Noc strávená bez přístřeší někde uprostřed neznámého pozemského města by nebyla ničím příjemná. Verita se pokusila potlačit svědomí, které ji hlodalo vědomím, že David je pravděpodobně právě v takové situaci a pár hodin po tom, co padla tma, se teleportovala do jeho bytu, kde přespala. V noci by stejně nemohla hledat. Věděla, ze kterého směru je čekat, ale přece nemohla prohledat celou oblast kolem cesty dlouhé 300 kilometrů. Po probuzení se ale hned vrátila na místo, kde den předtím skončila. Byla ještě pořád tma, jen na východě začínalo svítat. Všechny její přístroje byly naladěné na výkyvy v energii. V transu trávila víc času, než při vědomí, ale přesto nic necítila. Buďto byla příliš daleko, nebo... jiné možnosti si nepřipouštěla. Prostě se jim musí přiblížit dostatečně na to, aby zachytila známky jejich přítomnosti a pak už bude všechno jednoduché. Věděla, že je to naivní, ale pomáhalo jí to pokračovat. Snažila se postupovat systematicky, přestože to bylo únavné a vyčerpávající.
Najednou se ozvalo prudké zapípání z jednoho z jejích přístrojů. Nepotřebovala ho - byl to tak velký výkyv, že ho sama cítila zcela zřetelně. Bylo to, jako kdyby se někde v dálce rozzářila kometa nebo možná supernova. Někdo použil obrovské množství pozemské energie. Podívala se na přístroj, aby si byla jistější polohou. Nerada se přemisťovala někam, kde nikdy předtím nebyla. Nebylo to bezpečné a prostor se někdy choval nevyzpytatelně, takže se objevila někde mírně mimo svůj kurs. Tentokrát to ale bylo nutné. Zadívala se na mapu na displeji přístroje a vryla si do paměti, jak vypadá okolí místa, kde zazářila zelená tečka, a bleskově se přemístila.
***
Sklad byl tichý. Andrea spala a David zrovna tak. Nad ránem mu došly síly a už zase neudržel soustředění v transu, který spotřebovával energii rychleji než celodenní pochod. Nebyl tam nikdo, kdo by si všiml, co se blíží.
Byl důvod, proč Andreina babička vždycky trvala na tom, aby stavěla rychlovarnou konvici mimo podložku, když se zrovna nepoužívá. Kolikrát kvůli tomu spustila svoje oblíbené litanie bez teček a čárek na téma ‚Nikdo mě neposlouchá, ale na moje slova dojde'. A u tak starých spotřebičů, jako byla ta, kterou David našel, to platilo dvojnásob. Zloba si potěšeně zamnula ruce, když díky jednomu malému zkratu začalo ve starém skladišti hořet. Jen tak málo bylo třeba - chvilka nepozornosti, náhoda, která zlovolné síle světa hrála do karet. Stačilo náhodu jen trochu popohnat a podpořit.
I přes vyčerpání to byl David, kdo ucítil kouř jako první. Během momentu byl na nohou, jenže to už nehořela jen elektrická šňůra, ale také část zdi. Zloba proces značně urychlila, vypadalo to, jako kdyby celou halu někdo polil benzinem.
"Drei!" zavolal a rychle si hodil na záda batoh. On byl připravený vyrazit okamžitě, ale obával se o Andreu. Vzbudila se a rychle se posadila. V očích měla strach.
"Neměl jsem usnout," řekl naštvaně a zanadával, "Vstávej, musíme pryč!" V obličeji se mu zračily všechny emoce, což se moc často nestávalo. Podal jí ruku a ona toho využila, aby se zvedla. Plameny vyšlehly výš, a to stačilo, aby si rozmyslela svůj původní záměr, kterým bylo zachránit spacáky a lahve s vodou. Proti ohni by jim ta trocha nepomohla a teď by ji to zdrželo. Při podezřelém zaskřípání se přikrčila. Byla to střecha, ke které se už oheň dostal také.
David ji dotáhl k oknu. Pohybovala se s námahou, pořád jí bylo dost mizerně, ale adrenalin ji probudil dostatečně na to, aby se vybičovala skoro ke svojí obvyklé obratnosti. Skrz rozbité okno se protáhla bez pomoci a David jí podal na druhou stranu batoh.
