A/N: AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAaaaaa, tohle jsem napsala snad v rekordním čase!!! jste rádi? JSTE??! měli by jste, protože já jo.. jsem jak nadopovaná. byla jsem nominovaná na talent Vysočiny!!! byla jsem mezi desíti nejvetšími machry středních škol v uměleckých oborech!!!! skoro jsem tam zakopla ( pokud chápete, co tím myslím =D ) doufám, že jste rádi i za mě , protože mám pro vás dárek v podobě další kapitoly! Yay!! no co ještě, co ještě?? a už vím! =D
!!!!TaMiNin!!!!!! (sákra snad to píšu dobře, to by bylo tapné) no každopádně, DĚKUJI AŽ SE NA ZEM OHÝBÁM, s mojí zručností spíše padám, ale i tak díky, protože tvoje komentáře mě tak rozveselily jako už dlouho nic =) tahle kapitola je tedy pro tebe =) (a taky aby nebyla ta válka)
no kecám tu, stejně vás to nezajímá =D takže
Pěkné počtení
PS.: Promiňte za chyby. taky jsem jen želé gumídek =D
Harry:
Seděl jsem ve svém pokoji u stolu a psal nějaké úkoly navíc. Vedle mě mi zavibroval mobil. Já dopsal větu a kouknul se, kdo mě shání. Okamžitě mi bylo jasné, že to může být jen jeden člověk. A samozřejmě to byl Zayn.
Učíš se? Přišel bych ...
Já se koukl na skoro hotový úkol pode mnou a odepsal mu.
Dodělávám úkol. Můžeš přijít =)
Usmál jsem se na mobil, odložil ho vedle a vrátil se k úkolu, abych ho měl co nejdřív hotový. Ani ne po třech minutách byli slyšet dveře od mého pokoje. Koutkem oka jsem se tam podíval a uviděl Zayna.
„Měl by si mi psát dřív, než opravdu přijdeš. Řekl jsem ti to už dávno.“ On přešel k mé posteli, mírně se na ní vyvalil a jen se na mě usmál.
„Já se asi nepoučím. Ale věděl jsem, že to nebude vadit. Celkem jsem tu i rád, když se učíš. Je tu klid a přátelská atmosféra.“ Řekl skoro až zasněně.
„Zase máš dům ‚plný‘ sester?“ zasmál se.
„Jo přesně. Mají dívčí párty s přespáváním.“
„Tak si se sám nabídl, že dneska přespíš u mě, aby měli klid na holčičí věci?“ řekl jsem pořád se dívaje do svého sešitu.
„A můžu? Vím, že bych to měl oznámit dřív, ale…“
„Ne ne, mě to nevadí.“ Přerušil jsem ho. Rychle jsem dopsal posledních pár věcí, zavřel sešit a otočil se na něj.
„Úkoly jsou už hotové a můžeme jít něco podniknout.“
„Šel bych na zahradu, je tam pěkně a svítí slunce.“ Řekl, já mu na to kývnul a šel si pro nějaké boty. On mě následoval. Po chvíli jsme vyšli na naší zahradu a namířili si to do její zadní části. Byla tam houpačka na velikém stromě. Na tu jsem si sednul já a Zayn se usadil na zem naproti.
„Takže, psal mi jistý Louis, že by potřeboval pomoct vymalovat pokoj. Říkal, že zve i tebe, takže doufám, že se tam taky ukážeš. Víš, co to znamená.“
„O-on má tvoje číslo?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Jasně, dal jsem mu ho…“ S klidem mi oznámil. „…a dal jsem mu i tvoje.“ Dodal po chvíli.
„Cože?!“ zvednul jsem se z houpačky. On jen pokrčil rameny. Já si zase sednul a jemně se zhoupnul.
„Stejně napsal tobě. Moje číslo je mu k ničemu.“ Zayn zavřel oči, opřel se o další strom a nechal se hřát od slunce.
„Nenapsal ti, protože se stydí, to je jasné.“ já se nad tou představou ani nechtěl pozastavit.
„Přestaň, Zayne. Nedávej mi různé důvody k naději. ‚Objal tě‘. ‚Stydí se ti napsat‘. ‚Dostal každý tvůj vzkaz a chce, aby byly od tebe‘. ‚Teď se na tebe otočil‘. Nelíbí se mi to. Potom… potom se cítím, jako by mě mohl mít rád. Vlastně jako bych se mu mohl líbit. Rád on má určitě každého. Pořád je s Niallem a s Liamem. Na laborky z literatury je s Eliotem. Kdyby alespoň byl se mnou. Mohl bych se na něj dívat celou hodinu z blízka. Na jeho úsměv, na ty oči… na něj.“ Povzdech jsem si.
