„No tak Le Nardo!" povzdechl si Ondra a rychle zkontroloval ve zpětném zrcátku přívěs, otřásal se a nebezpečně nadskakoval. Nebylo to však vinou cesty, silnice byla rovná a upravovaná asfaltovka. Mohl za to nespokojený pasažér přívěsu. Zařadil na nižší rychlost a pak zastavil u odpočívadla. Vystoupil z terénního džípu a došel až k přívěsu. Otevřel malá postranní dvířka, ze kterých okamžitě vykoukla černá hlava, patřila rozzuřenému hřebci.
„Co si s tebou počnu." povzdechl si Ondra a vytáhl další dávku se sedativy. Dával mu je jen nerad, ale musel. Cestu by totiž nemuseli vydržet, nejen on a jeho nervy, ale i přívěs a rozdováděný hřebec uvnitř.
Připravil si proto foukací pistoli a zasunul do ní malou střelu s dávkou sedativ a děkoval za to, že tady ve Francii jsou takovéto vymoženosti k dispozici. U nich v České republice by je hledal jenom těžko.
Musel využít dvě dávky, aby se hřebec konečně alespoň trochu zklidnil. Podíval se do vraníkových očí, ve kterých se zračil odpor a taky děs zastřen dávkou sedativ. Musel si toho hodně vytrpět, proč ho tedy bral? Opravdu z něho dokáže udělat drezůrního šampiona? Opřel se o přívěs a zavřel oči. Vzpomněl si na den, kdy Le Narda uviděl poprvé...
Černý hřebec rychle zvedl svou nádhernou hlavu od své předchozí činnosti - pastvy. Pozorně si prohlížel přicházející skupinku čtyř lidí. Možná je kůň poznal, možná také ne, ale byl to jeho věčně nabručený trenér, mrzutý pracovní jezdec a majitel dostihové stáje, kdo je však ten čtvrtý nemohl tušit. Neznal jej, zvědavě zastříhal ušima a rozběhl se ohradou. Nasadil svůj taneční klus a hlavu držel vysoko, aby mu nic neuniklo. Hrdě zvedl svůj ocas a nesl se, zrychlil svůj krok do cvalu, cválal kolem hrazení a ti čtyři lidé ho pozorovali. Trenér s opovržením, jezdec s nepochopením a majitel s rozpakem. Jen ten čtvrtý mladý kluk se na něho díval s okouzlením. Jenom v jeho očích mohl Le Nardo vidět nadšení, kdyby ovšem něco takového chápal, byl to "jen kůň".
„Stačilo vám to?" zeptal se trenér a z jeho hlasu zněla jasná mrzutost. „Mám ještě příliš práce. A vůbec nebudu s váma ztrácet čas, nechápu, proč jsem tu musel být. Ten hřebec je leda tak do cirkusu a ne na dostihy!" brblal ještě, když chvatně odcházel. Mladík se za ním jen díval s nepochopením.
„Nevšímejte si ho. Je to starej mrzout, ale dostihovým koním rozumí." omlouval ho pracovní jezdec a nespouštěl oči z pobíhajícího Le Narda, jak jen to ten kůň může vědět? Jak ho mohlo napadnout, že je právě teď správná chvíle pro to, aby se předvedl? Právě teď se v něm na malou chvíli probudil obdiv k tomuto hřebci, ale opravdu jen na chvíli. Od mala mu totiž do hlavy vtloukali jediné...Angličtí plnokrevníci patří na dráhu!
„Nic se nestalo." odvětil mladík a přišel blíže k hrazení. Le Nardo dál cválal a vyskočil do vzduchu, tak radostně a elegantně.
„To je nádhera!" vydechl šokovaně, když se vraník najednou zarazil a zůstal stát jako nehybná socha. Jako hrdá a vznešená socha. „Já myslel, že jste říkal, že tu máte pouhou herku k ničemu." otočil se k majiteli.
