nacházelo mezi mými... přáteli."
V ten moment by se Thorin nejraději chytil za hlavu, protože nevídaně banální žvást právě pustil z jazyka. Jako kdyby neobratně odmítal zhrzenou milostnici. Nemohl ale svou pobočnici žádat o víc, tím spíš, když víc ani sobě nesměl dovolit. Zároveň však ani s ničím menším se spokojit nechtěl.
Odette neřekla nic, pochopitelně, když zůstala hledět s ústy dokořán.
„Přátelé," navázal tedy, „mezi sebou promlouvají upřímně a beze strachu, a když mají otázky, mohou se ptát. Pokud tedy máš nějaké, ptej se, a já se pokusím dát ti odpovědi."
„Hodláte hobita zprostit obvinění?" řekla přesně to, co král očekával, s pohledem palčivým jako řežavé uhlí.
„Ne," popřel hned, aby nedošlo k žádné mýlce. Rukou si promnul svraštělé čelo a usrkl z poháru. „Bilbo Pytlík obvinění zproštěn nebude," dodal a okamžitě mohl spatřit velmi zřetelně, jak žena před ním svěsila ramena.
„Pochop," pokračoval dřív, než stihla znovu pusu otevřít. Pokračoval, jelikož potřeboval a vroucně si přál, aby ho prostě chápala. „Půlčíkův čin je hodnocen být jednak krádeží, ale hlavně zradou! To je příliš vážně provinění. Naše právo navíc nehledí na okolnosti zakázaného konání, nýbrž pouze na jeho důsledky – to přece sama dobře víš. Je to právo, kterým jsem vázán i já, stejně jako kterýkoli jiný trpaslík, a musím proto jednat v jeho souladu. Hobit zkrátka zradil, k čemuž se i sám doznal tenkrát na hradbách a přede svědky, jeho činy tedy nelze popřít. Odette, on před tribunálem stanout musí." Král se odmlčel, protože ještě naposledy vážil další slova na jazyku. Svěřoval se ženě, která sice byla jeho pobočnicí, samozřejmě, tudíž i spoutaná mlčenlivostí, ale on věděl, že v Ereboru navázala určitá přátelství, navíc byla velmi mladá a...
„Nicméně soudcem budu já," rozhodl se nakonec mluvit a věřit jí, protože moc chtěl, „a já tedy budu volit rozsudek. Přiměřený, samozřejmě. Pokavaď vyzdvihnu půlčíkovo hrdinství a oddanost během výpravy, hádám, že bych jej mohl potrestat docela mírně. Trestem takovým, jenž z něj neučiní nebožtíka, ani mrzáka. Když takový trest doplním ještě o vypovězení z Ereboru a veškerých držav, a to ode dne rozsudku už navždy, verdikt si obhájím." Thorin narovnal záda, vcelku spokojen s řešením, které snad uspokojí všechny včetně jí i Dáina a upokojí situaci v Hoře.
„Bilbo vás odmítl uposlechnout, když jste jej k útěku vybízel, a proto ho hodláte zlomit a k útěku donutit?" podotkla Odette roztrpčeně a nikoli přátelsky. „Znovu za ním půjdete? S přesvědčením, že pokud nesklonil hlavu po dobrém, po zlém to půjde snáz?"
„Ne!" zahřímal král, třebaže se dušoval, že dnes nezvedne hlas. To překvapení, že ona ví, kterak se nedávno ponížil, jej úplně vyvedlo z míry. „Umožním mu přežít a odejít domů! Kdyby nebyl hlupákem, už teď mohl být na cestě do Kraje! Navíc se zdravou kůží."
Odette sebou lehce škubla, leč nemlčela: „Možná se zdravou kůží, ale také s hanbou. Tušíte vůbec, proč vás Bilbo odmítl?"
Inu, to netušil. Snad z nenávisti tak úporné, že raději snese cokoli, než aby se podvolil a vyhověl? Že raději zvolí tribunál, kde také skončí veškerá naděje? Jediné však Thorin musel uznat, hobit ve svém malém těle, když už ne věrnost, nesl hodný náklad odvahy.
„Udělal to, protože uvěřil, že jste mu dokázal odpustit. Protože věří, že může očistit své jméno i svou čest. To ale sám nedokáže. To můžete udělat jen vy, jinak půjde se stigmatem zrádce."
Pak vskutku hlupákem je.
„Se stigmatem, o kterém by se ale nikdo z lidu Kraje nemusel dozvědět, pokud by se sám nezmínil," dokončil Thorin, ačkoli věděl, jak chabá je taková připomínka. Čest nepovažoval za malichernost, právě naopak, ovšem ve srovnání s klidem v Ereboru vlastně ano. Čest jednoho malého hobita byla tedy cenou přijatelnou za stabilitu domova i koruny, a proto jí mínil bez mrknutí oka zaplatit. Ten hobit navíc dostal volbu, štědřejší, než si možná zasluhoval, a král nebyl z těch, kdo se podbízejí podruhé.
„Bude o něm vědět Bilbo sám," ucedila žena suše a Thorin cítil, jak ta pomyslná stěna z ledu mezi nimi opět roste a nabývá na síle. Opět ji zatoužil rozlámat, jenže k tomu neměl žádný nástroj.
„Nemohu prohlásit hobita za nevinného. Nevlastním žádný zákonný prostředek, který by mě k tomu oprávnil," promluvil znovu pomalu a znovu klidně, avšak pevně.
