,,Máš tušení, jak daleko je ještě ta zatracená chajda?"
Evelyniny kroky mě dohnaly a srovnaly se s mými. Vzhlédla jsem k ní. Tvářila se nabručeně, jako kdyby se ze všeho nejraději otočila a zamířila zpět k domovu. Jenže to nesměla, kvůli nám ostatním, a věděla to. Musela si uvědomovat, že ji potřebujeme, ji a její nebojácnou povahu. Možná to žádná z nás nevyslovila nahlas, ale v srdci jsme to dozajista cítily všechny. Že kdyby se obrátila ona, ona, která se z nás vždy nechala zastrašit nejméně, nejspíš bychom už neměly dostatek odvahy pokračovat dál. Ne kdyby ta nejodvážnější z nás stočila své kroky zpátky.
,,Nemám," zakroutila jsem pomalu hlavou. ,,Nevím, kde přesně stojí, z toho paprsku to nepoznám. Ani z mapy, je nakreslená jen nahrubo."
Protočila očima. ,,To jsem si myslela. Nevíš vlastně nic a my ostatní ještě míň. My jsme to světlo ani nezahlídli a spolíháme jenom na to, že ti nehráblo a fakt ho vidíš."
,,Fakt ho vidím," ubezpečila jsem ji tiše poněkud dotčeným tónem ,,Myslela jsem, že tohle jsme si už vyjasnily."
,,Jo," nasadila na okamžik lehce omluvný výraz. ,,Já jen... Ty vidíš světlo, Claire má šílený sny a Agnes si povídá s knížkou - s lítající, magickou knížkou, sakra!" rozhodila rukama. ,,Ale já..."
,,Ty vidíš jen to, co i my ostatní," dokončila jsem pomalu.
,,No, jo," kývla s rozmrzelým výrazem ve tváři. ,,Ne že bych si stěžovala, to fakt ne. Jenom mi to přijde prostě divný, že mně jako jediný se to vyhnulo." Uchechtla se a pohlédla mi do očí. Na okamžik skoro jako bych se dívala do tváře jejího dvojčete, když slabě hlesla: ,,Proč zrovna mně?"
,,Já nevím, Ev," kousla jsem se do rtu a zavrtěla hlavou. ,,Možná jsi psychicky mnohem silnější než my. Možná se ti nic nadpřirozeného zkrátka nedokáže dostat do hlavy."
,,Možná," souhlasila až příliš rychle, zatímco klopila oči k zemi. Sledovala jsem ji s obavami zračícími se v těch mých.
Měla strach. Strach z toho, že to, že přímo jí se žádné nevysvětlitelné věci nestaly, něco znamená. Něco vážného. Něco zlého. Možná že nakonec se jí stane cosi, co dalece přesáhne vidění světla, sny a propojení s knihou. Něco, co vynahradí všechen ten čas, kdy zůstávala stranou.
A já se začínala bát s ní.
,,To je fuk," zvrdl její pohled, když ho konečně odlepila od země a znovu se zadívala vpřed. ,,Doufám, že ten dům už není daleko. Víš určitě, co děláš a kam nás vedeš?"
Zadusila jsem v sobě povzdych a odpověděla jí: ,,Za odpovědmi." A poté mi nezbylo než věřit, že skutečně vím, kterým směrem se máme dát.
Za světlem.
Za tím samým světlem, které dnes časně ráno ve chvíli odchodu zahalilo celý náš dům modravou kupolí. Takovou, jaká se utvořila okolo mě a mých sester, aby nás ochránila před spáry temnoty. A nyní chránila náš domov. Nepochybovala jsem, že vše, co jsme v něm zanechaly, zůstává v naprostém bezpečí. Nebyla ochrana, jíž bych věřila více. Žádná jiná stěna totiž nedokázala zastavit temnotu.
Rozhlédla jsem se kolem, hledajíc očima tváře zbylých dvou dívek. Kráčely bok po boku několik metrů za námi, mlčky, s vážnými výrazy v obličejích. Agnes mezi prsty obou rukou svírala popruhy plátěného vaku, v němž před pohledy všech ukrývala onu knihu, jež zapříčinila tolik nemyslitelných událostí. Knihu, se kterou podle všeho byla spojená mnohem víc než kdokoli z nás ostatních. A Claire, s očima upřenýma na špičky svých nohou, vypadala, jako kdyby se snad už nikdy neměla nahlas šťastně rozesmát. Jako kdyby i její srdce zahalil závoj žalu přesně jako to mamčino.
