Tenley
Měla jsem jen pět hodin a neměla jsem tušení, jak to udělám. Nechtěla jsem do toho jít na vlastní pěst, protože to bych byla sebevrah, ale nemohla jsem to říct Davidovi, jelikož by mi to nikdy nedovolil. Ale jak jsem to měla udělat, aby se to nedozvěděl?
Bádala jsem nad tím dalších čtyřicet minut, neskutečně rychle se mi krátil čas, a nakonec jsem došla k závěru, že stejně budu muset být za sebevraha. Nepřipadalo v úvahu, abych pověřila celý tým, protože pak bych se k vrahovi nikdy nedostala.
Bylo evidentní, že je to nadměrně inteligentní člověk, kterého oslabuje v podstatě jen jeho zvrácenost, jenže to pro mě nebyla žádná výhoda, protože já neměla ponětí, jak ho oslabit. Jak ho donutit, aby ho jeho naučené instinkty přiměly udělat chybu. A v neposlední řadě jsem netušila, jestli si ten vzkaz do deseti hodin vůbec stihne přečíst.
,,Co to, pro všechno na světě, vyvádíš?" zašeptala jsem se zavřenýma očima a s prsty ve vlasech.
Nebylo moc normální takhle uvažovat, ale uklidňovala jsem se myšlenkou, že pokud by se mi mělo dneska něco stát, nezraním tolik lidí, jako třeba někdo, kdo má skutečnou rodinu. Já měla sice kolegy, kterým na mně záleželo, ale pouto zdaleka nebylo tak silné jako rodinné, které jsem nikdy nepoznala. Možná to byl důvod, proč mi ve výsledku zase tolik nesešlo na tom, jestli zemřu nebo budu žít. Jediné, co jsem teď měla v hlavě, bylo zjistit, s kým mám tu čest.
David
,,Na," hekl James a hodil přede mě stoh papírů. ,,Byl jsem teď za Tenley a ta mě požádala, jestli bychom jí s tím mohli pomoct. Máme porovnat aktuální vraždy s vraždami z minulých let a zkusit najít souvislost. Bude to na dlouho."
Přikývl jsem a rozdělil papíry na tři skupiny, abych přes ně na Jamese vůbec viděl. ,,Už je toho na ni moc."
,,Jo, to teda. Zdálo se, že se natáhne na tu svou pohovku, co má v kanceláři v nanosekundě, kdy ji nechám o samotě."
Usmál jsem se. ,,Jen ať spí, to skoro vůbec nedělá."
James na mě pohlédl a v koutcích úst mu hrál úsměv. ,,Jak k tomu mezi vámi vůbec došlo?"
,,Já nevím, prostě jsem se řídil instinkty. Už jsem si dodával odvahu pěkně dlouho a můj pohár trpělivosti přetekl. Nemám v povaze nechat plavat něco, co nemůžu pustit s hlavy."
,,No, ono je těžké pustit z hlavy někoho, koho vídáš každý den, ale jsi si jistý, že to může fungovat? Vždyť jsme všichni furt zavaleni prací."
Zasmál jsem se, abych to trochu odlehčil. ,,Mám to chápat tak, že žiješ v celibátu?"
,,To rozhodně ne, ale mám jen holky, se kterými se sem tam sejdu, ne že bych s nimi plánoval vztah, protože to je prostě nereálné. A je mi jasný, že ty s ní nechceš jen spát."
,,To je ti jasný správně. Ale možná je opravdu lepší nechávat věcem volný průběh. Třeba se časem ukáže, že není tak těžké udržovat vztah, když spolu pracujeme," řekl jsem a zvedl k němu pohled. ,,Ale já to vzdávat nebudu. Chci o ni bojovat, protože vím, že to ocení. Ona bojuje pořád."
James přikývl a vzal do ruky vrchní papír. ,,Jo, ona je velká bojovnice. Jenže vezmi si, kolikrát se jí to už vymstilo. Je to mladá ženská, měla by se bavit, měla by dodržovat spánkový režim bez strachu, že se jí bude zdát o Avery..."
,,Já vím. A to je další důvod, proč to nechci a ani nemůžu vzdát. Chci jí dokázat, že může na chvíli zapomenout na vraždy, krádeže, znásilňování a podobné záležitosti, které jsou jako pohlazení pro její křehkou psychiku. Chci s ní být i z tohohle důvodu," polkl jsem. ,,A v neposlední řadě ji miluju."
