„Já nelžu otče, opravdu jsem ho viděl. Byl úplně stejný jako já, stejný účes, postoj i výraz byl totožný s tím mým." V Thomasově hlase byl patrný náznak strachu, ale hlavně znepokojení. Byl znepokojen nejen tím, co viděl, ale také pocitem, který měl.
„To je naprostá hloupost! Slyšíš, jak nesmyslně to zní?", výhružně odvětil Thomasův otec.
Jsem si moc dobře vědom, že na světě bude brzy tolik lidí, že se naše genetická originalita každého z nás vytratí a začneme se opakovat, de facto se samovolně začnou objevovat klony nás samých. Ale nevěřím tomu, že by jsi mohl někoho takového jako jsi ty, vidět u vás ve škole. A když, tak je dost nepravděpodobné onen incident zažít tak brzy, přemýšlel pohotově doktor Cabersteel v duchu.
„Říkám ti, že je to více než nepravděpodobné. A myslím, že bys měl přestat koukat na ty hloupé seriály a měl by ses držet v reálném světě stejně jako ostatní. A vůbec, myslím, že se ti prostě jen něco zdálo", řekl rázně doktor Caberstel Thomasovi.
„Já seriály nesleduju. Vždyť víš, že mě zajímají spíš dokumenty a vůbec nejraději si čtu. O nějakém seriálu mluvil včera Lukas, protože žertoval o tom, jaké by to bylo, kdyby postavy ze seriálů byly skutečné," odpověděl pohotově Thomas.
Občas míval dojem, že jej jeho otec neposlouchá a že se v určitých úsecích konverzace s Thomasem jeho otec ponoří do vlastních myšlenek a nevěnuje mu pozornost. Takový dojem měl bohužel i teď.
Thomas věděl moc dobře, že jeho otec je velmi zapálený do svého zaměstnání, které mu zabíralo většinu jeho času. Pan doktor Caberstel byl vědecký pracovník, který se zabýval problematikou v oblasti genového inženýrství. Genetice rozuměl jako málo kdo, a tudíž moc dobře znal lidskou podstatu. Pracoval ve výzkumném ústavu molekulární genetiky v Seattlu a přestože pro něj byli děti vším, ve své práci trávil tak moc času, že v ní mnohdy i přespal. To se Thomasovi ani jeho sestře příliš nelíbilo, ale oba si už zvykli.
Pravda byla taková, že i Tom se chtěl věnovat studiu genetiky a molekulární biologie a tak se nad otcovými slovy poněkud pozastavil.
„Tati, myslíš, že se budou jednou existovat klony?" zeptal se ze zvědavosti Thomas. Nevěděl, že si tuto otázku bude pokládat ještě několikrát. A ještě několikrát si ji také přehrál v duchu v hlavě. Byl už zkrátka takový. Rád přemýšlel nad zdánlivě absurdními tématy.
Thomasův otec se na okamžik odmlčel, protože mu došlo, že nad odpovědí na tuto otázku přemýšlel i on sám, ale všiml si Thomasova zasněného výrazu, a tak mu zamával rukou před obličejem, aby Tomas probudil z mikrospánku, který vytvořila jeho neuvážená otázka.
„Tome, halo! Nějak ses zasnil..." budil jej.
„Promiň, jen jsem se zamyslel. Ve škole jsme si říkali, že lidský genom je rozsáhlý, a že bude trvat, než se objeví všechny možné kombinace. Nikdy jsem se ale nezamyslel nad tím, kolik je vlastně na planetě lidí, a že by k tomu mohlo jednou dojít", přemýšlel nahlas Tom.
„Ano, ale to už nebude náš problém. A ty už se tím laskavě přestaň zaobírat!" Pan Cabersteel zvýšil hlas, aby bylo jasné, že se na toto téma už nehodlá bavit.
Thomase to poněkud znepokojilo, protože to znělo, jako kdyby mu otec nechtěl říci něco důležitého, ba dokonce, že ví i něco víc o celé této už tak absurdní situaci.
„Teď mě budeš muset omluvit, protože musím do práce. Je to naléhavé, ale snad se do večera vrátím", řekl pan Caberstel a už si na sebe oblékal své sako. Díky jeho práci na sobě za celý den nosil pouze dva druhy oblečení - sako, které si právě oblékal a laboratorní plášť.
„Zatím se měj, Lucy za chvíli přijde z tréninku." Tuto větu Thomas skoro už neslyšel, protože jeho otec už vycházel ze dveří.
„Jo, jo, měj se," řekl si Tom již sám pro sebe. Ale i na takové okamžiky byl chlapec zvyklý.
Thomas odešel do obývacího pokoje a posadil se na velkou, koženou pohovku, kterou zakoupil jeho otec, když jej v práci povýšili na vedoucí pozici. Představoval si, že na ní bude relaxovat po příchodu z práce, ale z práce se domů častokrát ani nevrací a když, tak jen proto, aby zkontroloval děti a vyřídil poštu. Pohovka tu tak byla více měně jen pro Toma a jeho sestru Lucy.
Za chvíli se ale ozvalo klepání na dveře.
„Halo, Tome, jsi doma nebo si teď jen povídám sám se sebou?" To volal Lukas Feal, Thomasův nejlepší přítel.
