„Nejšťastnější člověk na světě by v tom zrcadle uviděl jen sám sebe, takového, jaký je."
„Takže nám ukazuje to, po čem toužíme... Ať je to cokoli."
„Ano. A ne. Neukazuje nám ani víc ani míň, než nejhlubší a nejusilovnější tužby srdce. Ale pamatuj, že zrcadlo nám neposkytuje vědomosti, ani pravdu. Byli lidé, kteří před ním promarnili život..."
Harry si to mašíroval v neviditelném plášti dlouhou chodbou. Pod jedním z kamenných portálů se zastavil, vytáhl z kapsy hůlku, poklepal jí na kus pergamenu, který držel v ruce, a pronesl: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti." Ve tmě mžoural na kresbu a mezi šrafováním se snažil rozluštit drobným úhledným písmem vyvedené nápisy. „Lumos," pošeptal hůlce a ta mu na plánek posvítila přízračným světlem. Mnohem lepší.
Chvíli plánek zkoumal. Neměl dnes žádný konkrétní cíl. Bavilo ho pohybovat se po hradu nikým neviděn a objevovat jeho tajemství. Brumbál mu často říkal, že odhalit veškerá tajná zákoutí hradu by trvalo mnoho životů a že ani on sám nezná všechna, ale to jen podněcovalo Harryho přirozenou zvědavost. Během posledních týdnů objevil spoustu velmi krásných a velmi starých míst, kam, soudě podle vrstvy prachu, jež tlumila Harryho kroky, nikdo nevkročil po celé desítky let.
Dnes večer už stihl navštívit koupelnu, již objevil před pár dny. Byla mnohem lepší a honosnější než jejich kolejní umývárna i prefektská koupelna, a také se zdálo, že je opuštěná.
Nacházela se ve sklepení, vlastně docela nedaleko učebny lektvarů – proto se zprvu divil, že sem nikdo nechodí. Potíž byla v tom, že na první pohled, k čemuž výrazně přispívalo i mdlé osvětlení sklepních prostorů Bradavic, působila jen jako zeď zdobená jemně modelovanými kamennými reliéfy, jimž vévodili dva malí stočení hádci, umně propletení do sebe. „S-sssái ha ssi he," pronesl Harry hadím jazykem a hadi se počali kroutit a odtahovat od sebe. Část kamenné zdi odskočila a vytvořila průlez do té bezpochyby nejvzletnější koupelny, jakou se Bradavice pyšnily. Vše bylo až zbytečně velké, zbytečně bohaté a honosné. Harry si pomyslel, že koupelně chybí snad už jen pestrý výběr solí a pěn do koupele, které nabízí prefektská koupelna, ani v tom ho však podzemní koupelna nezklamala. Kohoutky po stranách obrovské vany byly sice mírně zarezlé a povolovaly jen s příšerným skřípotem, který by směle mohl konkurovat křiku dospělých mandragor, ale po chvilce temného bublání z nich začaly prýštit nejpestřejší a nejomamněji vonící esence, jaké si dokázal představit. Nikde však nemohl najít žádné ručníky, ale tou skutečností nakonec nebyl nijak zvlášť překvapen – když sem nikdo nechodil, jak by tu někdo mohl vyměňovat ručníky? Rychle tedy vyběhl ze sklepení a po Velkém schodišti až do pátého patra, kde si nejprve ověřil, že je na chodbě sám. Pak si prefektskou koupelnu heslem otevřel (zaslechl ho čirou náhodou po hodině přeměňování, když ho profesorka McGonagallová sdělovala jednomu mrzimorskému prefektovi) a vklouzl do ní. Ručníky byly na svém místě – popadl jich celou náruč (přece pro ně nebudu pořád lítat) a v duchu se uchechtl – příští prefekt, který se sem přijde vykoupat, bude pěkně naštvaný, až zjistí, že se nemá čím utřít. Rychle pak pádil zpátky do „své" koupelny a bral schody po dvou, aby už už byl ve sklepení a nikdo ho neviděl utíkat s takovou hromadou ručníků – těžko mohl někomu tvrdit, že si při studiu přivydělává jako bradavický domácí skřítek.
