Bylo to stejné a zároveň tak jiné. Sluneční paprsky proudící do pokoje donutily černovlasého chlapce s jizvou na čele vstát a nadechnout se čerstvého vzduchu. To se nikdy dřív nestávalo. Nikdy dřív nevstával tak dlouho. Už dávno býval touto dobou na nohou. Vůně kávy se dávno rozléhala domem, stejně tak i míchaných vajíček, slaniny nebo palačinek. Když Harry otevřel dveře do chodby, také k němu vůně jídla přivanula, ale on za ni žádnou zodpovědnost nenesl. Letos ne.
Už od jeho příjezdu bylo vše vzhůru nohama. Od nového nábytku, přes nové oblečení, až po nevšímavost jeho tety a strýce. Dudley se ho poslední roky stranil sám, takže tam žádná velká změna nenastala.
Jen jednou se opovážil tety zeptat, jestli se něco nestalo, ale bylo mu břitce odseknuto, že má být rád, že tu může vůbec být, a tak to nechal být. Hlavou mu to ale vrtat nepřestávalo.
Jen jednou se ráno opovážil připravit kávu. Teta ho z kuchyně hnala takovým způsobem, že se o to už nikdy více nepokusil.
Jen jednou se pokusil tety zeptat, jestli nemá posekat trávník. Bylo mu oznámeno, že od něj nechtějí už nikdy nic, jen aby se jim klidil z očí. Tak se podle toho zařídil. Bylo to zvláštní, ale nikoliv nežádoucí. Až asi po týdnu, kdy už měl hotové téměř všechny úkoly, si s překvapením uvědomil, že se nudí. Neskutečně nudí. Dříve ho tu na něco takového myšlenky ani nenapadaly. Sotva měl čas vůbec o něčem přemýšlet. Knihu o Lékouzelnictví i všechny ty bichle od Severuse čas od času pročítal, ale nedalo se u toho trávit celý den. To by se z toho za chvíli zbláznil.
Najednou bylo toho volného času až příliš. A tak se z nocí, které tu před rokem proseděl v okně, stávaly dny. Hodně dlouhé dny. A během těch dnů si všimnul něčeho, co mu ty dlouhé chvíle začalo zkracovat. Nebo spíš někoho...
Šla po chodníku. Harry odhadoval, že byla přibližně stejně stará jako on. Měla po lopatky dlouhé plavé vlasy, které nosívala rozpuštěné, takže při slabém větříku jí lehce vlály. Nosila jednoduché šaty, pokaždé stejné. Světe modré s mašlí v pase. Když ji Harry zahlédl poprvé, okamžitě začal sledovat, kam jde. Z okna pochopitelně. To však mělo své omezené možnosti, protože ji ze zorného pole ztratil asi po padesáti metrech, takže se nikdy nedozvěděl, odkud šla ani kam. Jedno ale věděl určitě. Nikdy dřív ji tu neviděl. Musela být u někoho buď na návštěvě, nebo se přistěhovala teprve nedávno.
Tohle ráno si ale řekl, že musí zjistit víc. Harry netušil proč, ale zaujala ho hned na první pohled. Ano, měl stále plnou hlavu Ginny. Myslel na ni každý den, často jí i psal. Proto cítil malé bodnutí viny, když se přistihnul, že tajně vyhlíží tu světlovlasou dívku v modrých šatech. Podle jeho názoru docela hezkou dívku v modrých šatech. O nic ale přece nešlo. Byla tu nová. Bylo logické, že ho zajímá.
Proto, když šla toho rána kolem jejich domu, Harry už dávno seděl v otevřeném okně a pozoroval ji. Všimla si ho. A ne poprvé. Nenápadný totiž rozhodně nebyl. Tentokrát se ale dočkal i nějaké reakce. Záhadná neznámá se na něj slabě usmála. Ihned ale sklopila hlavu k zemi, proto si nemohla všimnout, že Harry pozvedl ruku a zamával jí. Rychle utnul gesto, které zůstalo nepovšimnuto, a začal se okamžitě naklánět z okna, aby zjistil, kam míří. Snažil si neuvědomovat, že i když se nahne o metr vpřed, stěží záměr dívky odhalí. I tak to ale udělal. A velmi rychle svého činu litoval, protože ruka, kterou se přidržoval parapetu, mu podklouzla a on málem z okna vypadl. Naštěstí měl z famfrpálu tak vytrénované reflexy, že se rychle zvrátil dozadu a s ránou přistál na zádech ve svém pokoji.
