Bolest, bolest, bolest, cizí ruka tady, cizí noha tam, horko, příšerné sucho v ústech a moje zacuchané vlasy zalehnuté pod tělem někoho neznámého.
Už při prvním pohybu jsem věděla, že je něco špatně. Možná to byla intuice anebo ta nechutně měkká matrace, na které jsem pod někým byla doslova uvězněná. Normálně bych si na něco takového ani neodložila kabát a teď jsem tady pravděpodobně prospala celou noc. Za šedesát let mi za tohle moje páteř určitě nepoděkuje.
Chtěla jsem se otočit a zjistit, kdo to vedle mě leží, ale jakmile jsem jen pootevřela oči, přes mžiky poletující všude kolem jsem stejně nic neviděla.
V hloubi duše jsem si ještě na chvíli přála upadnout do toho sladkého opileckého spánku, kde neexistují žádné otravné sluneční paprsky, ani bolesti hlavy, ani tak teplé přikrývky, že při každém pohybu cítíte, jak vám po krku stéká kapka potu. Má hlava ještě na moment potřebovala odpočívat a nepřemýšlet nad tím, co jsem to sakra před pár hodinami prováděla, že jsem se teď cítila zrovna takhle. Jenže zbytek těla nesouhlasil. Podle něj bylo opileckého vyspávání až dost.
Můj vlastní žaludek se mě snažil potrestat za to všechno, co jsem mu v noci provedla, a já měla co dělat, abych v sobě udržela poslední jídlo, které jsem měla nejspíš někdy včera. Těžko říct kdy a co přesně to bylo. Tak daleko má paměť nesahala. Bohužel.
Opatrně jsem vymotala nohy z té prapodivné polohy, ve které jsem se nacházela, a přehodila je přes okraj postele.
Hlavně pomalu, opatrně a žádné prudké pohyby.
To byly pokyny, kterých bylo dobré se držet, pokud jste minulou noc vypili víc, než jste byli schopni snést. Už ani nevím, kde přesně byla ta má hranice, která pro mě byla ještě přípustná, aniž bych si odnesla nějaké nehezké následky. Jediné, co mi teď bylo jasné, byl fakt, že jsem ji tentokrát dozajista překročila.
A i když to asi bude znít divně, dost možná až šíleně, bylo horko, sucho v ústech, mžitky před očima a všechny tyhle podobné bolístky to nejmenší. Kocovina a všechny tyhle strasti, co ji doprovázely ruku v ruce, se daly nějakým způsobem přežít. To, co mě vyvádělo z míry ze všeho nejvíc, bylo to, že jsem si z minulé noci nic nepamatovala.
Normálně, po mých jiných nočních eskapádách, mi ráno zůstaly alespoň nějaké střípky vzpomínek, kterých jsem se mohla chytit, a nakonec poskládat alespoň zčásti obrázek předcházející noci. Teď tu bylo akorát něco, co až příliš připomínalo mou podprsenku zavěšenou na klice od dveří, a nahé mužské tělo na posteli vedle mě. Obraz minulé noci to nejspíš vykreslovalo zcela jasný, ale s otázkou, jak jsem se sem dostala, mi to moc nepomohlo.
Člověk se až musí ptát, jak se mi vždycky povedlo skončit takhle. V cizí posteli, s cizím mužem a kocovinou, která se se mnou následně táhla ještě týden.
Pohledem přes rameno jsem se ujistila, že má neznámá společnost z minulé noci se ještě stále utápí ve svém vlastním opileckém snění a vzápětí jsem se konečně dokázala zvednout z postele. Svět se se mnou trochu kymácel a obsah žaludku se výstražně převaloval z jedné strany na druhou, ale to bylo všechno. Měla jsem obě ruce, obě nohy, hlavu na svém místě, a i když jsem na sobě neměla jedinou část svého oblečení, byla jsem ráda, že jsem naživu.