• • •
Stejně tak jako tehdy, i dnes si užil dlouhou lázeň horké vody se zelenými mátovými bublinkami, které měl nejraději. Něco mu stále připomínaly, jen kdyby si vzpomenul, co... Vylezl teprve tehdy, kdy už voda začala chladnout a bříška prstů měl posetá drobounkými vráskami. Bylo ještě poměrně brzy, nechtělo se mu jít zpátky do nebelvírské společenské místnosti a poslouchat tlachání kamarádů, ani pozorovat Freda a George při prezentaci a prodeji nejnovější várky Záškoláckých zákusků – a že to byla obvykle impozantní podívaná, když člověk pohlédl na patnáct prváků svorně zvracejících po požití Dávivých dortíčků. Rozhodl se tedy, že se ještě chvíli bude věnovat nepozorovanému průzkumu hradu. Přehodil přes sebe otcův neviditelný plášť a vyrazil.
Nyní, když stál a s rozsvícenou hůlkou hleděl do plánku, všiml si něčeho zvláštního. Kousek od vchodu do astronomické věže se právě přesunoval štítek s nápisem SEVERUS SNAPE. Po chvíli se štítek ustálil, vnořený do jedné z přilehlých místností na konci chodby. Harry štítek upřeně sledoval, ale už se nepohnul. Co jen tam Snape může dělat? Nevzpomínal si, že by v takové místnosti někdy byl anebo ji vůbec kdy alespoň spatřil, a nemohl pochopit ani to, co Snape dělá tak vysoko v hradu. Severus Snape nebyl zrovna mužem, kterého by lákaly výšky – většinu času trávil mezi fluoreskujcí kapalinou naplněnými zavařovacími lahvemi na exponáty, stojícími na policích jeho kabinetu hluboko ve sklepení. Kromě sklepení pak navštěvoval Velkou síň v přízemí, ale výš do hradu vycházel málokdy. Harry přímo hořel zvědavostí. Věděl, že právě ona vrozená zvídavost a nenávist k nerozluštěným tajemstvím by mu stejně nedaly spát; rozhodl se, že zjistí, co v té tajemné místnosti Snape pohledává.
Vyrazil chodbou pryč a na křižovatce chodeb se dal doprava, aby se vyhnul menší postranní chodbě, v níž právě přecházela paní Norrisová. Dnes večer opravdu nijak netoužil dostat se do křížku s Filchem, který měl obzvlášť mizernou náladu, neboť celé odpoledne musel uklízet dvěma povedenými zmijozelskými druháky vyplavenou koupelnu ve druhém patře. Jak jezdil mopem sem a tam po promáčené podlaze, mumlal polohlasem něco o tom, že je nejvyšší čas opět s Brumbálem otevřít otázku věšení studentů za palce.
Konečně stanul v chodbě u astronomické věže a rozhlédl se – byl tu sám. Znovu rychle překontroloval plánek, aby zjistil, že Snape se stále ještě nepohnul. Pak pomalým krokem přešel po délce chodby a na jejím konci objevil jednoduché dveře. Ještě nikdy neviděl tak mizerně a zároveň geniálně střeženou místnost – při obyčejnosti dveří, které do ní vedly, si každý, kdo by na ně náhodou narazil, musel myslet, že vedou akorát do nějakého zapomenutého přístěnku na košťata, neboť zpravidla podobné dveře takové místnosti označovaly po celém hradě. Vzal opatrně za kliku – děkoval bohu hned dvakrát; poprvé ve chvíli, kdy zjistil, že nenarazil na odpor žádného zámku – podruhé, když se dveře bez hlesu protočily v pantech. V duchu si připravil chabou výmluvu, jak se ocitl právě zde, kdyby byl Snape otočený ke dveřím a spatřil ho vcházet. I v tom měl ale Harry štěstí.
