Harry seděl na parapetu v nebelvírské ložnici, v rukách drtil černého plyšového medvěda a hleděl ven na zasněžené bradavické pozemky, aniž by vnímal, jak další třpytivé diamanty padají do nadýchané pokrývky.
Srdce mu bušilo a nervy měl napjaté k prasknutí, až měl dojem, že se zalkne. Třásl se a opanovala ho němá hrůza.
Až dlouho poté, co odrazil veškeré pokusy spolužáků o hovor, a ložnicí se neslo tiché chrápání, konečně zahlédl černou postavu vstupující za ochranné štíty.
Slza úlevy spadla ze smaragdového oka, když si bral neviditelný plášť a pelášil do sklepení, kde mu skočil do náruče.
„Vrátil ses...“
„Vždycky...“