„Dnes vám nemohu býti nápomocna, Baline," pravila Odette poněkud omluvně, ve skutečnosti se ale nesmírně těšila na den strávený mimo šero kamenných stěn Ereboru.
„Já vím," odvětil starý trpaslík obvyklým, vlídným tónem, „chystáte se navštívit Dol – král mě již stihl zpravit. Bude se vám tam líbit. Město sice ještě není takové, jaké ho pamatuji z dřívějška, ale krása se mu postupně navrací. Však uvidíte sama," otočil se zády a zaštrachal v zásuvce. „Ovšem nejedná se o pouhou kratochvíli, Jeho Výsost má pro vás rovněž úkol. Poselství, které doručíte do rukou správce Barda."
„Bard Lučištník? Ten, co draka skolil?" zeptala se žena se zájmem, zatímco přebírala svitek pergamenu opatřený královskou pečetí. Opravdu nemohla říci, že by nebyla zvědavá na člověka, který poslední ranou, jediným černým šípem, dokázal strefit slabé místo v dračím pancíři.
„Zrovna ten," potvrdil bělovlasý a složil si na stole kopičku dokumentů, k nimž přisunul husí brk, kalamář a brýle. „Snad je to vše," zamumlal si polohlasně pod dlouhý vous, narovnal se v kříži až to louplo, a povzdechl si nepochybně nad vidinou dne stráveného posloucháním povětšinou malicherných dohadů, stížností, podbízení nebo polopravd.
„Baline?" Odette se odvážila oslovit ereborského oficíra, snažíc se znít naprosto lhostejně. Tak, aby si myslel, že jde jen o pouhou zdvořilostí konverzaci. „Kolik trpaslíků žádá o slyšení?"
„K radosti králově i mé, nemnoho." Balin se znovu sklonil, však tentokrát ke svému psu, který čumákem šťouchal do trpaslíkovy ruky a dožadoval se pozornosti.
„A trpaslic?" postupně zamířila k jádru věci, která týden co týden nahlodávala její jinak vcelku vyrovnané smýšlení.
„Žádná," zvedl hlavu Balin, probíraje hnědě žíhanou srst slídiče. Odette se dětinsky zaradovala, i když samosebou věděla, jak je to pošetilé, hloupé a naivní. Co znamená jedno objetí ve slabé chvíli? Navíc jistě ryze otcovské. Thorin se prostě zachoval jako soucitný muž dobrých způsobů.
„Proč se Jeho Výsost nikdy neoženila?" Nemohla si ovšem pomoci, a tak se ptala dál. Navíc se zdálo, že starý trpaslík nepojal vůbec žádné podezření, což skýtalo jedinečnou příležitost se o králi něco dozvědět. „Vzhledem k jeho postavení je to zvláštní, nemyslíte? Nemá dědice. Však o ženy jistě nemohl mít nouzi," poslední větu jenom potichounku ucedila mezi zuby, nýbrž muži třebaže v letech, překvapivě dobře sloužil sluch.
„To vskutku nikdy neměl, pravda." Balin rozšířil ústa ve všeříkajícím úsměvu a Odette by se nejraději propadla. „Ovšem důvod proč se zdráhám vysloviti před dámou."
Aha, ušklíbla se, jelikož beze zbytku pochopila. Dostala přesně takovou odpověď, jakou nechtěla slyšet. Svěsila ramena při vzpomínce na plavovlásku, kterou tenkrát vyrušila v Thorinových komnatách a přemítala, zdali se vrátila. Zdali se vracela pravidelně...
„Dědicem koruny je princ Fili," pokračoval Balin v osvětě. „Neřekl bych, že král někdy přehnaně lpěl na skutečnosti, aby na trůn dosadil přímého potomka. Oba královští synovci jsou jako jeho vlastní synové. To on je vychoval, když na ně princezna Dís zůstala sama. To tato Hora je Thorinovou chotí. Vždycky jí byla, třebaže přes půl světa vzdálená. Jí zasvětil srdce i mysl, celý život, když desetiletí hledal způsoby, kterak dobít zpátky domov svůj i náš. A našel je."
Balin poodešel, protentokrát odemkl sekretář. „Toto si, prosím vás, oblečte."
„Brnění?" podivila se Odette, a to velmi. Ale vzala do rukou stříbřitou kazajku z prazvláštního kovu, lehkého a hladkého jako pouhé, pevnější plátno. Byla tvořena kroužky titěrnými tak, že okem málem nešly rozeznat.
„To je mithril," řekl na vysvětlenou bělovlasý muž. Odette samozřejmě o mithrilu, kovu, který neprobodne žádné ostří, slyšela. Ale ten býval velice vzácný. Proto nevěřila, že by ho vůbec někdy mohla vidět. Natož se ho dotknout. Znovu potěžkala košili a připadala si, jako kdyby držela třeba jen prachový polštář.
„Mithril na sobě skoro neucítíte, uvidíte. Král zkrátka vyžaduje, abyste oblékla zbroj. Je to kvůli bezpečnosti. Včerejšího večera se totiž potloukala po okolí skřetí tlupa."
„Skřeti?" vyvalila Odette oči. „Tady?"
Balin znepokojeně pokýval vrásčitým obličejem.
„Přesto, není zbroj přehnané opatření? Dnešní ráno je slunečné a den jistě také bude." Odette mockrát čítala v knihách, že podobné potvory, žijící v temných slujích, nejsou schopny snést sluneční svit.
„Patrně je," dal jí trpaslík bez okolků za pravdu, „jenže přání Jeho Výsosti je přání Jeho Výsosti." Znovu se vrátil ke stolu, otevíraje další zásuvku. Odette popocházela za ním. „Na jarmarku pořídíte pár drobností pro krále. Není náročný ani vybíravý, volte tedy bez obav, čistě podle svého uvážení. Věří ve váš dobrý vkus, a to jej doslovně cituji."