Vrátila jsem pohled stromům před sebou a z mého nitra se vydral hlasitý povzdech. Přála bych si, aby jedna zářící kupole světla mohla zahalit i ji a ochránit ji před stíny smutku a temnotu zoufalství a bolesti. Přála bych si, aby střežila srdce nás všech.
Naše cesta započala, stránky v knize našich životů se daly do pohybu. Připadalo mi to tak dávno, když jsem v duchu tiše zatoužila být součástí nějakého příběhu, ačkoli se tak stalo teprve včera. Teď už jsem o tom nemohla zapochybovat. Já byla postavou v příběhu. Moje sestry byly. Agnes byla. My všechny. Skoro jako by opravdu někdo držel naše osudy v rukou, psal s nimi po prázdných listech papíru, dával vzniknout nové knize. Nezbývalo nám nic než věřit, že každý zvrat bude mít smysl pro to, abychom se dostaly ke šťastnému konci. Či snad alespoň ke konci, z něhož v konečném důsledku cosi dobrého vyplyne.
To totiž bylo něco, v co jsem věřila už téměř odjakživa. Že i z konců, které pro hrdiny znamenají zlo, nakonec vzniká něco dobrého. Že nic se neděje bez důvodu. A snad díky tomuto svému přesvědčení jsem neměla ten pocit, že naše cesta k Ochráncům by se mohla ukázat jako zbytečná. Něčemu jistě napomůže. Otázkou však zůstávalo, čemu.
A já si vůbec nebyla jistá, zda tomu dokážu čelit.
Mohly jsme urazit možná jeden další kilometr, když jsem mezi stromy konečně spatřila prosvítat záblesky známého modrostříbřitého světla.
Poskočilo mi srdce a zatočila hlava. Jestliže jsem viděla tu záři, muselo to znamenat, že jsme již na dohled od cíle!
Dokázaly jsme to. Já to dokázala - dovedla jsem nás tam, kam jsem nás dovést potřebovala. Mou obavami a strachem zachmuřenou tvář prořízl záblesk naděj slibujícího úsměvu.
,,Nějak se culíš," povšimla si toho Evelyn, která se po celou dobu naší cesty držela po mém boku. ,,Proč?"
,,Jsme na dohled," vydechla jsem se štěstím v hlase. ,,Vidím ho! Vidím to světlo mezi stromy."
,,Sláva!" zvolala s přehnaně předstíraným nadšením, ovšem já jí hluboko v očích poznala, že i ona je za tuto zprávu ráda. Možná to nedávala najevo, nicméně byla tam kdesi uvnitř nepochybně stejně šťastná jako já.
Jsme skoro tam. Odpovědi na tu spoustu otázek, ať už vyřčených, či zamlčených, ležely na dosah.
Nebo jsem se v to alespoň snažila celým svým srdcem věřit.
Ohlédla jsem se přes rameno na tichou dvojici jdoucí za mnou a starší z dvojčat. Claire už nevypadala, že by se měla každičkým okamžikem rozvzlykat, a Agnes si mě měřila s potěšeným výrazem ve tváři. Nebylo pochyb, že tuto zprávu jsme radostně uvítaly všechny.
Cesta ke zdroji světla nám mohla zabrat možná dalších patnáct minut. Brzy na to jsem již přestala být jediná, jejíž oči mezi stromy něco viděly. Přímo pod zářivým paprskem, který jako by spadal přímo z nebes coby úzký světelný vodopád, vystupovaly z lesa obrysy jakéhosi stavení. Bledé kamenné zdi ničím nevýrazného domu na mnoha místech porostlé čímsi zeleným, co jsem odhadovala na břečťan. Uprostřed té, jež byla obrácena k nám, na nás hledělo široké okno, pravděpodobně zatažené nějakou látkou, neboť jsem i přes jeho poměrnou blízkost nedokázala rozeznat nic z místnosti za ním. A jen kousek nad skosenou střechou domu končil onen zářící paprsek, jež nás poslední úsek naší cesty vedl lesem.
,,Jsme tady," zašeptala jsem tiše, jakmile jsme se dostaly do těsné blízkosti.
Z toho domu vyzařovaly jakési silné pocity, to jsem poznala ihned. Cosi, co mě nutilo pohybovat se okolo něj tiše a s úctou, jako bych snad jinak mohla narušit atmosféru, která nad celým tímto místem panovala. Vypadal tak obyčejně... A přeci měl být právě on, nebo spíše lidé žijící v něm, zdrojem odpovědí, po kterých jsme já, moje sestry a má kamarádka tolik prahly.
,,Nevidím tu nikde dveře," ozvala se Agnes, taktéž šeptem. ,,Musíme ho obejít."
