Draco kráčel chodbou na školní trest se staženým žaludkem. Vnímal pohledy ostatních studentů, které se na něj valily ze všech stran, a dělalo mu velké potíže udržet vážnou tvář. Věděl, co mu vyčítají. On přešel na stranu Pána zla, když se v konečné bitvě rozhodovalo o konečném osudu Bradavic, ale i kouzelnické společnosti. Tak to alespoň viděli oni, studenti Nebelvíru, Havraspáru a Mrzimoru. Co na tom, že si ve skutečnosti nevybíral stranu jako takovou, ale šel za hlasem srdce? Vybral si svou rodinu. Nechtěl riskovat, že by jim opět bylo ublíženo kvůli jeho vlastnímu selhání. Ale jak by to mohl vysvětlit? Nikdo ho nehodlal poslouchat.
Zmijozelští v něm zase viděli zbabělce a krvezrádce, ostatně v celé jeho rodině. Dávali jim za vinu, že kvůli nim pán Zla prohrál. Mnoho studentů Zmijozelu mělo mezi Smrtijedy rodiče, kteří aktuálně v Azkabanu čekali na svůj osud. Všem se nepodařilo se vymluvit na vliv kletby Imperius, jako se to podařilo Malfoyům po první kouzelnické válce. Nedokázali mu odpustit, že zatímco oni měli rodiče po smrti nebo pod zámkem, on měl svou rodinu úplnou a nadto ho ředitelka ještě jmenovala primusem. Vlastně byl rád, že ho ještě nikdo nekonfrontoval přímo, ale zatím zůstávalo jen u přezíravých a zlostných pohledů, které se zhoršily ještě poté, co neúmyslně políbil Pottera a všimlo si toho to idiotské strašidlo.
Nejhorší na tom však bylo to, že to nedokázal pustit z hlavy. Překvapilo ho, jakou má Potter jemnou tvář a místy se přistihl, jak přemýšlí nad tím, jak ji zkoumá bříšky prstů a svými rty se přesvědčuje, jestli si to pamatuje správně. Byl z toho zmatený a hlava mu třeštila. Nevěděl, co se sebou, navíc mu ani příliš nepomáhalo Potterovo flirtování, jestli se to tak dalo nazvat. Ale měl přece přítelkyni, takže to musel být jen podivný žert na uvolnění napětí, k čemuž se rád přidal. Tak proč na to musel pořád myslet? Nemohl si pomoci, ačkoliv se mu snažil od toho incidentu ve Velké síni de facto vyhýbat, přesto ho stále po očku sledoval, jako by mu pohled na něj snad mohl dát nějakou odpověď. Byl celkem rád, když před Snapeovu učebnu přišel první a mohl se trochu uklidnit, ačkoliv kroky za rohem ho upozorňovaly, že už nemá moc času.
Draco sice mohl slyšet jeho kroky, Harrymu ovšem připadalo, že každou chvílí padne na zem a ke kabinetu ani nedorazí. Netušil, kde se v něm veškerá ta únava brala, protože si připadal při vstávání relativně odpočatý. Opak byl pravdou a vlastní tělo mu opět podkopávalo nohy. Možná za to mohla představa dalšího dne stráveného se Snapem a také s Dracem, s nímž od jejich incidentu ve Velké síni prakticky nepromluvil. Ne že by nechtěl, to Draco se tvářil, jako kdyby ho neviděl, přestože ho párkrát načapal, jak na něj kouká.
S povzdychem si promnul kořen nosu a poupravil si brýle, než zahnul za roh a odkud se mu již skýtal pohled na dveře od Snapeova kabinetu a na mladého, velmi pohledného blonďatého kouzelníka, který se tvářil skoro stejně zmučeně jako on. Srdce se mu rozbušilo při pohledu do jeho ocelových očí, které by se raději bývaly stáhly za neprostupnou clonu, stejně jako se o to snažila mysl i duše. Na Dracovi šly tyto věci až příliš snadno poznat a Harryho z toho bodlo u srdce. Jejich přátelství bylo něco, co ho v poslední době mile překvapovalo a on by o nově nalezeného přítele nerad přišel.
„Ahoj," řekl na pozdrav a nenuceně se u toho usmál. Nechtěl, aby si Draco myslel, že se na něj zlobí a nepřeje si s ním mluvit. Tak jako tak spolu budou dnes na něčem muset pracovat.