Nato se Odette uculila jako dítě nad krabicí cukrovinek. V duchu si, toho rána už asi po tisící, připomínala vůní dýmkového koření a kůže, prsty propletené ve vlasech. Ani si nevšimla, že jí Balin podává kožený měšec a kratičký seznam požadavků.
„Ehm, ehm," na svou, již hodnou chvíli nataženou paži musel upozornit, jinak by tam Odette stála jako do podlahy vrostlá a hloupě snila nejmíň do večera.
„A abych nezapomněl," zdůraznil starý muž těsně před odchodem, „máte si pořídit i něco pro sebe. Cokoli, co se vám zlíbí. Další výslovné přání Jeho Veličenstva."
***
Odette se vyhoupla do sedla a vyrazila skrze nádvoří k bráně, kde ostatní už čekali. S nemalou radostí zjistila, že jede i Bofur, který na ni už z dálky zběsile mával. Jeho sporý bratr Bombur nevolil cestování koňmo, nýbrž si velebil na kozlíku dřevěného vozu zapraženého za dva tažné hnědáky. O něčem horlivě diskutoval s Dorim, jenž právě dotahoval přezky na sedlových brašnách, zatímco podkoní Dern kontroloval kaštance ereborského senešala spěnky. Kolem dvou naložených povozů postávala šestice trpasličích obchodníků, jedoucích do města nabídnout k prodeji kovářské a šperkařské zboží vyrobené pod Horou.
„Dobré jitro."
Tmavovláska zaslechla za zády hrubý hlas. To ne, zaúpěla si v duchu. Dřív, než by odpověděla, rozhlédla se po svém bezprostředním okolí – potřebovala se ujistit, zdali je pozdrav doopravdy určen pro ni. Nechtěla se ponížit, ne před tímto hulvátem. Nicméně poblíž nikdo nestál.
„Vám též dobré jitro, Dwaline," odpověděla tedy, bez jakékoli vřelosti. „Soudím, že jste si na dnešek dopřál nadmíru dobrého spánku. To mne těší."
Hromotluk se zašklebil a Odette čekala obvyklé láteření, což byl nejčastější způsob jejich vzájemného konverzování. Ne, že by sama byla bez viny. Občas ji bavilo popíchnout ho, tím spíš, když Dwalin byl popudlivý jako roj divokých včel.
„Nebuďte tak jedovatá, ženská, když přicházím s dobrým slovem," opáčil, překvapivě mírnější než jindy.
„A kdopak vám to dobré slovo nařídil, smím-li se ptát?" Bylo nad slunce jasné kdo, a proto se Odette zamračila. Thorin přece slíbil, že za ni orodovat nebude. Ale stejně nepochybovala, že pokud tak učinil, měl jistě pádný důvod. A proto se nezlobila, ne doopravdy.
„Nebuďte zvědavá," Dwalin se uchechtl svým vlastním slovům, akorát že zvuk, co se mu linul z hrudi, připomínal spíše poslední vydechnutí raněného medvěda, nežli projev obveselení. „Budete brzo stará!"
To ovšem zabolelo, protože Dwalin mohl mít klidně pravdu. Odette skutečně netušila, co jí do vínku přinesla matčina krev. Třebaže dětství měla delší nežli lidská droboť, však zároveň kratší než ta trpasličí. Netušila proto, jak rychle bude její život ubíhat.
„Ale to vám povídám," vojevůdce se naklonil v sedle, „budete se mě držet jako blecha žebráka, je to jasný? Nechci vidět, že až někde zahlídnete kdovíjaký babský cingrlátka, voňavčičky nebo pudřenky, ztratíte hlavu a zmizíte mi v uličkách. Jestli se to stane, spolehněte se, že mlčet nebudu. A ten někdo, co se na něho tak vyptáváte, vám pak nechá zadek zmalovat!"
„Anebo vám," ušklíbla se žena na oplátku, „za to, že jste špatně hlídal."
Trpaslík jen zvedl oči vzhůru a pobídl vraníka, který byl na rozdíl od svého pána velice pěkný. „Mahal mi pomáhej," posteskl si. „A nezdržujte, ženská!"
***
„Hej, Bombure, neměls vzít radši větší vůz?" vykřikl Bofur směrem ke svému bratru.
„Proč?" zeptal se tělnatý trpaslík, v obličeji bezelstný jako batole.
„Protože tenhlenc," ukázal Hračkář na poměrně prostorný žebřiňák, „ti nemůže stačit ani na jídlo k večeři." Družina propukla v hlasitý smích, dokonce i Dwalin, stejně jako muži a žena z kupecké gildy, kteří s nimi cestovali ve skupině.
„Kušuj, drzoune!" utrhl se Bombur. Málem mu zaskočil kus skopové klobásy, k níž s obrovskou chutí přikusoval ovesnou placku. „Co kdybych se rozhod, že pro tvoji nevymáchanou hubu bude škoda mojeho ležáku, no? To bys potom splakal nad vejdělkem, ty mezuláne jeden, co? Skuhral bys, to ti povídám, před starším bratrem, jehož bys měl ctít a náležitě k němu promlouvat."
Bofur se zařehtal a posunkem naznačil, že břichatý trpaslík jen plácá do větru.
„A kdypa to máš otevírat, příteli?" připojil se do hovoru Dori.