„Au! Sakra!" zanaříkal, když se ozvala bolest zad.
„Proč jen mě to nepřekvapuje," ozval se vedle něj nezaměnitelný, hluboký, lehce výsměšný hlas jeho strýce.
„Severusi!" vykřikl Harry udiveně, když si všimnul tmavé postavy stojící u jeho stolu. S obtížemi se začal zvedat ze země. Když si jeho strýc všimnul, že mu to činí tak trochu potíže, nabídnul mu pomocnou ruku. Jedním tahem ho vytáhnul na nohy. „Co tady děláš?"
„Co bys asi tak řekl?" odvětil s pozdviženým obočím. „Kontroluji, jestli jsi stále naživu. A evidentně dobře dělám. Nikdy nebylo pražádným tajemstvím, že jsi zcela jistě schopným sprovodit se z tohoto světa i sám. A dokonce i tehdy, když z toho vynechám tvé excesy při famfrpálu."
„Hej!" ohradil se Harry dotčeně.
„Byl bych zcela jistě vděčný, kdyby Denní věštce konečně vynechal mou osobu a mou smrtijedskou minulost ze svých titulků, ale nemusí ji nahradit to, že Chlapec, který přežil, se zabil při pádu z okna," ušklíbnul se při tom pomyšlení Severus. „Nepochybně by následovaly zaručené informace, že viníkem té nešťastné události jsem byl já. Těžko by někdo uvěřil, že za to může jedna mudlovská dívka a tvé nezkrocené hormony."
„Moment! Jaká – jaká dívka? Jaké hormony? Co takhle – ahoj! Rád tě vidím." Harry se jen stěží snažil vyvrátit nevyvratitelné.
„Ahoj. Rád tě vidím." Kdokoliv by Severuse slyšel, nebyl by na pochybách, že neříká úplně tak pravdu. Ale Harry už svého strýce za ten rok docela poznal. A jakkoliv se snažil vypadat otráveně, Harry věděl, že ho skutečně vidí rád. I tak ho ale neušetřil výčitek.
„Já tebe taky. Kde jsi byl takovou dobu?" pustil se do něj okamžitě. „Neříkal jsi, že se uvidíme častěji? Alespoň jsi mohl napsat dopis!"
„Psal jsem ti dopis," zatvářil se Severus nechápavě.
„Já myslím normální dopis," zakoulel Harry očima.
„Napsal jsem ti normální dopis. Dokonce jich bylo několik." Harry se po tom prohlášení nahnul ke stolu zavaleného knihami, z jehož vrchní zásuvky vytáhnul tři pergameny. Odkašlal si a s vážným výrazem spustil:
„Harry. Doufám, že jsi v pořádku. Já ano. S. To byl první," okomentoval Harry s všeříkajícím výrazem. Pak si přehodil list v ruce s následujícím. „Harry. Děkuji za dopis. Těší mne, že jsi v pořádku. S." Následoval třetí. „Harry. Ano, vše je v pořádku. Pokud by mudlové dělali problémy, napiš. S."
„A tvá výtka spočívá v čem?" nadhodil stále nechápající Severus.
„To nejsou dopisy. To jsou vzkazy," odhodil Harry listy na stůl. „To, co jsem ti posílal já, to jsou dopisy. To, co mi posílá Hermiona," ukázal názorně na několikastránkovou vedlejší hromádku, „to jsou dopisy."
„Nesrovnávej mě, prosím, se slečnou Grangerovou."
„I Ron napíše o pět řádků víc jak ty," nepřestával Harry.
„A s panem Weasleym už vůbec ne," zamračil se znechuceně Severus.
„Ok," zdvihl Harry ruce obranně před sebe, „jen jsem chtěl říct svůj názor."
„Ovšem. Bez toho bych nepřežil." Harry nad Severusovým odfrknutím jen protočil očima. „Pokud jsi však chtěl poukázat na nedostatečnou délku textu-"
„I tvoje poznámky v testech jsou třikrát tak delší," neodpustil si zase Harry.
„-pak jen mohu říct, že Řád je zaneprázdněn." Harry ožil.
„HA! Takže zase není všechno tak v pořádku, jak jsi ve vzkazu číslo tři tak rozsáhle tvrdil!"
„Ovšemže je vše v pořádku," pokračoval klidným hlasem Severus.