Nejprve staršího muže vůbec nespatřil. Místnost byla prostorná a celý strop, tyčící se do výšky, protínaly masivní klenby z lámaného pískovce, pokračující volně do antických sloupů, jež tvořily v místnosti impozantní klenboví. Světlo sem propouštěla vysoká gotická okna vyplněná subtilním mřížovím; měsíční svit celou místnost ozařoval domodra a v místech, kde paprsky dopadaly z oken šikmo na podlahu, byly vidět jemné perleťové částečky prachu, poletující líně ničím nezvířeným vzduchem. Po stranách místnosti stály židle a starodávné skříně zahalené čistě bílými čtverci látky, aby na ně nesedal prach. Místnost zřejmě sloužila ke skladování nábytku, který se zrovna nehodil žádnému z profesorů do jejich učeben. Na vzdálenějším konci místnosti však Harry najednou spatřil i něco jiného – zpola stažený závěs odhaloval monumentální zrcadlo se složitě tepaným stříbrným rámem a Harry v něm okamžitě bezpečně poznal zrcadlo z Erisedu, jehož podstata mohla být krásná, ale také pomíjivá a zničující.
A před ním uviděl vysokou a a štíhlou postavu mistra lektvarů. Stál a upřeně hleděl do zrcadla, nově příchozího návštěvníka si zřejmě ani nepovšiml. Harry pokradmu popošel trochu blíž, zvědavost ho přemáhala čím dál víc. Věděl, co je zrcadlo z Erisedu zač – ukazovalo největší tužby lidského srdce. A Harry právě teď zatraceně toužil vědět, co v něm vidí jeho profesor.
Neviditelný plášť mu poskytoval dodatečnou ochranu, přesto se ale raději ještě skryl za sloupem, stojícím za Snapeovými zády. Nikdy si na neviditelnost nezvykl a stále míval pocit, že i v něm musí být někým viděn. Pohlédl přes Snapeovo rameno do zrcadla a málem se zalkl – na okamžik se potvrdily jeho paranoidní představy o tom, že jeho plášť pozbyl svých kouzelných schopností, protože v zrcadle uviděl sám sebe. Pak si ale uvědomil, že je napůl skryt za sloupem, kdežto Harry v zrcadle zpříma stál v těsné blízkosti před starším mužem. Snape do zrcadla upíral svůj antracitově černý pohled a střetával se s pohledem ostře zeleným, který Harry vídal ve svém životě tak často... Zrcadlo z Erisedu zobrazovalo ten důvěrně známý pohled tak věrně, až málem uvěřil, že sám před zrcadlem stojí a vrhá do něj svůj odraz.
Uběhlo snad pět minut, možná celá věčnost, ti dva si opětovali ničím nepřerušený pohled a zdálo se, že kolem nich se zastavil čas. Pak ale profesor pozdvihl ruku do prázdného prostoru před sebou a jeho odraz zopakoval tentýž pohyb, avšak končil na předloktí profesorova žáka. Obraz se počal proměňovat sám a vedl lektvaristovy dlaně tak, až v nich spojil a ukryl na chvíli obě Harryho ruce. Pak mistr lektvarů v zrcadle opět pomalu přesunul ruce, bříška jeho prstů putovala shora a ze stran krajinou Harryho ramen a hrudníku, štíhlé prsty staršího muže spíš dotyky naznačovaly, látky Harryho hábitu se takřka nedotýkaly. Pak lektvarista sklonil hlavu a ostře se nadechl, hruď se mu vzpínala a odměřovala každý jeho nádech i výdech, tlukot jeho srdce, a muž před zrcadlem uronil průzračnou slzu.
Místností najednou odnikud prolétl poryv čerstvého vzduchu a směrem od místa, kde stál živý profesor, k Harrymu donesl slabý závan vůně čerstvé máty. Nyní si Harry vzpomněl, odkud tu vůni zná...
Bylo toho na něj už příliš.
Tak potichu, jak to jen dokázal, vyběhl z místnosti, neohlížel se a nezastavoval, běžel pak hradem jako smyslů zbavený, nereagoval na poplašené dotazy spolužáků v nebelvírské místnosti. Chtěl jen být o samotě, v bezpečí své postele a závěsů, které kolem ní okamžitě rozprostřel. Zdálo se mu, že přemýšlí nekonečné hodiny, a přesto zároveň, že usnul okamžitě ve chvíli, kdy se jeho hlava dotkla polštáře.