„Inu, když Mahal dá, tak už v půli léta. Za úplňku. Však úplněk značí učiněné štěstí pro úspěšné podnikání, no ne? Rozhodně otevřu do žní." A Bombur se vášnivě rozpovídal o živobytí, které pro sebe dlouho plánoval. „...snad dnes dobře pořídím. Korbely, pěkné, hliněné a glazované, jó ty kdyby tak měli, stejně jako svíce a plátno na ubrusy. Těšte se, braši, zanedlouho už budete pít to nejlepší pivo v nejlepší krčmě v dějinách Osamělé hory!" Přitáhl levou oprať, aby se kolo vozu vyhnulo výmolu při kraji cesty.
„A vy jste samozřejmě také zvána, křepeličko," laškovně zamrkal na Odette. „Bude mi ctí, když navštívíte starýho Bombura v jeho podniku. Totiž nejen piva, ale i slaďoučkého vína pro sličnou dámu, jako jste vy, i toho bude dostatek."
„Jen kdyby tě slyšela tvoje žena," káral bratra Bofur, „uštědřila by ti pěknejch pár pohlavků. Jen co je pravda, Bombure."
„Ty tak máš co říkat, ty proutníku!" Zavalitý zrzek se přestal drbat na lysém kolečku uprostřed hlavy a na Bofura zahrozil pěstí. „Vždyť sám se za každou sukní točíš."
„Jenže já," protáhl Hračkář a výmluvně nadzvedl ruce, které nezdobil žádný prsten, „já můžu. Já jsem naštěstí volnej jako ten ereborskej havran."
„Ráda přijímám vaše pozvání, mistře Bombure," vstoupila Odette do bratrské rozepře.
Bombur se v sedu poklonil, jak mu jen dovolil vratký kozlík i plný břich velikosti sudu na zelí. A Bofur? Ten si ještě jednou spokojeně prohlédl vlastní prsty prosté okovů, kterak s oblibou a v žertu jmenoval kroužky manželství.
Do města nevedla daleká cesta, neboť Dol stál na úpatí samotné Hory. Třebaže krátkou, mladá žena si nesmírně užívala dnešní vyjížďku. Jednak z hlavy pustila chmury i radosti předešlého dne, ale také trocha pohybu přišla právě vhod. Zpohodlněla by. Vysedávat nad listinami či na jednáních, obojí jen krátilo šlachy a tělu neprospívalo. Naklonila obličej ke straně a protáhla si krční svalstvo, jež mívala občas trochu zatuhlé.
Jako by to byl už celý věk, kdy putovala od soumraku do svítání každý den, a přitom uběhlo sotva pár týdnů. Pár týdnů v Ereboru. Jenže nyní cítila koňský hřbet pod sebou, ve vlasech vánek a v nose vůní nadcházejícího léta i plodin, které se lidé pokoušeli pěstovat v okolí Bystré řeky. A byla spokojená, ve všech směrech.
Zanedlouho skupina projela městskou branou a octla se na dlážděné ulici, co se jako užovka vlnila mezi domy. Odette musela bez rozpaků uznat, že se lidé vskutku činili. Zvelebovali svoje město, stejně jako trpaslíci velebili to své. Nicméně pozůstatky řádění draka tu zůstávaly stále patrné, a bitva zvaná Bitvou pěti armád, jež se tudy prohnala vlastně nedávno, Dolu přirozeně také neprospěla. Některé z budov zůstávaly pobořené, jiné měly černé, ohořelé zdi, propadlé střechy, rozlámané okenice nebo vykopnuté dveře. Až příliš hrůzy prošlo tímto krajem, ale ty časy byly pryč.
Čím blíže se družina dostávala k rynku, tím ubývalo rozvalin a přibývalo pěkných staveb. Ty zdobily v oknech květiny či na slunci přehozené cíchy. Rovněž zděné štíty obrůstaly pnoucími růžemi, břečťanem anebo psím vínem. Z komínů stoupal dým nesoucí vůni chystaného oběda a na zápražích viselo vybělené prádlo. Prosté a tak důležité znaky zabydlení – znaky domova.
Samotný střed města byl opraven již velmi obstojně, zaplněn lidstvem, pištěním dětí a štěkotem psů, smíchem i láteřením, zkrátka klasickým náměstím mumrajem.
Kupci se vydali k tržnici, zatímco ostatní zastavili před cihlovým domem s arkádovým průčelím a střechou z pálených tašek.
Bofur první seskočil z poníka, jako kdyby se ze všech nejvíce těšil na nadcházející setkání, a proto to byl také on, kdo zaklepal na zeleně lakované dveře.
„Dobrý den přeji, slečno Sigrit," smekl čepici a hluboce se uklonil mladé a velmi hezké lidské dívce, která jim přišla otevřít. „Je doma váš otec?"
„V pracovně," poklonila se rovněž Sigrit, „račte prosím dál."
Trpaslíci ji následovali do domu, jenž nebyl nikterak okázalý a ani veliký, na to, že v něm přebýval samotný pán města. Zato působil velice čistým a prosluněným dojmem – útulným. Nikde nebylo vidět žádné služebnictvo, jenom jednu hospodyni, která zvědavě vykouknula z kuchyně.
Z haly vystoupali po schodišti do prvního patra, a tam, v místnosti na konci chodby, seděl za stolem sympaticky působící muž s tmavými, lehce prošedivělými vlasy staženými z čela, krátce upraveným vousem a ostrými rysy ve tváři.
„Co přivádí delegaci z Království až do mého domu?" Člověk ihned vstal a obešel stůl. Přejel příchozí tázavým pohledem a vysekl střídmou, poněkud topornou úklonu muže, jemuž jeho současné postavení nejspíš ještě nebylo příliš vlastní. Odette věděla, že kdysi býval lodníkem.
„Nějaké nesrovnalosti?"
