Bělouš,dívka a trenér
Krajinou se ozýval dusot a kopyt tlumený pískovým povrchem, jízdárnou právě klusala jezdecká dvojice. Dívka a mírně rozdováděný bílý valach. Uprostřed Jízdárny stál mladý kluk, mohlo mu být tak sotva něco přes dvacet a soudě podle jeho výrazu, ho každý typoval na trenéra.Na jeho andělsky krásné tváři se neobjevoval úsměv, ze kterého jdou všechny náctileté do kolen, ale naopak. Zachmuřeně sledoval jezdeckou klusající dvojici a mračil se.
Nakonec to nevydržel a vykřikl: " No tak Angeliko!" schválně dívku oslovil jejím plným jménem, za toho půl roku, co začala pravidelně jezdit pod jeho vedením, si zvykl jí říkat zkráceně An, ale když nebyl s něčím spokojen, využil její plné jméno, stejně jako teď.
"Co jsem ti předevčírem říkal?" otázal se dívky a podíval sena ní. "Dávej si pozor na paty! Otěže trošku víc přitáhni a Mony by měl jít více sbalen!" přikázal ostře a uhnul z cesty, když kolem něho proklusali při změně směru v diagonále.Valach potřásl hlavou a vyhodil. Jestli to bylo kvůli Ondrovi, aby umlčel jeho výčitky, nebo se jen sešla jeho rozdováděnost v nesprávný okamžik, nikdo neví. Ondra nasupeně sklepl písek z jezdecké vesty a odevzdaně zavelel: " Po tomhle kolečku do kroku! Uprostřed jízdárny zastavit a stát!"
An se v sedle mírně zaklonila a přitáhla otěže, bělouš okamžitě přešel do rytmického kroku. Vida, teď jde krásně. Došli do středu jízdárny a pak zastavili, krásně korektně. Bělouš se konečně pořádně sbalil a začal přežvykovat udidlo, tak jak se po něm celou hodinu požadovalo.
"Vy dva jste teda případ!" neubránil se pobavení Ondra a nevěřícně zakroutil hlavou. Před ním stál desetiletý valach v korektním zastavení se skoro osmnáctiletou Angelikou v sedle. Stáli tam bez pohnutí, bez chybičky. Rovnou je poslat do závodů, kdyby se ovšem celá úloha jela pouze v kroku.
"Hodný Mony!" naklonila se Angelika v sedle a pohladila bělouše po krku a mírně zpocených plecích. Dnešní trénink se příliš nevydařil, ale každý den není posvícení, proběhlo jí hlavou, hned se o své myšlenky podělila s Ondrou. Zvedla hlavu a střetla se s jeho pohledem a úsměvem, který vyvolalo její obhajování,neobhajovala totiž sebe, ale Monyho!
S An se zatočil svět, kdyby neseděla pevně v Monyho sedle, asi by šla do kolen.Ještě, že je tu Věra, Ondrova sestra, nebýt jí, i ona by podlehla Ondrovu kouzlu a zařadila by se tak na listinu zhrzených a leda tak využitých holek.
I když se během tréninku zdál Ondra jako fajn kluk, ve skutečnosti platil za frajera a vyhlášeného děvkaře. Co diskotéka, to jiná holka do jeho zápisníčku. Jenom u koní a jako trenér...jen tehdy byl skvělý. Proto ona jeho kouzlu propadnout nemůže!
„Vykrokuj. Pak se o Monyho postarej." řekl Ondra a pak se vzdaloval. Ještě ho čeká práce ve stáji. An jen kývla a pobídla valacha znovu do kroku. Na volné otěži obešli dvě kolečka, vždy jedno kolečko na jednu ruku. Bělouš spokojeně kráčel na naprosto volné otěží a tak se An zabývala svými myšlenkami. Pohlédla na stromy stojící u jízdárny, jejich větve pomalu ztrácely svoji zářivou zeleň,pomalu míjelo roční období, kdy je bylo za potřeba, aby poskytovaly stín v letních vedrech. Pokud dokázali přesně odhadnout hodinu tréninku, stromy udržely stín a tak nic nebránilo tréninku i za horkých slunečných dní.
An se zaklonila v sedle a pak přitáhla otěže, bělouš se okamžitě zastavil a vyčkával, až jeho jezdkyně sesedne, upraví třmeny a společně se vydají na dvůr do stáje.