„Teď jsi ale řekl-"
„Že je vše v pořádku. Takže – co ty a slečna Weasleyová?" Harry zůstal zaraženě zírat na svého strýce.
„Chceš odvést mou pozornost k Ginny?"
„To bych velice rád," nepopíral jeho myšlenku Severus. „I když jsem nabyl dojmu, že tvá pozornost – nebo spíš nepozornost – nabyla poněkud jiného úhlu," propaloval ho zamyšleným pohledem Severus. „Takže bych se mohl zeptat – co ty a ta mudlovská dívka?" Harry na něj chvíli zůstal civět s otevřenou pusou.
„Hej! Jen jsem tu seděl a díval se! To snad není zakázaný. A vůbec, je tu nová, nevím ani, jak se jmenuje."
„Elena Darcyová," odpověděl nezúčastněným tónem Severus.
„HA!" vykřikl Harry toho rána už podruhé a ukázal na něj prstem. „Takže tu letos nehlídkuješ poprvé."
„Ovšemže ne," zamračil se dotčeně Severus. Harry si dal ruce v bok a uraženě odvrátil hlavu.
„No, díky za tu hromadu návštěv, kterou jsi mě poctil," odsekl naštvaně.
„Chtěl jsem ti pár dní ponechat volný prostor. A čas k úkolům a ke studiu." Harry si velkodušně přitiskl ruku na srdce.
„Ach, Severusi! Jak jen jsi ohleduplný!"
„Ovšemže jsem," připustil s úšklebkem Harryho strýc. „A také jsem musel prověřit rodinu Darcyových. Každý, kdo se do této ulice přistěhuje, je krajně podezřelý," dodal jakoby mimochodem. Harry okamžitě zpozorněl.
„Prověřoval jsi je?" zeptal se ho s neskrývaným očekáváním. „Kde bydlí?"
„Na konci ulice. Nedaleko Arabelly Figgové." Harry nadšeně přikyvoval.
„A kam chodí? Ta holka. Vždycky někam jde, ale vrací se s prázdnou, takže do obchodu nechodí," vyzvídal dál Harry. Severus chvíli mlčel, než odpověděl.
„Do kostela." Harry vypadal zaskočeně.
„Co?"
„Chodí do kostela." Harry překvapeně zamrkal. Vzpomínal si na malý zašlý kostelík na konci Surrey.
„On ještě funguje?" zeptal se nevěřícně.
„Očividně."
Harry vzpomínal na těch pár okamžiků, kde se tam teta Petunie se strýcem Vernonem a Dudleym vydali. Bez něj samozřejmě. Většinou šlo jen o vánoční půlnoční mše. Nastrojili se vždy do nového oblečení a tvrdili, jak se nemůžou dočkat. Harry je ale podezíral, že se tam šli jen předvádět před sousedy, protože o tom, že by byli věřící, nemohlo být ani slov.
„Hm, tak do kostela," pronesl spíš jen pro sebe zamyšleně Harry. „Proč tam asi chodí?" zeptal se Severuse nechápavě.
„Proč mudlové navštěvují kostely?"
„Je věřící?"
„Očividně," ušklíbnul se opět Severus. „Existuje pro návštěvu kostelů snad jiný důvod?"
„Zajímá ji historie?" zkusil Harry. Od svého strýce si svou poznámkou vysloužil pohled typu: To myslíš vážně? „Ok, tak ne. Takže je věřící. Hm."
„Hm," opakoval po něm Severus. „Proč nejdeš ven a nepřipojíš se k ní?" Harry vytřeštil oči.
„Vypadám snad jako někdo, kdo by mohl jít do kostela? Jsem čaroděj! To se s vírou příliš neslučuje!"
„To jistě ne. Ale rozhodně vypadáš jako někdo, kdo by se k té dívce chtěl připojit. Byť jen proto, abys ji mohl doprovodit." Harry se snažil rozpoznat Severusovy pohnutky. Tohle se mu nepodobalo. Opravdu mu právě doporučil, aby šel ven a oslovil tu dívku?
„Kdo jsi a co se stalo se Severusem Snapem?" Severus si opět jen posměšně odfrknul a otočil se, aby si prohlédl nový nábytek v Harryho pokoji. Stál k němu zády, když konečně promluvil.
„Jsi tu zavřený od té doby, co jsi sem přijel. To není zdravé."