„Jste král," podotkla Odette a on zase zvedl víčka, která si na okamžik dovolil sklopit. Zdála se mu těžká jako z olova, těžká jako celý tento rozhovor. „Nemůžete se zákonu protivit, to vím, jenže máte moc zpochybnit jeho obecnou prospěšnost, pokud vás Rada pánů pod Horou podpoří svou většinou. A já věřím, že by podpořili. Takové momenty už nastaly – v minulosti. Četla jsem to v kronikách i v Ereborském právu," dodala ve chvíli, kdy patrně rozeznala Thorinův údiv, neboť on se doopravdy divil.
„Vážně čteš Ereborské právo?" Jen při vzpomínce na tloušťku zmíněného svazku se otřásal odporem. Dodnes nemohl Balinovi zapomenout, jak jej v něm nutil předčítat v dobách, kdy sotva jako třicetiletý toužil jet raději na lov.
„Zběžně," odpověděla až příliš skromně.
„Nemýlíš se," připustil tedy, jelikož se jeho pobočnice vskutku nemýlila „to bych patrně mohl učinit, kdyby nebylo příchodu draka. To bych usedl na trůn jako silný král silné monarchie a nikdo by si nedovolil zpochybnit má rozhodnutí. Nikdo, ať už by byla sebevíc neobvyklá." Thorin prostě věděl, že on si nezvyklá rozhodnutí nemůže dovolit. Žádná, která by mohla zpochybnit jeho příčetnost i schopnosti panovat. Žádná, která by ohrozila jeho nároky. Nikdy totiž nehodlal přijít o nic, co tak těžce vydobil. Za nic na světě.
„Vy přece jste silný král, vaši lidé za vámi stojí. To vám přece vděčí za domov."
Musel se vděčně pousmát, ale ten úsměv v sobě skrýval nahořklou pachuť. Kéž by si mohl být jist, kdo za ním stojí a kdo ne, snad krom úzkého kruhu nejbližších, kterým věřil bezmezně.
„Snad v budoucnu se jím stanu, ale v této době, Odette, já prostě nemohu riskovat. Erebor je království sotva obnovené, zranitelné. Pokusit se změnit zákon?" zakroutil rezolutně hlavou. „To by bylo příliš opovážlivé. Mnozí trpaslíci volají po spravedlnosti, a je proto lhostejné, zda v důsledku spravedlivou bude. Volají po ctění zákona, protože ten je pro ně jistotou. Jistotou je pro ně rovněž Erebor, stabilní a vzkvétající, jehož lze dosáhnout pouze skrze mír a spojenectví s Dáinem. Dáinem, který přitáhl s vojskem na pomoc. Dáinem, jehož lidé dřou na opravách Hory a dělí se o potraviny, které si sami odtrhávají od úst. Můj bratranec žádá trest v souladu s právem a především jemu jsem nucen vyhovět. Jsem jeho dlužníkem a nebudu proto podněcovat možný konflikt s pánem i lidem Železných hor." Odette se dívala dolů a více mlčela. Mlčela dlouho a král jí dal prostor srovnat si v hlavě veškeré argumenty.
Když oči znovu zvedla, měla v nich však vepsanou další otázku. Kývl hlavou, aby ji vybídl k upřímné řeči, byli teď přece přáteli.
„Kdybyste se," začala opatrně, „mohl rozhodnout pouze podle svého svědomí, bez ohledu na okolnosti, jaké by bylo takové rozhodnutí?"
Thorin se odsunul od desky ze dřeva ořešáku, vstal a otočil se zády, dívaje se z malého okna ven. Rozmýšlel, zda přiznat pravdu takovou, jakou skutečně byla, či vyslovit jinou, kterou by si Odette přála slyšet.
„Zatratíš mne, když ti povím, že na takovou otázku nedokáži odpovědět ani sobě?"
„Ne," špitla Odette a až tehdy se král s úlevou odvážil ohlédnout zpět. Ovšem co viděl, to jej nepotěšilo. Jeho pobočnice totiž držela v rukou rozvinutý nejnovější pamflet, který toho rána získal a ve vzteku odhodil. Ba co hůř, četla v něm! Nesmírně se styděl za to, co na svitku stojí. Králi, jemuž jednou mysl zemdlí, zemdlít může zas.
„Vrať to!" sykl ostře a natáhl otevřenou dlaň. „Jak si dovoluješ brát mi ze stolu soukromé listiny?!"
„Promiňte, ten lístek ležel na zemi. Přesto jsem jej neměla číst, vím, ale... Thorine?" oslovila jej mírně a namísto aby mu do dlaně vložila ohmataný pergamen, tu ruku chytila a pevně ji stiskla. Král se musel zhluboka nadechnout, nevěda, co si počít s nečekaným dotekem. Tak prostě zůstal nehybný, ztuhlý jako socha.
„Tak tohle vás trápí?" zeptala se, v hlase patrnou jakousi zvláštní starostlivost. Thorin samo sebou nepřiznal, že ano. Že velmi. Nikdy a nikomu by nesvěřil obavy ze své vlastní hlavy, neb takové považoval za svou největší slabost. Slabost horší nežli předstírání, horší nežli lež.
„Vy přece nejste blázen," pokoušela se jej ujistit způsobem, jako by těm slovům věřila. „Netrpíte stejnou nemocí, která schvátila vašeho děda."
„Jak si můžeš být tak jistá?" vydechl Thorin, protože už nemohl unést ten příval dobra, který se na něj znenadání linul. Podobné chlácholení totiž nebylo hodno bojovníka ani krále, tudíž ani on si nebyl jist, zda o něj vlastně stojí.
„Snadno," pravila Odette tak prostě a tak samozřejmě, jako by mluvila o věcech obecně známých a jistých, jako že slunce na východě vstává a k odpočinku míří na západ. „Protože kdyby vás stíhala dračí horečka, nikdy byste se tak velkomyslně nevzdal Arcikamu. Nemohl byste to dokázat."
.....................................................................
Khuzdul: starý jazyk trpaslíků