Na nebi zářily hvězdy, v černém sametu mrkaly na divokého hřebce, jeho tmavá srst splývala s barvou noci, jeho bílý nosní pruh a vysoké ponožky na všech čtyřech ho však prozradily. Jako vítr se prohnal ohradou a zastavil se teprve před skoro dva metry vysokým bytelným hrazením ze dřeva, které mu znemožnilo pokračovat v jeho divokém běhu. Tak vysoko on nedokáže skákat a navíc ho odradilo zlověstné cvakání elektrického ohradníku. Nastražil uši a zaposlouchal se, prásk ticho prásk ticho a pak zas to protivné prásk, když do provázku bohatě protkaným uzounkým drátkem,byla puštěna vlna elektřiny. Už zjistil, jak to bolí,když se dostane dostatečně blízko a jeho kůže se dotkne toho napohled obyčejného provázku. Sklopil uši dozadu a vzepjal se, kopyta se hluboce zabořila do země a pak uskočil vzad, až vzduchem prolítlo několik drnů trávy. Nevěděl kde je, co se sním stalo a co se vlastně bude dít dál. Jen se rozklusal napříč ohradou a v podzimní noci tiše vlála jeho hříva.
Nedokázal zde najít klid, když se na chvilku zastavil jeho tělo zůstávalo napjaté, i když v tichu noci dokázal i podřimovat, přes den se ve svém výběhu neupokojil.
„Cos ním máš v plánu?" ptala se Věra svého bratra a sledovala nervního vraníka. Od včerejšího příjezdu se ještě neuklidnil. Nechápala, jak to její otec dokázal, jak jediný výkřik naprosto zklidnil divokého hřebce, ale dovedli ho do ohrady a od té doby je Le Nardo stále jako na jehlách. I teď nervózně přecházel po ohradě a frkal.
„Co bys asi tak řekla?" odvětil jí Ondra a opřel se ležérně o ohradu, nezapomněl však na úsměv pro An stojící vedle Věry.
"Za prvé, že se chováš jako debil?" pronesla naprosto v klidu An a vážně se zadívala na Ondru, jen na pár vteřin, a pak dál sledovala vraníka. Zrovna poskočil, vyhodil svoje přední kopyta vysoko do vzduchu a rozklusal se na druhý konec ohrady. Párkrát sklonil hlavu k posledním stéblům podzimní trávy, přesto si ale ani jednou neuškubl a dál pokračoval klusem, na konci ohrady se zastavil a sledoval je.
„Tebe jsem se na nic neptal!"
„Vážně ne? A co ten úsměv? Ten byl taky pro Věru? Nepomotaly se ti v hlavě kolečka, nebo si zapomněl, že je tvoje sestra? Od jaké doby využíváš své úsměvy" alá já jsem bůh" i pro svou sestru?" vylítla An a svojí pozornost věnovala Ondrovi, v očích jí sršely blesky, tedy pokud by to bylo možné,samozřejmě.
„Sakra vy dva!" stoupla si mezi ně Věra, i když bitka mezi nimi nehrozí, teda ta pěstní, slovní není nic výjimečného a moc dobře znala jak se ti dva dokážou hádat dlouhé minuty, aniž by našli jakýkoliv závěr. "Někdy mám pocit jako by vás ty hádky snad bavily!"
„Jasně, mě to tak ohromně baví, že?" vybuchl Ondra a odrazil se od hrazení. "To jen tady slečna Hádává má na všechno tisíce odpovědí!" pronesl jízlivě.
„Tisíce ne, ale stovky ano!" odpověděla mu pohotově An a nezapomněla dodat: "Pane Uražený!" s pečlivým důrazem na Uražený.
„Vy dva jste jak manželé po dvaceti letech!" konstatovala Věra a čekala na typickou reakci. Tři, dva...
„Nikdy!"vykřikli oba najednou a odvrátili se od sebe.
„S ním bych to nevydržela ani deset minut," protestovala An a založila ruce v bok, zakroutila hlavou a vyčítavě pozorovala Věru.
„Nápodobně!"
„Tak fajn!" ukončila to Věra, a znovu se zeptala: „Co máš v plánu s Le Nardem?"
„Drezůru!"odpověděl Ondra a podíval se na obě dvě, co na to řeknou, uklidnil se a znovu se opřel o ohradu.
