Bože,
S důvěrou svěřujeme
ti naši sestru do tvých rukou,
Tvá láska ji provázela
po celý život.
Věříme,
že ji také vysvobodíš od všeho zlého a dáš
jí svůj věčný mír.
A v této víře prosíme,
aby jsi ji uvedl do svého věčného
království.
Co minulo, bylo časné
a nebude pláč, ani nářek, ani bolest,
ale jen pokoj a radost,
Skrze Tvého syna v Duchu svatém
na věky věků Amen."
,, Bože milosrdenství, Bože veškeré útěchy,
ty nás miluješ věčnou láskou, a
soumrak naší bolesti přeměňuješ
ve svítání života.
Shlédni na naši bolest a náš pláč.
Vždyť tys naše útočiště a síla.
Dej nám pocítit že jsi s námi, ikdyž jsme opuštění a že je s námi tvůj Syn, náš Pán
Ježíš Kristus.
Který svou smrtí naší smrt zrušil a vzkříšením obnovil život.
Dej, ať ho tak věrně následujeme,
abychom se s našimi zemřelými jednou znovu shledali ve tvém království,
kde už není pláč, ale radost.
Skrze Krista, našeho Pána."
Kněz promlouval v deštivém počasí za domem Vlasty Zalligové, která dne 13. Listopadu zemřela.
Ignis šla se svým otcem po pohřbu k jejich autu a kapky deště jim padaly na hlavu a oblečení. Její otec ji objímal kolem ramen konejšivě a oba upíraly pohledy k zemi. Šli po bahnité a rozmočené cestě dolů k autu. Zbytek rodiny se potom na cestě u jejich auta přemístili. Oni jako jediní jeli autem. Mudlovským povozem, jak to často říkala teta. Oni by se mohli taky přemístit, ale Mikolas to odmítal kvůli Ignis, protože před ní nechtěl používat magii.
Ignisin táta jí otevřel dveře a Ignis vlezla do auta na místo spolujezdce, na to se pak posadil do auta i její táta. Dlouze vydechl a držel volant jednu rukou a druhou si promnul oční víčka. Pak nastartoval auto, stará felicia, které letmo škytlo a motor se rozjel. Zařadil spojku a vyjeli pryč na kamennou cestu.
Po chvíli najeli na asfalt a zkrz jednu menší vesnici, která se nacházela nedaleko domu Vlasty Zalligove. Ignis a její táta bydleli v nedalekém městě jménem Wartmantown. Vesnice kterou projížděli, se jmenovala Borrowth. Projížděli kolem starých selských domů s objemnými zahradami. Ignis se tenhle styl moc líbil a jednou si přála, aby v něm taky mohla bydlet.
Jejich cesta byla tichá, a jen šel slyšet zvuk bubnujících kapek do auta. Kapky pomalu tekly po oknech dolů a zanechávali po sobě nepatrnou stopu. Ignis to sledovala bezvýraným pohledem a dívala se z okna do podmračeného venkova.
,,Bude to dobré,..." začal její táta opatrně. Ignis se na něj posmutněle podívala.
,, Teď jí je určitě líp... A jak sama říkala, nikdy na nás nezapomene a my si ji budeme pamatovat jako skvělou babičku" pousmál se chabě a koukl na svoji dceru. Ignis jen kývla a vzdychla dlouze. Jeho chabý usměv znovu povadl a vzdychl a soustředil se na cestu pře sebou.
,,Já vím, že to bolí Ignis, ale musíme jít dál." vzdychl. Ignis kývla. Jen kývla. Nachvilku zavřela oči a dlouze vydechla. Topila se ve tmě vlastních myšlenek, až se ponořila do temnoty úplně.
Po chvíli se probudila, v autě moc dobře spát nedokázala. A tak už jen sledovala bouři za oknem auta.
Cesta jim ubíhala sice rychle, ale Ignis to připadalo jako věčnost, co jeli po té dlouhé dálnici. Teď už jen zajížděli na příjezdovou cestu malého cihlového domečku, který byl z velké části posetý psím vínem. Stále hustě pršelo. Obě osůbky vylezli rychle z auta a pospíchali ke vchodovým dveřím. Mikolas otevřel dveře a oba vpadli dovnitř a Ignis je rychle zavřela. Stejně byli oba dva promoklí, a tak dali své kabáty k topení do kuchyně. Jejich dům byl prostě a skromně zařízený. Naproti vchodovým dveřím tkvěla chodba, na jejímž konci byli dva vchody, jeden do kuchyně, druhý do obývacího pokoje. Vedle vchodových dveří tkvěly pak naproti sobě dvoje dveře. Jedny do kumbálu, druhé do malého sklípku. Vedle sklepa pak byl výklenek, kde byly schody co vedly do druhého patra kde byli dva pokoje, záchod a koupelna. Ignis si odnesla kabát do obýváku na radiátor a sundala si boty, které dala potom na botník.
Jejich obývák byl čtvercového půdorysu, vchod se nacházel v levém horním rohu místnosti, na protější straně byli dvě okna, u kterých byl konferenční stolek na kterém byla velká rostlina, na druhé zdi byl krb u kterého byla dvě křesla s malým gaučem, na římse krbu byly rodinné fotky, vedle krbu v rohu byla malá televize a na stoličce s dlouhýma nohama tkvělo rádio. na vedlejší stěně byla velká knihovna, vedle které byla stará vitrínová skříň, kde byl starý křišťálený porcelán a pár lahví staršího alkoholu. Podlahu zdobila dřevěná prkna na kterých ležel červený koberec.
