Z pohledu Adriana
Nakonec se mi světe div se skutečně povedlo usnout. Sice jsem po ránu vypadal jak zombík, ale lepší jak nafouklej dědek.
Zíval jsem skoro celou cestu až ke kuchyni, odkud se linula příjemná vůně.
Že by to byly... palačinky? Ale Mamka ještě spí...
Nahlédl jsem dovnitř a tam uviděl Graye.
Si dělá prd#l ne?
Zasmál jsem se sám pro sebe a nahlas promluvil.
"Tys vařil? Se divím, že to tu nevybuchlo..."
Škubl sebou jak se lekl a pak na mě uraženě pohleděl.
"Dobré ráno i tobě."
Mlčky usedl na svou židli a začal do sebe cpát ty sirupem polité palačinky.
Jak kdyby měl krámy... twl co mě to poslední dobou napadá...
"Tak promiň no."
Opět jsem si prohrábl své rozcuchané vlasy a ještě hlasitěji zívl.
"Copak copak? Nevyspal ses dorůžova?"
Uchechtl se a já ho spražil pohledem. Ihned se přestal šklebit a já téže usedl.
"No, spal jsem asi jenom 3 maximálně 4 hodiny, takže mě nech dejchat..."
"Cos dělal?!"
Ups. Já nic. Já bagr.
Začal vřeštět jak Liz s Henrym dohromady.
Mají na něj blbej vliv...
"Říkám klid... Třeští mi hlava jak nevím co... pitomá matika... pitomej Daniel..."
"Co udělal?"
A k#rva... proč jsem tak blbej?! I když jsem tu poslední část věty řekl polohlasně, tak mě musel slyšet...!
Trochu jsem zrudl a celkem se i probral z mého "dospávajícího režimu", jak tomu rád říkám.
"N-nic!"
Vyřkl jsem trochu uškrceným hlasem a koukal do země. Pak jsem pohled přesunul na Graye protože celkem dlouho mlčel. On na mě nechápavě čuměl a až po chvilce promluvil.
"...poslal ti snad nějaký porn-"
"TO UŽ VŮBEC NE!!!"
Zakřičel jsem, zvedl ze židle, popadl svůj talíř s palačinkama a sprintem vběhl do svého pokoje. Třískl jsem dveřmi a rovnou po nich sjel na zem.
JAK HO SAKRA MOHLO NĚCO TAKOVÉHO NAPADNOUT?!
Nechápal jsem a stále mi to kolovalo v hlavě.
On přece takovej není...
Najednou jsem se ale zasekl.
O Danielovi toho vím hrozně málo, takže se ho tu zastávat nemůžu i kdybych chtěl sebevíc...
Najednou mi cinkl mobil což znamenalo, že mi přišla zpráva. Nevím proč, ale věřil jsem, že bude od Daniela. Ihned jsem ho sundal z nabíječky a skutečně. Na obrazovce mi svítilo upozornění z messengeru:
*Uživatel/ka Pretty boy🏳️🌈 vám
poslal/a zprávu*
Vložil jsem do mobilu svůj PIN a rozklikl naši konverzaci.
Tak jak ses vyspal?😋
Celkem fajn...
nejradši bych ale ještě spal😭
A co ty?
Já nijak🤪
Si dělá srandu ne?!
To jak myslíš?!😳
Že jsem nespal ty trubko😂
A pak kdo z nás je Sherlock
Já ho normálně zabiju...
...seš mrtvej
To opravdu?!
Že jsem si toho nevšiml😱
Ha
Ha
Ha
Promiň
Už držím zobák
No proto...
Jen mi prosimtě vysvětli
Jakto, že jsi nespal?
Noooo...
...ooooo?
Já se stydím ti to napsat >/////<
Neremcej a dělej😂
No prostě...
Tak nějak jsem nemohl uvěřit tomu, že si se mnou píšeš...
To vážně? Jenom kvůli tomu?
Byl jsem hrozně rád, tak jsem nedokázal usnout...
To...
Děkuju☺️
Nemáš za co🥰
Nedokázal jsem tomu uvěřit.
On kvůli mě probděl celou noc, zatímco já si tu stěžuju na to, že jsem se nedospal...
To byla jedna věc. Ta druhá byla ještě vážnější... ve všech vztazích co jsem kdy měl mi mé přítelkyně říkaly jak moc mě milujou a takový ty kecičky. Nikdy mi to ale nepřišlo... jak to říct... myšleno vážně? Zatímco u Daniela mi stačí, aby řekl jen to, že nemohl usnout...
Jednoznačně můžu říct, že mi nikdy nikdo neřekl nic hezčího.
Mám mu to napsat, nebo ne?
Rozhodoval jsem se a nakonec vybral tu druhou moźnost.
Třeba později... teď nestíhám!
Hodil jsem do sebe ty palačinky a poté ze sebe udělal něco aspoň trochu podobného člověka. Vyběhl jsem z domu tak akorát abych stihl školu.
Ve škole jsem skoro vůbec nevnímal dění okolo mě. Celý den jsem se koukal do lavice a vyčkával konec. Až na matiku, kdy jsem se musel hodně soustředit.
Nějakou přestávku k nám přišli i učitelé a něco řešili s Grayem. Já ale mě něco důležitějšího na práci... Doufal jsem totiž, že bych mohl Daniela dnes znovu vidět...
Z pohledu Daniela
Ráno jsem musel brzo do práce, takže jsem si s Adrianem psal odtamtud. Hrozně mě potěšilo to, že si se mnou psal a nevadilo mu to.