Stačilo jen pár rychlých kroků po pokoji a měla jsem v rukou svoje spodní prádlo. Podprsenka už dál nemusela potupně viset na klice od dveří a kalhotky, které byly zakopnuté pod postelí, mohly po několika hodinách opět spatřit světlo světa. Bylo fajn mít tyhle svoje věci zpátky, společně s nějakým kouskem mé důstojnosti. Ještě hezčí by bylo, kdyby se mi s nimi vrátila i paměť.
Pořád jsem nevěděla, kde to jsem, jak jsem se sem dostala, nebo kdo vůbec byl ten člověk, jehož nahý zadek vypadal v těch bílých zmačkaných peřinách víc než jenom dobře. To byla taky ta jediná věc, co mě uklidňovala. Ať už jsem byla v noci opilá, jak jsem jen chtěla, aspoň má společnost, co jsem včera našla bůhvíkde, nebyla ta nejhorší, na kterou jsem mohla narazit.
„Odcházíš?" ozvalo se z postele. „Tak brzy?"
Ještě pořád jsem tam stála úplně nahá v plném denním světle, co proudilo z obrovských oken táhnoucích se od stropu až k podlaze místnosti a své spodní prádlo jsem pevně tiskla v dlaních. Jediná věc, co mě v tu chvíli tak nějak chránila před jeho pohledem, byly mé vlasy, které mi sahaly někam pod prsa.
„Vlastně ano," usmála jsem se a natáhla na sebe svoje kalhotky. „Přesně to teď dělám. Odcházím."
„Žádné druhé kolo?"
„Ne," vyhrkla jsem okamžitě a snažila se své překvapení skrýt milým úsměvem. „Druhý kola úplně nejsou má parketa, promiň," odpověděla jsem, i když jsem tu svou omluvu nemyslela vážně. Pravdou bylo, že mou parketou bylo jakékoli kolo. První, druhé, třetí, páté, osmé... jakékoli. Tohle nebyl problém. Jen prostě ne zrovna teď. „Nevíš, kde jsou moje šaty?"
„Asi v koupelně," šeptl tiše a já si ho poprvé za celou tu dobu pořádně prohlédla. Že to byla chyba, mi naneštěstí došlo až později. Při pohledu na něj jsem nad tím druhým kolem na zlomek sekundy začala uvažovat. Vypadal sakra dobře.
Trochu delší tmavě hnědé vlasy pod uši, opálená pleť a skoro černé oči, co připomínaly hořkou čokoládu, z něj dělaly podobiznu někoho, kdo pravděpodobně utekl z obálky italského Vogue. Vypadal sakra, sakra, sakra dobře a taky si toho byl sakra dobře vědom. Prozradil ho ten široký úsměv se zářivě vybělenými zuby a to, jak se sebevědomě vystavoval na posteli, aniž by na sobě měl nějaký kousek oblečení.
Kousala jsem se do spodního rtu a při tom přemýšlela nad tím, jestli by se vážně stalo něco tak hrozného, kdybych pro jednou udělala něco jinak. Jedno druhé kolo snad ještě nikoho nezabilo, ne?
Dřív, než jsem stihla dojít k nějakému závěru, rychle vyskočil z postele a už měl ruce položené na mých bocích. Jeho prsty byly horké, pravděpodobně stejně tak jako ty moje, a já cítila svou kůži, jak se pod jeho dotykem pomalu rozpouští. Stejně jako minulou noc. Tohle málo jsem si díky němu dokázala vybavit.
„Ale no tak, Amber, o těch deset minut se zdržet určitě můžeš," zašeptal blízko mých rtů, jako kdyby snad čekal, že já budu ta první, kdo spojí naše ústa v polibek.
Amber!? Vážně jsem mu řekla, že je moje jméno Amber?