„Ahoj," zamumlal a uhnul pohledem dřív, než k němu Harry dorazil. Připadal si, jako by ho nachytal při něčem zakázaném a celkem doufal, že je Potter v nitrozpytu stejně levý jako v nitrobraně. Ale na druhou stranu, vždyť přece nemyslel na něco nemístného, nebo ano? Kdyby byl sám, zaúpěl by. Takto cukl koutkem úst, čímž doprovodil svůj pozdrav. Nešlo mu se tvářit neutrálně, když z druhého chlapce vyloženě sálala dobrá nálada, ačkoliv se podivně chvěl a neušlo mu ani, jak si otřel zřejmě zpocené ruce do kalhot. Ani se mu nedivil. Svého kmotra měl rád, přesto se i on pod jeho pátravým zrakem cítil jak nahý. „V pohodě?" zeptal se, snaže se o povolení napjaté atmosféry.
„Dalo by se to tak říct," hlesl Harry a vydechl, když na jeho slova Draco zareagoval úsměvem. „No, a ty?" vyptával se. Pokud se nepletl, tak měli ještě nepatrnou chvilku, než Snape vyskočí jako obří netopýr za svého kabinetu a s povýšeným, samolibým výrazem, je zaúkoluje navěky věků. Dost se jejich trestu obával, doufal ale, že mu Dracova přítomnost (pokud spolu budou schopni normálně hovořit, aniž by se jeden z nich cítil trapně) jaksi pomůže to utrpení překonat.
„Samozřejmě," odpověděl neupřímně a mimovolně se narovnal. Nehodlal se mu svěřovat, vždyť se spolu bavili teprve týden. Přesto měl pocit, že by alespoň měl uvést na pravou míru incident ve Velké síni – minimálně tu jejich společnou část –, proto nejistě přešlápl na místě a roztržitě si prohrábl dokonale upravené vlasy. „Jen, chtěl jsem říct, ta... U Salazara, odmítám tomu říkat pusa! Prostě... Nebýt Protivy, nestalo by se to. Nechci, aby sis myslel –"
„Klid," řekl Harry a přistoupil k němu o kus blíž. Dovolil si mu položit ruku na rameno, to bylo u přátel relativně běžné. „Už na to nemysli. Vidím, jak tě to žere. A promiň, kdybych si tě já tehdy předtím neodchytil, nejspíš by se nic takového nestalo. Chyba je tedy i na mojí straně." Na okamžik se odmlčel, pečlivě vybíraje slova. „Nejspíš bude ideální, když na to oba dva zapomeneme, že?" Tak trochu se tou otázkou ujišťoval a cosi v něm, jen jedna malinkatá část jeho duše, doufala, že to Draco popře a nebude to chtít vymazat z mysli. Neprodleně poté se za to pokáral, protože to byla hloupost. Jenže on si nemohl pomoci, párkrát se přistihl, že na Dracovy rty myslel například u polibku s Ginny a podobně. Bylo to zlé.
„Jo, to by asi bylo nejlepší," uznal s jasně patrnou úlevou v hlase, i když mu bylo jasné, že to vytěsnit z hlavy nebude tak jednoduché, jak si Potter myslel. Taky si neochotně přiznal, že úplně nehoří nadšením z toho, jak ochotně to zametl pod koberec. Na druhou stranu mu to dalo odpověď na otázku vážnosti flirtování. „Díky," dodal ještě s pokřiveným úsměvem, který nebyl nepodobný výrazu při bolavých zubech a smetl jeho ruku ze svého ramene. Rozhodl se změnit téma, neboť toto byly nebezpečné vody a on do nich nechtěl příliš zabředávat. „Tak co myslíš, co to bude? Červi nebo jiná prasárna?"
Harry se nadechl k odpovědi, ale ústa opět zavřel, neboť v té chvíli se dveře učebny s dramatickým zavrzáním otevřely a za nimi majestátně postával profesor ve svém typickém hábitu. Ruce měl založené v kapsách, jen palce mu čouhaly ven, a v obličeji mu hrál prapodivný úšklebek. Dracovi se rozbušilo srdce. Mohlo se stát, že by postával za dveřmi a poslouchal je? Věřil, že by to bylo pod jeho úroveň, ale ani přímý pohled do očí svého kmotra a kolejního ředitele v jednom mu nenaznačil vůbec nic.