„Nikoli," učinila dva kroky kupředu a poklonila se o mnoho více obratně. „Jsem pobočnicí Jeho Výsosti, krále Thorina, syna Thráina, syna Thrórova, krále pod Horou. Toto poselství," podala muži zapečetěný pergamen, „je určeno do vašich rukou, Barde, zvaný Drakobijče, pane této državy." Jednala přesně podle protokolu, jelikož chtěla udělat dobrý dojem. A také, aby Dwalin uviděl, že ona není žádný hloupý usmrkanec, nýbrž žena učená a zdvořilá, hodná svého titulu. I když dost pochybovala, že zrovna on to pozná, natož ocení.
„Tak přece je to pravda," pravil Bard pomalu, promnul si bradku. V černých očích měl vepsanou hlubokou nevíru a prohlížel si spíše Odette samotnou, nežli svitek, který právě převzal. „Slyšel jsem zvěsti, že úřad pobočníka krále pod Horou teď zastává žena, a ještě ke všemu žena krve smíšené. Nevěřil jsem jim, pokládal jsem je za pestře dobarvené klevety, ale nyní na vlastní oči vidím a vskutku rád vás konečně poznávám, paní." Přitiskl dlaň ke hrudi a ještě jednou mírně sklonil hlavu. „Věřím, že je to dobré znamením a předzvěst dalších rozumných skutků Jeho Veličenstva, Thorina Pavézy. Však by bylo na čase, aby už konečně ustoupil od té své zbytečné zatvrzelosti."
Dwalin cosi zavrčel, ale Bard si ho nevšímal.
„Škoda jen," dodal, když konečně rozvinul svitek a s čelem nakrčeným četl řádek po řádku, „že nepřinášíte lepší zprávy. Doufal jsem, že skřeti se neukáží v těchto končinách alespoň pěkných pár let. Tím spíš, když většina jejich armády byla obrácena v prach. Každopádně, králi i vám za poselství děkuji."
„Kdoví, co to bylo za pakáž a odkud přitáhla," přidal se Dwalin, konec konců, to on s nimi měl tu čest. „Ale byli to válečníci, ozbrojení hrdlořezi. Vsadím svuj zlatej zub, že nebyli první ani poslední, co se tady ukázali. Dávejte si pozor a hlídejte svý děti."
Odette se musela ohlédnout přes rameno. Nemohla uvěřit, že to skutečně mluvil on. Že by Dwalin, sprostý a mrzutý samotář, projevil starost o děti, potažmo o děti lidské.
„Dáme," kývl hlavou správce města, „děkuji ještě jednou, vám všem. Paní?" oslovil znovu Odette. „Rád bych se dozvěděl, jestli král už rozhodl ohledně osudu hobita? Zdali sebral rozum do hrsti, nebo stále trvá na tom pošetilém obvinění?"
Odette strnula na místě. Neměla sebemenší tušení, o čem to ten člověk mluví, avšak najevo to dáti nechtěla a ani nemohla. Nakonec však ani nemusela, protože Dwalin se rozešel kupředu, ruku opřenou o topor sekery. S nasupeným výrazem si stoupl přímo před Barda a zaklonil se tak, aby mohl hledět vysokému muži do očí.
„Opatrně, člověče! Mohl byste přijít o jazyk, stejně jako o celou hlavu!"
„Nacházíte se v mém domě, trpaslíku, a zde si vyhrožovat nenechám," zasyčel pán města na oplátku, přimhouřil víčka a tělo předklonil. „Nezapomínejte na to!"
„To vy nezapomínejte," dloubl Dwalin správce prstem do hrudi, „na čí půdě stojí ten dům. Čí byl kámen, ze kterýho byl postavenej, a za čí zlato."
„Není snad něco zlaťáků a stavební kamení spravedlivou odměnou pro můj lid? Nízkou splátku za životy ztracené na Jezeře?!" Bard udělal ještě jeden krátký, rázný krůček. Už to vypadalo, že popadne trpaslíka za kamizolu, avšak na poslední chvíli si to naštěstí rozmyslel. Dwalin přesto zlostí zrudl.
„Chcete mi snad tvrdit, chlape bláhová, že drak řádil naší vinou? Myslíte si, pošetilče, že pokud by Esgaroth nestihl Šmakův hněv, ušli byste přirozený touze tý bestie drancovat?! Chtěl byste raději celej život doufat, že zlo bude spát v Hoře na věky? Při každym burácení hromu se třást a modlit se, ať to na latrínu stihnete? Povězte mi, co je lepší, zkáza před váma nebo zkáza za váma? Oheň přece pořád ohněm zůstane!"
Bard se znovu napřímil. Už otevíral vzteky bledá ústa.
„Při vší úctě, pane správče," skočila jim Odette do řeči dřív, než by se ještě stihli poprat, „král mě pověřil pouze předáním poselství, nikoli informováním vás o důvěrných záležitostech Království. Nebyla jsem zmocněna hovořit ani o hobitovi, ani o jeho osudu."
Dwalin se kupodivu zdržel jakéhokoli komentáře, zato Bofur se ošíval, jako by měl pod kazajkou mravence, a znatelně posmutněl. No a Odette samotná? Té letěly hlavou nevyřčené otázky, jedna za druhou.
„Dobrá," utrousil úsečně vysoký muž. „Alespoň prosím vyřiďte králi, že bych byl velice rád srozuměn, až rozhodne o datu soudního stání. Míním se ho účastnit a promluvit ve prospěch pana Bilba Pytlíka."
„To pro vás mohu udělat," přislíbila Odette podobně stroze. Ku člověku, jehož dříve velmi chtěla znát, teď mluvila hlasem chladným a bez předešlé úcty. Vůbec se jí totiž nezamlouval způsob, jakým hovořil o králi. O králi, který byl nyní i jeho král, a to král velmi laskavý. Vždyť zvedal tohle lidské město z rozvalin. Město, na němž by mu nemuselo záležet.