Paměť očividně nebylo to jediné, co mě opouštělo. Byl to taky zdravý rozum a schopnost být kreativní, když přišlo na vymyšlení falešných jmen. Amber bylo rozhodně to nejhorší, s čím jsem za posledního půlroku přišla. V porovnání s ní byly Arabelle a Adelaide loni v létě vlastně ještě úplně normální. Většinou jsem byla pro neznámé lidi Amy, nebo možná Annie, ale rozhodně ne Amber, proboha.
„Už musím jít," rychle jsem se otočila a vydala se směrem, o kterém jsem si myslela, že vede do koupelny. Své šaty společně s lodičkami jsem našla pohozené na studené podlaze hned vedle dveří. Ve spěchu jsem na sebe natáhla podprsenku, po které hned následovaly černé upnuté šaty a nakonec i lodičky stejné barvy. Na hromádce oblečení ležely i silonky, ale jakmile jsem je zvedla do ruky, našla jsem na nich několik velkých děr, a tak jsem je nechala ležet na zemi jako malý dárek na rozloučenou.
Snažila jsem se odtamtud odejít jak nejrychleji jsem dokázala, a tak jsem si ani neuvědomila, jakou dělám chybu, když jsem se cestou zpátky podívala do zrcadla.
Jestli se chcete vyhnout několika denním depresím po propité noci, je lepší vyhnout se to následující ráno všem lesklým plochám, ve kterých by se eventuálně mohla ukázat vaše podobizna. Většinou to není vyloženě hezký pohled.
Můj včerejší make-up byl nenávratně ztracen ve víru noci a jediné, co po něm zbylo, byla černá šmouha táhnoucí se od mého pravého oka až k uchu. Pravděpodobně nějaký zbytek linky, se kterou jsem se včera dělala celých dvacet minut. O učesaných vlasech v tuhle chvíli taky nemohla být ani řeč a můj celkový vzhled spíš připomínal zmačkaného nateklého plyšáka zapadlého někde hluboko ve skříni. Mým jediným štěstím bylo, že nějaká ulička hanby, která na mě teď čekala, mi byla ukradená.
Vypláchla jsem si pusu ústní vodou, co byla položená hned vedle umyvadla, hřbetem ruky setřela zbytek tmavé linky na mé tváři a pak vykročila co nejvíc sebevědomým krokem zpátky do pokoje.
Ten tmavovlasý, italský bůh tam stál, tentokrát už naštěstí ve světlých boxerkách a netrpělivě na mě čekal s mou kabelkou v ruce.
„Živíš se jako model nebo tak jenom vypadáš?" zeptala jsem se na rovinu.
„Já věděl, že sis týhle tvářičky musela dřív nebo později všimnout," pousmál se a volnou rukou začal máchat kolem svého opáleného obličeje.
„Vlastně to bude spíš ten způsob, jakým držíš tu kabelku," odpověděla jsem mile a kývla hlavou k ukazováčku, na kterém se mu houpala moje černá taška tam a zpět. „To by jen tak nějaký amatér určitě nezvládl. Ta ladnost, perfektní propnutí prstů, na oko nezaujatá póza, všechna pozornost upřená na produkt, který se snažíš prodat. Taková profesionalita se jen tak nevidí."
„Býval jsem model spodního prádla, ne držák kabelek."
„Býval?" podivila jsem se. „Něco už snad nefunguje tak, jak by mělo?" Čekala jsem od něj nějakou kousavou poznámku nazpátek, ale jeho jedinou reakcí byl hluboký, hrdelní smích.
Za jiných okolností bych se možná dokonce zastavila, udělala pár fotek jeho bezchybného obličeje, jen proto, abych později mohla vyčítat zbytku mužské populace, že nevypadá aspoň z poloviny tak skvěle jako on. Místo toho jsem ale sebrala svou kabelku z jeho prstu a pokračovala směrem ke dveřím, které vedly pryč z tohoto pokoje nebo bytu nebo co to vlastně bylo. Osobně bych vsázela na hotelový pokoj, ale těžko říct. Bylo to dost velké na to, aby to byl i byt, ale kromě jeho oblečení tu nebyly žádné další osobní věci.