Kuchyň byla zařízená do klasického stylu. Vedle u vchodu byla hubená skříň s nádobím na prostírání, na protější zdi byl sporák, s pracovní plochou, dřezem na mytí a na vedlejší levé zdi byla lednička. stůl se nacházel uprostřed místnosti, který tam ani moc nezacláněl, protože byl velký tak akorát pro čtyři osoby. Celý dům byl zařízený do světle hnědých a oranžových barev s tmavým nábytkem. Druhé patro bylo zase naopak v barvách světlé šedi a tmavé šedi.
Ignis šla po schodech do svého pokoje. Na jejích dveřích se nacházela kresba hůlky a vlnitých čar kolem a nad ní a pod ní byla věta
,, Nevstupuj dovnitř, dokud neřekneš kouzelné slovo.''
byl to výtvor tak z šesté třídy. Ale Ignis to nevadilo. Líbil se jí ten nápad a nechala si ho tam. Otevřela dveře do svého pokoje a zády lehce zavřela dveře, které potom cvakly. Pomalu se po nich sesula k zemi a kožený batoh od babičky položila na stoličku u dveří. Dlouze vydechla a zavřela oči a naslouchala tichému bubnování kapek do jejího okna. Její pokoj vypadal zcela obyčejně. Postel na levé straně, velké okno naproti dvěřím, pod kterým byl stůl zaplněný papírama a kusem oblečení, na pravé straně tkvěly skříně a zrcadlo. Schoulila se do klubka stále se opírajíc do dveří a dlouze vydechla. Připadala si sama, a ani pocit že má tátu ji nezahříval u srdce. Jediný kdo jí věřil byla práv babička Vlasta,... a ta je pryč. Její vztah s tátou je.. hodně kostrbatý. Od chvíle co se rozešel s jejich mámou, byl jeho život věčně pochmurný. Už párkrát se pohádali kvůli blbostem. Jindy spolu dokázali vycházet. Ale jen opravdu jindy...
Chvíli tam Ignis seděla opřená a pak jen vstala a odšourala se k posteli, do které se zdrceně složila. Schoulila se na ni a koukala někam do zdi. Její pohled byl prázdný, jako když se díváte na prázdnou vázu bez květin. Ignis zavřela oči a nechala se unášet chmurnými myšlenkami s prosbou, ať se její milovaná babička vrátí zpátky, a ať tohle byl jen špatný sen... Jen špatný sen... Říkala si v duchu. Byl to jen špatný sen,... špatný sen co realita byla a je, a vždycky bude.
Její babička ji milovala takovou jaká byla. Jediný člověk co ji chápal... Pomalu se ubírala ke spánku, který si ji stahoval do své náruče a Ignis usínala. To si už nevšimla, že zkrz její okno prolétla malá nepatrná anomálie a vklouzla jí přímo do jejích zad...
,, Ignis... Ignis slyšíš mě ?" Optal se neznámý, starší hlas. Tedy ze začátku byl neznámí, Ignis ale po chvíli poznala komu patřil, ale nepromluvila. Jen poslouchala babiččin hlas.
,,Poslouchej mě bedlivě. Svět o kterém často sníváš, o kouzelném světě,... Svět který máš vysněný se změnil... Je víc nebezpečnější než si myslíš. V batohu je pět dopisů které jsem tam přibalila.
První patří šlechetnému a statečnému Godricu Nebelvíru. Jemu dej rudý dopis se znamením lva.
Druhý patří moudré a vážné Roweně z Havraspáru. Té náleží modrý dopis se siluetou havrana.
Třetí dopis patří milé a pracovité Helze z Mrzimoru. Té patří žlutá obálka s jezevcem.
A poslední dopis, patřící Salazaru Zmijozelovi. Jemu patří zelená obálka se zmijí."
,, A komu patří ten poslední...?"
,,Ten patří muži, který tě povede. Jeho jméno je Severus Snape..."
Náhle se objevil objevil stříbrný vír. Střed byl černý,a okolo se objevovaly stříbrné jiskry. Obraz se náhle rozmazal jako kdyby někdo zrychlil když jedete autem a jedete takovou rychlostí, že vidíte jen stíny. Náhle se objevil obraz.
Hrad. Bradavice, za ním se skýtaly vysoké hory zahalené šedavou mlhou. Dole pod útesy se rozprostíralo obří jezero zahalené také mlhou. Místo vypadalo temné a opuštěně. Ztracené a bez života. Pohled se znovu zrychlil a stanul jí na velkém místě dál od hradu. Na malé vesnici. Pak znovu zrychlený pohled a ten ji stanul na náhrobním kameni, bližší pohled ukázal, že na něm je jméno.
Severus Snape
Náhle obraz začal mizet a rozplynul se.
,,Hrozí ti nebezpečí Ignis... Musíš utéct... Udělej to pro mě, předej jim ty dopisy... Zachraň náš svět..." Ozval se ještě hlas naposledy a už i ten zmizel v černočerné tmě ..."