Do rozloučení s Bardem také vložila vřelost takřka nulovou. Hned potom mínila následovat skupinu zamlklých ereborských ven z pracovny i ze správcova domu. Ten je přes to všechno i sám vyprovodil.
„Bilbo se má dobře, nemusíte mít strach," zastavil se Bofur v hlavních dveřích, jako jediný.
„Až moc dobře na zloděje a zrádce!" neodpustil si Dwalin s prudkou otočkou, chystaje se vykročit zpět. Však duchapřítomný Bombur jej chytil za ramena a postrkoval směrem, jímž měl býti trh. Odette stála a natahovala uši, až je musela mít dlouhé bezmála jako elfka.
„Je pravda, že půlčík pobýval nějakej čas v žaláři," pokračoval Hračkář, „ale teď má přidělenou slušnou komnatu. Netrpí nedostatkem jídla, společnosti ani knih. Pravidelně je mu dopřávaná přiměřená volnost i trochu tý zábavy. Dokud nebude rozhodnuto, neni s nim nakládáno jako s odsouzeným."
„Volnost?" uchechtl se ironicky Bard. „Mluvíte, jako by snad volnost byla to samé co svoboda."
„To neni," připustil Bofur, nýbrž pohledem neuhnul, „ale moh by na tom bejt hůř."
„Třeba mrtvý," zkonstatoval studeně pán města. Znovu vyhledal Odette pohledem. „Mohu se tedy spolehnout, paní, že mé dotazy budou tlumočeny Jeho Výsosti?"
„Jistě. Dala jsem vám snad své slovo," prohlásila trochu dotčeně.
„Jistě," odtušil Bard a nevypadal, že by pro něj trpasličí sliby znamenaly mnoho.
***
Jarmark v Dolu se zdál být podobně velký, jako býval ten v Ered Luin, avšak nepůsobil tolik přeplněný. Přesto zde tovaru měli přehršel. Potravin ale poměrně málo, na to, kolik kupectva se zde sešlo.
Z řemeslných výrobků se tu dalo sehnat skoro vše, na co si lze vzpomenout. Od hrnců, mís, pánví a džbánů, studničních věder a necek, přes motyky, cepy, pohrabáče a rybářské vrše, dřevěné naběračky i lojové svíce, plátna i sukna, nitě a kalouny, boty, kalhoty, haleny i čapky, až po zboží kožešnické i jirchářské. V pár stáncích prodávali vejce a sýry, rané brambory a mrkev, zbytky loňských luštěnin a sem tam i uzené. Pytle s ozimým zrnem, namletým i celým, ty by spočítal na prstech dvou rukou. Někde nabízeli mléko v bandaskách, jinde ryby v kádích. V sudech naložené zelí i okurky, zavářené marmelády, med a ořechy. Křičelo tu ptactvo domácí i okrasné, mečely kozy a bečely ovce. Voněly sušené jarní byliny svázané do malých otýpek, pověšené květy dolů.
Obchodníci hlasitě vykřikovali a lákali trpaslíky k šátorům s plátěnými střechami, k povozům, jež se daly otevřít jako výkladní skříně, i prostě jenom k věcmi naloženým obyčejným kárám, které se obvykle zapřahaly za tažné mezky. Byli si dobře vědomi bohatství pocházejícího z Ereboru, a tudíž i vidiny dobrého zisku. Proto se sem sjížděli z daleka, což bylo znát nejen dle rozličné módy, ale i barvy jejich obličejů.
Odette pozorovala veškerý místní shon a byla by bývala i více nadšená, kdyby nemusela neustále přemítat nad slovy správce. Obvinění a soud? Ale za co?
„Obchod jenom kvete," zkonstatoval spokojeně Dori, „další předzvěst dobrých časů, jež přicházejí se skonem draka." Bofur se na něj ani neohlédl. Po odchodu z domu správce zůstal neobvykle zádumčivý. Odette se snažila uklidnit Matyldu, která zrovna jankovitě poskočila, neuvyklá ruchu okolo, a také se nenápadně optat svého přítele.
„Bofure," oslovila jej potichu, „co se to děje kolem... Ehm, ehm," odkašlala si, protože Dwalin se jí zas nalepil za záda, což ostatně dělal celý den. V duchu zaklela na jeho adresu.
„Bratře!" vykřikl Bombur, který zůstal pozadu, protože se zdržel u stánku hrnčíře. „Medovina! Tam za rohem," energicky ukazoval do postranní uličky, „mají medovinu!"
„Pozdějc, Odette, dobře?" řekl Hračkář rovněž polohlasně, očima blýskaje na Dwalina. „Koupím jednu taky pro Bilba," dodal naopak velmi hlasitě, jistě to bylo naschvál. I Dori ho uslyšel, a tak přestal rozmlouvat s tkadlenami ohledně látek a koberců do nově opravených komnat, a i on se vydal vstříc zlatavé tekutině.
„Nechcete jít s nimi?" zeptala se Odette svého těsného doprovodu. „Dokáži se neztratit v jedné ulici."
Už pořídila všechno pro krále, teď zbývalo ještě vybrat něco pro sebe. Kdyby ne, mohlo by se zdát, že si Thorinovy štědrosti neváží. A ona si jí vážila, moc.
„Chci," zavrčel hromotluk, „ale přesto nepůjdu. To, co máte na sobě, totiž stojí víc než celý tohle město. Dori!" křikl ještě za trpaslíky mizejícími v davu, „vem mi taky jednu flašku, nebo radši dvě. A vy," zamračil se na Odette, „laskavě sebou hoďte. Do setmění se musíme vrátit do Hory."