Následující den prožil jako ve snách, nevzpomínal si, jaké hodiny ten den absolvoval ani co měl k obědu. Před očima se mu stále promítal výjev předešlé noci, ale jeho nejhlubší význam jako by mu stále unikal, nemohl plně pochopit podstatu toho, co se stalo, stále mu proklouzávala mezi prsty. Večer si šel brzy lehnout, ale nemohl usnout. Stále ho cos vábilo, aby vstal a ještě jednou se vydal do oné místnosti. Snažil se ten hlas v sobě zapudit, ale přestože šeptal jen slabě, nedal se umlčet. Najednou Harry už neměl stání. Vytáhl zpod postele Pobertův plánek, doufaje, že bude místnost prázdná, ale štítek se jménem Severuse Snapea jako by v mapce přímo zářil a vysmíval se – Podívej, jsem tady, přímo tady!
Najednou stál před místností, ruku položenou na klice, a přepadly ho znovu pochybnosti. Pak však přece jen pomalu vzal za kliku...
• • •
Postupně si Harry zvykl chodit sem každý den. Výjev se pořád dokola opakoval a Harry vždy nakonec, silně rozrušen, z místnosti utekl, aby následující hodiny v soukromí své ložnice probděl. V nose ho štípala mátová vůně tak jasně, jako kdyby v pěsti drtil mátový list, a přece si byl jistý, že je ta vůně jen výplodem jeho mysli, jako vzpomínka nebo myšlenka, zhmotněná vůní místo obrazu. S každou další návštěvou zrcadla měl čím dál silnější nutkání svléknout ze sebe neviditelný plášť, dát najevo svou přítomnost, a když zůstával skryt, cítil v srdci nepřekonatelnou tíseň. V průběhu dnů se snažil svému profesorovi vyhýbat, jak jen to šlo. Styděl se, že zná jeho tajemství, že před ním profesor nevědomky odhalil své nejhlubší nitro; nedokázal se mu podívat do očí, protože věděl, že by v nich spatřil to, co vídával v odrazu zrcadla.
Z jeho návštěv zapomenuté místnosti se stal rituál, bez něhož si Harry už nedokázal představit usnout. Stále ho sem cosi lákalo jako můru ke světlu, která ví, že je vábena do záhuby, ale přesto letí... Blížil se však kvapem konec školního roku a najednou byl tu, poslední den školy. Harryho noční výlety s nevyhnutelností končily... Naposled se však do místnosti vydal, bez jasného cíle ani představy.
Když však spatřil, jako už tolikrát předtím, oddanost antracitových očí a věděl, že je to tentokráte na dlouhou dobu naposledy, hrdlo se mu bolestivě stáhlo potlačovanými slzami. Nedovedl si představit, že zítra bude touhle dobou sedět v Doupěti u večeře a nebude tady. Aniž by o tom přemýšlel, pohybovala se jeho ruka vzhůru. Jako ve filmu sledoval, jak stiskla záhyb látky a pomalu ji stahovala přes Harryho hlavu dolů, k jeho nohám.
Muž před zrcadlem nevypadal překvapeně, když zpoza sloupu vystoupil člověk, jehož života si vážil víc než vlastního, který právě pro něj tolikrát riskoval a dával všanc. Již dávno se naučil maskovat vlastní pocity a nedat najevo strach, překvapení ani lásku. Harry postupoval pomalým krokem dopředu k němu, až se dostával do zorného pole zrcadla. Očekával, že se obraz každou chvílí promění a v zrcadle uvidí své rodiče, jak mu kynou.
Ale obraz zůstal stejný.
Harry došel až ke staršímu muži a stoupnul si před něj. Střetli se v zrcadle pohledem, v němž se spojovalo pochopení s něčím mnohem hlubším. Pak se Severusovy prsty zlehka dotkly Harryho ramen a donutily ho obrátit se čelem k jeho učiteli.
„Nejšťastnější člověk na světě by v tom zrcadle uviděl jen sám sebe, takového, jaký je."
„Takže nám ukazuje to, po čem toužíme... Ať je to cokoli."
„Ano. A ne. Neukazuje nám ani víc ani míň, než nejhlubší a nejusilovnější tužby srdce. Ale pamatuj, že zrcadlo nám neposkytuje vědomosti, ani pravdu. Byli lidé, kteří před ním promarnili život..."
Jejich rty se setkaly na půli cesty mezi nimi. A zrcadlo poslušně kopírovalo každý jejich dotek...