Mlčky jsem přikývla a vykročila nalevo, kde se mi zdál les o něco řidší. Jako by se rozestupoval před emocemi, jež z domu vyzařovaly. Ostatní mě následovaly.
Opatrně jsem se vynořila zpoza rohu domu a ocitla se tak před jednou z jeho kratších stěn, v níž byla přímo uprostřed zasazena vstupní brána do světa lidí zasvěcených do věcí, o nichž my jsme neměly až do včerejší noci ani ponětí.
Na první pohled vypadaly zkrátka jen jako obyčejné dveře. Ovšem když jsem se podívala pořádně, spatřila jsem ve středu jejich horní části rytinu - velikou čtyřcípou hvězdu. Stejný tvar ze stříbrného kovu zdobil i dřevo okolo drobné otočné koule sloužící k přístupu dovnitř.
Při pohledu na ty hvězdy se mi mimoděk o něco stáhlo hrdlo. Nebylo pochyb. Našly jsme je.
Našly jsme Ochránce.
Náhle nesvá jsem se obrátila k ostatním. Stály o kus za mnou a vyčkávaly. Oči všech tří se na mě upíraly, Evelyn pohodila hlavou k domku s naléhavým pohledem. Čekaly.
Čekaly, až zaklepu.
Já.
Já je sem přivedla. Já musela také jednat.
Kousla jsem se do rtu a s rozechvělým nadechnutím přistoupila ke dveřím. Natáhla jsem slabě se třesoucí ruku před sebe a poněkud váhavě se dotkla chladného, hladkého tmavého dřeva, abych zaklepala.
Poprvé. Podruhé. Potřetí.
Vydechla jsem a čekala.
Uběhlo několik dalších vteřin a já mimoděk zatajila dech.
Bylo to na dosah. Všechno to bylo tak blízko. Téměř jako kdybych se našich odpovědí mohla dotknout. Jako kdybych je viděla vznášet se ve vzduchu kolem domu.
Čekala jsem dál, napjatá a bez dechu, oči rozzářené v nadějném očekávání.
Nic se nestalo.
Znovu se kousajíc do rtu, otočila jsem se k sestrám a Agnes. Claire upírala oči do země, její dvojče tázavě povytáhlo obočí a zrzka se tvářila ustaraně. V dlaních svírala popruhy svého vaku a téměř jsem jí viděla na očích, jak se v duchu pokouší nějak spojit s tím, co nese na zádech.
Nic se nestalo.
Odhodlala jsem se k dalšímu zakleplání v naději, že se něco změní. Naslouchala jsem okolnímu tichu a pokoušela se v něm zachytit zvuk kroků mířících ke dveřím nebo cokoli jiného, co by prozrazovalo, že vzal naši přítomnost někdo na vědomí.
Jenomže jsem neslyšela nic.
Vůbec nic. Ta jiskra ve mně začala pohasínat. S bezradným výrazem ve tváři jsem se obrátila k holkám.
,,Možná nejsou doma?" navrhla Agnes váhavě a povytáhla si náklad na zádech výš, jen aby ho o pár vteřin později mohla zase spustit zpátky dolů.
,,Možná," hlesla jsem a znovu se zadívala na tu budovu.
Skutečně nevypadala, že by se v ní něco probouzelo k životu. Jen dál na všechno kolem vysílala onu podivnou atmosféru.
Možná někam odešli.
Možná už před lety.
Při pohledu na zatažené závěsy, zarostlé šedivé zdi a zašlou střechu mi ta možnost připadala jako dosti pravděpodobná. Nic tady nevyvolávalo dojem, že by měl v domě někdo žít, ať už oni záhadní Ochránci, nebo kdokoliv jiný. To stavení mohlo být dávno opuštěné, jeho staří majitelé kdovíkde a noví daleko v nedohlednu. Koneckonců, nevěděly jsme, jak stará ta kniha, již Agnes skrývala ve vaku, vlastně je. Údaje na mapě v ní mohly být zastaralé. A přesto...
Zdvihla jsem svůj zrak nad střechu a pohlédla na onu stříbřitě modrou záři.
Nemohla mě přece vést špatně!
Ale možná... možná byla jen svázaná s onou knihou. A pokud kniha ukrývala staré informace, snad se světlo řídilo stále podle nich a...
Z hrdla se mi vydral zklamaný povzdech.
,,Suzie?" pípla slabě zrzka.
Zvedla jsem k ní zrak a jen tiše zavrtěla hlavou.
,,Co tady stojíte jak dvě hromádky neštěstí?" odfrkla si Evelyn. ,,Nehodláte se tu rozbrečet, doufám. Jestli mi někdo chcete říct, že jsem se sem táhla celou tu dálku zbytečně..."