„Dělal jsem úkoly. A –a –a nechtěl jsem Řádu přidělávat starosti." Severus se k němu nechápavě otočil.
„Nikdo přece neříkal, že nemůžeš ani na krok z domu. Surrey je hlídáno."
„Já vím," povzdechl si Harry a prásknul sebou zničeně na postel. „Jen nemám na nic náladu. Nudím se tu!"
„Právě jsem ti navrhl, jak se zabavit," připomínal mu Severus a ukázal rukou k oknu.
„To není správný," zareagoval zasmušile Harry.
„Nerozumím."
„Mám Ginny." Zdálo se, že Severusovi konečně došlo, co tím Harry myslí.
„Co vím, tak vlastně ani nemáš. Nebo ji alespoň do konce války nehodláš nijak... mít," zatvářil se nerozhodně, když poslední slovo použil. „A navíc – nikdo po tobě nežádá, aby ses s tou dívkou hned oženil."
„Fakt? Tak to díky."
„Prostě jdi!" ztratil s ním už Severus trpělivost a ukázal ke dveřím. Harry okamžitě vyskočil na nohy.
„Jasně, jasně, klídek," uklidňoval ho Harry. „Můžu se oblíknout? Nemusím jít doufám v pyžamu." Severus zavřel oči a v duchu počítal do pěti.
„Budu někde venku," řekl již vyrovnaným hlasem a odešel z pokoje pryč. Harry se zamračil a šel za ním na chodbu. Už byl dole pod schodištěm. Harry čekal, kdy uslyší nějaký křik, ale nic se nedělo. Zvláštní. Asi si ho teta ani nevšimla.
*****
Harry stál před domem na prázdné ulici. Rozhlížel se kolem, ale nikoho neviděl.
„Co jsem jenom čekal?" řekl nahlas sám pro sebe. Asi bylo hloupé si myslet, že mu bude Severus dělat doprovod. „Tak fajn, no. Sleduj si mě." Jen co to dořekl, uviděl na druhé straně u domu postávat jednu ze sousedek. Podezíravě si ho prohlížela. Nejspíš si o něm musela myslet, že je cvok, když mluví sám se sebou, ale to nebyla v Kvikálkově žádná změna. Všichni si to tu o něm mysleli.
Vydal se na cestu. Rozhlížel se po známé ulici. Všechno tu vypadalo stejně jako vždycky. Pečlivě zastřižené živé ploty a zelené trávníky dominovaly celému městečku. Chvíli přemýšlel, že by se vydal do parku, ale nechtěl narazit na Dudleyho a jeho partu. Určitě to tam zase okupovali a ničili, co jim přišlo pod ruku.
Už po chvíli byl ale svému strýci vděčný, že ho dokopal k tomu, aby opustil zdi toho děsného domu. Dudley a jeho parta nebyli na hřišti. Poznal ty hromotluky, i když byli minimálně dvě stě metrů od něj. A nebyli sami. Byla tam i ona.
Dívka v modrém mířila rychlou chůzí směrem k Harrymu. Za ní se táhlo pět kluků a něco na ni pořvávali. Bylo vidět, že chtěla být co nejdřív od nich pryč, ale oni jí ne a ne dát pokoj. To bylo něco na Harryho.
„Že mě nevyloučí, když použiju hůlku," řekl nahlas v domnění, že ho Severus uslyší. Skupinka, která k němu směřovala, byla stále v dostatečné vzdálenosti, aby k nim jeho slova nedolehla. „To byl vtip," řekl, když se mu nedostalo žádné odpovědi. Vážně by ho zajímalo, kde Severus vězí. A jestli ho sleduje. Ne, bylo jisté, že ho sleduje. A určitě se dobře bavil.
„Héj, no tak počkej, mohli bychom se dobře pobavit," uslyšel Harry hlas, který patřil Piersovi Polkissovi. Dívka neodpovídala, jen dál rychlou chůzí s hlavou skloněnou k zemi pospíchala pryč. Zvedla ji, když si všimla Harryho. Poprvé ji viděl tak z blízka. Byla bledá. Až nezdravě bledá. Ale to jí z její krásy neubíralo.
„Nazdar Dudley," pozdravil je nahlas Harry. Skupinka kluků se zastavila. Dívka zpomalila. Pomalým krokem přešla za Harryho, jako by snad čekala, že jí jich zbaví.
„Hej, Dude, to je ten tvůj pošahanej bratránek, ne?"
