Dřevěná kola povozů drnčela o kamení a kopyta poníků vířila prach. Zvířata byla vyčerpaná předlouhým pochodem, stejně jako těžkým, skalnatým terénem všude okolo.
Odette, zdaleka ne jediná z jezdců, seskočila ze sedla, s myšlenkou ulehčit tak unaveným zvířatům. Vedla svou pěknou kobylu na volné otěži, aby ta mohla sklonit ušlechtilou hlavu k pastvě a žvýknout si právě rašících stébel. Zato tmavovlasá žena se zakláněla, až jí za krkem trnulo.
„Erebor," zašeptala si s úžasem sama pro sebe, když se octla cíli nadosah.
„Pojď blíž, Gimli, synu Gloinův, a pověz, co za děj zde právě probíhá?" otázal se Magnus, na trpaslíka štíhlý a vyčouhlý muž s orlím nosem. V Modrých horách býval učitelem a žáci mu potají – a také vcelku oprávněně – přezdívali Tyčka.
Sukcese, pomyslela si Odette a zavzpomínala na školní lavice, kde sedávala ráda. Bylo to tak, obnova hanebně zničeného.
Přestože okolí Hory ještě zůstalo poznamenáno řáděním draka, život se vracel do těchto míst. A nebylo divu. Jaro definitivně přebíralo vládu nad zimou a země, kdysi na prach spálená, se zelenala trsy svěží trávy. Rovněž ohořelá torza stromů obrůstala mladými výhony, jimiž čas překrýval dávné hrůzy. Stála tu jako symboly, jako památníky nikdy nekončícího cyklu přírody, věčného a stálého, navzdory všemu a všem. Koloběhu nedbajícího pomíjivosti trpaslíků i lidí, jejich sporů a neštěstí, přetrvávajícího napříč generacemi. Odette si přitáhla plášť blíže k tělu. Severní vítr byl zatím chladný, ale voněl novými začátky a ten pocit, co jej vyvolával v hlavě, se zdál být až omamný. A ona by si přála hlavu zmámit.
Gimli jen pokrčil rameny. Nevypadal, že by ho vlastní nevědomost nějak zvlášť trápila.
„Sukcese," protáhl Magnus se zdviženým prstem i povzdechem, v němž zazněla jasně uchopitelná ozvěna marnosti. „Inu chlapče, máš co dohánět."
„Ach, mistře," zasáhla žena jménem Melsa, na jazyku mateřskou shovívavost. „Není Gimli ještě příliš malý na takové vědění?"
Odette se musela usmát, když ryšavý kluk, nadmíru znechucený skutečností, že ani během putování jej neminula výuka, se urychleně přesunul co možná nejdále z dosahu kantora. Ten sice rákosku nevezl, nýbrž ruce mu sloužily dobře, jak výrostek cestou poznal nejednou.
S dlaní stínící očím, Odette se pokoušela prohlédnout skrze paprsky poledního slunce až k vrcholku Hory, který jako kdyby splýval se samotným nebem. Viděla též velkolepé průčelí, strážní hlásky na útesech i hradby města na úpatí. Být tu sama, anebo neslyšet troubení trpasličího rohu, určitě by se potřebovala štípnout kvůli přesvědčení, zdali jenom nesní. Jenže nesnila. Po všem tom kodrcaní skutečně stanula zde. Na prahu místa, které snad bude moci zváti domovem.
Hlavní brána Království se zblízká zdála být až neskutečně obrovská. Odette marně pátrala v paměti, zda vůbec kdy spatřila něco tak majestátního. Sama si hned odpověděla, že nikoli. Nakonec, neměla kde. Modré hory byly pouhou kolonií, a to ještě nikterak velkolepou. Trpaslíci tam žili ve strohých, hrubě a narychlo tesaných slujích, ti chudší i v domech připomínajících lidské. Jenže toto, toto byl Erebor! Místo z pověstí a legend, nyní oživlé před očima. Nádherné a mrazivé zároveň, zatížené stigmatem padlých, již obětovali pozemské životy v jeho jménu. Tak se stalo, ano, a třebaže nedávná a třebaže strašná, byla to historie. Ovšem dnešek byl dnes. A dnes, Hora je vítala kamenným šepotem lákajícím vstoupit. Jako matka rozevírala svou širokou náruč pro všechny Mahalovy potomky, a rovněž i ty, kteří se jimi cítili být.
