Křest se konal v jednom z nejluxusnějších kulturních center. Neslo název Grand a budova, ve které se nacházelo, působila sama o sobě majestátně. Když jsem do ní vcházela, zhluboka jsem se nadechla a nasadila profesionální úsměv.
Kabát jsem odložila v šatně a bez něj se cítila jaksi ‚nahá'. Nebyla jsem zvyklá odhalovat tolik holé kůže. Většinou jsem chodila ve vytahaných tričkách a potrhaných džínách, takže tyhle večerní šaty tak úplně nebyly můj styl. Nešlo si nevšimnout všech těch pohledů, které se na mě upřely a mně nezbylo nic jiného, než zachovat si klidnou tvář a sebevědomě vykročit vpřed.
Sál, kde se celá tahle událost konala, byl obrovský a k mému překvapení plný lidí. Těžko věřit tomu, že na takové snobárny někdo chodí dobrovolně. Když jsem zahlédla ženu, která to celé organizovala a dělala se mnou pohovor, vydala jsem se rovnou k ní.
„Dobrý večer," pozdravila jsem hlasitě, abych překřičela hudbu.
„Ah, dobrý večer. Jste tu včas," odpověděla, když se na mě otočila a zněla překvapeně, když očima zabloudila na zlaté hodinky. Potom si mě celou přeměřila zvědavým pohledem. „No, vidíte, že se dokážete i slušně obléknout," zapěla a mně vyletělo obočí až k tomu bohatě zdobenému stropu.
„Prosím?" zeptala jsem se s křečovitým úsměvem. Cítila jsem, jak mi cuká v koutku, ale smíchem to tentokrát nebylo.
„Měla jsem trochu obavy, když jsem vás včera viděla," posunula si brýle na nose a věnovala mi jeden z těch typických falešných úsměvů. „Pojďte, provedu vás tady a podrobněji vysvětlím, jak všechno bude probíhat."
Poslušně jsem ji následovala a poslouchala její perfektní výklad. Vlastně jenom tak napůl, spíše jsem si všímala všech lidí, kteří se kolem mě nacházeli. Muži v drahých oblecích a ženy v nádherných šatech, ověšené šperky všeho druhu. Měla jsem pravdu, bylo to tady plné snobů. Kdo jiný by taky přišel na křest takové knihy.
V sále se nacházelo velké pódium, na němž stál jeden mikrofon a spousta fotek onoho muže, o kterém kniha pojednávala — musela jsem uznat, že to byl fešák. Dále tam stál i podlouhlý stůl s několika židlemi a cedulkami jmen, které jsem na dálku nedokázala přečíst.
„A jak jsem řekla, křest je vlastně zakončen takovým menším plesem, pro vybranou společnost. Proto jsem po vás chtěla nějaký slušný oděv. I vy se zúčastníte, pracovně samozřejmě," oznámila a mně tentokrát spadla brada k zemi. Ples na křtu knihy? Může to být ještě více snobské? „Za pár minut začneme, tak se dejte do práce," nakázala mi přísně a ztratila se v davu lidí.
Připravila jsem foťák a v minutě, kdy jsem ho držela v ruce jsem se vžila do své role fotografky, práce a koníčku.
Všechno šlo jako po másle do chvíle, kdy pan O'Connel, onen bohatý muž, o němž kniha pojednávala, představil kmotry své knihy. Na pódiu se objevily tři postavy. Tři muži, všichni velmi pohlední a dobře oblečení, ale pouze jeden z nich na sebe strhl moji plnou pozornost.
Na sucho jsem polkla a potřásla hlavou, tohle musel být sen.
Jak bych, sakra, nemohla poznat tu tvář? Milý úsměv a vystouplé lícní kosti. Plné rty, které jsem vždycky chtěla tak moc políbit. Oříškové oči, jež se vždy smály a světle hnědé vlasy, jejichž konečky se neposedně kroutily. Nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled. Za tu dlouhou dobu se téměř nezměnil a troufla bych si říct, že nezestárl ani o den, což byla samozřejmě hloupost.
V mém nitru zavládl chaos. Jedna emoce přebíjela tu druhou a já se nedokázala rozhodnout, která převládá. Jestli to byl vztek, obrovská bolest, nebo snad štěstí? Nevěděla jsem. Stála jsem na místě jako přikovaná. Jako socha z ledu, která se měla každou chvílí rozpustit pod náporem obrovského žáru, který sebou ta osoba přinášela do mého ledového srdce.
„A v neposlední řadě je tady dnes se mnou ředitel jedné z největších hudebních společností Skymusic a především můj dobrý přítel, Matthew Moore!"
Polilo mě horko a studený pot zároveň. Najednou se mi vrátily všechny ty vzpomínky. Na něj, na všechno, co jsme spolu zažili. Na léta, která jsem strávila v jeho blízkosti na táborech. Na všechny ty roky, kdy jsem toho zatraceně božského vedoucího nemohla vyhnat z hlavy. Na všechnu tu bolest. Najednou mi to přišlo tak vzdálené, jako kdyby to byly desetiletí.
Chtěla jsem utéct, vykašlat se na svoji práci a prostě zmizet, ale měla jsem svou hrdost. Musela jsem to tady dokončit, kvůli sobě. Jediné, v co jsem mohla doufat, bylo to, že si mě nevšimne.
Třeba mě ani nepozná, vždyť už je to pět let. Určitě jsem se změnila.
„Na co čekáte? Foťte!" ozval se za mnou nabroušený ženský hlas, který mě probudil z toho zatraceného transu.
