Vozík kodrcal po kamenité cestě a s každou nerovností stezky nemilosrdně nadskočil a s ním i my všechny v něm.
Mezi námi čtyřmi dívkami ale zavládlo hrobové ticho protkané jemným bubnováním velkých těžkých dešťových kapek o průsvitné sklo okna vozíku.
„A...v jaké budeš koleji?" přerušila nakonec ticho Amy a odtrhla oči od mizerného výhledu na moknoucí krajinu za oknem. Touto otázkou mě zaskočila. To mě ani nenapadlo! V jaké budu koleji, když nastoupím rovnou do druhého ročníku?! Skousla jsem si spodní ret a začala nervózně těkat očima z jedné dívky na druhou.
Ony mi poděšený výraz jen opětovaly, když vtom Ginny namítla a opět tak zardousila umrlé ticho: „Já myslím, že si to Brumbál sám vyřeší, je to přece tvůj táta, ne?" Zrudla jsem. Ginny měla naprostou pravdu; proč jen tátovi nevěřím? Je spolehlivý, nikdy nezklamal...,ale co když teď...má toho na starosti moc a navíc už je starý...
„No...ano, ale..." Nevěděla jsem, co na to říct a tak jsem zavrtala pohled ke svým sklíčeným nohám. „Nevěříš mu?" povytáhla Ginny jemně obočí a vyhledala můj pohled, já ale statečně uhnula a zahleděla se do šňůr padající dešťové vody za oknem. Měla jsem co dělat, abych zadržela slzy...
Vozík konečně s hrknutím zastavil a my nevrle vystoupily do chladného dotěrného deště a následovaly dav jdoucí směrem ke škole. Školní pozemky, podmočené tou spoustou hustých srážek se rázem změnily v blátivá pole, klouzající pod nohama; zdálo se skoro nemožné, vyjít až nahoru na kopec k hradu a přitom zůstat čistý, některým z nás se to ale s vypětím sil podařilo.
Když jsme stanuly na prahu školy, byly jsme promrzlé chladným větrem ječícím v korunách stromů a promoklé deštěm až na kost, všechny jsme však měly úsměv na tváři - tedy všechny až na mne.
Bála jsem se. Zkřehlé prsty se mi třásly ne zimou, nýbrž nervozitou. Neměla jsem nejmenší tušení, co se bude dít, ale v mých nejhorších představách jsem se stávala terčem posměchu všech ostatních studentů a každý den bolestivě snášela jejich hanlivé narážky na mou nešikovnost a neohrabanost. Snad to takhle nikdy nedopadne...
Ginny, Amy a Abby mne zavedly do obrovské síně se čtyřmi dlouhými stoly, každý v barvě jedné koleje. Ano, o těch už mi táta vyprávěl; Nebelvír v kašmírově rudé, Mrzimor ve zlatě žluté, Havraspár v nebesky modré a Zmijozel ve smaragdově zelené.
V čele místnosti stál další stůl, nebyl ale tak velký jako ostatní a vyjímal se na jakési vyvýšenině, aby na něj všichni viděli. „To je krása," vydechla jsem údivem nad tou třpytící se nádherou. Na zdech visely výšivky zvířat jednotlivých kolejí a místo stropu se nad místností vznášely temné mraky spolu s několika svíčkami.
V tu chvíli mi ale došlo, že nevím, kam si sednout; dívky se usadily u Nebelvírského stolu a teskně přihlížely, jak ztraceně přehlížím podivené tváře ostatních.
Vtom mi ale někdo zaklepal na rameno; byl to táta...