Odette by samozřejmě ani nenapadlo toulat se po soumraku kdekoli, ani s doprovodem ne, nýbrž nemínila se nechat sekýrovat, a proto do kroku nepřidala. Chtěla si vše prohlédnout, protože kdoví, kdy se z Hory zase dostane.
„Tak si kupte třeba šaty," navrhl otráveně Dwalin sotva po chvíli. „Všechny ženský chtěji šaty."
„Představte si, že já ne!" odsekla mu, neboť věčně naštvaného trpaslíka měla tak akorát dost. Neprosila se, aby se za ní ploužil jako vořech, co ho uvázali na špagát. Navíc šaty, které tu prodávali, byly povětšinou příliš dlouhé, určené pro lidské ženy. A naopak ty šité pro vnadné trpasličí dámy, ty měly zase takové dekolty, že by do nich Odette neměla co dát. O látkách už vůbec neuvažovala, neboť ereborské švadleny měly pořád plné ruce práce se závěsy a ložním prádlem, a ona sama to uměla s jehlou o poznání hůře nežli s brkem písaře.
„Tak šperky?" nevzdával se ramenatý válečník. „Co, šperky," ucedil s typicky trpasličím despektem k lidské práci, „spíš cetky jsou to."
Odette zakroutila hlavou. Šperky nebo cetky, obojí vyšlo nastejno. Ne proto, že by se jí lesklé plíšky nelíbily, vůbec ne. Líbily se jí stejně, jako snad každé dívce, ale nemohla je míti na kůži. Nejednou jí po tom, co se chtěla trošku přizdobit, naskočila nepříjemná vyrážka. Což ovšem nemohla přiznat trpaslíkům, kteří umění šperkařství ctili skoro jako modlu. Jediný převzácný mithril, jak se zdálo, nepůsobil Odette žádné problémy, ale z něho tu přirozeně nic neměli. A i kdyby, ani deset takových měšců podobných tomu, který opatrovala, by nestačilo třeba jen na jeden malý, tenoulinký prstýnek. Nechtěla ani hřeben ze klu olifanta, jelikož jej pokládala za nehorázně předraženou zbytečnost, nehledě na to, že byl beztak falešný. Čižmy podšité jelenicí, které zrovna zkoušela, ty jí zase vůbec nepadly a knihkupce tu hledala marně.
Nakonec zastavila u stánku s vonnými oleji, bylinnými mýdly, nejrůznějšími esencemi a mastmi, které prý ze starých zaručeně udělají mladé. Opálený prodejce nabízel také koření a elixíry, jež naopak z mladých svedou moudré učinit, z nemocných zdravé, a zaryté, nerudé samotáře v romantické seladony prý zaručeně svedou přeměnit. Odette se zazubila, protože si pomyslela, že to by bylo přesně něco pro Dwalina. Ale nakonec zde nakoupila sama. Výtažek z rostliny levandule, pocházející z jižních zemí, jejíž vůní znala a milovala, a také zásobu mýdla, které vskutku nevšedně vonělo po jakýchsi cizokrajných plodech, o nichž nikdy dříve neslyšela. A růžovou vodu. Dwalin pak dlouze velebil dobrotivého Mahala, protože se mohli konečně vrátit ke koním.
„Tabák!" zaslechla Odette za zády, právě když procházeli okolo posledních kramářů, a dostala báječný nápad.
„Kupujte nejlahodnější dýmkové koření v celé Středozemi!"
„Počkejte tu," promluvila na svůj neustále podmračený doprovod, „prosím vás. Také tabák si přála Jeho Výsost," zalhala, protože na Thorinově seznamu žádný nebyl. Avšak vyšlo to, neb Dwalin bez řečí přikývl a zůstal čekat. Odette se tedy vrátila ke stánku.
„Hledám něco opravdu speciálního, pro samotného krále pod Horou."
„To jste na správném místě, vzácná paní," pravila vrásčitá trhovkyně s bílými vlasy, spletenými do copu omotaného kolem hlavy. Na rukou měla samé náramky a kolem krku různé amulety, zavěšené na kožených šňůrkách. Vytáhla zboží schované v koši překrytém pestrobarevným šátkem a na pult vyskládala několik plátěných sáčků, voňavých, až se hlava točila. „Tady, něco speciálního. Má to být dar, viďte?" zeptala se a probodla Odette vševědoucíma očima.
Ta se celá zachvěla, neboť ten pohled cítila skoro až v žaludku.
„Jste zvláštní dívka," podotkla stará žena.
Odette mimoděk zkřivila tvář, protože takový měla zvyk ohledně podobných připomínek.
„Tak to nemyslím," usmála se omluvně kramářka, „zvláštní uvnitř, nikoli na povrchu. Pán stříbrných fontán, říkáte? Pověst praví, že má místo srdce drahokam. Ohromný čirý kámen, jenž klame svou krásou, avšak studený je a tvrdý. Neproniknutelný. Musí se od něho oprostit, jinak nikdy neprozře, nebude nikdy svobodný. Je to těžké, přetěžké, ale přesto," usmála se, „ten muž vám není lhostejný. Chcete jej potěšit, viďte, vzácná paní? Chcete, vidím vám to ve tváři. A potěšíte, potěšíte, tímto prezentem určitě," mluvila dál, podávajíc Odette jeden z mníšků.
„Povídačky," tmavovláska leda ohrnula ret, protože podobné báchorky ji akorát tak rozčilovaly. Zapříst řeč a více vydělat – známé heslo veškerých kupců od východu na západ, od severu k jihu. Navíc, stařena zde měla i dvě štokrlata a stolek, na němž byla věštecká koule a balíček karet. Tedy šarlatánka, no jistě. „Srdce z masa, tělo ze svalů a kostí, jako každý jiný. Kolik si žádáte za ten tabák?"