Naprázdno polka, zase ji stihla vzpomínka na otce. Tak často a s láskou o vlasti vyprávěl. Odette vyrůstala na těch příbězích a milovala je, jako snad veškerá trpasličí droboť. Však přesto, vídala v nich hlavně nadsázku, bujnou fantazii vypravěčů, kteří rádi vnášejí do pověstí kousek vlastních představ. Myslívala si, že otec přeháněl, když popisoval Erebor. I když tvrdil, že ho ona sama jednou spatří. Jak by se to mohlo stát? Vždyť prastarých síních Durinova lidu seděl drak. Pod hrozivými drápy strážil poklady, které by mu snad jen blázni mohli brát. Jenom blázni by si troufli vstoupit do Hory.
Však od bláznů k hrdinům je jenom malý krok. Otec nelhal, protože doufal. On celý život v exilu věřil v Thorina Pavézu.
„Kdy už tam budem?" zapištěl malý Gimli. „Matko, myslíš, že už nás čekají?"
„Jsem si naprosto jistá, že ano, zlatíčko," pravila dobrosrdečná trpaslice a konejšivě pohladila chlapce po vlasech. Povaha té ženy se jí odrážela ve tváři. Tváři milé a jemné, lemovaném zvlněnými vlasy barvy slámy, a také lehce korpulentní, stejně jako byla celá její osoba. Odette ji měla ráda, a toho malého darebáka nakonec také. Přála jim to shledání.
Jakmile skupina překonala most přes Bystrou řeku, stanula na rozlehlém vstupní nádvoří. Mladé tmavovlásce se zatajil dech podruhé. Podlaha z čistého zlata, lesklá jako vzácné zrcadlo, odrážela obrazy nově příchozích a s ozvěnou klapotu koňských podkov prozrazovala jejich přítomnost. Kolem stěn se tyčily, taktéž pozlacené a taktéž ohromné, sochy dávných králů. Mezi nimi stoupala dlouhá schodiště i vedly nejrůznější uličky směřující kamsi do nitra velkolepého města vytesaného do skály. Zdálo se být již poměrně obstojně opraveno. Trpaslíci se museli činit ve dne v noci, a také už jich tady nejspíš žilo dost.
Statný muž s rezavými vlasy i vousy seběhl jedno z těch schodišť a jako vítr se hnal ke skupině poutníků.
„Gloine!" zvolala plavovlasá trpaslice a společně s Gimlim se mu rozběhla naproti.
„Melso! Synku! Jste v pořádku? Jaká byla cesta? Nemohl jsem se vás dočkat." Trpaslík líbal svou ženu a v náruči svíral syna. Všichni tři měli v očích slzy a Odette málem také, jelikož to byla chvíle vskutku dojemná. Taková, jaké místní lid po všem tom strádání zoufale potřeboval. Taková, jakou by sama potřebovala, ale ona tu neměla koho obejmout, ani nikoho, kdo by obejmul ji. Třeba by potom na chvíli zapomněla, jak moc je vlastně nervózní.
Nebudu zbabělá, rozkázala si a nejspíš potom ještě dlouho přemýšlela, protože když se později rozhlédla kolem, na nádvoří nikdo nezbyl. Povzdechla si, zatímco zrakem přejela nespočet chodeb. Nevěděla totiž, kterou z nich se vydat.
„Vítejte v Ereboru, půvabná dámo."
Odette se málem polekala, když síní zazněl zvučný, velmi příjemný mužský hlas. Otočila se a spatřila tmavovlasého trpaslíka s legrační ušankou na hlavě, jak svižným krokem míří přímo k ní.
„Bofur, jméno mé," představil se ten, „mohu vám nějak pomoci?" Na rty nasadil široký úsměv a Odette by lhala, kdyby tvrdila, že se jí trochu neulevilo.
„Jsem Odette," odpověděla s lehkou úklonou, a také lehkým ruměncem nad předešlou lichotkou, „dcera Oldrinova, jenž býval pobočníkem krále Thróra za dob jeho panování pod Horou. Prosím vás, musím se setkat s Jeho Výsostí."
Bofur nato stáhl rty a malinko se zamračil. Odette nepokrytě sjížděl očima od hlavy až k patě, výraz plný zaskočení.
„A váš otec s vámi není?"
„Můj otec už není mezi živými," odvětila Odette bez podrobností a sklopila zrak, načež trpaslík trochu zrozpačitěl, očividně nevěda co s rukama.
„Promiňte," řekl. „Nechť váš otec přijímá hojnost Mahalovo síní." Bofur se omluvil velmi upřímným tónem a projevil dokonce i soustrast, proto kývla hlavou na znak díku.
„Ale když tedy ne otec, tak třeba bratr? Strýc? Poručník?" Bofur se však asi nehodlal vzdát výzvídání a jmenoval snad veškerou mužskou přízeň, která jen mohla na mysl přijít. Ukazoval při tom na prstech a Odette jenom marně přemýšlela, o co tady kráčí.