Harry odvrátil svou pozornost od blonďatého přítele k hrůzostrašně vyhlížejícímu profesorovi. Polkl a automaticky sklopil zrak, když se svými smaragdy na podezřelou dobu zaklesl do temných onyxů a strávil jejich pozorováním delší dobu, než mu jeho hlava dávala za vhodné. „Dobrý den, pane," vyhrkl překotně, snaže se utřídit vlastní myšlenky, které se v tuto chvíli zaobíraly tou nádhernou vůní, jež jej udeřila do nosu a jejíž zdroj pro něj byl záhadou.
„Dovnitř," zavelel Snape tiše poté, co ho Draco pozdravil kývnutím hlavy. Nenechal jim příliš prostoru, museli se kolem něj doslova protáhnout a Harryho stálo velké úsilí se se zatajeným dechem – aby snížil svůj objem na co nejnižší – probojovat do učebny, která mu konečně vyjevila zdroj té vůně, jež se okolo profesora sdružovala ve větší míře.
Draco vedle něj vyloudil povzdech a na chvíli přemýšlel, že by místo Trelawneyové mohl učit jasnovidectví. Vedle několika sklenic s ingrediencemi, v nichž rychlým pohledem poznal paví očka, sušené pulce, netopýří pařátky, tobolky škrtidubu a kořeny mandragory, leželo i několik misek, v nichž se přes sebe převalovali červi a plavaly pijavice.
„Vaším úkolem," začal Snape hovořit ještě dřív, než došli k několika lavicím v přední části učebny, „bude následující: z tobolek extrahovat šťávu, kořeny nakrájet a ostatní ingredience nadrtit. Červy přebrat podle velikosti a nakrmit, pijavice naložit do láku. Nějaké dotazy?"
„Proč děláme toto?" tázal se Draco a dal si záležet, aby v jeho hlase nezazněla ani špetka znechucení.
„Protože je profesor Křiklan příliš měkký a neuděluje školní tresty," vysvětloval ochotně a rty mu zvlnil potměšilý úsměv. „Byl velmi rád, že mu s přípravou ingrediencí pomůžete." Povytáhl obočí a vydal se směrem ke dveřím. „Pane Malfoyi, ručíte mi za to, že Potter svou práci odvede precizně. Budu v kabinetu."
Harry polkl a znovu přelétl pohledem celou místnost. Bylo mu jasné jedno: tohle jim rozhodně bude trvat dlouho. Už jen z toho důvodu, že se nepovažoval za dobrého lektvaristu, si bude muset dávat extra pozor, aby s ingrediencemi zacházel správně a nevysloužil si špatnou manipulací další trest. Z té představy mu naskočila husí kůže.
Jakmile se Snapeův černý plášť vyvlněl ze dveří, oddychl si a zahleděl se na Draca. Na okamžik se mu zdálo, že v nich zahlédl podezřelou emoci, něco podobného smutku, ale to ihned vyhodnotil jako chybnou informaci. Ze školního trestu nemohl být smutný, leda tak naštvaný, ale to se mu nezdálo pravděpodobné. Něco mu na Dracovi nesedělo a on nemohl přijít na to, co to bylo.
„No, tak se asi pustíme do práce, co?" nadhodil, aby tak uvolnil tíživou a především tichou atmosféru, jíž by s klidným srdcem mohli krájet nožem, jak hustá byla.
„Hm," odtušil Draco nepřítomně.
Sledoval otevřené dveře kabinetu, kam jeho kmotr zmizel a přemýšlel, proč je nechal o samotě; jestli po jejich rozhovoru, který vedli poté, co málem s brekem utekl z Velké síně, věřil, že se s Potterem nezaklejí, nebo v to naopak doufal? Draco netušil, co se v Severusově mysli dělo, ale neušly mu prapodivné pohledy, kterými spolužáka častoval. Zdály se mu jiné než dříve, ale nedokázal je k ničemu přirovnat, snad jen k hladovému vlku sledujícímu bezbranné, pasoucí se jehně. Ještě víc ho však překvapilo, že se mu ty pohledy příliš nezamlouvaly. Ne snad, že by chtěl Pottera chránit, spíš ho iritovalo, jakým způsobem mu je oplácel. Tak... vyzývavě. A zřejmě si to asi ani neuvědomoval.