„Pojď dál, je otevřeno", odpověděl Thomas. Byl rád, že doma nebude sám. Ne, že by se snad nedokázal sám zabavit, ale poslední dobou mu samota připadala depresivní.
Lukas tedy hodlal vejít dovnitř, ale nevšiml si Lucy, která se jej u vchodu snažila doběhnout, aby na něj mohla vybafnout. Vracela se právě z plaveckého tréninku, když jí napadlo, že by si z Lukase mohla vystřelit. To jí ovšem nevyšlo a Lukas jí omylem praštil dveřmi přímo do nosu.
„Jáááůůů! To byl můj nos!", zajíkla se Lucy, když ji Lukas dveřmi praštil.
„Jé, promiň Lucy, já jsem si tě vůbec nevšiml", snažil se Lukas ránu dveřmi omluvit.
„To byl taky účel, ale nečekala jsem, že ty dveře zavřeš takhle rychle", odpověděla Lucy, „no dobře mi tak."
Dívka si vyndala z kapsy kapesník. Přiložila jej k nosu a zkontrolovala, zdali jí neteče krev. Nos měla sice v pořádku, ale na Lukase hodila rádoby nepřátelský úšklebek. Chlapec však věděl, že to nemyslí zle, ale bylo mu jasné, že se Lucy pokusí o další vtípek, když jí tento nevyšel.
Lucy byla štíhlá, metr šedesát vysoká blondýna. Už od malička byla sportovně nadaná a také se sportu věnovala, tedy hlavně plavání. Byla o dva roky mladší než Thomas, ale častokrát od ostatních slýchávala, že starší vypadá ona. Nyní, když jí je šestnáct let s ní je větší sranda než dříve, přestože by jeden řekl, že z ní bude namyšlená puberťačka. Opak byl pravdou. Dokázala se bavit téměř s každým a Lukase k ní něco přitahovalo. Popravdě řečeno, byl do ní blázen.
„Co máte v plánu na dnešní odpoledne vy dva?" zeptala se Lucy, hlavu zastrčenou v lednici a hledala, co by snědla.
„Popravdě řečeno, já ani nevím. Zítra píšeme test z biologie, takže se asi půjdu učit", řekl Thomas a znuděně zívl.
„Jo a taky musíme začít zpracovat na tom projektu, co máme na matiku," doplnil Lukas a mrkl na Toma.
„Hm, tak to já jsem úplně vyřízená. Půjdu si lehnout," řekla Lucy a odešla po kamenných schodech do svého pokoje v ruce při tom držela sandwich. Chlapci poslouchali, až za sebou zabouchne dveře.
„Prásk!!!," ozvalo se.
„Tak k věci, proč jsi takovej nervozní. Vypadáš jako bys viděl přízrak," naléhal Lukas.
„No... víš, jde o to, co se mi stalo dneska při cestě ze školy," řekl Thomas, a ještě, než se stačil Lukas na něco zeptat, pokračoval: „asi jsem viděl svýho dvojníka!" Sám úplně nechápal, proč je z toho tolik nervozní, ale tím, že to řekl nahlas, byl nejen nesvůj, ale znělo to ještě i poněkud hloupě.
„Co že jsi viděl, svýho dvojníka?" Lukas nezněl nijak udiveně, naopak trochu pobaveně, ale přesto chtěl slyšet tuto zajímavost ještě jednou.
„Jo svýho dvojníka, jsem si jistej, ano určitě to musel být dvojník. Vím to, protože byl se mnou totožnej," vysvětloval Lukasovi Thomas.
„No, tak ti byl podobnej no. Kvůli tomu, ale nemusíš bejt tak vyděšenej. Sedni si prosimtě," uklidňoval ho Lukas. Situace se zdála být vážná.
„Hele, já vím, že na světě je opravdu hodně lidí." konstatoval Lukas.
„Sedm a čtvrt miliardy." skočil mu do řeči Thomas.
„Fajn, tak sedm a čtvrt miliardy," pokračoval Lukas „ vím, že si můžeme být hodně podobní, ale ..." Lukasovi opět Thomas skočil do řeči.
„Já jsem si jistej, že mi nebyl jenom podobnej, já jsem si jistej, že to byla moje kopie. Prošel okolo mě, když jsem se vracel ze školy a krátce jsem mu pohlédl do obličeje. Byl úplně stejný jako ten můj. Hele a netvrď mi, že ne, protože ráno se do zrcadla dívám, i když na to třeba někdy úplně nevypadám.
„Dobře, fajn tak jo, já ti věřím. Ty teda chceš říct, že máš nějakého dvojníka?" zeptal se s výrazným údivem ve hlase Lukas. Přesto zněla jeho otázka dost ironicky.
„Asi ano, jo mám dvojníka nebo alespoň něco takového," shrnul Thomas konverzaci a začal se znepokojeně procházet po pokoji od okna ke dveřím a zpět.
A poté, jako by byli telepaticky spojeni se dali do smíchu. Nejprve takového posměšného, ale ten brzy přešel do upřímného a zdravého smíchu, který trval několik minut. Oběma došlo, jak hloupě to vše zní.
A nebo ne...?
Snad se alespoň někomu z Vás bude tohle dílko líbit, budu rád za všechny komentáře, kritiku a připomínky... :-)