„Všechno funguje přesně tak, jak by mělo. Děláš, jako kdybys snad před pár hodinami neměla možnost to vyzkoušet na vlastní kůži," ušklíbl se, přičemž z něj sebevědomí doslova tryskalo na všechny strany.
„Nepamatuju si ani tvoje jméno, natož něco z toho, co se tady před pár hodinami dělo," přiznala jsem s mírným trhnutím ramen a otevřela dveře před sebou. Potěšilo mě zjištění, že jsem se s hotelovým pokojem nemýlila. Za dveřmi se táhla úzká chodba s tmavě červeným kobercem a spoustou tmavých dveří na obou jejích stranách.
Naposledy jsem se na něj otočila s úsměvem na rtech, co se v té chvíli dost podobal úšklebku na jeho vlastním obličeji. V ruce svíral nějaký kousek papíru, který díky jeho bleskovému pohybu skončil během dvou vteřin zastrčený v mé podprsence a bezpečně schovaný pod mými šaty.
„Moje vizitka. To jméno bys znát měla," promluvil dřív, než jsem vůbec stihla nějak zareagovat na tuhle jeho zběsilou akci. Ještě jednou jsem si prohlídla jeho obličej a pak se definitivně vydala pryč.
„Díky za tu ochotu," zamumlala jsem přes rameno.
„Bylo mi potěšením!" křiknul za mnou s neskrývaným pobavením v hlase, když jsem si přivolala výtah a chystala se do něj vstoupit. Bylo vidět, že tohle pro něj určitě nebylo poprvé, co se mu v posteli probudila neznámá holka, a on si užíval každou minutu z tohohle představení.
„To věřím." Na panelu s čísly jsem vybrala nulu, a v momentě, kdy se za mnou zavřely dveře, unikl mi z úst hluboký výdech. Vytáhla jsem vizitku z podprsenky a bez toho, aniž bych se koukla na jeho jméno, jsem ji hodila do kabelky. Jediné, čeho jsem si na ní všimla, byla jeho malá, čtvercová fotka, která byla na vizitce podle mě naprosto zbytečná. To ale nemění nic na tom, že dodávala tomu kousku papíru alespoň nějakou hodnotu a dost možná byla tím důvodem, proč jsem ho nezahodila hned tady a teď.
Trpělivě jsem čekala, až se mnou výtah sjede do přízemního patra, protože jsem se už nemohla dočkat, až se odsud dostanu. Ale v momentě, kdy se ozvala ve výtahu melodie ohlašující příjezd do „cílové destinace", rozezvonil se i můj mobil schovaný někde v kabelce.
„Ano?" vypadlo ze mě poté, co jsem přijala hovor od své sestry.
„Ach, Zrzko, díky bohu."
„Dobré ráno i tobě," zasmála jsem se a s úlevou vykročila pryč z té obrovské budovy. Byla jsem rozhodnutá stihnout cestu zpátky do našeho bytu v rekordním čase, ale na nohách jsem měla 10 centimetrové podpatky a v peněžence žádné peníze na taxík. Ještě k tomu jsem u sebe ani neměla svůj kabát, ve kterém jsem včera večer na sto procent vyšla z domu, ale teď jsem netušila, kde jsem ho mohla nechat. Ne, že by to byl můj nejoblíbenější kousek oblečení, ani mezi námi nepanovalo nějaké zvláštní citové pouto, ale v tom počasí, co právě panovalo v listopadovém New Yorku, mi scházel. Místo toho jsem musela vypadat jako blázen, když jsem se v těch svých botách snažila dělat co nejdelší kroky, abych byla dřív doma a na sobě při tom neměla nic jiného než černé šaty, které naštěstí měly poměrně dlouhé rukávy.