Mé tělo sebou lehce trhlo a téměř mechanicky si přiložilo fotoaparát k obličeji. Bezmyšlenkovitě jsem fotila jednu fotku za druhou. Ještě že jsem tu čarodějnici měla v zádech. V opačném případě bych nejspíš stála na místě s otupělým výrazem ještě dlouhou dobu.
Snažila jsem se v sobě pro jednou potlačit veškeré emoce, což se pro impulsivního člověka jako já zdálo být nesplnitelným úkolem.
Po dokončení proslovu jsem se chtěla otočit na podpatku a ztratit mezi hloučky lidí, ale pak se to stalo. Naše pohledy se střetly a já se nezmohla na nic jiného než na oči plné slz. Neměla jsem na něj civět.
Zíral na mě jako na zjevení. V očích se mu mihla jakási emoce, která zase hned zmizela. Něco řekl muži stojícímu vedle sebe a rychle seběhl z pódia. Věděla jsem, že nejspíš míří za mnou, ale nebyla jsem připravená na přímou konfrontaci. Stát mu tváří v tvář. Rychle jsem se otočila a rozběhla se pryč. Zmateně jsem kličkovala mezi skupinkami lidí, dokud jsem nedoběhla ke dveřím na balkón, kde měla být moje zázračná schovka.
Celá uslzená jsem se opřela o kamenné zábradlí a zhluboka se nadechla. Cítila jsem, jak mi slzy pomalu zamrzají na tvářích.
„Jak je tohle možný. Tohle sakra není možný, nemůže tady být," mumlala jsem naštvaně. A pak mi to došlo. Sky mluvila o Mattovi, ona to věděla!
„Chloe?" ozval se mi za zády ten medový hlas a já sebou vyděšeně trhla.
Nechtěla jsem se otočit, pevně jsem semkla oči a doufala, že se probudím. Že je to prostě jenom blbý sen.
„Chloe, jsi to ty?" nebyl to sen.
Otřela jsem si tváře hřbetem ruky, pomalu vydechla a otočila se.
„Takže se mi to nezdá, co?" vypadlo mi z úst přiškrceně.
„Připadá ti to jako sen?" pousmál se a na tvářích se mu objevily ty roztomilé dolíčky.
„Vlastně spíš jako noční můra," odpověděla jsem bez rozmyslu. „Ehm, teda..." těkala jsem očima ze strany na stranu.
„No, jsi to pořád ty," zasmál se, ale v mžiku ten úsměv zmizel. Vystřídal ho smutek a určitá bolest, která se mu zračila v očích. „Už je to tak dlouho..."
„Jo," špitla jsem a sklopila zrak. Nevydržela jsem ten jeho intenzivní pohled.
„Co tady vlastně děláš?"
„Jsem tady pracovně," zahuhlala jsem téměř nesrozumitelně.
Nechápavě si mě prohlédl a teprve když si všiml foťáku, souhlasně přikývl. „Takže ty fotíš?"
„No, něčím se musím živit," pokrčila jsem rameny a tiše se zasmála. Vlastně ten smích v tu chvíli zněl docela zoufale.
„Chloe, podívej se na mě," z jeho hlasu mi běhal mráz po zádech a rozhodně to nebylo mrazivou teplotou venku.
„Proč?"
„Prosím," vzal můj obličej do dlaní a donutil mě k němu vzhlédnout. Palci mi setřel čerstvé slzy z tváří a hleděl mi do očí, jako kdyby v nich něco hledal.
„Matte," zašeptala jsem a v hlase se mi odráželo čiré zoufalství.
„Jsi pořád tak krásná," řekl tiše a nespustil dlaně z mého obličeje. „Tolik jsi mi chyběla."
Jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla, byly nezastavitelné potoky slz. Bolest srdce byla příliš velká, než abych ji dokázala unést. Plnou silou jsem ho od sebe odstrčila a couvla do bezpečné vzdálenosti.
„Přestaň, Matte!" prskla jsem po něm nabroušeně a zlomeně zároveň.
„Jak to myslíš?" nechápavě si mě prohlížel.
„Přestaň s tím, o co se tady pokoušíš, ať už je to cokoliv! Myslíš, že pár milých slov bude stačit?" setřela jsem si otravné slzy a tvrdě se mu zadívala do očí.
„Chloe..."
„Ty jsi zmizel, Matte. Zmizel jsi bez jediného slova! Pět let ses mi neozval, opustil jsi mě," zběsile jsem kroutila hlavou a máchala rukama. „Nebyl jsi tu pro mě, když jsem tě nejvíc potřebovala. Utekl jsi a nechal po sobě jenom obrovskou díru v mém srdci. Hned vedle té, kterou tam udělala Mia," při jejím jméně se mi zlomil hlas.
Nevydržela jsem to, prostě ze mě všechno vytrysklo. Všechno, co jsem v sobě těch několik let zadržovala.
„Chloe, omlouvám se," řekl tak naléhavě, jak jen to šlo. „Všechno ti to vysvětlím," vykročil mým směrem, ale já se znovu oddálila.
„Ne, už je pozdě. Prostě... prostě mě nech být," z hrdla se mi vydral vzlyk a já utekla.
Věděla jsem, že jsem ho měla nechat mluvit. Že to bylo unáhlené, ale já nikdy nejednala racionálně. Věděla jsem, že se za tohle budu nenávidět, stejně tak, jako jsem se nenáviděla za to, že jediný jeho pohled donutil mé srdce bít rychleji. Že mě jeho pohled zahřál u srdce, které bylo po celou tu dobu jako z ledu, a že políbit ho, se zdálo být mojí největší touhou.
Stejně tak jsem věděla, že těch pět let moje zlomené srdce nevyléčilo.