„Copak, už vás přestalo bavit mlátit děcka na prolejzkách?"
„Co je ti do toho?"
„Hodně. Nechte ji být," přikázal skupince kluků před sebou.
„Nebo co?" vykročil k němu Piers Polkiss.
„Dudley ví," usmál se sladce na svého přerostlého bratránka a položil si ruku ke kapse u kalhot. Bylo vidět, že Dudley tuší, kam tím Harry míří. A ještě musel mít v živé paměti událost s mozkomory, protože výrazně zbledl.
„Jdeme pryč," zavelel svojí partě a otočil se.
„Dude, dáme mu do držky!"
„Říkal jsem, že jdeme pryč!" zvýšil na svoje kamarády hlas. Ti po sobě nechápavě pokukovali, ale nakonec věnovali Harrymu jen zhnusený pohled a přidali se k Dudleymu.
„Příště si nás nepřej, Pottere!" zavolal ještě jeden ze skupinky.
„Už mám fakt strach," zasmál se pohrdavě Harry. Jistě, oni byli asi tak to nejhorší, co ho mohlo potkat. S úsměvem se otočil a trochu mu poskočilo srdce, když zjistil, že ta dívka stojí pořád za ním. „Ahoj," řekl jí nejistě a trochu se pousmál.
„Ahoj," opětovala mu slabý úsměv i dívka. „Děkuji, že jsi mě jich zbavil."
„Za málo," mávnul rukou Harry. „Znám je, jsou fakt otravný."
„Já jsem Elena Darcyová," podávala mu ruku dívka.
„Já Harry. Harry Potter." Byla to opravdu změna v porovnání s tím, co Harry zažíval, když se někomu představil v kouzelnickém světě. Nikdy nezažil, že by to někdo jen tak přešel bez povšimnutí. Ale Elena ano. Samozřejmě – byla mudla. Netušila, kdo Harry doopravdy je. A jemu to tak vyhovovalo. „Jdeš domů?"
„Ano, musím se už vrátit."
„Chceš doprovodit?" vylítlo z něj okamžitě. Elena vypadala překvapeně, proto Harry dodal: „Kdyby se náhodou vrátili." Dívka se na něj zase usmála.
„To by bylo asi fajn."
Tak šli. Harry zjistil, že je poněkud obtížnější vysvětlovat jí, co dělá, když tu netráví prázdniny. To ji totiž zajímalo nejvíc. Jak mu řekla, nikdy předtím si ho tu nevšimla a to tu bydlí už půl roku.
„Ano. Jezdím sem jen na prázdniny. Ale jen na měsíc."
„Aha. A kde trávíš druhou část prázdnin?"
„Ehm, no, buď u kamaráda, nebo u... svého druhého strýce." Vlastně ani tak moc nelhal. Severus na Ústředí taky trávil dost času. Na Eleně bylo vidět, že se chtěla na něco zeptat, ale pak si to rozmyslela a dívala se do země. Bylo mu jasné, co jí vrtalo hlavou.
„Mí rodiče zemřeli, když mi byl jeden rok. Proto jsem vyrůstal tady," vysvětlil jí vzápětí Harry. Elena se na něj smutně podívala a na okamžik mu soucitně položila ruku na paži.
„To je mi moc líto, Harry." Právě minuli dům Dursleyů. Harry se tam jen na okamžik podíval. Po Severusovi ani stopy.
„Díky. Ale ani si na ně nevzpomínám."
„A na jakou školu chodíš, že tu celý rok nejsi?"
„Ehm, na jednu internátní. Je až ve Skotsku."
„Páni, tak daleko?"
„Jo, je to výběrová škola, teď jdu do posledního ročníku. Můj druhý strýc tam učí."
„Opravdu? Co učí?"
„No... chemii."
„Teda, to v tom musíš být dobrý."
„Vlastně ani tak ne," ušklíbnul se Harry při vzpomínce na jeho dovednosti v Lektvarech. „Ale snažím se, protože budu le- chemii potřebovat," opravil se rychle.
„Budeš ji potřebovat? Co chceš studovat?" zajímalo Elenu.
„Léko- lékařství," opravil se zase rychle Harry. To dívku evidentně zaujalo.
„Lékařství? Opravdu? To je skvělé!"
„Jo, ale musím pořádně máknout. Nebude to jednoduchý."
