Další den byl následovný, snídaně kterou odmítám, léky které do sebe sypu místo jídla. Činnostní terapie, kde se píchám ořezanou tužkou do ruky, kterou mi okamžitě zase zabaví. Jsem poslána na pokoj, kde si lehnu do postele a začnu dělat sklapovačky, abych se nějak odreagovala. Avšak zdravotní sestra mi jedinou činnost, kterou tady dělám zakáže. Tak tedy sedím a dívám se před sebe. Myšlenky se mi honí hlavou. Jsou nepříjemné a bolestivé.
Chci být zpátky se svojí rodinou, v lese kde budu mít od veškerého utrpení klid. Avšak všichni mi ho tady odepírají. Nechtějí abych byla šťastná, chtějí abych tady na tomto světě trpěla. Nedokáží pochopit, že na druhý straně mě čeká lepší život. Nechápou to a nikdy to nepochopí.
Začíná terapie na kterou odmítám jít a stěžuju si na bolest žaludku. Místo toho mě pošlou na váhu. "Máte podváhu" řekne sestra když mě zváží. Já jen přikývnu. "Tady máte, váš oběd." řekne a podá mi láhev kterou používají ve fitness. Vezmu ji do rukou a jen přikývnu. Odejdu do pokoje, kde mě sestra pozoruje. "Tak předemnou to teď vypijte" řekne a já se zamračím. Koukám na láhev jako na největšího nepřítele. Nesmíš to vypít. Nesmíš. V břichu mi zakručí a já se do něho bouchnu.
"Tak šup, nemám na tebe celý den" řekne a já se zamračím. "Nevypiju to." řeknu a podávám jí ho. "Ale jo vypiješ, nebo ti zavedeme sondu do nosu a budeme ti dávát umělou výživu." dořekne a já se skoro zadusím. To ani náhodou. To nesmí udělat, jsem na dobré cestě. Blížím se ke smrti a oni mi tu možnost chtějí zase sebrat. "Dělej" vyzve mě a já odhodím láhev na zem. "Ne!" zakřičím a sama se divím co to do mě vjelo. Nebudou mě držet při životě. Já to nechci.
"Došla mi trpělivost mladá dámo." řekne a odejde. Nebudou mě nutit jíst, nic takového. Já chci umřít a taky že umřu. Chci vidět svět jinak a ne být tady a pozorovat tu skaženost celé této doby.
V tom do pokoje přišel doktor a dvě sestry. Začali mě poutat k posteli. "Ne! Co to děláte?!" zakřičím a snažím se jim vymámit. Ale je pozdě. Píchli mi injekci na uklidnění a já bolestí vyjekla. Začnou mi sondu strkat do nosu a já těžko lapam po dechu. Bolí to, je to nepříjemné. "Tak hotovo" řeknou a pustí mě. "Ne" řeknu a už mi tečou slzy po tvářích. "Ja chci umřít" šeptnu a pak se mi zavírají oči, usnula jsem.
O pár hodin později
"Máte navštěvu" probudí mě zdravotní sestra a já se na ní rozespale podívám. Jsem tak unavená, co mi to proboha dali? "Zvedněte se a pojdtě, nejste přeci nemohoucí." řekne a když se hýbnu tak cítím sondu v nose. Au, bolí to. Rozváže mě a první cé hned hned udělám je, že se snažím vytrhnout si sondu z nosu, ale sestry ruce mě hned zastaví. "Uděláš to a budeš celé dny jen na injekcích." řekne výhružně,ale to já se už odebírám do společenské místnosti, kde na mě někdo čeká. Nejspíš táta.
Ale hned se zarazím když ho uvidím. Ne. K němu nejdu. Otočím se a chci odejít pryč, ale než stihnu zajít za roh, tak mě chytí jeho ruka. "Christi" řekne s očima plných slz. "Nech mě být" řeknu a vyškubnu se mu. "Prosím Chris." řekne a já se zachvěju po tom jeho pojmenování. "Justine prosím, já už jsem se rozhodla" šeptu. "Nad čím?" zeptá se mě a já si všimnu jeho pořezaných rukou. Panebože. To on to byl. "Já odtud odejdu už na pořád, rozumíš? Už tady na tomhle světě nebudu ani minutu, hlavně ne s tebou!" zakřičím a rozhodím rukama. "To mi nemůžeš udělat." řekne a já se zarazím. Nemůžu? Tak se dívej.
"Rozumíš? Uděláš to a já taky!" zvyšil na mě hlas. "Nech si to svoje vydírání." řeknu pohrdavě. Tak moc ho nesnáším. Tak ať už se mi neplete do cesty. "To já jsem ti zavolal tu záchranku, já za tebou přišel Chris. " šeptne a já přimhouřím své oči a vzápětí mu začnu bouchat do hrudi. "Ty jeden hajzle! Chtěla jsem být mrtvá" zakřičím a on mě chytne za ruce. Jsem tak vyčerpaná. Rozbrečím se a on mě vtáhne do svého objetí. Ne, ne, ne. To on s tím začal a já to ukončím, ještě dnes.
"Justine prosím, nech mě odejít." řeknu vyčerpaně, ale něco mi připadá jiné. Přijdu si v bezpečí, jako bych všechno mohla hodit za hlavu, když jsem v jeho objetí. Ne. Pokroutím hlavou a odtáhnu se od něj. "Přestaň to dělat." řeknu a přejedu prsty po jeho řezných ranách. "Nezvládám to bez tebe Chris." řekne a opře si čelo o to moje. "To tys mě opustil" odtáhnu se od něj a jsem připravená k odchodu. Naštěstí mě nezastavil.
Sakra, proč. Proč mi to dělá tak těžké? To on se na mě vykašlal, to on začal s někým jiným chodit a ze mě udělal jen jeho dočasnou náhradu. To on to zavinil, celé tohle drama. Ale nebojte se, já ho brzy ukončím. A už všichni ode mě budou mít klid. Udělám to pro dobro všech, už nebudu ten problém. Už nebudu nic.
Přijdu do svého pokoje, jsem tam sama. Mé tělo je tak slabé, že nedokážu pořádně ani dojít do koupelny, ale když se mi to povede, tak si sednu k záchodu. Musím tu umělou výživu vyzvracet, musím. A tak si strčím prsty do krku a začnu zvracet, i když není moc co. V tom se mi zamotá hlavu, zabolí mě žaludek a já upadnu na zem. Omdlela jsem.