Odette zaplatila ze svého, ačkoli to bylo dost. V jednom se však stará trhovkyně nemýlila. Král jí skutečně nebyl lhostejný, třebaže si vytrvale namlouvala opak. A chtěla ho potěšit, strašně moc chtěla.
***
„Ty vážně o ničem nevíš?" Bofur přiklusal tak blízko, až se s Odette skoro dotýkali třmeny. „O tom, že má půlčík stanout před soudem." Dwalin byl v ten moment zabrán do debaty s Dorim. I lehký větřík foukal proti, tudíž bylo krajně nepravděpodobné, že by je mohl někdo zaslechnout.
„Jak bych asi mohla?" sykla poněkud ukřivděná žena. „Myslela jsem, že jsme přátelé, Bofure, a přesto jsi mi nic neřekl. Nikdo jste mi nic neřekl."
„Promiň," trpaslík se zatvářil jako pánem pokárané stěně, „myslel jsem, že to jistě víš. Tedy, Bilbo, on... No, jak to jen říct, viď? Ono je to prostě takový veřejný tajemství. Každej ví o půlčíkově případu, akorát o něm nikdo nemluví. Víš, aby krále nedráždil. Promiň mi, že jsem tě nechal v nevědomosti."
„Prominu, ale jen když mi konečně povíš, co to tedy půlčík provedl?"
„Inu," promnul si Hračkář kníry podobné vousům letitého sumce, „on sebral... no... sebral Arcikam."
„Sebral Arcikam?!" vytřeštila Odette oči. „Myslíš jako, že ho ukradl?"
„Vlastně jo," soukal ze sebe Bofur, „myslim, jako že ho ukrad."
Mladá žena se nezmohla na víc, než lapat po dechu. Potom ještě hodnou chvíli mlčela, jelikož tak šokující zprávu potřebovala nejdřív zpracovat. Čekala mnohé, ale tohle tedy ne.
„A to je ještě naživu? To ještě nebyl souzen?" Vůbec nic jí nedávalo smysl. Za podobně hanebný zločin by musel být pachatel už dávno potrestán, a to přísně. Přitom hobit se klidně toulal Horou a půjčoval si čtení. Vždyť ukradl Královský klenot! Znak práva vládnout!
„Nebyl," zakroutil hlavou Hračkář. „Gandalf Šedý, čaroděj, co doprovázel naši výpravu, však víš, říkal jsem ti o něm." Rychle kývla hlavou na znamení, že ví o kom je řeč. „Tak právě ten na Thorina nalíhal, aby Bilba pustil. Marně, to se ví, když král je zatvrzelej jako mezek a těžko s nim někdo hne. Ale aspoň hobita přes hradbu nehodil, když se tenkrát dověděl o jeho zločinu. Taktak Tharkûn zasáh, páč chudák Bilbo už tam visel doslova jako prapor z cimbuří, jenom pustit a žbluňk do řeky. Anebo hůř, na kamení. No a Bilbo byl hned nato uvězněnej. Celou Bitvu v žaláři proseděl, a ještě pár dní potom. Když se nakonec všechna ta mela přehnala a Thorin se probudil z bezvědomí, slíbil, že soud proběhne teprve tehdy, až se Gandalf do Ereboru navrátí. Taky se zavázal, že do tý doby bude s vězněm slušně zacházíno, jako s nevinnym. Akorát na tej svobodě je Bilbo krácenej, no jo, aby neutek."
„Proč, u všech démonů, bral ten blázen Srdce Hory? Vždyť měl přece štědrou odměnu jistou." Ať trpaslík vysvětloval, jak chtěl, Odette prostě měla daleko k lítosti. Zločin si žádal trest, takový byl řád.
„Aby ho dal elfům a lidem."
Vlastní dlaň vystřelila Odette před ústa. „Hobit vložil Králův klenot, nejvzácnější dědictví Durinova lidu, do cizích rukou? Divím se, že se přes tu hradbu doopravdy neletěl. To, co mi tu vykládáš, je přece zrada, Bofure!"
„Houbeles zrada!" zakřenil se Hračkář. „Je to složitější, Odette. O moc složitější, než si vůbec myslíš. Povim ti celej příběh, pokud chceš, ale možná se pak tvoje mínění o králi nadobro změní. Není to moc pěkný povídání."
Pravda bývá málokdy hezká. Odette ale chtěla vědět vše. „Povídej."
„Tak tedy tenkrát, ještě během výpravy k Ereboru..." začal trpaslík obšírně. Domů měli času dost, neb koně vedli krokem, a to hlavně kvůli Bomburovi, který vezl plný žebřiňák. „... v Jezerním městě, který dnes už spatřit nemůžeš, dal Thorin tamním lidem slib. Slíbil jim podíl na pokladu, víš, jako odměnu za skrýš a pohostinství, co nám tenkrát poskytli. Ovšem jakmile se potom Hora stala naší, jeho mysl zčernala. Dočista zešílel, no vážně."
Odette věděla, že o Thrórovi se povídalo ledacos. Že skoro nepoznával své blízké ani poddané, nedbal o ně. V hlavě měl jen hromadění bohatství a moc. Ale Thorin byl přece jiný. Zdráv. Třepotavě zamrkala očima, pátrajíc v paměti po náznaku choré duše muže, o němž nemívala žádné pochyby. Prudce se na Bofura ohlédla, ovšem ten, zabraný do vyprávění, prostě pokračoval dál.