„Ale je to velice záslužná práce, Harry. Máš můj obdiv, opravdu." Harry si to taky snažil pořád říkat, když se mořil nad prvními dvěma kapitolami Úvodu do lékouzelnictví a pomocných věd.
„A co vůbec studuješ ty?" obrátil list Harry a byl rád, že konečně přešli od něho k ní. Dívka však rázem posmutněla.
„Měla jsem teď na půl roku přerušené studium, ale od září nastoupím do Institutu svaté Anny. Je to odsud asi padesát kilometrů."
„Kvůli čemu jsi přerušila školu? Že jste se stěhovali?" Dívka chvíli váhala, než odpověděla.
„Měla jsem nějaké zdravotní problémy," odpověděla tišším hlasem.
„Aha. A... už je to v pořádku?" Harry nechtěl vyzvídat, protože o tom zjevně nemluvila ráda, ale musel se zeptat.
„Teď ano," usmála se zase Elena. Harry si oddechnul. Jen měl takový pocit, že neříkala tak úplně pravdu. „Tak tady bydlím," zastavili se u předposledního domu v ulici. „Děkuji, že jsi mě doprovodil. A ještě jednou, že jsi se mě zastal."
„To byla samozřejmost," mávnul zase rukou Harry.
„Ne pro každého. Tak... se měj. Ahoj."
„Ahoj." Harry stál chvíli před domem a sledoval, jak míří Elena ke vchodovým dveřím. Takhle se přece nemohli rozloučit. „Nechtěla bys jít zase někdy ven?" vyhrknul, když už brala za kliku. S úsměvem se na něj otočila.
„Ráda."
„Super. Tak... třeba zítra? Můžu tě vyzvednout," navrhnul Harry.
„V jednu?"
„Jasně, v jednu," přikyvoval Harry. Už nemusí po obědě umývat a uklízet nádobí, takže může klidně vyrazit hned po jídle. (Kterého tento rok dostává o dost víc, než tomu bývalo dříve.)
„Budu se těšit," řekla mu ještě Elena, když zavírala dveře.
„I já." Ta bylo rozhodně lepší rozloučení, pochvaloval si Harry, když zamířil zpět k domu tety a strýce. Šlo to všechno jako po másle. Možná už, co se holek týče, není takový ztracený případ, jak tomu dřív bývalo. Dokonce na chvíli zapomněl na to, jak zlé to teď v kouzelnickém světě je. Skoro i zapomněl na to, co ho čeká...
Harry rozrazil dveře do svého pokoje. Zastavil se na prahu. Za svým stolem uviděl sedět tmavou postavu. Severus si v poklidu listoval v Úvodu do lékouzelnictví.
„Celý týden nic a najednou dvě návštěvy za den? Čím jen jsem si to zasloužil?" zeptal se s úsměvem Harry, když za sebou zavřel. Severus se ani neobtěžoval vzhlédnout.
„Jen jsem se chtěl přeptat, jak jsi daleko."
„No... Zatím jsem u druhé kapitoly-"
„Nemluvím o tomhle," otočil se na něj konečně Severus.
„Aha? A o čem teda?" nechápal Harry.
„Ty se toho svého zachráncovského komplexu asi nikdy nezbavíš, že?" Harrymu už bylo jasné, která bije. Spokojeně se usadil na postel.
„Víš, hned se cítím líp," zazubil se Harry. Severus jen zakroutil hlavou.
„Jistě. Ty bys bez něj už ani neuměl žít. A ano, vadilo by, pokud bys použil hůlku," odpověděl konečně na otázku, kterou Harry před potyčkou pronesl.
„Takže jsi všechno slyšel? Fakt všechno?" Na jednu stranu se Harrymu nelíbilo, že je až tak sledován. „Kde je nějaké soukromí?"
„Neměj strach. Poté, cos mě pasoval do role učitele chemie, jsem to už dál nemohl poslouchat," odfrknul si Severus.
„Výborně," ušklíbnul se Harry, „tím budu začínat rozhovor pokaždé, když se s Elenou setkám. Možná bych si mohl vymyslet i něco dalšího. Třeba že učíš i fyziku. Nebo tělocvik," zablýsklo se Harrymu v očích, načež se nad tou představou rozesmál.
„Tělocvik?" opakoval po něm s neskrývanou obavou Severus.