„Bude klid?" zeptala se An a na tváři se jí objevil úsměv. "Hodláš se zabít?"
„Ne, ne. Já na něm jezdit nebudu, já budu pouze trénovat bezpečně ze země. Jezdit ho bude někdo jiný," podíval se Ondra významně na An.
„Tysi vážně cvok!" otočila se An zpět k ohradě a zadívala sena vraníka, celou tu dobu je zvědavě pozoroval. Zvláštní...neměla by ho jejich hádka spíš vyděsit? Le Nardo se však na ně zvědavě díval a stříhal ušima, z konce ohrady přišel až doprostřed.
„Copak chlapče?" zeptala se ho An a natáhla směrem k němu ruku, i když byl od hrazení příliš daleko.
"Copak tě trápí za tvou minulost? Vážně jsi tak divoký, jako včera?"těch dvou si už nevšímala, její pohled patřil pouze vraníkovi a jeho očím, najednou se jí nezdály divoké jako včera, v tuhle chvíli byly spíš smutné a ublížené.
"Kdo ti takhle ublížil?!"
Když od ohrady trojice odcházela, vraník se konečně sklonil k pastvě a uždiboval zelená stébla, pořád ale do okolí poulil své modré oči.
Ondra však neměl na starost jenom toho divokého černého hřebce, musel se věnovat dalším svým klientům, kteří ho platili za hodiny, zatímco děvčata někde právě divoce cválala na vypůjčených koních.
Pozdě odpoledne se s dívkou a dalšími rozloučil a vešel do hlavního domu, ještě než však stihl vyběhnout schody do horního patra, zastavil ho jeho otec.
"Ondro!"chytil ho za ruku, aby mu nemohl odejít, než by ho pomocí hole dokulhal, zmizel by ve svém pokoji a odmítal by mluvit se svým otcem, který má o něho strach.
„Zapomeň na to!" přemlouval ho a v jeho hlase zněla úzkost.
"Co ti můj otec namluvil? Co ti řekl tak zásadního, že chceš z Le Narda udělat drezůráka?"ptal se Ota s naléhavostí v hlase. Znal svého otce, byl mazaný a moc dobře věděl, co člověku říci a v jakém okamžiku, tak aby z toho vždy vyšel vítězně on. Proto měl Ota strach, že zamotal Ondrovi hlavu nesmyslným snem.
Svého otce nenáviděl, za to co mu provedl. Je to už dávno, co býval žokejem. V rodné Francii vyhrával jeden dostih za druhým. Byl uznávaným žokejem a s pýchou sledoval, jak otcova stáj vzkvétá. Pak, jak tomu vždy bývá, štěstí uteklo. Uteklo rychlostí blesku, ani ten nejrychlejší dostihový kůň ho nedohonil a Ota spadl a zranil se. Bylo mu pětadvacet let, byl plný plánů, a všechno pohřbil ve svém zranění, po kterém mu zbyla jen francouzská berle a prokletí kulháním.
Naštěstí se zamiloval do mladé české dívky, jezdkyně parkuru, oženil se sní, odstěhoval se z rodné Francie a na dostihy zapomněl. Spolu se svou ženou a později i dětmi, se zabýval jiným odvětvím jezdeckého sportu - parkůrem a drezurou. Hlavně však drezurou, odvětvím natolik odlišným od divokého trysku dostihů.
„Nebyl to děda, byl to on! Viděl si ho? Viděl jsi, jak se pohybuje? Jaksi snad i dává pozor, aby byl v každé situaci elegantní a perfektní? Nikdy v životě jsem takhle elegantního koně neviděl!"
„Vždyť je to plňas a navíc Ridicule, s ním se ti to nepodaří. Je až příliš..." najednou zmlknul, uvědomil si slova, která právě vypustil z úst a tu chybu, kterou udělal, neměl se zmiňovat o koních Ridicule.
„Ridicule?Co to znamená?" otočil se na něho Ondra.
„Nic...to nic neznamená." odmítal cokoliv říci.
„Znamená,co je s Le Nardem? Co mu děda provedl?"
