S El jsme seděly potichu po celou hodinu. Nevěděla to, ale právě ona mi v tu chvíli přidávala na sebedůvěře a kryla strach, který způsoboval kluk, sedící na druhé straně třídy. Když jsem ho nedávno potkala venku, nepřipadal mi tak... zneklidňující. Ale nyní?
Byl mnou po celou tu dobu potají sledován. Okolo něho se vznášelo něco zvláštního, možná spíše nebezpečného, děsivého. Po celých čtyřicet pět minut seděl pohodlně opřený o opěradlo židle. Kabát měl položený pod lavicí u stěny, neobtěžujíc se ho uložit do skříňky. Jeho temné vlasy byly po stranách hlavy kratší, uprostřed o něco delší, provokativně rozcuchané. Bledá pleť se pyšnila svou dokonalostí, bez jediného pupínku, pihy, či náznaku vousů. Nejeden člověk by mu ji mohl závidět. Nejeden by tomu mohl propadnout.
Měl oblečené šedé triko s krátkými rukávy, pravou ruku položenou na lavici, levou bezvýznamně na klíně. Byl pozoruhodný. Seděl tam, jako by mu celý svět padal k nohám a možná, že tomu tak i bylo. Snad neexistovala dívka, která by na něj po celou hodinu nehodila jediným pohledem. A já nebyla až tak docela výjimkou.
Jediný rozdíl mezi mnou a ostatními byl takový, že ony ho braly jako někoho, koho by chtěly získat, pokořit nebo se nechat samy jím poddat. Zato já se ho bála. Cítila jsem jeho přítomnost všude okolo sebe. Sápala se po mně a obepínala plíce, které se nebezpečně stahovaly.
Pokradmu jsem se v nitru třásla, vzduch se zdál dusnější než kdy dřív a mé chloupky na zátylku se stavěly do pozoru, jako to dělávají šelmy, když cítí poblíž nebezpečí. Mou pozornost si vysloužil jen tím doutnajícím strachem, ničím víc. Nebylo v tom najednou nic jiného.
*
Hodiny ve škole utekly překvapivě rychle a já za to byla víc než ráda. Klidným krokem jsem šla po boku El a nezaujatě poslouchala o jejím problému ohledně plavek na dovolenou. Měla mě na týden opustit a nechat napospas všem v tom nelítostném městě. Byla jedna z mála, která z tohoto městečka kdy vůbec byla se svou rodinou u moře. Je to velmi drahá záležitost, a proto si to většina lidí nemohla dovolit.
„Chtěla jsem tě o něco poprosit," začala El a s prosbou zrcadlící se v jejích očích na mě pohlédla. „Víš, potřebovala bych, abys mi pohlídala, až budu na dovolené, Maršmelounka."
„Ne!" vykulila jsem oči. „Jen to ne. To po mně nemůžeš chtít!" zděšeně jsem se na ni podívala.
„Ale prosím tě, však je to zlatíčko." Její smích se rozezněl ulicí a já nasucho polkla. Pár lidí se po nás se zájmem ohlédlo.
Už jsem si představovala, jak tu bestii budu doma hlídat celých čtrnáct dní.
Obří ovčácký pes, vrčící na mě pokaždé, když se k němu jen byť o trochu přiblížím. Nenáviděl mě a já zase jeho. Bylo to vcelku vzájemné.
„To nepůjde, El. On mě zabije, jestli ho u mě necháš," kroutila jsem záporně hlavou, a přitom si dala pryč z obličeje pramínek vlasů, který mi lezl nepříjemně do očí.
Chodník příšerně klouzal a já se modlila, abychom k té autobusové zastávce vůbec došly zaživa.
„On tě má rád. Jen... jen svým vlastním způsobem, víš?" snažila se mě dál přesvědčovat.
„Svým vlastním způsobem?" sarkasticky jsem se zasmála. „A co moje teta, hm? By ji to tvoje monstrum rozcupovalo na kousíčky. Už není nejmladší."
El si jen povzdechla a obě jsme se zastavily na zasněžené zastávce. „Ji třeba bude mít rád," zkusila to ještě jednou. Otočila se ke mně a zoufale vydechla. „Prosím, Ario, já nemám kam jinam ho dát. Nikdo jiný by si ho určitě nevzal!" Její štěněčí oči se do mě zabodávaly, dolní ret se jí třásl a já začínala polevovat. Její taktiky vždy zabíraly.