„Jasně! Budeš trenérem našeho fotbalového mužstva!" Harryho strýc párkrát zamrkal. Pak se k němu Harry se lstivým výrazem v očích nahnul. „Anebo budeš jen učitelem chemie, když mě nebudeš špehovat. Vyber si."
„Já jsem ale špeh," řekl nebezpečným tónem, načež se zamračil. „Nebo byl."
„Buď si čím chceš," usmál se na něj Harry, „ale mě nešpehuj. Jinak – budeš tělocvikář." Severus přimhouřil oči.
„Dobrá. Dohodnuto," souhlasil nakonec.
„Ještě ne," upozornil ho Harry se zdviženým ukazováčkem. „Na Ústředí o tom nikdo nebude vědět. Vezmeš si hlídku vždy, když budu potřebovat. Což je... zítra v jednu." Severus Harryho chvíli pozoroval, když se náhle prudce narovnal.
„Neměl jsem sem dneska chodit," vyprsknul, přičemž si ale stále snažil zachovat svou tvář.
„Super!" vyskočil Harry nadšeně na nohy. Zamířil ke své skříni. Otevřel ji. „Tomu bys nevěřil – teta mi letos nakoupila oblečení. Nové! V životě mi nikdy nic nekoupila. Nosil jsem jenom to po Dudleym."
„V pořádku," utrousil nezáživně Severus. Harry ho ale přesto po očku sledoval. Tušil, odkud vítr vane.
„Jako by snad tušila, že se mi bude hodit. No řekni – umíš si představit, že bych šel v tomhle s Elenou ven?" vytáhnul tak deset let starou košili velikosti 4XL. Severus k tomu neměl co říct. Harry ji vhodil zpět do skříně, aniž by se obtěžoval s nějakým rovnáním či skládáním, a začal se přehrabovat v novém oblečení. „Docela se trefila," mumlal Harry a vytáhnul světle šedé tričko s límečkem s modrými kalhotami. „To mi bude dobře, ne? A ani to nevypadá nejhůř, viď?"
„Ptáš se mě?" pronesl udiveně Severus. Harry na chvíli přesunul svůj pohled od skříně k němu a zamyslel se.
„Ehm... Ne," zakroutil raději hlavou, když mu došlo, koho se ptal na názor.
„V pořádku," zopakoval Severus s kamennou tváří. „Přesto – raději půjdu. V tomhle," ukázal na knihu na stole, „bys měl trochu pohnout."
„Já vím, já vím," zatvářil se Harry nešťastně při pohledu na patnácti set stránkovou bichli.
„Já tě varoval."
„Neboj, do konce prázdnin ještě času dost."
„Ovšem, ale pokud budeš postupovat tempem jako doposud, nedostaneš se ani do třetiny," upozornil ho Severus.
„Říkal jsem, že to dám," ujišťoval ho zarputile Harry.
„Ovšem. Teď se ale opravdu musím přesunout-"
„-na Ústředí, abys dohlídnul, že se tam jisté osoby nepozabíjí?" dokončil za něj s úsměvem Harry. „No, to si užij."
„Je to tam... v pořádku," protáhnul trochu Severus, jako by hledal ta správná slova. Harry ale i přesto předpokládal, že použil až příliš mírný výraz.
„Prosím tě, u tebe je vždycky všechno v pořádku. Od Rona náhodou vím, že už na sebe s Malfoyem dokonce vytáhli hůlky-"
„COŽE?!"
Harry se zarazil. „Ehm – nevěděl jsi to? Já... nic neřekl. Mlčel jsem jako hrob." Když to dořekl, Severus už byl pryč. Harry za ním zavřel a opřel se o dveře. Docela mu bylo líto, že nemůže vidět, co se bude na Grimmauldově náměstí dít. Pak si ale uvědomil, že ani tady to není tak zlé. Vlastně to vypadalo, že tohle budou jedny z jeho nejlepších prázdnin. Pohled mu padnul na Úvod do lékouzelnictví. Do zítra do jedné hodiny měl o zábavu postaráno. Ještě Severusovi ukáže! A všem, kdo pochybovali o tom, že by na to neměl...
PA: Tak jsem zpět :-) Nevím, jak rychle budou kapitoly přibývat, nejdřív jsem chtěla až od února, ale jelikož mám dnes šťastný den, máte ji tu. A nebojte, nečeká nás žádná velká romantika, jak se na první pohled může zdát. Právě naopak... ;-)
PA2: Děkuji moc TajemnaN za úžasný cover!!!