Fake love

Mučení

Ležel jsem a zíral do stropu.
Po pohledu na mobil jsem s povzdechem zjistil, že jsou čtyři ráno...
Nespal jsem ani minutu.
Moje hlava byla doslova přeplněná k prasknutí.
Do nekonečna se mi přehrávala ta scéna s Jiminem, doplněná Taeho obličejem...
Jeho krásnýma, čokoládovýma očima, které na mě hleděly s láskou a důvěrou...
Co jsem to kurva udělal?
Nemůžu to už změnit, ani vzít zpět, tak že hlavní otázkou je, co budu dělat?
Já nevím...
Nevím jestli o tom Taemu říct, nebo ne.
Když mu to řeknu, ztratím jeho důvěru, možná se se mnou i rozejde...
Ale když mu to neřeknu, bude mě to mučit a co když mu to poví Chim?
Pak to bude ještě horší...
Aniž bych nějak vědomě řídil, co dělám, vstal jsem z postele.
Místnost byla ozářená namodralým, měsíčním světlem a podlaha mě studila do bosých nohou.
Než jsem pokoj opustil, věnoval jsem jeden pohled spícímu Jiminovi.
Chodbou jsem se vydal do prvního pokoje.
Neklepal jsem, stejně všichni spí.
Prostě jsem vešel...
Nam zvedl hlavu a udiveně na mě koukal, ale neřekl nic, jen mě sledoval, jak jdu k poslední posteli u okna a bez jediného slova, či zaváhání zvedám peřinu a lehám si vedle jediného člověka, se kterým všechny věci v mém životě dávají smysl...
,,K-Kookie?"
Zamručel rozespale Tae.
,,Miluju tě..."
Špitnul jsem a objal ho zezadu kolem pasu.
Po tváři mi tekly slzy.
,,Co tady děláš?"
,,Potřebuju být s tebou."
,,Hyungs?"
Políbil jsem ho za krk.
,,Je mi to jedno..."
Bylo mi hrozně, když se Taehyung pohodlně přisunul blíž ke mě...
Věřil mi...
Nic netušil...
Jak jsem to mohl udělat?
Posmrknul jsem a Tae se otočil ke mě.
,,Ty pláčeš? Co se stalo?"
Zeptal se tiše, ale vyděšeně.
,,Tae... Já..."
Hlas se mi zlomil a já se rozbrečel.
,,Chim... Něco zkusil že jo?"
Vytušil Tae a jeho hlas začínal znít naštvaně.
Jen jsem kývl.
Tae sebou trhnul, posadil se.
,,Zabiju ho..."
Zavrčel.
,,Ne, Tae já... Dovolil jsem to... Dovolil jsem, aby mě políbil... Mrzí mě to, nevím proč jsem to udělal, já miluju tebe, miluju tě, já..."
Vzlykal jsem a on neřekl ani slovo.
,,Prosím, řekni něco..."
Tae se na mě podíval, jeho pohled neprozrazoval žádné emoce.
,,Promluvíme si o tom doma."
,,Tae, mě to vážně mrzí."
,,Říkám, že to probereme doma."
,,Neopouštěj mě prosím..."
Vzlyknul jsem a už mi tak nějak bylo jedno, jestli kluky vzbudím, nebo ne.
,,Neopouštím tě..."
Řekl tiše.
,,Mám odejít?"
,,Ne, nechci abys odešel."
Taeho hlas byl klidný a o to větší strach jsem měl.
Znovu si lehl a já taky, čelem k němu.
Chtěl jsem ho držet, ale netroufal si dotknout se ho.
,,Oh, neplakej už Kookie, nic ti nevyčítám. Probereme to doma, v klidu. Řekneš mi jak to bylo, ale nerozejdu se s tebou kvůli tomu..."
Objal mě pevně pažemi a já nemohl zastavit pláč, protože fakt, že mě ještě utěšoval byl jako dlouhé, postupné mučení...
Za oknem už začínalo svítat, když se moje od slz červené oči zavřely a já upadl do lehkého, neklidného spánku.