„Stalo se ti něco?" zamumlala jsem zadýchaně do telefonu, když mezi námi bylo až podezřele dlouho ticho. „Lily, jsi tam? Slyšíš mě?"
„Jsem v pořádku," uchichtla se a já si živě dokázala představit, jak nade mnou protáčí oči v sloup. Možná byla o nějaký ten měsíc mladší než já, ale bylo jasné, která z nás dvou byla ta zodpovědnější. Já to určitě nebyla. „Jenom jsem ti chtěla říct, že zrovna koukám do kalendáře."
„Ahm.. výborně? Chceš ode mě za to pochvalu nebo podrbat za ouškem?"
„Moc vtipný," odsekla ne příliš pobaveně. „Na dnešek tady máš velkej červenej křížek, tak jsem si říkala, že ti brnknu a připomenu ti, že je pod tím napsáno velkými písmeny pohovor, tak abys na něj náhodou nezapomněla," vysvětlovala, zatímco já se prodírala davem lidí, co se po chodníku pomalu hýbal do všech stran. „Tím samozřejmě nechci říct, že zrovna ty bys na něco někdy předtím zapomněla. Takovýhle věci se ti přece nestávají."
„Jaký pohovor?"
„Ten, co máš už měsíc v kalendáři? A poslední týden neustále opakuješ, že na něj nesmíš zapomenout?"
„Pořád nevím," zakroutila jsem hlavou a marně se snažila přijít na to, o čem to mluví.
„Vidím tu listopad, pondělí, velkej červenej křížek a pod tím malým písmem napsáno jídlo. To už ti něco říká?"
„Cože? Tohle? To ale není možný," vyhrkla jsem překvapeně a zastavila se přímo uprostřed chodníku. Nějaká paní se psem na vodítku mě málem sejmula a následně se mě začala velice hlasitě vyptávat, jestli mi přijde normální, když jí jen tak stoupnu do cesty. „Přísahala bych, že to mělo být až příští týden," zašeptala jsem spíš sama pro sebe, přičemž jsem tu starou dámu ignorovala a opatrně ji obešla. Její jorkšír vypadal, že by po mě mohl každou chvíli vztekle vystartovat a to jen znásobilo můj strach z malých psů.
„Máš tam být za dvacet minut."
„Potřebuju se stavit doma. Nemůžu jít na pracovní pohovor takhle," odpověděla jsem a podívala se dolů na svoje šaty. Nebyla jsem namalovaná, učesaná, ani dostatečně střízlivá na to, abych se mohla snažit o místo servírky v jedné z nejznámějších restaurací New Yorku. „Nemám s sebou ani žádný papíry, možná ani občanku ne."
„Ty to nějak vymyslíš, Zrzko," pronesla tím svým optimistickým hláskem a já věděla, že se mě snaží nakazit tou svou pozitivní náladou.
„Jo, budu muset, tak díky moc," vydechla jsem a jediným stiskem ukončila hovor. Nic jiného mi ani nezbývalo, než to nějak vymyslet. Tu práci jsem potřebovala.
Mým jediným štěstím bylo, že to bylo jenom kousek od místa, kde jsem se nacházela. Stačilo ujít pouze dva bloky a stála jsem před dvojitými prosklenými dveřmi s pozlacenými klikami, které jsem tak úplně nebyla připravená otevřít.
Upřímně řečeno jsem ani nechtěla být servírka. Nechtěla jsem se potupně plazit před zazobanou new yorskou elitou, ani plnit všechno, co mi nařídí někdo jiný. Tohle místo bylo na míle vzdálené od toho, co jsem si sama pro sebe vysnila. Touhle dobou ze mě už dávno měla být topmodelka a podle toho plánu, co jsem si vytvořila ve své hlavě, jsem už před půl rokem měla být na každém billboardu ve městě a na obálce všech časopisů, co se během listopadu objeví na celém kontinentě. Jenže místa těch vysněných billboardů zaplnily jen katalogy oblečení z minulé sezóny a obálky časopisů nahradila reklama na jogurt otisknutá v místních novinách.