Potřásl hlavou, zahnal myšlenky pryč a přelétl očima ingredience, zatímco druhý chlapec trpělivě čekal na jeho příkazy. Hodnotil, co mu může svěřit – krájení určitě ne. Drcení by mohl zvládnout, naložení pijavic a přebrat červy podle velikosti taktéž. Rozhodl se tu nechutnou práci nechat na konec, ačkoliv si říkal, že musí být přinejmenším padlý na hlavu, že mu s tím hodlá pomoci, a sáhl na kraj lavici pro kamenný hmoždíř s tloučkem, což mu následně podal.
„Začni s drcením pulců. Ber je po lžičkách, jinak jich budeš mít moc a nepodaří se ti udělat prášek." Přisunul mu skleněnou misku, kterou měli s dalšími nástroji k dispozici. Zaváhal. „Nechci tě podceňovat, ale oba víme, že ti lektvary v poslední době, hm, moc nejdou," naznačil poměrně jemně fiasko z poslední hodiny, „tak mi radši pokaždé ukaž, cos vyrobil, než to tam nasypeš. Já si vezmu mandragory."
„Jsem rád, že si všímáš mých, hm, úspěchů," napodobil jeho hlas a zakřenil se. Byl rád, že když už musel s někým trávit tak bídný trest, tak že se jednalo o Draca. Z neznámého důvodu na něj v poslední době myslel více, než bylo zdrávo, ale dával to za vinu jejich nově nabytému přátelství, které pro něj bylo zábavou i jistou nejistotou, což jejich malou hru činilo zajímavější. Skoro jako kdyby byli pes a kočka a chtěli toho druhého chytit za ocas, jenže netušili, jak by na to mohl zareagovat.
Zatřásl hlavou a dle Dracových instrukcí uchopil hmoždíř s tloučkem, následně i sklenici plnou sušených pulců, položil vše na volnou lavici a pomalu se dal do práce. „Už jsi přemýšlel o té zvěromagii?" nadhodil po chvilce mlčení, které ho zevnitř ubíjelo. Mohli by si alespoň povídat, určitě by to zpříjemnilo jejich vzájemné utrpení.
„Vlastně jo," odpověděl s mírným úsměvem a rukou s nožem, jehož čepel byla větší než střenka, si odhrnul přepadající ofinu z očí, načež pokračoval v krájení kořenů na přesně stejné maličkaté kostičky.
Bleskl pohledem k otevřeným dveřím, za nimiž zkontroloval, že profesor stále sedí na židli za širokým stolem a zřejmě opravuje nějaké eseje, neboť se brk nad stolem míhal s neobyčejnou razancí a skousl si ret. Připadal si paranoidní. On jim přece nezakázal si povídat u práce. Nebyla to hodina, byl to školní trest a ten se řídil jinými pravidly, zvlášť když i odešel z místnosti. Jako kdyby tím dával najevo, že se mohou uvolnit a otevřené dveře nechal jen pro případ, že by musel rychle zakročit. Nicméně také věděl, že má nejspíše nejlépe trénovaný sluch na škole, takže by se i tak měli bavit potichu, i když zvěromagie byla poměrně bezpečným tématem.
„Uvažoval jsem o tom tvém návrhu," pokračoval a dovolil si krátký pohled vedle sebe. Smaragdové oči jiskřily zvědavostí. „Ten panter se mi zdá jako... Přijatelná volba. Dokonce i otec připustil, že je to zvíře hodné našeho jména. Akorát jsem mu pochopitelně neřekl, že to byl tvůj nápad," domluvil už s očima znovu upřenýma na dřevěné prkénko opatřené nepřilnavým kouzlem.
„Ještě by se zhrozil, že se bavíš s Potterem," uculil se Harry s pohledem upřeným do hmoždíře. Ti pulci mu dávali docela zabrat, ale mohlo to dopadnout i hůře. „Stejně jako Snape z toho musí být na nervy. Však nás k sobě posadil proto, že doufal v naši vzájemnou nesnášenlivost." Pro svá další slova raději ztišil hlas, aby co nejvíce snížil šanci, že bude zaslechnut zmiňovaným netopýrem v poslední době s ne-tak-mastnými vlasy. „A my si místo toho docela rozumíme a plánujeme tady neplechu v Komnatě nejvyšší potřeby." Zakuckal se smíchy, neb koutkem oka zahlédl Draca, jenž vykulil oči a vrhl po něm zlostný pohled. Kdyby měl volné ruce, zcela jistě by je zvedl v gestu vzdávání se a tvářil by se, že to rozhodně nebyla jeho vina, ať už šlo o cokoliv.
