A/N: tak, jste rádi za další? psala jsem všem svým fanouškům, jestli nemají, pro tenhle příběh nějaká očekávaní nebo nápady a jak jsem si myslela, nechali mě mluvit do zdi a opodál se nad tím pohledem šulili... takže fajn! já si to napíšu celý sama =D a budete se muset nechat překvapit a to všechno =D
Louis:
„Lou.“ Zasténal vedle mě hluboký chraplavý hlas. S vykulenýma očima jsem se za tím hlasem otočil. Po chvíli jsem uviděl Harryho, jak vedle mě leží na posteli. Jediné co ho trochu zahalovalo, byl kousek deky a já jen cítil, jak se mi tváře zalévají teplem.
„Lou…“ řekl a vzal mě jemně za ruku.
„Pojď ke mně, modroočko.“ Usmál se a přitáhl si mě na sebe. Jak jsem tak na něm ležel, tak jsem si nemohl pomoct. Prostě jsem pod sebou něco cítil. A to mě nehorázně vzrušovalo. Snažil jsem se trochu změnit polohu, tak že si na něj sednu rozkročmo. Bohužel hned jak jsem se pohnul, otřel jsem se o jeho rozkrok. Skousl jsem si ret, abych nevydal nějaký nepřístojný zvuk. Samozřejmě zrovna to Harry chtěl slyšet, takže se pode mnou pohnul. Jednou jsem to ještě vydržel, ale podruhé už mi to vyklouzlo.
„Ha-Harry…“ v tom nás přetočil a systematicky se začal otírat o moje citlivé místo. Do toho mě líbal na krku a já myslel, že umřu. Prostě toho bylo moc. Byl jsem už tak blízko, ale nechtěl jsem, aby to přestalo.
„Lou, miluju tě…“
A nato jsem se vzbudil. Se zrychleným dechem jsem si sednul. Tyhle sny se mi nějak často vrtají ve spánku. Kouknul jsem se pod peřinu a jako vždy po takovém snu mi bylo jasné, že potřebuji sprchu. Jen jsem si povzdechl a šel do koupelny. Když jsem se přebrodil přes všechny nevybalené krabice, ještě jsem se kouknul zpět do pokoje. Potřebuje vymalovat. Možná by s tím Harry pomohl. Usmál jsem se pro sebe. No jo, jsem prostě snílek.
--
Plahočil jsem se pomalu do školy a snažil se nemyslet na to, že se tam po chodbách někde prochází moc, moc pěknej kluk se zelenýma očima. Bohužel jsem do školy i tak došel. Stále pomalým tempem jsem šel skoro prázdnými chodbami až ke své skříňce. Hned jak jsem ji otevřel, něco z ní vypadlo. Zvednul jsem to a zamračeně na to koukal. Co tu teď tahle obálka dělá? Otevřel jsem ji a trochu jsem se i bál, co tu dneska bude. Nemá tu být, co když tam nic pěkného nebude?
Xx Musím tě mít. Chci tě a stále na tebe myslím. Sny o tobě mě pronásledují jako vlci tmou. Až na to, že chci, aby mě dohonily a staly se skutečností.xX
Po přečtení tohohle se mi pocit z rána vrátil stejně jako všechno to teplo. Hlasitě jsem polknul. Vedle mě někdo zakašlal. Otočil jsem se a stál tam Zayn a Harry. Byl tam Harry a já celý červený na něj zíral.
„Ahoj.“ Pozdravil Zayn. Harry na mě jen vyděšeně koukal. Potom mu padl pohled na dopis v mé ruce. Já ho schoval a zrudnul ještě víc.
„A-ahoj.“ Vykoktal jsem ze sebe a dál koukal na Harryho. On se snažil rychle odejít ale Zayn ho chytil za paži a držel na místě.
„Posílá nás matikář.“ Řekl Zayn. Já jen potichu zanadával.
„Prosím, řekni mi, že to není nic ohledně těch posledních pár známek.“
„Trefa. On je na to háklivý, takže ti posílá tady Harryho na pomoc.“ Já se nad tou představou mírně zděsil.
„V-vážně? Ale já nechci Harrymu přidělávat potíže. Vážně.“ Zayn se jen samolibě usmál.
„To máš blbý. Skejsnul si na doučování.“ Hodil Harryho ke mně a on skoro ztratil balanc a přímo na mě sletěl.
„Podrobnosti si snad už domluvíte sami.“ Usmál se na nás a odešel do třídy. Já tam jen nervózně stál a na Harryho koukal.
„No, tak to asi uděláme u vás?“ zeptal se nejistě po chvíli. Já vykulil oči.
„C-co máš na mysli?!“ zeptal jsem se doslova zděšeně.
„Doučování?“
„Aha, jo, jasně… no teda vlastně, pořád nemám tak úplně nastěhováno. Ale pokud to nevadí, tak mě to nevadí. Rozhodně nevadí.“ Usmál jsem se na něj, hned jak jsem z toho vycítil šanci. Zatímco jsem se bavili snažil jsem dopisek schovat do kapsy u tašky.
„Nevadí, pokud máš v pokoji postel. T-tedy abychom si na ní sedli. Chápeš. Ale můžeme to dělat na zemi. Tedy to doučování…“ nechal jsem se jeho koktavou roztomilostí unést a kapsu na plné čáře minul. K mé smůle mu kartička přilétla k pravé noze. Všimnul si jí, zvednul ji a přečetl. Vytřeštil na mě oči.