Pravdou bylo, že tohle byla má poslední možnost, jak zachránit náš život v New Yorku. Buď tohle anebo přiznat rodičům, že to s Lily zkrátka nezvládáme a vrátit se domů. Na to jsme ale byly se sestrou až moc tvrdohlavé a náš život tady i přes to všechno až příliš milovaly. Proto jsem stála tady a přemlouvala samu sebe, abych konečně otevřela ty dveře a vstoupila dovnitř. Možná to nakonec nebude zas tak špatná zkušenost. A určitě tam bude tepleji než venku.
Smotala jsem vlasy do drdolu, doufajíc, že díky tomu budu vypadat trochu profesionálněji, ne jako holka, co právě bojovala se silnou kocovinou, a vešla dovnitř.
Jen co se za mnou dveře zavřely, musela jsem se na chvíli zastavit a zkrátka zírat. To místo bylo nádherné.
Světlá mramorová podlaha se táhla po celé ploše toho enormního prostoru a byla doslova posetá mnoha dřevěnými stolky společně s dřevěnými židlemi. Některé byly větší, některé zase menší a některé od sebe zase oddělovaly mohutné stěny. Ze stropu visely stříbrně se třpytící lustry a po tmavých zdech se táhly pruhy nějakého leštěného kovu. Hned pár kroků od dveří stál bar vytvořený ze stejného dřeva, z jakého byly stoly, a deska byla stejně vzorovaná jako podlaha. Bylo to dech beroucí místo. Nehledě na to, že to tam překrásně vonělo po květinách, což byla snad má největší slabina.
„Dobré dopoledne, drahoušku," vytrhla mě z mého úžasu postarší blonďatá žena, která do té doby seděla posazená za barem a teď spěchala ke mně. Byla jsem tak mimo, že jsem si jí nejdřív ani nevšimla.
„Dobrý den," usmála jsem se a vložila do její napřažené ruky tu svou.
„Jste tu brzy," podotkla a poté, co jsme si potřásly rukou, se hned vrátila zpátky za bar. Měla na sobě přiléhavý černý kostýmek a lodičky snad ještě na vyšším podpatku, než byly ty moje. Jestli bych mohla hádat, typovala bych Chanel. Kostýmek i boty. Oboje rozhodně letošní kolekce. Najednou mi moje šaty připadaly zcela nevhodné, když si vezmu, že celou noc strávily na podlaze v cizí koupelně. „Musím dodělat pár papírů, ale mám tu vaši složku, tak bych vás poprosila, jestli byste mohla zkontrolovat všechny svoje uvedené údaje. Jestli náhodou nedošlo k nějaké změně nebo překlepu."
„Jistě," pousmála jsem se a převzala od ní nabízené papíry.
Popravdě se mi v tu chvíli trochu ulevilo.
Dobře, ulevilo se mi hodně.
Ulevilo se mi tak moc, že jsem doslova cítila, jak mi přílivová vlna odnáší obrovský balvan ze srdce.
Neměla jsem ani ponětí, jaké jméno jsem uvedla do formuláře, když jsem o tuhle práci žádala. Tušila jsem, že to asi nebylo moje pravé jméno, ale teď jsem si nějak nemohla vzpomenout, jaké to vlastně bylo. Měla jsem v tom trochu zmatek, když jsem za poslední rok byla neustále někdo jiný, ale ještě jsem nebyla tak úplně rozhodnutá přestat sama se sebou tuhle hru hrát. I když mě často dostávala do podobných situací, jako byla zrovna tahle.
Teď mě ale aspoň trochu opustil ten strach, že se mi ta žena představí a bude chtít, abych já udělala to stejné. V tom případě bych se mohla rovnou sebrat a zase odejít.