„Děda nic, na to má svoje lidi, hlavně mého bratra." pronesl Ota s hořkostí v hlase. Byla to snad doslova rodinná tradice. Vždycky se ve stáji našel kůň, který nebyl podle všech měřítek a vždy musel být někdo, kdo mu ukáže, že lidé jsou něco víc. Ale tohle snad už přeci dnes neplatí? Je jednadvacáté století a...
Proto se zřekl plnokrevníků, proto se před týdnem pohádal se svým synem, když mu řekl, že si jede k dědovi do Francie pro plnokrevníka vyřazeného z dostihů. Když ho však uviděl, hrdého vraníka s nohami vysoko bílýma, něco v něm se rozehřálo. Možná to byl soucit, nad jeho podivným zjevem, kdo kdy viděl, že by měl vraník modré oči? Museli mu říkat Ridicule, vždycky se tak ve stáji říkalo koním, kteří nebyli "pravými"plnokrevníky. Výsměch...na tomhle on vyrostl, naštěstí se tohohle přemýšlení vzdal, jeho otec však ne. Viděl to na vlastní oči a do Francie nemusel. Stačilo, když vykřikl naučený káravý výkřik: "Asezz!" "Dost!"
„Tati, prosím! Jak ho mám trénovat, když nevím, co ho trápí?"podíval se na svého otce Ondra s prosbou v očích a vyrušil Otu z jeho myšlenkového rozjímání.
"Ridicule, synu, " odmlčel se, jako kdyby ho vzpomínky na mladí dostihly a zabolely, "Ridicule znamená ve francouzštině směšný, v angličtině výsměch a koně takto označení se ničeho jiného nedočkají.Trénují je, trénují je tak krutě. V každém roce se najde jeden kůň, který je takto označen a právě on později zaručí slávu,i když tomu na začátku tak nebylo. I můj nejoblíbenější kůň Saran byl Ridicule. Sám jsem s jeho tréninkem pomáhal."posadil se Ota na židli v předsíni a schoval ruce do dlaní.
"A teď se za to stydím! Le Nardo...ten kůň je zlomený! Sebrali mu jeho hrdost a koňské já, stačí jediné slovíčko a on udělá cokoliv, jen aby nebyl zbit, ty koně...klidně půjdou na svou smrt,když uslyší francouzské dost!"
„Tati!Vždyť to je týrání koní, s tím musíš něco udělat! Vždyť děda..." nedokázal na to Ondra víc říct. Zjištění, že sláva, která se nese s dědovým jménem a které on tolikrát využíval, je vykoupená tak vysokou cenou. Obdiv k černému hřebci Le Nardovi ještě víc vzrostl.
„Dokážu to tati! Dokážu! Ukážu mu, že pracovat se dá s radostí a žečlověk neznamená jen trest!"
„Máš na to jednu zimu! Jedinou zimu, stejně by se teď prodával hůř než na jaře. Pokud z něho nebude alespoň trošku solidní drezůrák. Nechci ho tu na jaře vidět, je to jasné?" trval na svém Ondrův otec, ještě pak dodoal: "a navíc...do jeho sedla se neposadíš. Řekl jsem, že v sedle plnokrevníka moji potomci nikdy sedět nebudou!" podíval se Ota na svého syna.
„Máš na to pět měsíců, a to je krátká doba!"
„My to zvládneme!" usmál se na svého otce Ondra, bude to muset zvládnout. Je to sice troufalé, ale do jeho sedla posadí An, ta dívka má úžasné ruce a spousta trpělivosti.
Ota se jen mlčky na Ondru podíval, nevěděl, co na jeho odhodlání říci. Moc dobře věděl, koho posadí do jeho sedla, ale jak tomu má zabránit? Jak má zabránit dvou mladým lidem v jejich snu? Co když...co když se jim to podaří? To je přeci nemožné.
Ten vraník, Le Nardo, si musel vytrpět své...nechce ho tu! Nechce vidět to zklamání nad vlastním otcem, když pochopil jiný přístup ke koním. Nechce koně trestat jediným, pouhým slovíčkem! Nechce vidět to zklamání jeho syna, když se mu trénink nepodaří.Nebude ho v tom podporovat, prostě ne! Dal mu jednu jedinou zimu,pokud se jim to nepovede své na to řekl. I když ho bolelo srdce při pomyšlení, co s Le Nardem bude dál pokud...neuspějí.