„Lidi co prchli z vypálenýho Esgarotu, obsadili Dol. Žádali pomoc i dodržení všech závazků. Oprávněně, vždyť přece přišli o všechno a byla to naše vina. Dwalin jenom mele pantem, pokud tvrdí opak. To my vzbudili draka a rozzuřili ho. To kvůli nám se mstil. Jenže Thorin – ani se mi nechce vzpomínat – se těm chudákům jen sprostě vysmál. Nazval je zloději a vydřiduchy, přitom oni měli jenom hlad. Stále je střežil a podezíral. Rozkázal opevnit bránu, ve dne v noci v pokladnici hledat Drahokam. Zbytečně, to se ví, když Bilbo ho měl celou dobu u sebe. A pak už to šlo ráz na ráz. Od západu táhnul Tranduil s vojem elfů, od východu Dáin s trpaslíkama. A z hor ještě dvě armády skřetů, jenže o těch jsme v tý době neměli ani tušení. Hrozila válka kvůli zlatu, kterýho by nakonec bylo pro všechny dost, jenže král neustoupil ani tak. Radši by umřel, než aby zaplatil, a nás, který nazýval přáteli, by vzal bez mrknutí s sebou do hrobu." Odette viděla, že se Bofurovi nad tou vzpomínkou třese ret.
„No a tehdy to Bilbo učinil. Podstrčil Arcikam Bardovi, jako nástroj k vyjednávání. Aby ten jej vyměnil za zlato, to, co si nakonec stejně zasloužil. Tak se to stalo, na mou čest. Půlčík nevzal Kámen z chamtivosti, ale aby životy na obou stranách ušetřil. Tak co, pořád si myslíš, že je to zrada?"
„Není," připustila Odette s hlavou sklopenou, „jistěže není. Bofure, kde je Arcikam teď?" položila otázku, nad kterou přemýšlela už tehdy, kdy jej neviděla v trůnu vsazený „Má ho tedy král?"
„Ne," popřel Hračkář. „Představ si, Kamene se nakonec vzdal, přestože po něm předtim tolik prahnul. Divný, co? Proto se ptám, má pak ještě cenu celá tahle honba na viníka? Nemá!" odpověděl si sám na otázku spíše řečnickou. „Thorin sám, vlastníma rukama, pohřbil Arcikam hluboko v kryptách tak, aby nebylo možný získat ho zpátky. Nikým, ani jím samotným ne. Srdce Hory je teď darem trpaslíkům padlým v Bitvě, jakožto pocta jejich statečnosti. Pocta jejich prachu. Kdybys to tenkrát viděla," posteskl si hořce, „mrtvejch byly tak nesmírný spousty, že kdyby neshořeli na hranici, rozšířily by se choroby. To říkal Oin..."
„To je hrůza, Bofure," špitla Odette, žmoulajíc v prstech otěže.
„To je," souhlasil trpaslík, „je vážně hrozný, když má Bilbo pykat za skutek dobrej a šlechetnej, takřka hrdinskej. A víš, co je nejhorší?" dodal po krátkém zamyšlení. Odette zakroutila hlavou.
„Že já jsem takovej zbabělec! Bilbo mě, a nejenom mě, tenkrát ochránil, no a já ho teď ochránit nedokážu. Před Thorinem mám akorát tak staženou zadnici. Všichni ji máme. Nejvíc kuráže má nakonec mladej Ori, kterýmu jsem se celou cestu smál, že je jen bláznivej poeta, co si spletl putování k Ereboru s cestou na sraz trpasličích minstrelů. Ten králi alespoň vzdoruje tak, že s ním nemluví."
„Nejsi zbabělec," namítla Odette pevně. „Co bys asi zmohl proti králi?" zeptala se taktéž řečnicky a naklonila hlavu pomalu až k Bofurovu uchu. „Jestli je pravda, co říkáš?"
Trpaslík se napřímil. „No samo, že je! Ty mi nevěříš?"
„Jestli je pravda, co říkáš," zopakovala potichu ještě jednou, „Bilbo by měl opustit Erebor. A to čím dříve, tím lépe. Když nebude obžalovaný, nebude ani soud. To by se určitě dalo provést. Tharkûn jistě bude mocný muž, a pokud jsou si s hobitem blízcí, třeba by pomohl..."
„Jenže o tom Bilbo nechce ani slyšet," přerušil ji tmavooký trpaslík s vlasy spletenými do dvou copů. „Nemysli si, takovou možnost jsem Bilbovi samo sebou nabíd, jenže ten blázen chce stanout před tribunálem a očistit svý jméno," zaťukal si Bofur na čelo. „Myslim, že si asi tak úplně neuvědomuje význam slova trpasličí soud. Domnívá se totiž, že dokáže Thorina přesvědčit o svý nevinně a nechce si připustit, že to spíš dá hlavu na špalek, než aby dostal odpustek. Ale říkám ti, to já nedopustim! Pokud půjde do tuhýho, dostanu půlčíka z Hory pryč. Dostanu, fakt. Třeba proti jeho vůli, odnesu ho do Kraje, klidně v pytli na zádech!"
„Myslíš...?" zeptala se Odette s bláhovou nadějí. „Myslíš, že je možné, aby obvinění ještě bylo staženo?"
„Netušim," znovu krčil ramena Bofur. „Dávno se v králi nevyznám. Hele, já sám vlastně nevim, co si o Thorinovi myslet. Jasně, bojoval za nás, a tim, že skolil Bledýho skřeta, nám i on zachránil krk, zrovna jako Bilbo. Sotva vůbec přežil skrze různý zranění, skrze zlámaný žebra, co mu podle ranhojiče propíchala plíci. Pak dal některý věci do pořádku, vyplatil Barda a splnil veškerý závazky k němu. I s elfama uzavřel, nevim jestli příměří, ale s Tranduilem si jdou z cesty. Jenže ta jeho zášť vůči hobitovi je jiná, osobní, víš? Soud je podle mýho hlavně msta za pohanu, kterou Bilbo králi způsobil. Ne, Odette, on půlčíka před tribunál postaví a v trestu mírnej nebude."