Otevřela jsem před sebou papírovou složku a začetla se do údajů, kterých tam bylo víc, než jsem čekala. Uplynulo snad pouhých 10 sekund a já cítila, jak se začínám mračit. A mohly za to všechny ty papíry přede mnou, které mi údajně měly patřit.
26 let.
Dostudovaná vysoká škola v Londýně.
Praxe dva roky v nějakém podniku, jehož jméno jsem ani nedokázala vyslovit.
Doporučení z bývalé práce i od školních profesorů.
Nepředstírám, že jsem nebyla tak trochu lhářka, co si čas od času nevytvořila nějakou novou identitu, ale tohle... tohle bylo příliš i na mě. Rozhodně jsem nevypadala na 26 a jestli někdo říká, že ano, tak jsem připravená se s ním o tom hádat.
Navíc, kdo sakra o sobě potřebuje psát všechny tyhle věci, když se jedná o místo servírky? Na takové místo snad žádné doporučení nepotřebujete.
„Jsem tu sama?" zeptala jsem se opatrně, čímž jsem přitáhla pozornost blondýny znovu na sebe. „Nikdo jiný se na to místo nepřihlásil?"
„Jenom vy," přikývla.
„To je zvláštní," vydechla jsem. „Člověk by řekl, že o takové místo bude mít zájem každý."
Na všem tady bylo něco, co zkrátka nesedělo. Dělat servírku právě tady by snad chtěla každá holka, co se snaží dostat do trochu lepší společnosti. Ještě k tomu s takovým platem, jaký tady nabízeli. Tisíc dolarů na měsíc za to, že se budu usmívat a roznášet jídlo? Tak to mi přišlo jako splněný sen. Tak proč jsem tu byla sama? Proč se nikdo nesnažil mi tohle místo vzít?
„Ne vždy lidi dělají to, co od nich čekáte."
„Je tady něco, čeho bych se měla bát? Něco, co o tom místě nebylo uvedeného v inzerátu?"
„Vaše myšlenky se ubírají špatným směrem, slečno," pousmála se a sundala si malé hranaté brýle z očí. „Všechno tady je naprosto v pořádku. Příští týden přijdou uchazeči na nová místa servírek a číšníků a těch málo určitě nebude."
„Příští týden?" zeptala jsem se a cítila, jak se mi nepatrně podlamují kolena. Musela jsem se nenápadně přichytit desky pultu, abych neskončila na zemi. Samozřejmě, že až příští týden.
„Ano, ano. Mysleli jsme, že to tak bude lepší, když už budeme mít nového manažera," vysvětlovala, zatímco si prohlížela nějaké vlastní papíry. „A vzhledem k tomu, že jste tu dnes sama, bude místo manažerky vaše. Máte skvělá doporučení, zkušenosti, vysokou školu, není nad čím váhat."
„M-m-místo ma-ma-manažerky?"
„Já vím, že to slovo zní trochu staromódně a zanechává takovou pachuť," zasmála se vlastnímu pokusu o vtípek a naštěstí si nevšímala mého zděšeného obličeje. „Jestli chcete, můžeme vám říkat naše nová obchodní ředitelka."
„Skvěle," šeptla jsem zaskočeně. Co jiného se v takové chvíli taky dalo říct?
Správné by bylo, to odmítnout. Měla jsem se přiznat a ne si hrát na něco, co jsem určitě nebyla. Ale byla jsem už tak zvyklá lhát, že jsem si tentokrát nemohla pomoct.
„Přijďte zítra znovu v jedenáct, doděláme spolu papíry a domluvíme se na nástupním platu," řekla. „Pro dnešek musíme bohužel zavřít, máme popraskané potrubí v kuchyni," usmála se a znovu si nasadila své brýle.
Perfektní.