"Dasne? Co děláte?"
Ups... plán B.
"Nic.. jen jsem se ptal přítele mé sestry jak na tom je..."
Smutně jsem se koukl na mého nadřízeného a on se soucitně pousmál.
"Tak to se omlouvám..."
A s tím odešel.
Sice to nebyla zrovna čistá pravda... ale nu což.
Po zbytek dopoledne mi už nenapsal. Bylo mi to líto, ale chápal jsem ho. Přecijen měl školu.
Bylo něco okolo druhé hodiny a rozsvítila se mi obrazovka mobilu. Popadl jsem ho a ihned najel na již otevřenou konverzaci.
Promiň, že píšu až teď...
doufám, že tě neruším třeba v práci...
Jen jsem se chtěl zeptat... půjdeš dneska za Emily nebo ne?
Proč se ptáš?🤭
Je mi to blbý...
Ale chtěl bych tě vidět...
popovídat si...
Chápeš ne?
Počkat počkat počkat počkat počkat počkat počkat počkat...
Musel jsem to hodně rozdýchávat.
ON
SÁM
OD
SEBE
MI
NAPSAL
ŽE
SE
MU
PO
MNĚ
STÝSKÁ
!!!!!!!!!!
Kdybych nebyl v práci ale doma, nejspíš bych skákal po celým bytě jako nějaká malá holčička, která se chystá setkat s princeznou z Disneylandu.
Vím, debilní přirovnání, ale nic jiného mě nenapadlo.
Jo, mám to v plánu😁
Super🤩
V kolik přijdeš ty? Ať vím v kolik se mám cca ulejt z práce🥳
Škola sice končí ve dvě, já ale musím ještě na jeden kroužek, takže tam budu okolo půl čtvrté.
Ok, v půlu tam budu🤗
Už se těším🥰
MÁM INFARKT!!!!! SKUTEČNĚ MI POSLAL ZAMILOVANÉHO SMAJLÍKA?! OMFGJÁTOOMGNEAHJCIEKLAIXNĚWLIXEHWMAKYKNSHWJAJYKDOMFG!!!!!
Promiiiiň!!!
Klikl jsem na špatného smajlíka😨
Měl to být😋
Proč jen jsou tak blízko sebe...😅
Hehe...😅
To je dobrý😄
Samozřejmě, že to ale vůbec nevadí. Vůbec jsem tu nejančil jak třináctky na koncertu Buebera. Vůbec na sobě nemám poker face. O čem tady vlastně vůbec mluvím? Hehehehehe...
Praštil jsem se do hlavy a tím se probral z tohohle šíleného transu. Zvedl jsem se ze židle a zašel za šéfíkem.
"Um... pane?"
"Ano Dasne?
"Chtěl bych vás o něco poprosit..."
"Týká se to vaší sestry?"
"Ano... je mi to líto, ale ještě stále je v nemocnici a... no... chápete..."
Udělal jsem psí oči, kterým neodolá ani tvrďácká Emily. On se na mě usmál a mile pověděl.
"Ale samozřejmě. Klidně odejděte dříve. Dokud to bude něco vážného tak smíte odejít."
"Děkuji mnohokrát."
Kývl hlavou a odešel do své kanceláře.
A budu mít voraaaaz!!
Po necelé hodině jsem přestal pracovat, sbalil se a dosedl na svou motorku. S ní jsem zamířil přímo k nemocnici.
15:06... dobrej čas. Jen tu jsem "trošku" dřív.
Pousmál jsem se a vyčkával Adrianův příchod. Mezitím jsem byl schovaný za keřem u parkoviště, takže mě nikdo nemohl vidět, zatímco já ano.
Po pár minutách jsem spatřil okolo procházet Graye. Ani si mě nevšiml.
Když tu je on, tak by tu snad mohl brzy být i Adrian...
Řekl jsem si pro sebe a pohled z Graye vcházejícího dovnitř nemocnice přesunul směrem ke vstupní bráně. To by mě ale nesměla vyděsit jistá osoba, která se dívala přímo do mých očí.
"Fuj jsem se lekl..."
Popadl jsem se za levou část hrudi a začal hlasitě dýchat.
"Nemůžeš strašit staré lidi... co kdyby mě ranila mrtvice?!"
"Promiň... Nemohl jsem odolat."
Zasmál se, při čemž semkl svá víčka k sobě a já nemohl vidět ty kočičí očička.
"Gray tu byl co?"
"Jo... před chvilkou prošel."
"Hm..."
Chvilku jen tak stál, pak ale luskl prsty a podíval se na mě.
"Vadilo by ti hodně, kdyby jsme místo za Emily šli jinam?"
"Proč?"
"Upřímně... myslím, že si to chtějí užít sami..."
"Máš pravdu... ne nevadilo by mi to."
Pousmál se a já začal přemýšlet.
"Ale kam jít...?"
Najednou sebou Adrian trhl tak moc, až jsem se lekl. Dnes už podruhé. Stál, ani se nehnul a v obličeji měl nepřítomný výraz.
"Jsi Ok?"
Zeptal jsem se ho a položil svou dlaň na jeho rameno. On se na mě rychlostí blesku podíval a v tu ránu zrudl.
Awwwwwwwwwwww
Málem jsem se kvůli té jeho roztomilosti roztekl.
"No víš... napadlo mě... nechtěl bys jít k nám?"
Zavolejte ambulanci. Myslím, že tu je akutní případ zástavy srdce.