„Tak, povídej, chci slyšet všechno," zahuhňala Chloe s plnou pusou pizzy.
Seděly jsme u stolu v pizzerii La Piazza, moderně zařízeném podniku nedaleko od haly Binghamtonu. Po dlouhé chvíli jsem dokázala Chloe přesvědčit, že si jídlo zaplatím sama, protože se to nehodí, aby mě zvala.
„Jsem z Prahy. Moji rodiče se rozvedli přesně na moje šesté narozeniny a oba se odstěhovali na opačné strany Evropy, takže se o mě starala moje teta. Ta mi dala druhé jméno Tatiana po její babičce, která se na Slovensku stala slavnou spisovatelkou. Asi věděla, že se budu ubírat podobným směrem. Obě jsme se musely podílet na splácení nájmu našeho bytu, peníze nebyly a my jsme se kolikrát modlily, aby se zapnulo topení. Nastoupila jsem na gymnázium, kde mi dělaly problémy hlavně biologie a chemie, ale nakonec jsem to nějak zvládla. Po maturitě jsem šla na dva měsíce pracovat jako pokladní, abych získala poslední potřebné peníze na letenku do Ameriky. Přiletěla jsem přesně v den pohovoru, díky kterému jsem získala tuhle práci. No, to je asi tak to nejdůležitější, co o mně potřebujete vědět," odpověděla jsem a zakousla se do pizzy.
„Kolik ti vlastně je?" zeptala se Chloe.
„Devatenáct," sklopila jsem oči k rozpálenému sýru.
„Proč to říkáš tak nejistě? Vždyť bys na to měla být pyšná! Tak mladá a už se protlouká v Americe. Neříkej, že ti to nezní jako pohádka," probodla mě pohledem.
„Zní, navíc, když mě přijali v mém oblíbeném týmu," přiznala jsem.
„No vidíš. Tak se trochu vzchop a začni si věřit. Já si totiž nepamatuju nikoho takhle mladého, kdo by si jen tak vyrazil do zámoří a hned se chytil."
„Ale ještě to nemám jisté," podotkla jsem.
„To nemáš nikdy. Musíš se na sebe podívat do zrcadla a říct si, co přesně od sebe očekáváš a jaké jsou tvoje přednosti. Jen tak si zvýšíš sebevědomí, které v téhle práci určitě hodně využiješ."
Přikývla jsem. Chloe dochroupala křupavou kůrku a podívala se na mobil.
„Ale ještě jednu věc nevím," řekla po chvilce a znovu se podívala na mě, „co ty a ten Švéd?"
Vyprskla jsem minerálku a trochu se zakuckala.
„Takže ho znáš," zasmála se.
„To se tak nedá říct," uhnula jsem pohledem.
„V tom případě mi vysvětli tuhle reakci," ušklíbla se Chloe.
„No... Dalo by se říct, že jsme se už viděli," přiznala jsem.
„Kde? Chci slyšet podrobnosti."
„Ehm... v obchoďáku..."
„To je málo, řekni mi víc."
„No dobře," vzdala jsem to, „pomáhal mi najít jeden obchod, protože jsem se ztratila."
„A to má být všechno?" zeptala se Chloe po chvíli ticha.
„A co jste čekala?" opáčila jsem překvapeně.
„No něco víc, tohle mi přijde jako dost velká slabota. Vždycky, když jsem ho jen zmínila, vypadala jsi, jako bych právě vyslovila jméno Voldemorta."
Chtěla se napít, její rty se zastavily dva centimetry od skleničky. Podívala se na mě s dost vypočítavým pohledem.
„Tobě se líbí, že jo?"
Z kousku pizzy v mojí ruce začala odpadávat slanina. Zírala jsem na Chloe, která se mezitím stačila napít.
„Cože?" vyrazila jsem ze sebe nechápavě.
„A máme jasno," tleskla Chloe rukama, „podívej, je to vlastně úplně jednoduchý. Nechceš o něm mluvit. A když už, celá zrudneš a zadrháváš se. Nechceš o něm dokonce ani slyšet. A když jsi ho viděla v hale, nemohla jsi z něj spustit oči. Dokonce jsi si ho i načmárala do těch poznámek. Jestli tohle není příznak lásky, tak už nic."