„Přicestovala jsem sama," vysvětlila proto zcela přesně, aby zabránila případným dotazům na dědečky, kmotry či dokonce sousedy. „Je to snad... nezvyklé?"
Trpaslík se podrbal na čele. „Nezvyklý... no. Heleďte, abych byl upřímnej – trochu je. Často přijíždějí vznešený dámy z provincií, ale vždycky, vždycinky v doprovodu otců. To právě oni představují Jeho Veličenstvu návrhy, předkládaj věno, a tak. Proto, předstoupit sama je prostě... Ale vem to démon rohatej!" mávl ledabyle rukou. „Co by ne. Tak budete prostě první, no. Vždycky je někdo první. Pojďte."
Odette se nevesele uchechtla, dostalo se jí totiž pochopení.
„Já nepřicházím žádat krále o rámě, jen s ním potřebuji hovořit."
Bofurůvy líce získaly odstín pozdně podzimních jablek, byl legrační ještě víc. Jenže mladé ženě nebylo do smíchu ani trochu. To, o čem trpaslík mluvil, bylo naopak strašné. Odette si mohla být naprosto jistá, že ji by otec nikdy nepřivezl nabízet jako krávu na jarmarku. Ani samotnému králi ne.
„Aha," šeptl Bofur a na chvíli se odmlčel.
„Inu," začal zas. On nevypadal jako někdo, kdo by vydržel mít pusu zavřenou. „Mělo mě to napadnout, když vy asi nejspíš nebudete–," kousl do jazyka podruhé a odvrátil ještě více rudou tvář. Vskutku, moc to nevylepšil.
„Čisté krve," dořekla tedy Odette za něho. „To nejsem, pravda." Moc dobře věděla, že je to znát na první pohled. A když ne na první, tak na druhý určitě. Měla možná trpasličí výšku, ale jinak vypadala až příliš lidsky. Jako kdyby vypadla z obrázku z matčina mládí. Právě po matce podědila snad všechno včetně jména, tedy až na oči. Ty jediné měla otcovy – zelené. Nikdy se ale nepokoušela tajit svůj původ. Necítila stud. Prostě si už zvykla, že někdy přitahuje rozpačité pohledy i nechtěný druh pozornosti. Však tím více v Odette právě teď, zde, znovu zahlodala pochybnost. Jak se k ní asi zachová nejvznešenější z trpaslíků, Thorin, potomek přímé linie samotného Durina? Jak moc je pro něho krev důležitá?
Nemohla to vědět. Jedinou cestou bylo zjistit na vlastní kůži, co je král vlastně zač. Stůj co stůj totiž chtěla dodržet slib, který dala otci, přestože se velmi bála všeho toho nového, které ji právě teď mělo ve své moci. Žaludek stahovalo jako neviditelná smyčka.
„Promiňte ještě jednou," vysoukal ze sebe Bofur, zaujatě hledě kamsi k vlastním botám. „Prosím, věřte mi. Já nejsem z těch, co by stavěli nějaký rodokmeny nad charakter. Vlastně mi to vždycky připadalo hloupý. Jenom prostě často nevídám... No... "
„Míšence?" Odette zkusila hádat, když Bofur nedokončil podruhé. Ne, nebylo to těžké.
Váhavě přikývl a Odette se slabě usmála. „Však já se na vás nezlobím."
„Vážně?" trpaslík zvedl hnědé, přívětivé oči.
„Vážně," přisvědčila vřele. Jenže hned nato jí bleskla hlavou vzpomínka na řeči, které se vedly v Modrých horách. Na jména neohrožených, kteří šli po boku krále. Bofur? Bofur? Bofur!
„Pane Bofure, nejste náhodou jeden ze členů Společnosti Thorina Pavézy?"
Trpaslík přikývl zas, však s daleko menší hrdostí, než jakou by byla očekávala. Skromný muž, pomyslela si.
„Pane Bofure?" oslovila jej znovu. Škoda nevyužít příležitosti, sic pravda, poměrně troufale, když se znali jenom pouhou chvíli. „Povězte mi, jaký je vůbec král?"
Trpaslík se nato rozkašlal, jako by mu zaskočilo sousto u oběda. „Nó," protáhl, „odvážnej chlap, statečnej bojovník. Pozvedá tohle Království, co mu síly stačí."
