Na každodenní přítomnost Mary ve svém bytě si zvykl. Vlastně... nedovedl si představit, že by tam nebyla. Přicházela každé odpoledne a často odcházela až pozdě večer. Čas Baekhyunovi utíkal tak nějak jinak, když nemusel být sám, dalo se to zvládnout, a tak byl za její společnost pochopitelně vděčný.
Nepřiznával to nahlas, ale pociťoval k ní určitou náklonnost, jemu doposud neznámou.
Možná to opravdu bylo tak moc složité, jak si myslel, že je, nebo to byl přesný opak a celé to spočívalo v jednoduchosti jejich společného zájmu a až v podivně stejném životním stylu.
Byla ale jiná než on.
Pro ni to byla zábava, věc, kterou dělá ráda, pro něj to byla povinnost, v níž nacházel snad jen to nejmenší potěšení.
Mara však ze sebe chrlila slova, jako kdyby to byla ta nejvíce přirozená věc na světě a skládala je do vět, jež nechávaly Baekhyuna v úžasu, když si je četl. Bylo v nich tolik a jeho to poměrně děsilo, no pokaždé se těšil, až další den přijde a přinese mu texty, které přes noc napsala.
Chodila si k němu pro inspiraci, alespoň to tvrdila a Baekhyun v ní nacházel motivaci pro to tvořit dál. Byl to vztah, který nedokázal definovat, ale věděl, že Mara je člověk, jehož potřebuje.
Dnes však nepřišla.
A ani se neozvala.
Bylo devět hodin večer, když už to Baekhyun nemohl vydržet a vydal se k ní domů.
Bydlela o několik pater výš, než on a velikost jejího bytu byla vskutku klaustrofobická. Připomínalo mu to apartmán, v němž kdysi bydlel společně s Chanyeolem, no Mara nevypadala, že by s prostorami, jež obývá, měla nějaký problém. Dle jejích slov nikdy nikde nevydrží příliš dlouho, a proto metry čtvereční a vzhled jejího bydlení pro ni tou hlavou prioritou rozhodně nebyl.
"Nepřišla jsi," řekl, jakmile mu otevřela dveře.
"No jo," zamumlala a ustoupila, aby mohl projít. "Nějak jsem zapomněla."
"Zapomněla?"
V jejím bytě vládl mnohem větší chaos, než kdykoli jindy a Baekhyun s podivem zůstal hledět na všechen ten zmatek.
Postel měla utvořenou z dřevěných palet, matrace a na jeho vkus na ní bylo až příliš velké množství polštářků. U okna byl malý pracovní stůl, na něm psací stroj, na zemi vyskládané knihy a zelené rostliny byly všude, kam se podíval. Přesně tohle by viděl, kdyby to celé nebylo zaházené papíry, sešity a igelitovými pytli.
"Maro, co se děje?"
"Nic se neděje, jen... si dělám pořádek ve věcech."
Mara měla jeden velký problém. Smýšlela o sobě hrozným způsobem. Přesvědčení o tom, že nikdy nebude dost dobrá, ji Baekhyun nemohl dostat z hlavy, i když se o to sebevíc snažil. A někdy to dospívalo do fází podobných té, jež byl nyní svědkem. Nestávalo se to příliš často, ale i Mara měla navzdory své energií a nadšením okupující existenci nějaké ty slabé chvilky. A když už se objevily, nebyly ničím, co by během chvilky odeznělo.
"Kolik jsi toho vyhodila?"
"Záleží na tom? Stejně to bylo k ničemu." A s těmito slovy se dala do pokračování likvidace veškerých textů, co snad kdy napsala a věcí, co ji patřily.
"Zadrž, prosím tě," Baekhyunovi se ji po nějaké době přece jen podařilo zastavit. "Promluvíme si, jo?"
Slova o tom, že je možná na čase, aby se posunula zase někam dál, na jiné místo, a tím pádem jej opustila, Baekhyuna rozhodně nenechávala klidným.
Možná to měl být trest za to, jak on opustil Chanyeola a taky za to, co mu udělal, protože ta představa...
Ne.
"Slib mi, že nikam nezmizíš," řekl proto. "Prosím."