Carl vzal za velkou tepanou kliku dveří a s vrzotem je otevřel. Zvědavě jsem nahlédla do prostoru za nimi, byla tam ale jen neproniknutelná tma, což mě poněkud zklamalo. A to je všechno?
„Tak pojďte,” zavelel skřet a v tu chvíli měl v ruce rozžehnutou lucernu vrhající do tmy pruh zlatě žlutého světla. Vydal se přímo do útrob té tmy, s tátou v těsném závěsu, nezbývalo mi tedy nic jiného, než-li je následovat.
Ukázalo se, že tma skrývá mnohá tajemství, prvním z nich byl důlní vozík na kolejích, vedoucích daleko do temna. „Nastupte si,” vyzval tátu a nevrle i mě Carl. Už od začátku se na mě díval dost nevraživě a kysele, jako by mnou opovrhoval. Jen co jsme se všichni pohodlně usadili ve vozíku, rozjel se.
Ze začátku se pohyboval klidným pomalým tempem, po chvilce ale prudce přidal na rychlosti a za pár minut jsme jeli jako o závod. Vítr mi svištěl kolem tváře a rozcuchal mi husté zrzavé vlasy, jež mi nyní létaly neposedně do očí. Křečovitě jsem svírala okraj vozíku a doufala, že tahle cesta co nejdříve skončí.
Problémem bylo, že koleje nebraly konce, kroutily se a zatáčely, tvořily spirály a oblouky různých velikostí, jednou se svažovaly, po druhé zase zvedaly do prudkého kopce. Točila se mi z toho všeho hlava a dělalo se mi zle. Už abychom tam byli.
Konečně se mé vroucné přání splnilo; skřet náhle s trhnutím zastavil vozík a klidným krokem z něj vystoupil ven, svítije si na cestu zlatavým světlem z lucerny. Až teď jsem zpozorovala, že vedle kolejí je obrovská brána se zlatě napsaným číslem 221.
Carl sáhl ke svému ne příliš štíhlému pasu, kde měl stále mohutný svazek klíčů a na první pokus zvolil ten správný pasující do zrezlého zámku brány. Ta se poslušně otevřela a já poprvé spatřila pravý poklad.
Za bránou se rozkládala obrovská hromada zlatých kouzelnických peněz blyštících se ve světle lucerny. Nedokázala jsem nežasnout. Bylo to něco úžasného.
To už ale táta vystoupil z vozíku také a vydal se přímo k hromadě zlata, nabral si několik kulatých zlaťáků do měšců, jež vytáhl zpod hábitu a za pár minut se již vracel vybaven několika pytlíky plnými zlata.
„Můžeme?” zeptal se ho Carl nevrle, jako by ho pohled na tátovo zlato přímo znechutil. „Ano, jedeme,” přikývl táta a vozík se pár okamžiků na to rozjel opačným směrem, zpět na denní světlo - čekala mě opět ta úmorná cesta.