Střecha zaskřípěla znovu. Vetché trámy, které už roky nikdo neměl důvod kontrolovat, a jednoduše ložené plechy neustály nápor žáru. Praskot zesílil a David udělal tu chybu, že se ohlédl. Ztratil tak dvě drahocenné vteřiny, během kterých by se býval mohl dostat pryč. Další, co slyšel, byl Andrein zděšený křik a rachot padajících trámů.
Chtěla mu podat ruku skrz vytlučené okno, ale střecha, tolik namáhaná žárem a tlakem, po urputném boji povolila. Zaječela, ne proto, že by to snad mohlo být něco platné, ale prostě ze strachu a bezmoci. Davida zasáhl jeden fragment suti do hlavy, takže upadl. Další, dlouhý kus kovové podpěry, ho zavalil. Nepřemýšlela, když se přehoupla skrz okno zpátky do hukotu požáru.
"Davide," vyhrkla a nohy pod ní povolily. Třásly se jí ruce, hlas měla sípavý a v krku ji dráždil kouř. Cestovatel, který ji měl chránit, se nehýbal, přes hruď mu napříč spočívala těžká ocelová konstrukce. Mikina pod ní se v mihotavém světle ohně leskla něčím mokrým.
Andrea moc dobře věděla, že se zraněnými se nesmí hýbat. Měla ale pocit, že ocelovou tyč musí dát stranou, aby mu mohla pomoct. Podsunula pod ni ruce, dlaně si pořezala o ostré hrany a vší silou se ji pokusila zvednout, aspoň na jednom konci. Pomalu se jí to podařilo, a jakmile z něj zmizela ta tíha, David sebou cuknul. Andrea tyč odtáhla stranou, kde už nemohla nikomu ublížit, nechala ji spadnout na zem a pak se svezla na zem vedle něho. Hučící plameny podél stěn i nad sebou ignorovala.
Všiml si jí a pohnul se. Musela se naklonit, aby slyšela, co říká. "Drei... odpusť.." dostal ze sebe, než se rozkašlal a rty se mu zbarvily krví v záchvatu bezmocného kašle. Snažil se říct ještě něco, slova se ale měnila v nezřetelný sípot. Andrea podvědomě vrtěla hlavou. Chytila ho za ruku; prsty měl studené jako led. "Já tě umřít nenechám!" okřikla ho zoufale, i když neměla tušení, co vlastně dělá. "Myslíš si, že bys mě chránil celou tu dobu, staral se o mě, a já se na tebe potom vykašlala? Jak tě to může napadnout, blbče?!" Byla vyděšená a bezradná, a křičet pomáhalo. Ovšem že neměla vztek na něj. Jenom jí to pomáhalo cítit se silná. Najednou věděla, co musí udělat, a ke svému vlastnímu překvapení věděla i jak. Viděla ho uzdravit její zlomenou ruku. Jsem přece Observator, opakovala si v duchu. Položila ruce na ránu na jeho hrudi a zavřela oči. Vplula do transu, jakoby to byla samozřejmost, a podívala se na Davida skrz něj.
Uviděla všechno, co s ním bylo špatně - zlámaná žebra, propíchnutá plíce, potrhané další orgány. Zároveň ale také přesně věděla, jak to má vypadat správně.
"Ve jménu Sedmi mocných a Jediné..." zašeptala doufajíc, že ta formule jí dokáže nějak pomoct. Od Davida ji slyšela už dvakrát. Nikdy ji nevysvětlil, ale předpokládala, že mu nějak pomáhá, když pracuje s energií světa. Vzduch zavířil kolem ní a nebyl to jen horký vzduch zapříčiněný plameny. Něco se stalo. Jako kdyby povolila hráz přehrady, se prostor kolem ní rozzářil energií a mocí. Natáhla se pro ni - a ona ji poslechla. Svítila jasnou zelení, proudila směrem k Andree a v jejích rukou se měnila v nachovou červeň, která se formovala přesně podle Andreiny vůle. Neměla čas se divit, žasnout a zkoumat tu sílu, i když by moc ráda. Nadechla se a dala syrové energii úkol, účel a cíl.