Podala jsem ji na rozloučenou ruku a naposledy rychle pohledem přejela úvodní stránku od teď už mé složky. Kdokoliv to tam poslal, měl smůlu. To místo bylo moje. Ať už místo manažerky nebo ředitelky obchodu znamenalo cokoliv.
„Tak zítra," pokusila jsem se o úsměv a na rozklepaných nohách se vydala pryč. Srdce mi bušilo tak hlasitě, až jsem měla strach, že si toho všimne. Naštěstí to vypadalo, že má tahle žena úplně jiné starosti, tak jsem sama sobě dovolila pár dlouhých výdechů a nádechů.
Jakmile za mnou zapadly těžké dveře a já přešla na opačnou stranu ulice, vytáhla jsem z kabelky mobil a vytočila čtyřku z rychlé volby.
„Tady Jack," ozval se důvěrně známý, tichý hlas.
„Jacku? Tady Zrzka."
„No, to snad ne! Co zase potřebuješ?" vykřikl naštvaně.
„Poslední službu, pak už tě nikdy s ničím nebudu otravovat," odpověděla jsem prosebným tónem „Přísahám."
„Sem s tím." Viděla jsem toho kluka udělat tolik špatných věcí, že kdybych mu zítra zavolala a prosila ho, aby mi pomohl zahrabat mrtvolu, nezbylo by mu nic jiného, než mi prostě vyhovět. Jinak bych se taky mohla před policií zmínit o té pěstírně marihuany, co měl na půdě.
„Potřebuju novou občanku a pas."
„Jak je to dlouho, co jsem ti tyhle věci zařizoval naposledy? Měsíc? Dva?"
„Potřebuju nový doklady, ne abys mě soudil."
„Na jaký jméno?" zašeptal rezignovaně.
V hlavě jsem si zpětně přehrávala všechny informace, které byly napsané v té cizí složce. Ze všech věcí, co jsem kdy provedla, se tahle blížila nějakému vážnějšímu trestnému činu asi nejvíc. Ale jak se to vždycky říká? Všechno se má někdy v životě zkusit? Tak nějak to asi bude. A já ještě nikdy předtím nikomu konkrétnímu identitu neukradla.
Když jsem nakonec promluvila, byla jsem až překvapená, jak klidně a odhodlaně můj hlas zní.
„Grace Collinsová. Zbytek informací budeš mít v mailu."
Pozn. Autorky: Je to tady, rozdělejte šampáňo, nechte troubit fanfáry a zavolejte televizi. Tuhle věc jsem napsala před straaaaaaašnou dobou a došla jsem k závěru, že je na čase, aby už neležela jenom zahrabaná v mém počítači. A proto je tady.
Už to není žádná fanfikce, prostě takový *skromný* románek, který jsem chtěla napsat už hodně dávno, tak doufám, že se vám bude líbit. Skromný v tom smyslu, že jedna kapitola zas bude mít klasicky tak 7 stránek ve Wordu, jak tomu je i u AB (= moje další „knížka" tady na wattpadu). I kdybych se snažila napsat něco kratšího, tak toho asi už ani nejsem schopná. Jako důkaz může posloužit tenhle 1. díl.
Vůbec nevím, jak často budu jednotlivý díly přidávat, ale snad to bude v nějakých normálních intervalech. Ne jeden za půl roku nebo tak něco.
Co se týče AB, tak mám připravených ještě pár dílů, který chci zveřejnit, ale je hrozně těžký psát něco jinýho, když jsem teď myšlenkami pořád u tohohle.
Svoje pocity ohledně 1. dílu můžete vyjádřit v komentářích, nebo třeba zanechat hvězdičku. :) Ať tak či tak nebo úplně jinak, moc děkuju za to, že jste se prokousali až sem.
Pac a pusu.
P.S. Kdyby se našla nějaká dobrá duše, která by snad zvládla udělat nějaký hezčí cover pro tohle veledílo, určitě se nebudu zlobit, když se ozve. :*