"Ten, kdo žije osaměle, se musí sám k sobě chovat slušně a s dávkou hrdosti, nechce-li klesnout v očích toho posledního člověka, který mu zbyl, totiž v očích sebe sama."
Christina: "Crrrr" uslyšela jsem ten otravný zvuk budíku a převalila se na druhou stranu postele. Zase škola. Má noční můra. Každé ráno se ptám. Bože proč? Budík pořád zvonil a proto jsem si podrážděně sedla a vypla ho. Super, sedm hodin. Přicházím o takové množství spánku, že se mi jen z toho pomyšlení dělá nevolno.
Lenivě jsem se zvedla z postele a přešla ke svojí skříni. Otevřela jsem ji a promnula si své oči. Vytáhla jsem si ze skříně,duhové leginy a bílej svetřik.
Přešla jsem do koupelny a převlekla se. Podívala jsem se do zrcadla a povzdychla si. Kruhy pod očima a nateklé oči ze mě dělali ještě věští zrůdu než jsem. Vzala jsem si do ruky kartáček a nanesla na něj zubní pastu. Začala jsem si čistit zuby a dívala se na sebe do zrcadla.
Když jsem si vyčistila zuby tak jsem se učesala a jemně se namalovala. Zašla jsem zpátky do pokoje a vzala si svojí tašku do rukou. Chtěla jsem si vzít i náramky jako každý den,ale mám vlastně svetr takže nikdo moje řezné rány neuvidí. Podívala jsem se ještě na stůl kde byla fotka mého táty. Usmála jsem se a odešla ze svého pokoje.
Sešla jsem po schodech dolů jako tělo bez duše a zamířila si to rovnou na chodbu. "Ty nebudeš snídat?" uslyšela jsem hlas své mami. "Ne" odpověděla jsem jí a obula se. Vždy jí řeknu že ne,tak nevím proč se pořád ptá. "Chceš snad aby se z tebe stala anorektička?" zeptala se mě máma, která přešla na chodbu za mnou.
"Mami přestaň stím" řekla jsem otráveně a otevřela jsem dveře. "Tak si aspoň vem svačinu" řekla a podala mi bagetu. Zamračila jsem se a zandala jsem bagetu do své tašky. "Fajn,dík tak čau" řekla jsem a vyšla z domu. Máma mi ani neodpověděla. To se dalo čekat. Dneska,ale byla docela v pohodě. Ani na mě nekřičela,sice na mě mluvila tím svým naštvaným hlasem,ale nebylo to hrozné. Bývá to o hodně horší.
Vydala jsem se na autobusovou zastávku a jelikož jsem moc nestíhala tak jsem běžela. Uviděla jsem už v dálce autobus a proto jsem zrychlila. Bohužel jsem do někoho narazila a spadla na zem. Potřasla jsem hlavou a rychle se zvedla. "Promiň,moje chyba" řekl nějaký kluk, který do mě narazil a usmál se. Já jsem jen nad tím protočila očima a doběhla jsem k autobusu. Autobus bohužel už odjel. No to snad ne!
"Do pekla" zaklela jsem a sedla si na lavičku. Další autobus mi jede přesně až za hodinu. No je mi jasné ,že to do školy na první hodinu nestihnu. Ale pěšky tam budu dříve než dalším autobusem. Proto jsem si povzdychla a zvedla se z lavičky.
Ještě chvilku a asi mi upadnou nohy! Už du asi dvacet minut do kopce. Tohle se vždycky může stát jenom mě. Proč já mám vždy takovou smůlu? Proč? Co jsem udělala v životě špatně?
Po asi půl hodině jsem konečně přišla před školu. Povzdychla jsem si a vydala se dovnitř. Přešla jsem ke svojí skříňce a dala si do ní věci. Zamkla jsem skříňku a podívala se co mám teď za hodinu. Ach Chemie. Asi jsem měla raději počkat na ten autobus,určitě bych aspoň přišla o Chemie.
Když jsem procházela chodbou tak jsem slyšela spoustu narážek a nadávek na mě. Proto jsem raději zrychlila a vešla do třídy. Všechny pohledy padli na mě a já rychle přešla do zadní lavice. Sedla jsem si a připravila si věci na Chemii. "Takže už chodíš i za školu?" zeptal se Nicolas ten největší kretén ze školy. Já jsem mu ale neodpovídala.
"Asi bude dokonce i hluchoňema" řekla nějaká holka. Podívala jsem se kdo to je a byla to Poppy. Největší děvka ze školy. "Christino co kdybych ti narval do pusy svého ptáka a pak by si začala normálně mluvit?" zeptal se mě Nicolas. Všichni se začali smát a v tom zazvonilo na hodinu.
Já jsem si položila ruce na lavici a zabořila do nich hlavu. Chtělo se mi brečet. Možná si říkáte že jsem až moc citlivá ale oni mi ubližují každý den. Do třídy přišla učitelka na Chemie a všichni jsme se postavili.