Srovnala kosti tam, kam patřily. David zařval a ona se zarazila. Vzpomněla si na to, jak jí říkal, že bolest z celého procesu léčení se koncentruje do jednoho momentu, když použije energii světa. Vybavila si, jak moc ji bolela ruka, kterou uzdravil a kousla se do rtu, když si představila, co mu asi právě způsobila. "Promiň," zašeptala, ale věděla, že teď nemůže přestat. Ten soulad mezi transem a realitou ji vyčerpával - nebo to snad bylo léčení samotné - každopádně poznala, že když teď svoje snažení přeruší, už nebude mít sílu začít znova. "Promiň, Davide," zjistila, že má tváře mokré od slz, ale v který moment začala plakat, na to si nedokázala vzpomenout. Znovu se soustředila na jeho zranění. Zacelila rány uvnitř i na povrchu, zatímco David se kroutil v agónii. Cítila se, jakoby si prošla stejnou bolestí jako on, nenáviděla to, že mu tu bolest působí.
Nakonec vydechla. Nebylo co víc léčit a ona už neměla víc sil. Vrátilo ji to do reality, kde hučel požár a propadaly se další a další části střechy. K nim se plameny zatím nedostaly a seshora jim už také žádné nebezpečí nehrozilo.
"Musíme se dostat pryč," zamumlala přesto se strachem, ale nebyla schopná zvednout se, natož pomoci Davidovi, který vypadal, že je v bezvědomí. Žil, to jasně cítila, ale nic víc říct nedokázala. Několikrát zavolala jeho jméno. Měla pocit, že se pohnul, ale nebyla si úplně jistá.
Teprve teď si uvědomila vlastní bolest, tepání v hlavě a pálení kouře v plicích. Byla vyčerpaná, protože všechnu svou sílu předala Davidovi. Rozostřil se jí zrak, skladiště se zakomíhalo. Bojovala, aby neomdlela, protože doufala, že se sebere natolik, aby dokázala udělat něco, co je dostane ven, jenže jí bylo čím dál tím hůř.
Rudého záblesku o pár metrů dál, ani vysoké postavy, která se v něm objevila, si nevšimla, dokud se jí cizinka nedotkla. Měla akorát tak čas vzhlédnout a zaregistrovat její zvláštně tvarovaný obličej, když se červeně zablesklo podruhé a ona ztratila vědomí.
***
Slyšela hlasy. Nerozuměla tomu, co říkaly, ale čím víc se soustředila, tím zřetelnějšími se stávaly. Jeden z nich byl Davidův - David! V tu chvíli jako kdyby se jí v mozku přehodila výhybka, porozuměla řeči, kterou mluvili.
"...jsem tu jen díky ní. Pochybuju, že to bude brát jako splněný úkol. Všechno je špatně," říkal David bezvýrazně. V odpověď se mu ozval ženský hlas, ostrý jako nůž. "Pak je zaslepená. Nic není špatně, 1-7..."
„Jmenuje se Andrea," přerušil ji David.
„Jasně. Andrea žije. Tvojí zásluhou, uvědom si to, laskavě." David neodpověděl. Místo toho ucítila, že ji pohladil po vlasech. "Měla by se probrat. Posledně ji Zingara uzdravila," řekl své společnici. A Andrea se skutečně snažila otevřít oči, jenže byla pořád moc slabá, nedokázala dělat nic jiného, než poslouchat.
Slyšela zpěv ptáků, šumění větru a neklidné kroky v trávě. Domyslela si, že to bude ta žena, jejíž obličej na chvíli zahlédla v té hořící hale. Hrozně ráda by si ji prohlédla pořádně, pořád si nemohla vybavit, co jí ta exotická tvář připomněla. Něco ji ale nutilo zůstat tak, jak byla. Zkusila se podívat do transu, protože ji zlobilo, že se není schopná hnout, nebo aspoň otevřít oči. Vstoupit na místo tvořené babiččiným starým kobercem bylo překvapivě snadné. Bylo ale cítit jinak. Koberec byl stejně čistý a nový jako v den, kdy ho babička s dědou koupili, měl výraznější barvu a vůbec vypadal mnohem líp. Tehdy jí to došlo v plném rozsahu - byla skutečně v Zingaře. Potřebuju otevřít oči, potřebuju se probrat, opakovala si, dokud neucítila, že se jí to opravdu daří. Nad sebou měla světle šedou oblohu prokvetlou modrými flíčky v místech, kde se protrhly mraky, v momentu jí ale výhled zablokoval známý obličej - skláněl se nad ní David.