„T-to vypadlo z tebe, takže…“ podal mi jí. Já už byl tou dobou jedno velké rajče.
„Děkuju.“ Řekl jsem velmi potichu, aby neslyšel jak mi studem křápe hlas. Ale jak mi jí podával, naše ruce se dotkly a já snad i přestal dýchat.
„Ruce pryč!“ chytl mě kolem ramen Niall.
„Ten je rezervován pro vyšší vrstvu.“ Řekl se smíchem. Já jen prokroutil očima.
„Domlouváme si tu doučování.“ Řekl jsem mu.
„No tak to je super.“ Řekl a naklonil se blíž k Harrymu. „Dej si na něj ale pozor. Matika mu fakt nejde. Tak ať s ním neztratíš nervy.“ Zasmál se.
„Můžeme začít dneska po škole. Počkáme na sebe a pak spolu půjdeme k nám.“ Po Harrym jsem hodil omluvný pohled a Nialla táhl do třídy. Sedli jsme si a já na něj jen upřel pohled.
„Co je?“ zeptal se nevině.
„Co tak najednou?“
„Lou, ty jsi vážně fajn kluk a když se ti ten šprt nehnusí, musí to už něco být.“ S tímhle se otočil k tabuli. Chtěl jsem protestovat, jako co tím myslí, ale učitel tam byl dřív, než jsem stihnul otevřít pusu.
--
Potkali jsme se před školou, šli spolu k nám domů. Chvíli ho mé sestry bombardovali a on se jen smál. Bože ten úsměv, ten smích. No a teď? Sedíme u mě v pokoji na posteli a snažíme se do mě něco natlačit. Bohužel je to něco matematika.
„Teď už si to spíš pochopil?“ zeptal se Harry, když se mnou jeden cvičný příklad celý prošel.
„Jo skvěle. Ještě že tě mám.“ Zasmál jsem se. On se na mě usmál a najednou se kolem mě snesla příjemná a přátelská nálada.
„N-no, takže budeš potřebovat ještě další hodiny?“ zeptal se nejistě.
„Samozřejmě!“ vystartoval jsem na něj. On se na mě vytřeštěně koukal a já se prostě musel zasmát.
„Snad mi tolik nevěříš, aby sis myslel, že jedna hodina bude té mé makovici stačit.“
„Máš pěknou makovici, myslel jsem, že v ní můžu vložit svojí víru.“
„Zkus mě v tom nechat a svedu na tebe, že to neumím.“ Ukázal jsem mu do obličeje prstem a ze sedu jsem si kleknul, abych byl výš. Přísně jsem na něj kouknul, a když se na mě pousmál, tak jsem si znovu sednul.
„Nenechám tě v tom, ale nečekej ode mě zázraky.“
„Nepotřebuju zázraky, stačí jeden zázrak.“ Zasmál jsem se.
„Myslím, že tvůj pokoj by potřeboval zázrak. Proč sis ještě nevybalil? Nenastěhoval ses přece včera.“ Řekl.
„Chci to tu nejdřív vymalovat.“
„A kde to vázne?“
„Co? Myslíš si, že tenhle veliký pokoj budu malovat sám?“
„Máš čtyři sestry.“ Konstatoval. Já po něm jen hodil skeptický pohled.
„No dobře. Ale proč ti s tím nepomůžou třeba Niall nebo Liam?“
„Viděl si je? Myslím, že neumí namalovat nic moc. Přemýšlel jsem, že bych poprosil třeba Zayna. Vypadá na člověka, který by mi mohl být nápomocný.“ Řekl jsem a Harry mi do toho jen souhlasně přikyvoval.
„Jsi srdečně zván k tomu nám pomoct, pokud mi Zayn řekne jo.“ Chtěl mi na to něco říct, ale bylo slyšet klepání a zpoza dveří vykoukla moje máma.
„Připravila jsem pro vás nějakou svačinu, aby vám to lépe myslelo.“ Usmála se vřele. Vešla do pokoje a nesla tác s pitím a sendviči. Harry se zvednul a šel jí pomoct. Mile se na ní usmíval a ona na něj jen koukala. Ale podle jejího výrazu se zdálo, že se jí líbí. Dobrá zpráva pro mě.
„No jak vidím tak si vystačíte i bez mé pomoci, kdyby jste něco potřebovali jsem dole s děvčaty.“ Už odcházela, ale když zavírala dveře, nemohla si odpustit mrknutí a palec nahoru mým směrem. Harry to viděl a musel se na mě začít culit. Já se jen plácl do čela.
„Neubližuj si. Je fajn. Alespoň víme, po kom si zdědil tu krásu.“ Řekl a díval se mi přímo do očí. To mi zastavilo dech.
„K-krásu?“ zeptal jsem se potichu. Jemu hned došlo, co to z pusy vypustil.
„To snad ne! Takhle to nemělo vyznít. Chtěl jsem říct, že je pěkná, ale tím si moc nepomůžu. Prostě zapomeň, že jsem něco takového řekl.“ Tak na to už nikdy nezapomenu.
„Jasně, neboj.“ Zasmál jsem se.
„Jdeme si dát něco k jídlu a pak už uděláme jen pár příkladů? Myslím, že mám matiky dneska dost.“
„Zní to jako plán.“