Odette si v duchu povzdechla. Nic, co by neočekávala, a žel ani nic, co by napovídalo o králově smýšlení či povaze. Ona sama Thorina Pavézu trochu znala, párkrát je doma navštívil – před lety. S otcem však hovořili výhradně za zavřenými dveřmi, a proto neměla ponětí jakým způsobem anebo o čem. A i kdyby, Odette byla tenkrát ještě dítě, sotva by pochopila. Proto si dnes jen matně pamatovala králův vzhled, hlavně ledové oči, a že se ho bála. Dokonce tak moc, až jednou rozlila talíř plný polévky, když k ní znenadání promluvil. To bylo naposledy, co se ukázal. Prý hodně cestoval. Kdoví? Třeba to byla pravda, a třeba také ne. Možná, že jakožto exilový vůdce, už nechtěl být vídán na zápraží domu, kde to podle některých až příliš smrdělo lidstvím.
Ale dost, zatřásla Odette hlavou, aby tak odehnala vtíravé myšlenky, které nebyly vůbec, ale vůbec k ničemu dobré. Musela si pořád připomínat, že otec v krále věřil, což bylo nakonec ze všeho nejvíce podstatné. Slíbila si proto, že nebude dál vyzvídat a počká si na svůj vlastní úsudek.
Chvilkové, trochu nepříjemné ticho prořízl opět povídavý Bofur. „Odvedu vás za mistrem Balinem, dobře? Právě ten má na starosti všechny ty, no... královo záležitosti." Aniž by čekal na souhlas, otočil se rychle na patě, jako kdyby se těšil, že unikne podivným dotazům ještě podivnější, zvědavé holky. Až ji hodí na krk někomu jinému.
„Pane! Počkejte," zavolala Odette na svižně se vzdalujícího trpaslíka. „Co má kobyla?"
Bofur se zastavil s hlasitým smíchem a plácl se dlaní do čela.
„No jo, málem bych zapomněl. Hola hej, Derne, postarej se tady o poníka paní Odette," houkl na chlapíka, který se odkudsi zjevil. „Podkoní," vysvětlil směrem k němu.
Tenhle Dern měl vlasy černé jako uhel, ačkoli se už nezdálo být mladý. S Bofurem jednal nadmíru uctivě, což dávalo smysl, protože král Bofura za odměnu dozajista aspoň na velmistra povýšil.
„Chovám se jako nějakej nezdvořák, viďte?" zeptal se, výraz celý provinilý. Vypadal docela jako nějaké stěně, co pánovi zbaštilo večeři. „Vy jste jistě zvyklá na jiný způsoby, ale to víte, já nebyl pánem vždycky. Neumim moc chodit v dvorskejch šarádách. Můj rod pochází z Ered Luin, ne odsud. Samí dráteníci, kovkopové, horníci. Já jsem vyráběl hračky, celej život. Dokonce i tady mi přezdívaji Hračkář, přestože teď dohlížim na opravy Hory."
Bofurovy oči lemovaly mělké vrásky, třebaže ani on v letech zatím jistě nebyl. Což mohlo znamenat jediné, určitě se rád smál. To Odette soudila rovněž podle faktu, že i teď, když chtěl mluvit vážně, mu cukaly koutky nahoru.
„Povězte. Pokolikátý už se dneska omlouvám?"
„To nevím," pokrčila Odette rameny. „Já vám to přece nepočítám. A navíc, veškeré omluvy jsou naprosto zbytečné. Chováte se věru galantně, mistře Hračkáři." Svá slova stvrdila úsměvem, a potom ještě naposledy pohladila bílou kobylu Matyldu, než si ji podkoní vzal.
„Nuže, půjdeme tedy?" otázal se Odettin laskavý doprovod neznámým i známým, novým světem.
Přikývla. Vždyť nebylo na místě váhat. Cestou se užasle rozhlížela, hovořila s Bofurem a říkala si, že kdyby byl takový i král, neměla by se vůbec čeho bát.
......................................................................
Poznámka:
„Démon rohatej" není žádný čert, nýbrž Balrog. Ohnivý démon, který vyhnal trpaslíky z jejich původního sídla - Morie.
Mahal: jeden z Valar, stvořitel trpaslíků, jimiž je uctíván. Ale to jen tak pro upřesnění, protože toto každý fanoušek Středozemě jistě ví.
Já, jakožto autorka, budu nesmírně vděčná za jakýkoli ohlas, pozitivní i negativní. Za upozornění na chyby, ať už pravopisné či nesrovnalosti v ději, budu ještě vděčnější. Vítám jakoukoli konstruktivní kritiku a hodlám se nad ní zamyslet. Slibuji.
Vítejte tedy všichni ti, kdož jste se rozhodli vstoupit do zlatých síní Ereboru. Snad se zde zdržíte na pár chvil. Chvil delších než je prolog a první kapitola, a snad ty chvíle pro vás budou příjemné.
Nebudu tedy více rušit od příběhu a popřeji vám jenom hezké počtení.
Lija