"Drei," vydechl a v jeho hlase byla znát ohromná úleva. Dokonce se usmíval. I on vypadal mnohem líp a navíc tak trochu jinak. Tmavá barva jeho pleti dostala sytější nádech, šedé oči se třpytily skoro jako stříbro.
Moc dlouho si ho ale prohlížet nemohla. Vzal ji za ruku a pomohl jí se posadit. Potom si nečekaně klekl na jedno koleno do trávy před ní.
"Dlužím ti život," řekl krátce a podíval se na ni, "Ale bylo to šíleně nebezpečné. Uvědomuješ si, jak strašně to byl hloupý nápad?" zeptal se potom skoro zoufale.
Nemohla jinak, potichu se tomu zasmála. "Jen jsem ti oplatila ty týdny, co jsi dával pozor ty na mě. Nedlužíš mi vůbec nic, to já dlužím tobě. Davide, dokázal jsi to! Jsme tady, ne?" Ohlédla se směrem, kde tušila, že stojí žena, která ji pravděpodobně dostala z toho ohnivého pekla. Při pohledu na ni se zarazila. Byla totiž zelená.
Její pleť měla nazelenalý nádech, byla vysoká a krásná. Měla na sobě koženou zbroj a pod ní černé oblečení, vysoké kožené boty a šermířské rukavice. Do fluoreskujících dlouhých vlasů si vpletla proužky černé kůže.
Usmála se koutkem úst a udělala krok směrem k nim. "Neznáš naše zvyky. David má pravdu, že ti dluží. A stejně tak i já, protože on je pro mě jako bratr. Jsem Verita, druidka." Napřáhla k Andree ruku, takže si mohla všimnout jednoho kloubu, který byl na jejích rukou navíc. Jako ve snu ruku stiskla a uvědomila si, že asi neslušně zírá. Rychle zamrkala a podívala se zpátky na Davida.
Když jí došlo, že na ni Verita ještě pořád hledí a čeká na odpověď, potřásla hlavou. "Já jsem Andrea. Páni, tohle všechno... Je toho moc najednou," zamumlala zmateně a na chvíli zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby zvládla zpracovat to, co se kolem ní dělo. Bylo to úžasné, neuvěřitelné a jako sen, ale na její unavenou mysl to bylo prostě příliš informací.
"Úžasnoucnější a úžasnoucnější?" zeptala se Verita zlehka a úsměv její zvláštně tvarované tváři se rozšířil. Andrea zauvažovala, odkud zná Alenku v říši divů. Zároveň si pomyslela, že to přirovnání je velice trefné. Právě teď měla pocit, že se přesně tam ocitla. Jediné, co chybělo, byl mluvící králík. "Myslím, že toho bude ještě trochu víc," dodala druidka, podívala se na Davida a protáhla si prsty. "Už bych to měla zvládnout," řekla. Andrea nevěděla, co myslí, a ona se nejspíš rozhodla nezatěžovat ji zbytečnými informacemi. Vzala ji za ruku a David jí položil ruku na rameno. Pak se známě rudě zablesklo a svět okolo nich zmizel.
Když zase viděla, zvonilo jí v uších a trochu ji bolela hlava. To ale nejspíš nebylo nic proti Veritě, která si tiskla dlaně ke spánkům.
"Sedm přemístění za den, navíc jedno naslepo..." zamumlala s bolestí v hlase. Andrea se rozhlédla. Přemístili se? Okolí opravdu vypadalo úplně jinak. Byli teď v horách. Přímo před ní se prostíral výhled, ve srovnání s nímž působily Alpy a Himaláje jako nicotné kopečky. Vrcholky hor byly pokryté stálým sněhem a mnohdy skryté v mracích. Údolí se prostírala nepopsatelně hluboko pod nimi, jasně zelená a tmavě hnědá, se zrcátky horských jezer. V některých se válela mlha a jiná byla zalitá slunečními paprsky. Andree se nad tím pohledem až zatajil dech. Sledovala ptáky kroužící ve výškách, mraky plující nad i pod nimi, a z toho všeho se jí motala hlava. Udělala pár kroků k okraji kamenité cesty, na níž stála. Úlomky jasně bílé skály jí zaskřípaly pod nohama, když se sehnula k modrému kvítku, rostoucímu podél cesty. Byl to ten samý, který rostl v jejím údolí, na místě, kde do Zingary vkročila poprvé.