Zase tak velká dálka to sice nebyla, ale neodvažovala jsem se s ní o tom dohadovat. Už takhle vypadala namíchnutá až dost. Snad proto, že ona sama potřebovala odpovědi ještě naléhavěji než my zbylé, ačkoli se ze všech sil snažila nedat to na sobě znát.
Rázným krokem vykročila kupředu a odstrčila mě ode dveří. Nezmohla jsem se na víc než na trhané nadechnutí, plná obav, co sestra hodlá dělat.
Evelyn ostře zaťukala na dveře, ten zvuk se rozléhal okolním lesem jako rány z pistole. Chvíli posečkala a poté stiskla ruku v pěst a rty do uzoučké čárky. Pár vteřin na to na dveře nevybíravým způsobem silně zabušila.
,,Ev..." zalapala jsem po dechu. Zvuk se zařezával do okolního ticha jako nůž krájející onu tajemnou atmosféru vznášející se kolem tohoto domu. Ale ona to nebrala na vědomí.
Když jí ani poté nikdo neodpovídal, zablesklo se jí cosi v očích. Praštila do dveří pěstí znovu. A znovu.
,,Tak kde jste, sakra..." zavrčela rozzuřeně a udělala krok vzad, aby si vzápětí mohla změřit dveře nepřátelským pohledem.
,,Evelyn, možná prostě... odešli," odvážila jsem se na ni promluvit, zatímco propalovala dřevo očima se zlobným výrazem ve tváři.
,,Myslíš?" obrátila ke mně hlavu. ,,Myslíš, že tu nejsou? Fajn." Znovu si celou budovu změřila pohledem. ,,Tak to jim určitě nebude vadit, když udělám tohle." A potom do dveří vší silou kopla.
Zajíkla jsem se. Veškerá slova mi uvízla v krku. Ucouvla jsem.
Co to pro všechno na světě vyvádí?
,,Evelyn, to už stačí snad," zamračila se na ni Agnes. ,,To ty dveře chceš rozbít, nebo co?"
,,Já jsem sem nešla zbytečně," prohlásila nebezpečně tichým, avšak nesmírně pevným tónem. ,,Rozumíš? Potřebuju ty pitomý odpovědi a oni jsou podle všeho jediný, kdo mi je může dát. Tak ať koukají laskavě otevřít ty dveře!"
,,Jak, jestli vevnitř nikdo není?" povytáhla zrzka obočí. ,,Koukni, Ev, můžeme si tu sednout a počkat a uvidíme. To, že jim zničíš dveře, ničemu nepomůže."
Krátkovláska svěsila ramena a z hrudi se jí vydral zmučený povzdych. Jako by se právě vzdala poslední naděje na to, že někdy dostane vysvětlení, které tak zoufale moc chtěla slyšet. Při pohledu do její náhle tolik ztrápené tváře se mi sevřelo srdce.
,,Fajn," zavrčela. ,,Tak jdeme."
Vykročila jsem směrem k dvojici dívek stojící opodál. Urazila jsem několik metrů, než jsem si uvědomila, že neslyším žádné kroky svědčící o tom, že se má sestra vydala za mnou. Otočila jsem se. Pořád tam ještě stála, možná metr dva od dveří, zády k nim, a upírala pohled do země.
,,Evelyn," vyslovila jsem opatrně její jméno.
Zvedla hlavu. A mně se v příštím okamžiku oči rozšířily hrůzou.
Dveře za hnědovláskou se otevřely. Nevydaly při tom ani sebemenší zvuk, sebemenší varování, které by jí poskytly...
,,Pozor!" zaječela vyděšeně Agnes.
Ale už bylo pozdě.
Těsně poté, co jí výkřik odumřel na rtech, se cosi lesklého mihlo vzduchem. Za Evelyn se objevila tmavá postava. A v následujícím okamžiku měla ke krku přitisknutý nůž.
Věnováno Akasaiva, protože mě svým příběhem nakopla, abych tu kapitolu už konečně dopsala. Tisíceré díky! A pokud se chcete téhle úžasné osůbce odvděčit, že mi to zase netrvalo půl roku, vřele vám doporučuju podívat se na její příběh Akáša. Je psaný naprosto úžasným osobitým stylem, má v sobě hlubší myšlenky a skvěle napsaný děj doprovázený úchvatnými obrázky a já věřím, že nezklame žádného milovníka fantasy. Tak jen směle do toho!
Opět děkuju všem, kdo si tuhle kapitolu přečetli, všechny vás mám ráda a uvidíme se u příští části, kde už konečně přijdou nějaké ty odpovědi, slibuju!
A. H. Benett