„Tak jdeme,"pohladila Monyho po krku An a přehodila otěže přes koňský krk,valach se za dívkou okamžitě rozešel a následoval ji směrem kestáji, za tu krátkou cestu podél potoka do dívky několikrát rozverně drcnul hlavou, pokaždé se na oko rozlobila a koně napomínala. Nikdy to však nemyslela nijak zle. Koně pro ní byli vším. S náležitou péčí se o koně postarala. Na dvoře ho uvázala k uvazišti a zbavila ho sedla s uzdečkou. Místo toho muna hlavu dala světle modrou ohlávku a pak se na chvíli zastavila.
„Děkuji ti,Mony, za všechno," zašeptala tiše, když přitiskla svoji tvář na bílé čelo. Každý den děkovala za to, že se jí naskytla tahle úžasná příležitost. Mohla jezdit třeba i denně a to jen za výpomoc kolem koní a hlavně, konečně jí někdo trénoval. I Když na koních jezdila už několik let, nikdy nemohla říct, že její trénink vede profesionální trenér, tak jako teď. I přes svůj mladý věk se Ondra pyšnil trenérskou licencí a An byla jeho první ze svěřenkyň.
„Tak jo, už budu muset jít," pohladila Monyho An a pak vzala běloušovo vodítko, nejdřív ho chtěla zavést do stáje, pak si to ale rozmyslela a jen koně vyvedla do nedalekého výběhu hned za stájemi.
Chvilku sledovala jak se Mony s požitkem svalil na zem a vyválel se v prachu. Jeho jinak světlá, zářivě bílá srst, získala mnoho hnědých a zelených šmouh.
An si jen povzdechla a přemýšlela, komu se zválený kůň dostane pod rukuna čištění, jestli to bude ona, protože dostat ze světlé srsti stopy po trávě je někdy opravdu těžké.
Co se dá dělat," otočila se An a zamířila do stáje, před tréninkem se domlouvala s Věrkou, že vyrazí na společnou vyjížďku.
„Kam pojedeme?" setkala se An s Věrkou, jakmile vešla do stáje. Z dvanácti boxů hlavní stáje bylo trvale obsazeno pouze osm a právě teď jen dva, všichni zbylí koně si užívali slunečních paprsků pozdního léta.
Jednoho z koní vyváděla Věrka a ten druhý čeká na An.
„Ontario?"zeptala se An ještě kamarádky, protože si nebyla jistá, jestli jí neklame zrak.
„Jasně,budeme nanejvýš klusat a veterinář říkal, že noha je už v pořádku a máme začít s ježděním,"
„Aha," jak An věděla, předchozích čtrnáct dní měl strakatý poník poněkud volnější režim, protože si při svém, tolik častém,útěku zranil zadní nohu.
„Vezmu ještě Golda na chvíli na jízdárnu, protože pro něho by byl klus málo,dorazíš za náma?" zeptala se Věra po chvilkovém tichu, kdy se obě dívky věnovaly svým svěřeným koním.
„Jasně,"
Stájí jen zazněla kopyta kráčejícího koně a pak zůstala ve stáji An sama, tedy ona si myslela, že je ve stáji pouze s Ontariem, ale v rozích stáje se ještě někdo skrýval.
Ondra stál v boxu a na tváři mu hrál úsměv, přesně ten, ze kterého jdou všechny ty náctileté obdivovatelky do kolen. On měl však oči pro jedinou...pro tu kterou nemohl mít. Pro tu, která ho stále odmítá!
V tichosti a nezpozorován v zadní části stáje, v posledním boxu, který je prázdný a navždy taky bude. To si on prosadil, tenhle box totiž slouží k úplně jiné činnosti. Ke hře lidských těl, toho čím je on tolik pověstný. Hnusilo se mu to, když si to tu tak řekl.Tenhle box je vhodný jedině tak...ne neřekne to, ještě před půlrokem by se za to nestyděl, ba co víc, určitě by tu takhle nestál. Potichu a sám!
Na začátku jara přijel z Anglie, kde byl coby pomocný trenér v jedné znejuznávanější drezurních stáji, jméno stáje by vám stejněnic neřeklo.
A potkal jí.Mladou teprve sedmnáctiletou tmavovlásku. Vedla dva koně, mířila od potoka, takže pro ně byla na zadních pastvinách, už to vyžadovalo trochu uznání. Ze zadních pastvin šla sama se dvěma koňmi. Se starou a dobrosrdečnou kobylou Sámou a neposedným valachem Monym. Zatímco on se vezl ve svém sportovním autíčku,na to auto se mu povedlo sbalit už tolik holek, kolik to auto zažilo divokých nocí? Radši snad ani nepočítat.