„A proč asi, hm? Prostě ne," řekla jsem potichu a El oči se začaly ještě víc lesknout, jak se do nich snažila natlačit všechny slzy, které v sobě našla. Nasupeně jsem si promnula obličej a podvolila se jí. „Fajn. Ale jestli mi ta tvoje bestie něco udělá, nebo tetičce, tak spí venku v tom sněhu," pohrozila jsem a El mě se smíchem objala.
„Bude to jen týden," ujišťovala mě s úsměvem, když jsem nastupovala do autobusu. Zabouchly se za mnou dveře a autobus se pomalu rozjel směrem k mému nynějšímu bydlišti.
Ještě naposledy jsem se koukla na El skrze okénko autobusu, jak stojí na zastávce a mává na mě. Poté jsem se pohodlně usadila na své oblíbené místo, dala si batoh pod nohy a hleděla na nádherně zasněžený Norwen.
Bylo až neuvěřitelné, že se v tomto malém zapadákově drželo stále tolik lidí. Nedá se v něm skoro vůbec nic dělat a ať už si to místní obyvatelé chtějí přiznat, nebo ne, toto město je pro jejich děti spíše opakem přínosu. Hlavně v posledních měsících, kdy se v jejich dokonalém městě ztrácejí dívky. Všichni jsou vystrašení, nikdo neví, co se děje. Každý o každém pochybuje. Nikdo nemůže věřit nikomu. Alespoň tak se o tom povídá ve škole. A podle toho se taky většina řídí.
Autobus přibrzdil na první z několika zastávek, které se nachází cestou k mému domu. Dveře se na krátko otevřely a po nastoupení lidí znovu zavřely. Slyšela jsem veselý smích náctiletých, nejspíše z mé školy, jejichž kroky mířily k zadním sedačkám. Taky jsem pocítila smrad z cigaret, který s sebou přinesli.
Autobus se rozjel a mířil k jeho další zastávce. Venku se od sněhu odrážela jeho světla a ptáčci vzlétávali ze silnice, před jedoucím vozidlem.
„Je tu volno?" Stejná otázka zazněla v tento den již podruhé a já znovu nedokázala říct ani slovo, nebo se byť jen pohnout, což by v mém případě úplně stačilo. Jediný pokrok byl, že jsem mé tělo po pár sekundách dokázala zbavit třesoucích se rukou. Můj pohled jsem stočila k postavě tyčící se vedle prázdné sedačky.
Mé oči se podezíravě zúžily a zaujatě si kluka s havraními vlasy prohlížely. Nakonec jsem mírně kývla hlavou na souhlas a Brian Drase se usadil vedle mé maličkosti. Chvíli můj mozek obklopoval zmatek, nedávalo mi smysl, proč se vedle mě tento den již podruhé usadil. Možná, že se už stihl proti mně spiknout s mou třídou? Ale proč by to dělal? Nebyl odsud, nemohl mě nenávidět tak, jako oni. A poté mi to všechno docvaklo.
„Chceš už tu knihu, že?" prolomila jsem to nesnesitelné ticho mezi námi, ačkoliv v autobuse panoval poměrně hluk. Partička lidí z naší školy ještě stále seděla vzadu a hlučně se bavila.
Vzhlédla jsem k němu jen, abych spatřila ty jeho ledově mrazící oči. Seděl tak elegantně a přitom v tom nebylo nic nepřirozeného. Jako by to k němu odjakživa patřilo. Ta jeho vznešenost, elegance a nesmírně přitažlivá aura vznášející se okolo něj.
Měl lehce nadzvednuté jedno obočí a nepochopení v očích. Na chvíli jsem zazmatkovala. Možná jsem si na tu malou chvíli říkala, že to nejspíš nebyl v té knihovně on, ale jak by nemohl být? Ten jeho jedinečný mrazivý pohled či charisma. Nedal se s nikým srovnávat. Jen on mě dokázal zmrazit na místě. Nedovolit mi dýchat. Chtít se bránit, aniž bych měla tušení před čím, nebo před kým.
Nakonec se pousmál a s mírným úsměvem se uchechtl. „Tu bych si také rád půjčil, pokud už ses jí dostatečně nabažila. Ale jsem tady kvůli něčemu jinému." Sundal si tašku z jednoho ramene a přemístil si ji na klín. Nechápavě jsem ho pozorovala a přesto si dávala pozor, abych mu znovu nepohlédla do tváře. Mělo by to další fatální následky v podobě mého dokonalého ztuhnutí.
„Chtěl jsem ti je dát již předtím, ale zdálo se mi, že se mi snažíš spíš vyhnout." Zkoumavě si mě prohlížel a přitom z tašky vyndal tři staře vyhlížející knihy. Chvíli jsem na ně jen zírala, než mi došlo, že nejspíš čeká na vysvětlení mého chování.