"Hledala jsem tuhle kytku v atlase nejmíň desetkrát a vždycky marně. Na Zemi neroste, že ne?" zeptala se Davida nadšeně a otočila se směrem, kde předpokládala, že bude stát. Viděla ho se usmát, ale v porovnání s tím, co zahlédla za ním, to byl jen malý div. Oči se jí rozšířily v úžasu a zůstala stát s otevřenou pusou. David k ní přistoupil, utrhl modře kvetoucí rostlinku a zastrčil jí sladce vonící snítku za ucho.
"Vítej u mě doma," řekl ležérně s pohledem upřeným stejným směrem, jakým se dívala Andrea.
Stála tam Pevnost. Každý musel poznat, že je to Pevnost, už když se na stavbu poprvé podíval. Do výšky se před nimi tyčilo sedm různě tvarovaných věží, propojených masivními vysokými hradbami se širokým ochozem. Vše bylo z jasně bílého kamene, který ležel všude kolem a na věžích byl kámen prokvetlý barevnými žilkami, které se na slunci třpytily.
V úžasu se otočila směrem k Davidovi. "Je to nádherný," vydechla. Výhled z hory, Pevnost, to všechno bylo tak... jiné, uchvacující, bylo to splnění a převýšení všech jejích představ. Ten se na ni jen díval a dmul se pýchou, jakoby mu to celé patřilo a dokonalost Zingary byla jen jeho zásluhou.
Andrea byla jako ve snu, když procházeli vysokou branou vedoucí na rozlehlé prostranství. Sedm věží bylo uspořádáno tak, že tvořilo nepravidelný sedmiúhelník. Prostor, který by se dal nazvat nádvořím, byl o velikosti městečka. Všude byli lidé. A nejenom lidé, ale zahlédla i postavu podobnou Veritě, kentaura skloněného nad kovářskou výhní a podivné, létající tvory... Andrea by se nejradši zastavila a rozhlížela, obdivovala a objevovala, ale David ji nenechal.
„Aghun?" zeptal se Verity. Jelikož se znali tak dlouho, mohl si dovolit být k ní úsečný. Věděla, co po ní chce.
„Pořád je pryč. Musíš za lady Gaurine," odvětila mu a svraštila obočí, „A nezapomínej na tituly, prosím. Zkus ji nějak dobře naladit, když jí vedeš Andreu. Potom tam musím já a jsem v maléru. Vyrazila jsem za vámi bez svolení... to bude řečí." Překryla si obličej dlaní a když ji sundala, vesele na Andreu zamrkala. „Neboj se jí. Pouští hrůzu a Davida nemá ráda, ale ty ji budeš zajímat; bude se chovat slušně." A s těmi povzbudivými slovy zamířila do věže, která jim byla nejblíže. Kámen byl žíhaný červeně a z toho, co už stihla Andrea vyposlouchat, bylo sedm věží jako je sedm barev duhy. Ta před nimi byla rudá, sídlo lady Gaurine. Podle všeho Davidova nadřízená, ze které měl slušný vítr.
„Do jámy lvové," zamumlal David a podíval se na ni, „Verita má pravdu. Slíznu to, ale ty budeš v pořádku. Hlavu vzhůru." Povytáhl jeden koutek úst výš v polovičatém úsměvu, a vykročil.
A Andrea šla za ním. Observator opět vstupoval do Pevnosti.
Konec prvního dílu.
Deníky světů budou pokračovat...
...v Zingaře.
Nemohla jsem se dočkat. Tady to máte, zlatíčka. Ještě dnes bych měla dodat poděkování a info o novém dílu, na kterém se pracuje. Ale to až se vyspím. *Zív*
Lady of Worlds, když už jsme se do toho jiného světa dostali....