„Dej si pozor, Pottere," zasyčel mrazivě. „Pohybuješ se na tenkém ledě. Taky by se mohlo stát, že tě do té Komnaty skutečně dotáhnu a uvidíme, jak se budeš tvářit, až s tebou... skončím." Poslední slova zjemnil vlažným úsměvem, výhrůžný tón úplně v plánu neměl. „U Salazara, já nekoušu," uklidňoval ho vzápětí, když se oči druhého chlapce rozšířily. „Většinou," upřesnil a povzdechl si. „Otec to samozřejmě ví a nadšen z toho není, poslal mi celkem všeříkající sovu. Vysvětlil jsem mu, že nejsme přátelé, ale pouze se tolerujeme. Čekám jeho odpověď. Doufám, že mu to takto bude stačit, i když nepochybuji, že už se mu donesla ta záležitost z Velké síně." Zamračil se a s očima upřenýma na mandragoru zuřivě krájel, i když se jinak snažil tvářit neutrálně. „Snape mě sice ujistil, že udělá všechno proto, aby se to k němu nedoneslo, ale... stejně všichni jen čekají na to, až mě budou moci potopit, takže otec už zřejmě přechází po pracovně, upíjí červené víno a vymýšlí, jak mi dát kázání o tom, jak nevhodně se chovám a –" Skousl si ret. Zatraceně. Kam mizely jeho zábrany? Tohle Potterovi vůbec nechtěl říkat!
„Draco," řekl tiše, lítostivě Harry. Nejraději by k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno, jenže se bál, aby jim za to Snape nenasázel další školní trest. S pulci už byl v polovině, ale stejně ho to nebavilo a raději by se tomu vyhnul. Proto na okamžik odložil tlouček. „Nemyslím si, že by tě moc lidí chtělo úmyslně topit. Nemůžu mluvit za všechny, samozřejmě, ale... ne každý je zlý parchant, chápeš?" Nevěděl, co s rukama, takže po krátké gestikulaci a několika soucitných pohledech směrem k Dracovi tlouček znovu uchopil a pokračoval ve své práci. „A ohledně toho, co se stalo ve Velké síni. Byla to nehoda, to se prostě stává. Navíc za to může Protiva a já tě s tím trápit nehodlám, takže to můžeš pustit z hlavy."
„Nechápu, že si po tom všem ještě dokážeš myslet, že jsou všichni hodní," odfrkl kysele, vysypal nakrájené kořeny do připravené nádoby a sáhl po tobolkách škrtidubu, z nichž hodlal vyextrahovat potřebnou šťávu pomocí malého nožíku do ampulky z hnědého skla. „Ale to je jedno. O otci jsem mluvit nechtěl. To je moje záležitost a ostatní Zmijozelové taky." Zkontroloval obsah Harryho hmoždíře, s kývnutím mu dovolil všechny nadrcené pulce nasypat do misky a přisunul k němu netopýří pařátky. „Co budeš mít ty za zvíře? A co tvoje holka?" raději změnil téma hovoru, než by se stalo příliš důvěrným.
Harrymu v hlavě vířily myšlenky jako větrná smršť, neboť si uvědomoval, k jak vážnému tématu Malfoy sklouzl. Ne že by mu to bylo nepříjemné, to ani v nejmenším, spíš litoval Draca o to více. Bez prodlení se dal do své nové práce a zatímco jeho ruce kmitaly, ústa nějakým způsobem vyplodila odpověď na jeho otázky ohledně zvěromagie. „Já bych se chtěl měnit ve dvanácteráka jako můj otec, ale mám za to, že to už jsem ti říkal. No, a Ginny na Zvěromagii chodit nemůže, takže ta otázka je nemístná. Ale tuším, že kdyby mohla, nejspíš by se měnila v koně."