Ve škole to ubýhalo strašně pomalu. Asi dvakrát jsem se malém rozbrečela. Protože když jsme měli mít Biologii tak jsem šla na záchod. Pak jsem se vrátila a učitel přišel na hodinu. Asi v půlce hodiny ke mě přešla Poppy a vysypala celou mojí tašku. Z mé tašky ale vypadlo asi 30 kondomů. Samozřejmě že se všichni začali smát a nazývat mě děvkou. Učitel mě seřval a ikdyž jsem se mu snažila říct že to není moje tak mu to bylo jedno. Vážně to ale moje nebylo. Já jsem si nikdy kondomy nekupovala!
Jako tělo bez duše jsem vyšla ze školy a vyndala si z tašky bagetu. Máma má pravdu,musím jíst. Proto jsem si kousla do bagety a snědla to sousto. Víc už jsem do sebe nedostala proto jsem to hodila do koše a vyndala si svoje pití. Bohužel jako nashval něco do mě silně narazilo a já spadla na zem. Samozřejmě jsem se polila.
"Jé promiň já nechtěl" řekl nějakej kluk a byl mi povědomej. Ach ano to je Nicolasovo kamarád. Pomalu jsem si stoupla a porozhledla se kolem. Kolem mě stálo pár lidí s telefony. Nejspíše mě natáčeli. No super zítra to bude vědět celá škola.
"Usměj se na nás" řekla myslím že Amy a přišla s telefonem až ke mě. Já jsem se jen otočila a běžela jsem dol na autobusovou zastávku. Proč si pořád musí utahovat pořád jenom ze mě? Co jim na mě tak vadí?
Když jsem dorazila domů tak jsem se úplně lekla. V obýváku na sedačce seděla moje máma s nějakým chlapem a libali se. Co má tohle zase znamenat? Odkašlala jsem si a máma se hned od toho chlapa odtáhla. "Ahoj Christi,tohle je Simon. Můj přítel" řekla máma a postavila se z gauče. Moment přítel? To jako vážně? Zblaznila se? Ještě před pár dnama mi dávala za vinu, že táta odešel a teď má nového přítele?!
"Ahoj Christi,tvoje mama mi o tobě hodně vyprávěla" řekl ten Simon a přešel ke mě. "Jo jasně,neřekla o mě ani slovo" odsekla jsem a zamračila se. Simon mi podal ruku ale já od něj odstoupila. Nechci žádného nového tátu! Ten chlap je mi nesympatickej. Máma se asi dočista zbláznila.
"Dobře,nemluvila jsem o tobě. Protože by stejně nebylo co" řekla máma a zasmála se. Já jsem jen protočila očima a rozběhla se nahoru do pokoje. Dělá si ze mě srandu? Ona a ten Simon? Já ale nechci nového tátu,já mám tátu jednoho! Klid,klid možna že jim to dlouho nevydrží.
Po chvilce jsem přešla do koupelny a vytáhla ze šuplíku žiletku. Dělám to každý den a docela mi to pomáhá. Zkusila jsem i přestat ale nezvládla jsem to. Prostě to nejde. Přiložila jsem žiletku na zápěstí a popotahla jsem znova,znova a znova.
Když už jsem měla skoro celé zápěstí od krve tak jsem si povzdychla. Štiplava bolest mě uvlonila a já se cítila lépe. Jako kdyby to zlé co se dneska stalo vytratilo tou bolestí. Oplachla jsem si svoje zápěstí a zamračila se. Žiletku jsem uklidila zpátky do šuplíku a rozhodla jsem se že pujdu do sprchy.
Vyslikla jsem se a vlezla si do sprchoveho koutu. Pustila jsem na sebe vodu a začala jsem se mýt. Přemýšlela jsem o tom co se dneska stalo. A když jsem si vzpomněla na to co se všechno stalo tak jsem si zmačkla rukou svoje řezne rány. Sykla jsem bolestí, ale pak jsem se uvolnila.
Když jsem se celá umyla tak jsem vyšla ze sprchoveho koutu a osušila se. Oblékla jsem si pyžamo a přešla do pokoje. Dostala jsem docela hlad a proto jsem šla potichu dolů po schodech. Nikde jsem nikoho neviděla. Proto jsem si vzala jogurt z lednice a pomalu ho snědla. Asi půl hodiny mi to trvalo. Uvědomila jsem si totiž že musím jíst ale ono to už nejde. Prostě to už nejde.
Napila jsem se ještě vody a vydala se zpátky nahoru do pokoje. Lehla jsem si do postele a přikryla se. Otočila jsem se na stranu a podívala se na tátovo fotku. "Dobrou tati" šeptla jsem a zasla lampičku. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Honili se mi v hlavě různé ošklivé vzpomínky a já se je snažila zahnat. Nerada vzpomínám na to co se stalo. Po chvilce jsem usla i se slzami v očich.
Kdo z vás to bude číst?