Sklopila jsem pohled. Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela. Jenže já na lásku na první pohled nevěřím. Ale stejně...
„Takže jsem to trefila?" usmála se Chloe.
Podívala jsem se na ní. Nemělo smysl něco popírat.
„Takže jsem to trefila," usmála se, „ale chci tě varovat. Vztahy na pracoviště nepatří."
„Já s ním ale nechci chodit," vykoktala jsem, „jen se mi líbí, to je všechno."
Chloe povytáhla obočí, hned ale svůj výraz zmírnila.
„Promiň, asi jsem nemusela jít až tak daleko, ale menší upozornění neškodí. Ani nevíš, kolik holek se mi tu o něco pokusilo," povzdechla si.
Kývla jsem na souhlas.
„Každopádně se těším na naši spolupráci," pokračovala Chloe a otřela si pusu ubrouskem.
„Já taky," odvětila jsem a usmála se.
Zaplatily jsme a chtěly jsme odejít, jenže Chloe u východu zastavil jeden číšník, že s ní musí nutně mluvit manažer. Rozloučily jsme se a já zamířila na tramvajovou zastávku.
°
Nechtěla jsem všechny peníze utratit v restauracích, takže jsem skočila do nedalekého supermarketu. Samozřejmostí bylo pečivo, uzeniny a nějaká ta zelenina. Nejvíc času jsem ale strávila v oddělení sladkostí. Rozdíl mezi českým a americkým výběrem byl neskutečný. Regály doslova praskaly pod tou vahou bonbonů, čokolád a gumových medvídků.
Dlouho jsem si vybírala, jakou čokoládu si vezmu. Nakonec jsem si vybrala půl kila malých čokoládiček s lentilkami. Moje ruka ale nebyla jediná, která si z poličky chtěla ukořistit jeden sáček.
„Ale, naše budoucí hvězdička," zasmál se dotyčný.
„Mikko?" vydechla jsem nevěřícně, „co tady děláš?"
„Musím naší brankářské dvojce koupit něco na nervy, dost to v něm dneska vřelo," zakřenil se Mikko a hodil do košíku hned dva pytlíky čokolády, „Akira si na něm pohonil triko."
„Co se stalo?" zvážněla jsem.
„Pořád mu předhazuje svoje statistiky z dorostu a to, jak ho do juniorek vzali už v šestnácti, kdežto Nica až v osmnácti. Takže ho to teď pěkně žere a já mu mám shánět něco sladkýho. Nevíš o něčem, co by mu chutnalo? Češi a Švédi by snad mohli mít podobný chutě."
Odfrkla jsem si.
„Zkus mu dát tohle," podala jsem mu balíček zelených lízátek, „tohle by mohlo fungovat."
Ušklíbl se a vzal si ho.
„Jak se ti u nás vlastně líbí?" zeptal se Mikko a prohlížel si větrové bonbony.
„Moc... Akorát ta naše dvojka je nějaká divná."
„Co tím myslíš?"
„Nejdřív mi ani neřekne svoje jméno a pak se tváří, jako bychom se znali několik let," povzdechla jsem si.
Překvapilo mě, že se Mikko začal smát.
„Hele, my chlapi to holt máme nastavený takhle. Zvenku tajemný, zevnitř romantici."
Oba jsme se zasmáli.
„Hele, už budu muset, nebo mi ten náš nervák zbourá celej pokoj," řekl Mikko.
Rozloučili jsme se. Já jsem ještě chvíli brouzdala mezi regály, zatímco Mikko odešel ke kasám.
°
Pohodila jsem kabelku a tašku s nákupem do předsíně a šla si sednout na balkon. Na ulici zrovna projížděl autobus s turisty, takže jsem si užívala menší lekci z francouzštiny. Z myšlenek mě vytrhl zvuk příchozí notifikace na telefonu.
„Nicklas Hellberg Vám odeslal žádost o přátelství," přečetla jsem nahlas.
Otevřela jsem si jeho profil a chvíli se koukala na jeho rozcuch.
No, tohle bude ještě zajímavý, pomyslela jsem si a odklikla „Přijmout".