Nevěděl, co ho tenkrát popadlo, ale chtěl se náležitě předvést. Přeci jenbyl to ještě on, ten Ondra - frajer, děvkař. Netrápila ho myšlenka, že by mohl splašit koně, dupnul na plyn a pak na brzdu a zastavil kousek od ní a ještě přidal vysoký tón klaksonu.Tomu se říká příjezd machrů.
Přesně tím on tenkrát byl, machírkem, který se chtěl náležitě předvést před holkou, kterou ještě nepoznal. Měla plné ruce uklidňování bělouše, který se vyděšeně vzepjal. Upustila tak druhé vodítko hnědky. Flegmatická Sáma se v klidu rozešla zpět k zadním pastvinám. Dosud neznáma dívka se plně věnovala koním, jemu přitom ani nevěnovala jediný pohled. Proto se rozhodl k razantnějšímu představením. Otevřel dveře a ležérně se opřel o střechu auta.
"Copak,copak?" zeptal se s úsměvem, o kterém věděl, že je neodolatelný. Nečekal však takovou reakci.
"Ty blbče jeden tuplovanej!" rozkřikla se na něj a pak rychle zmlkla,když si uvědomila, že si ještě ke všemu znovu plaší vedeného koně. V obličeji byla naprosto rudá, pravděpodobně vzteky než Ondrovou neodolatelností.
"No tak se omlouvám!" rozhodil ruce v obraně a dával si záležet, aby vypadal neodolatelně.
"Na to je pozdě!" odsekla mu a rychle doběhla Sámu a táhla oba koně směrem ke stáji. Ani se neotočila nic, nereagovala, tak jak si on představoval.
Co si on vůbec tenkrát představoval? Že nechá koně koňmi a padne před jeho dokonalostí na kolena?! Byl vážně vůl. Škoda jen, že to pochopil teprve až když poznal jí...
Opatrně nakoukl zpoza boxu, měl skvělý výhled na An.
O pět boxů dál stál přivázaný strakatý jezdecký pony Ontario a užíval si její péči, právě ho hřebelcovala, což se strakáčovi líbilo a oplácel jí její náklonost stejnou měrou. Stále se na ní otáčel hlavou a dloubal do ní svými nozdrami. To An vždycky rozesmálo a nechala čištění, místo toho objala jeho hlavu a šeptala mu sladká slovíčka. Kéž by některé ze slovíček řekla i jemu, pomyslel si Ondra a radši se odvrátil. Opřel se o stěnu boxu, a kdyby nebyl kluk, tak by se snad v tuhle chvíli rozbrečel. Sakra, co s ním dokáže udělat jedna malá holka?Vždyť by jich mohl mít stovky. Každou, která přijde do stáje,získá, ale ji ne.
Zkusil její kamarádky, ale ona zůstává chladná a nepřístupná. A zato všechno může jeho sestra. To ona jí do hlavy nasadila všechny ty bludy.
Bludy?
Vždyť je to všechno pravda! Kolikrát ho načapala s jinou v ne příliš vhodné chvíli? Několikrát ano, nejvíc zuřila, když ho načapala s její spolužačkou a jednou z dobrých kamarádek. Jenže jak má dokázat,že není ten machr, kterým býval, ale ten skvělý kluk od koní?
„No tak seber se!" okřikl sám sebe. Zakroutil hlavou, aby se zbavil dotěrných myšlenek a pak potichu opustil svojí pozorovatelnu. Nikdo si ho nevšiml. Ještě štěstí!
Tmavovláska naposledy popleskala strakáče po krku a pak se sehnula pro jeho sedlo, na chvíli zvedla hlavu a zadívala se k místu, odkud před pár vteřinami zmizel Ondra, měla pocit, jako by jí právě z posledního boxu někdo sledoval, ale stáj byla naprosto tichá ani kdo krom jí a Ontaria ve stáji nebyl. Strakatý valach potřásl hlavou a zafrkal, čímž vrátil An do reality, povzdechla si,nadhodila si sedlo v ruce a otočila se k Ontariovýmu hřbetu a dala se do sedlání. Za dalších pár okamžiků stál v uličce stáje přichystaný poník na vyjížďku.
An Ontaria Pohladila po čumáku a prohrábla mu jeho čupřinu, po tváři ji přelétl spokojený úsměv, zapnula si řemínky přilby a vzala do rukou otěže. Vydala se pomalým krokem ven ze stáje. Ještě Jednou se však otočila a její oči vyhledaly poslední box. Nic.Jen pouhé šálení smyslů, bylo naprosto nereálné, aby jí odtamtud někdo sledoval, kdo taky? A proč?