„Ondro pochop mě, pro mě je to opravdu herka." odvětil majitel a omluvně se usmál. Byl to starý pán, mohlo mu být tak kolem šedesátipěti let, ale na svůj věk se stále držel hrdě a zpříma.
„Tohle dokonalé zvíře? Dědo, to nemyslíš vážně!"
„Myslím. Mě je tu k ničemu, k čemu si budu držet plnokrevníka, který neumí běhat? Co s ním? Pokud bude jen takhle očumovat v ohradě, za chvíli bude nezvladatelný., omlouval se, „proto jsem ti volal. Stále sníš o drezůře? Stále chceš skvělého drezůráka?" podíval se na mladíka, svého vnuka Ondru.
„Chci!" odpověděl Ondra okamžitě. "Ale táta ve stáji plnokrevníka nestrpí, a kord hřebce."
„Neboj, on to pochopí!"
To bylo začátkem jara, a tohohle hřebce nečekal drezúrní obdélník, ale dostihový ovál, podle slov Ondrova dědy mu musel dát šanci.
Na Ondrova ramena dopadlo pár listů od opodál stojícího kaštanu, lehce zaševelily u jeho ucha a pak se lehce snesly k zemi. Z přívěsu se ozvalo zafrkání, malátné a klidné. Ondra se probudil ze svého zamyšlení.
Se zaujetím se sklonil k jednomu s lístků a zvedl ho. Nastavil ho naproti slunci a otáčel jím mezi prsty, když byl malý, tuto hru miloval. List, zpola uschlý a zbarven do podzimních barev, sem tam propustil sluneční paprsky, které zašimraly Ondru na tváři a v očích. Už není to jaro, jeho návštěva u dědečka je jen minulostí a Nardo v žádném případě není ten hřebec, kterého tenkrát pozoroval dovádět v ohradě, za jedinou sezónu z něho udělali hromádku nervů a sršel z něho strach skrývající se v útocích nenávisti.
Skončily závody na venkovních jízdárnách a řehtání dostihových plnokrevníků na travnatých oválech. Je konec října, tráva pomalu rezne a než se kůň dosyta napase, ujde pár dobrých kilometrů, určitě víc než v létě. Stromy se oblékly do barevného listí, které pomalu ale jistě opadávají a tvoří na cestách šustivý koberec.
Všechno končí...končí teplé dny a ze skříní se vytahává čím dál více oblečení, končí dlouhé dny, ale hlavně končí dostihová sezóna. Posledních pár dostihů a je konec. Víkend na dostihovém oválu je tichý, nikde nezní smích dětí, vážné rozhovory trenérů či výkřiky radosti vsázejících.
Ondra kopl do zbylých pár lístků a otočil se k terénnímu vozu, ohlížel se na přepravník, když nastupoval do vozu a zasedal na místo řidiče. Džíp se dal znovu do pohybu. Vraník v přívěsu uklidněn dvojitou dávkou sedativ přestal zuřit. Jenže na jak dlouho sedativa vydrží? Snad alespoň k hranicím, kde mu dá další dávku, která musí vydržet na celou cestu přes republiku, jinak si nedokázal představit, že by celou tu cestu dokázali zvládnout bez újmy na fyzickém nebo psychickém zdraví.
Po úzké prašné silnici projížděl terénní džíp a táhl za sebou přívěs pro koně, který se divoce otřásal. Každou chvíli byla slyšet rána a oklepání plechů, to když nespokojený cestující uvnitř udeřil kopytem. Naštěstí přívěs byl sice docela stařičký, ale bytelný a pár kopanců vydržel.
Malou, sotva znatelnou vedlejší silničkou si klestil cestu ke sportovní stáji Pod potoky a vezl svůj poklad vstříc novému dobrodružství. Během několika metrů se Ondrovi naskytl pohled na střechy stájí čítajících asi třicet míst z poloviny zaplněné. Z dálky viděl i venkovní jízdárnu a tři jezdce překonávající řadu nízkých překážek. Dokonce zahlédl i krytou halu probleskující mezi stromy. Potok na ně sem tam vrhal svá prasátka a vše doplňovaly ohrady s bytelným, dřevěným hrazením. Oáza klidu a pohody. Do toho ticha a klidného chodu stáje někdo vesele vykřikl a rozeběhl se k nejbližší stáji, aby dal znamení.