„Tak pojď se mnou k němu a pomož nám s tím malováním. Tam budete u sebe blízko dost. On totiž určitě nemá pokoj jako ty. Vlastně ani dům! Jak se tu jen pokaždé neztratím?“ uklidňoval mě a na konci si do mě rýpnul, aby mě trochu rozveselil. Já se jemně zachichotal. Ale jen jemně, jsem přece kluk.
„Ale vždyť vůbec neumím malovat. A ještě abych maloval celý pokoj.“ Řekl jsem a znovu se jemně zhoupnul.
„To nevadí. Budeš pomocná ruka a ta se hodí.“ Řekl. Hodí… chtěl bych se jednou taky hodit. Jediné kam se totiž běžně hodím, je na zem.
--
Seděl jsem ve třídě a snažil se neumřít nedočkavostí, než přijde Louis. Dneska jsem mu znovu hodil vzkaz do skřínky.
Xx Laskavý úsměv, krásná chůze. Chci víc než jen pohled.xX
Ani nevím, proč to dělám. Jestli na to přijde tak se můžu jít rovnou zakopat. Ale všechny jsou pravda. Koukl jsem už asi po sté na dveře a najednou se v nich objevil Lou s Liamem kolem ramen. Nevědomky jsem se nad tím zamračil. Louis byl zlehka červený ve tvářích, skoro neznatelně. Koukal se stydlivě na malý kousek papíru ve svých rukách a Liam se smál od ucha k uchu.
„No to jsi mi nemohl říct hned?!“ smál se Liam, zatímco procházeli kus od mé lavice. Sedli si asi o řadu dál, ale stále bylo slyšet, o čem se baví.
„Já jsem z toho v rozpacích! Tak se mi nesměj!“ řekl až zoufale Lou.
„To je smích v dobrém, vážně. Přijde mi to sladké. A nemůžu se dočkat, až se to dozví Niall. Ten po tom člověku, co ti je dává, začne hned pátrat.“
„Opravdu? Tak to mu to musíme hned říct! Já to chci vědět! Jestli toho člověka brzo nenajdu, tak mi asi šibne. Už se mi i zdá o tom, komu se proboha můžu já líbit. Žádná holka mě nenapadá. A dokonce jsem přemýšlel, že ten někdo by mohl být Eliot.“ Nad tou poslední poznámkou jsem se zamračil ještě více.
„Koho vraždíš?“ ozval se vedle mě Zayn.
„Cože?“ koukl jsem na něj tázavě.
„Tvůj výraz vypadá, jako když někoho pomyslně vraždíš. Takže koho?“
„Právě teď? Eliota. Louis přemýšlel, kdo mu dává ty vzkazy a prý ho napadl už i Eliot.“ Řekl jsem potichu.
Zayn si vedle mě jen sednul a chvíli na mě koukal.
„Tak až budeme malovat jeho pokoj, ujistíme se, že na Eliota ani nepomyslí.“ Šibalsky se na mě usmál. Já na něj kývnul a začal přemýšlet jak na to.
--
Po hodině jsem chvátal, abych si odchytil Louise.
„Louisi!“ křiknul jsem na něj. On se otočil a Liam s ním. Liam na mě hodil skeptický pohled, ale čekal, co udělá Lou.
„Harry! Rád tě vidím, co bys rád?“ řekl Louis vesele a já předem připravené věty v mžiku zapoměl.
„Ahoj kluci. No teda, ten zubař mě mučil… Jé! Ahoj, Harry.“ Niall se z ničeho nic přiřítil a já měl okno ještě vetší.
„No... Louisi… mohl bys se mnou mluvit v soukromí?“ zeptal jsem se nejistě, on mi radostně přikývl s úsměvem stále na rtech.
„Sejdeme se na další hodině, kluci.“ Oni se otočili a šli. Liam se ještě otočil a zle se na mě kouknul.
„Tak jdeme?“ mou pozornost na sebe zase strhnul Louis.
„Jo jistě.“ Řekl jsem a popošli jsme o kousek dál do prázdnější chodby.
„No, chtěl jsem ti říct, že jsem mluvil se Zaynem a přišli bychom ti pomoct s tím malováním. Takže, máš nějakou představu jak a kdy?“ zeptal jsem se, bez Liama a Nialla hned jistější.
„Jo. Barvy a všechno už mám. Hodilo by se mi to v sobotu? Víš, napadlo mě, že bys k nám přišel v pátek, na doučování, přespal bys u nás a pak bychom začali s malováním.“ Usmál se na mě a já mu prostě nedokázal říct ne.
„Tak to by šlo, ale nebude ti divné to přespávání? Moc se ještě neznáme a tak…“ řekl jsem nejistě, protože tohle by se mělo opravdu zvážit.
„Tak se poznáme. Jestli jsme domluvení, tak mě omluv, dva hromotluci na mě čekají ve třídě.“ Zasmál se a ve vteřině byl pryč. Já za ním jen koukal.
Přespání. U Louise v pokoji. S ním. No já asi padnu a je to už za dva dny.