„No jo, zapomněl jsem, že je vlastně o rok mladší. Tím, že sejmula Grangerovou, jsem měl za to, že patří do našeho ročníku," přiznal s nezájmem a pak se poťouchle zašklebil, zatímco plnil obsah ampulky. Obrátil svůj pohled na druhého chlapce, zdvihl obočí a mírně se naklonil. „Poslyš, ale je ti jasné, že jako jelen proti mně budeš v nevýhodě? Co mi zabrání, abych na tebe skočil a zakousl se ti do krku?" Až ve chvíli, kdy vypustil slova z úst, si uvědomil, jak moc dvojsmyslná ta otázka byla. Cítil, že mu růžoví tváře a ve snaze to skrýt rychle sáhl po další tobolce, kterou se jal pilně zpracovávat. „Taková půlnoční svačinka, chápeš," zamumlal ještě, ale tím to zřejmě nezachránil. Vnímal, jak ho Potter propaluje intenzivním pohledem a zjistil, že se v místnosti překvapivě oteplilo.
„Třeba bych se nechal," dodal Harry nenuceně, ovšem uculoval se od ucha k uchu. Netušil, jak to bylo možné, ale jejich slovní přestřelka a tyto narážky ho skutečně bavily. Skoro jako kdyby tím překračovali nějakou hranici, jak mezi sebou, tak na společenské úrovni, což v něm podněcovalo malého rebela. A to bylo vzrušující. „Ale je hezké, že si myslíš, že bych byl tak snadná kořist." V očích mu u toho zajiskřilo, úsměv se rozšířil. „Myslím, že by sis pořádně nedokázal poradit s parohy. Ale to můžeme vyzkoušet později."
„No, kdybych tě honil dostatečně dlouho, tak by sis nedal pozor a mohl skončit třeba zaseklý mezi stromy. Pak by ti byly akorát tak na přítěž a já na tebe mohl zezadu skočit...," řekl s lehce zasněným tónem a v duchu zaúpěl.
To to vážně nevylepšil. Otočil se k němu, vida na jeho tváři stejný ruměnec, jaký cítil na sobě, a na krátkou chvíli se ponořil do smaragdové zeleně, jež ho svým způsobem uklidňovala, ale i v něm podněcovala chování, ze kterého se mu málem orosilo čelo. Sotva se nad tím stihl zamyslet, zjistil, že se učebnou nese tichý smích a ještě větší překvapení pro něj bylo, že se k němu přidal. Zároveň si oddechl – nechtěl, aby si Potter snad myslel, že to flirtování bere vážněji, než jen jako příjemné rozptýlení. Nepotřeboval, aby si domyslel, jaký zmatek v sobě aktuálně pociťoval, že váhá, zda se mu více líbí dívky nebo mladíci. A nemohl popřít, že chlapec proti němu vypadal líbivě. Změnit brýle a stál by za hřích... pakliže by se misky vah převrátily na stranu stejného pohlaví. Povzdechl si a zarazil, když periferním pohledem zaregistroval pohyb černého pláště.
„Občas si říkám, že kdyby nás někdo odposlouchával a zaslechl třeba jen část těchto vtipných konverzací, buďto by nás měl za blázny, nebo by si vážně myslel, že spolu chodíme tajně do Komnaty nejvyšší potřeby," zasmál se Harry. Dle Dracových rozkazů i při jejich debatě drtil příslušné ingredience, tentokrát netopýří pařátky, a dával si pozor na to, aby nic nepokazil (to bylo totiž v jeho případě velmi snadné). O to horší a těžší se mu všechno zdálo, neboť se nedokázal odradit od myšlenek na onyxové oči, které je zcela jistě v pravidelném intervalu kontrolovaly. Na jednu stranu se bál, a na tu druhou by Snapeovi rád dokázal, že není tak bídný lektvarista, jak si o něm myslí. Tedy alespoň co se ingrediencí týkalo.
„V tom případě byste si měli zřejmě dávat větší pozor, kde se o tom s kým bavíte, pane Pottere," ozval se nad ním sametový hlas, který se mu zabodl do páteře jako ledová dýka.
Krásné úterý všem!
Severus opravdu umí přijít v té nejlepší chvíli, že? Kolik toho asi slyšel? A zneužije to nějak proti chlapcům?
A co říkáte na Draca? Chudák je evidentně taky celkem rozpolcený.
Děkujeme za vaše reakce u předchozích kapitol, velmi si toho vážíme.
A protože má dnes KristynaTomanova1 narozeniny, rády jí věnujeme dnešní extra dlouhou kapitolu. Všechno nejlepší!
Shezy & Womi