„Héj An, už ho vezou!" zakřičela ve vchodu do stáje hubená blondýnka, k její krásné tváři se nehodily na pár místech rozdrbané jezdecké rajtky, které nebyly nové snad ani za dětství jejího dědečka, okopané jezdecké boty a na zádech zašívaná bunda. Ona si s tím však hlavu, jak se zdálo, nelámala.
„Vážně?" vykoukla od zadních boxů An, její oblečení na tom bylo podobně. U koní však člověk nepotřebuje vypadat, jako kdyby vylezl z módního časopisu. Opřela vidle o dvířka boxu. Zkušeným pohybem si zastrčila neposlušné pramínky tmavých vlasů za ucho a převázala si culík. Ještě jí čekají dva boxy, vítala tak možnost krátkého oddychu a na nového koně se velice těšila, byla na něho zvědavá, vždyť zbudil takový rozruch. Od Věry věděla, že se kvůli němu dokonce Ondra pohádal se svým otcem.
„Ne asi, kecám!" odvětila jí ironicky Věra a rozesmála se. "Tak co? Jdeš už?"
Za pár vteřin už se stájí rozléhalo pravidelné klapání jezdeckých bot v běhu, když An vyběhla ze stáje, džíp s přívěsem právě parkoval.
„To bude teda pěkný divoch." konstatovala Věra, po pohledu na otřásající se přívěs a divoké řehtání a An se postavila po jejím boku.
„Plňas sestřičko!" křikl na ní Ondra, který spěšně spouštěl rampu, ale přesto Věru nepřeslechl. Pak už je však nevnímal. Ozvalo se rozzlobené zařehtání a z přívěsu jako blesk vycouval vraný hřebec. Nečekal, až ho někdo vyvede, s houpajícím se utrženým vodítkem stál uprostřed dvora a ničím nepřipomínal toho nádherného předvádějícího se Le Narada, tak jak ho Ondra uviděl poprvé. Bohužel se na něm podepsalo hrubé zacházení od jeho poslední prohry na konci července. Nikdo ho nechtěl, nikdo ho neměl rád a všichni ho ubíjeli a to nejen svými slovy.
An však stačil jediný pohled na to, aby se zamilovala. Zamilovala se do jeho očí, které byly sice v tuhle chvíli plné zlosti a nenávistí, ale přesto úchvatné. Najednou milovala jeho zvláštní zbarvení, propadla jeho kouzlu. Jediné, co chtěla udělat, bylo přijít k němu, potichu promluvit a stát se jeho přítelem. To však nebylo možné. Hřebec kolem sebe kopal a oháněl se zuby. Ondra společně se svými dalšími kamarády se jen tak tak vyhýbali jeho ranám a snažili se...o co se vlastně snažili? Zvíře zdivočelé strachem žádná snaha nedokáže zkrotit, tedy pokud to vůbec nějak jde.
„Asezz!" ozvalo se celým dvorem, až všichni ztuhli a když myslím všichni, tak myslím všichni, jestli to bylo právě ostrý křik nebo důraz a francouzština, se kterým byl povel zvolán, i Le Nardo zůstal stát. Ve dveřích se objevil Ota. Ondrův a Věry otec, majitel sportovní stáje. O jedné francouzské berly dokulhal ke strnulému hřebci a pohladil ho po čele.
„Copak ti to provedli, krasavče?" zašeptal a ten, kdo stál dostatečně blízko, si mohl všimnout jediné slzy, která snad značila vše.
„Odveď ho pryč! Nechci ho tu!" otočil se na Ondru, když chytil Le Nardovo vodítko. „Nechci tu žádného plnokrevníka!" zašeptal ještě ztrápeně, když mu vodítko podával a otočil se zpět do domu.