„Já jen," začala jsem a pečlivě si promýšlela, co řeknu. Nebylo by nejlepší na něj vychrlit to, že se mu vyhýbám úmyslně. Spíš to byl instinkt, který mi velel utéct od něj co nejdál a i přesto, jako by mě něco dalšího k němu nepřirozeně táhlo. Byla jsem z toho tak zmatená.
„Jen nejsem moc důvěřivý typ, co se cizích lidí týká." Nasucho jsem polkla a vzala si knihy, které mi ochotně podával.
„Docela s tebou soucítím. Jistě pro tebe nebylo snadné se sem přistěhovat úplně sama." Zkoumal mě, cítila jsem to.
Svraštila jsem obočí hned poté, co jsem si uvědomila, co právě řekl. „Počkej, jak víš, že..." Pevně jsem přitiskla víčka na oči a snažila se rozpoznat, co bylo špatně. Moje hlava třeštila tupou bolestí, ale přesto jsem ji skoro necítila. Nechápala jsem své vlastní tělo, které jako by se náhle ocitlo zcela někde jinde.
Otevřela jsem oči až teprve v té chvíli, kdy jsem si byla jistá, že to zvládnu.
Šok se dostavil okamžitě, jelikož mé oči neviděly autobus s Brianem, nýbrž je zalilo nepřirozené světlo a prostředí, které s tím, kde jsem před chvílí byla, nemělo zhola nic společného. Tmavý les se rozprostíral všude, kam jsem jen dohlédla, a přesto se sníh, který se táhl pode mnou, jevil tak reálný.
Co se to k čertu děje?
Nechápala jsem to. Mou zmatenost rozptýlila až kapka krve, kterou jsem zahlédla na zemi ve sněhu. Zkoumala jsem ji a nechápala, odkud se tam vzala. Vše se jevilo tak skutečné, ale přesto jsem věděla, že toto skutečnost není. Necítila jsem mráz na své kůži, vzduch se mi nesrážel před ústy.
Nečekaně ve sněhu přistála další kapka rudé tekutiny, těsně vedle té první. Prudce jsem vzhlédla vzhůru ke kmenům stromů a zděšeně udělala tři kroky dozadu, než jsem narazila na další strom. Rozechvěl se mi dech, stáhl se mi žaludek a na hruď dolehla neuvěřitelná tíha.
Na kmeni přede mnou bylo připevněné tělo dívky, kterou jsem ihned poznala. Sarah Colinsová - poslední dívka, která se ztratila.
Její světlé vlasy byly na jejím napuchlém obličeji slepené zmrzlou krví. Na těle měla jen kusy potrhaného oblečení, které stejně jako její vlasy bylo pokryto spoustou krve, která jisto jistě byla její.
Vystrašeně jsem se k ní vrhla, doufajíc, že by mohla snad ještě žít. Jenže, když jsem se jí pokusila dotknout, ruka projela skrz její tělo. Jako bych byla jen duch. Nemohla jsem se jí dotknout, nemohla jsem zjistit, zda jí ještě stále tluče srdce. Nebyla možnost, jak to zjistit.
A náhle tam byl znovu ten tlak v hlavě. Jen mírná bolest, která se jevila jako nesnesitelná. Zavřela jsem oči a chytla se za hlavu, než jsem uslyšela jeho hlas.
„Ario? Jsi v pořádku?" zněl v celku ustaraně. Když bolest ustala, otevřela jsem rychle oči a uviděla ho zírajícího přímo na mě. V modrých očích se mu objevilo očekávání a lehký náznak starosti.
„Co-cože?" Zamrkala jsem a sundala ruce z mé hlavy. Zamrzlá krajina okolo nás se míhala spolu s domy Norwenu.
„Jestli jsi v pořádku. Není ti nic?" zeptal se znovu a já jen nesouvisle zakroutila hlavou.
„Ne, všechno... vše je v pohodě," zamumlala jsem. Podívala jsem se pozorně ven z okénka a zahlédla mě známou zastávku, ke které jsme se rychle blížili. „Už musím vystupovat," zamumlala jsem. Vstala jsem, poděkovala nepřítomně za knihy a vystoupila z autobusu, který se ihned poté znovu rozjel za mými zády.
Znepokojeně jsem se podívala směrem k lesu.
„Bylo to tak reálné," zašeptala jsem a s pohledem směřujícím k lesu se do něj pomalu vydala.