Tenley
Proč se do toho sereš, heh? Nevíš nic o zoufalství a bolesti, kterou v sobě mám. Proč ses na to nemohla vykašlat?
Protože jsou to nevinní lidé, odpovídám jí. Protože nemáš právo ničit životy ostatním jen proto, že ho někdo zničil tobě. Sama to odsuzuješ, tak proč to děláš druhým?
Vážně mě chceš poučovat, ty děvko? Avery vycení zuby a pak si přede mnou uplivne. Říkám ti, jdi mi kurva z cesty, protože jestli to neuděláš, zabodnu ti tenhle nůž tak hluboko do krku, že ti jeho špička vyjede na zadní straně. VYPADNI!
Avery, je mě-
Špatné rozhodnutí, zasyčí a velký kuchyňský nůž se dostává do mého zorného pole ještě dřív, než ze sebe stihnu vydat jakýkoliv zvuk.
S trhnutím jsem se probudila a sotva popadající dech se rozhlédla po kanceláři. Ruka se mi třásla jako blázen, když jsem se snažila popadnout mobil, ale nakonec se mi to povedlo.
,,Proboha," zašeptala jsem a zadrkotala zuby, protože mě přemáhala úzkost. Měla jsem jenom půlhodiny, abych dojela ke skládce.
Postavila jsem se na nejisté nohy a popadla kabelku. Pak jsem vyšla opatrně na chodbu, kde bylo pusto prázdno. Tiše a zároveň co nejrychleji jsem přeběhla do vstupní haly a pak vyběhla ven. Sice to před ochrankou muselo vypadat zvláštně, ale neměla jsem čas se tím zabývat.
Venku stálo auto, kterým jsem sem přijela s Davidem, takže jsem raději zašla za roh, kde bylo zaparkovaných několik služebních vozů v řadě. Vytáhla jsem univerzální klíč a přešla k tomu nejbližšímu, do kterého jsem spěšně nasedla.
Byla mi hrozná zima, celá jsem se chvěla, navíc jsem po tom snu ještě pořád nebyla schopna uvažovat normálně, ale věděla jsem, že to musím udělat. On by mě totiž klidně nechal, abych se v tom plácala donekonečna a to by nevydržel ani ten nejtrpělivější člověk.
Vyjela jsem z příjezdové cesty a dávala si pozor, abych se myšlenkami nedostala na místo, díky kterému bych zapomněla, že sedím za volantem jedoucího auta, jenže to bylo téměř nemožné.
Ke skládce vedlo několik oklik, ale nebylo tu naštěstí moc aut. Právě proto jsem tu skládku vybrala. Tam nikdo nikdy nebyl.
Když jsem zaparkovala podél paneláku, kde bydleli lidé se sociálními problémy, bylo už po desáté. Vyděsila mě myšlenka, že jsem promrhala svou šanci... na co vlastně? Dozvědět se pravdu? Nechat si udělat další řeznou ránu do zásoby? Nechat se zabít?
Rychlým krokem jsem seběhla schody, které vedly přímo do bývalého prostranství. Teď tu bylo jen nekonečné množství odpadků a příšerný odér.
,,Haló?" dostala jsem ze sebe chvějícím se hlasem a následně zůstala stát jako přibitá, protože přímo přede mnou, na vzdálenost asi tak čtyř metrů, seděl zády ke mně na židli nějaký muž, jenž se ani nehnul.
,,Pane?"
Nic. Žádná odezva. Ani náznak pohybu. Dodala jsem si veškerou odvahu, která mi ještě zbyla a pomalým krokem se rozešla směrem k němu. Zastavila jsem se jen pár centimetrů od něj a zaslechla jeho dech. Rychle jsem obešla židli a s úlekem o krok ucouvla. ,,Pane Newtone?"
,,Běž pryč," zachraptěl a znělo to, jako by přímo žadonil, abych to udělala.
,,Jak...?"
,,Prosím, odejdi odsud," dostal ze sebe sotva slyšitelně a zakašlal. Měl celý obličej pomlácený, levé oko lehce nateklé a měla jsem dojem, že zrovna vykašlal trochu krve.
,,Kdo vám to udělal?"
,,Asi někdo zlý," ozvalo se mi za zády a mně ztuhla krev v žilách. ,,Možná bych měl říct i nemilosrdný, zrůdný... Jak jsi mě vlastně celou dobu v duchu nazývala, Tenley?"
Se zaťatou čelistí jsem se otočila a zůstala stát tváří v tvář člověku, který se celou dobu tak úspěšně schovával. Byl vysoký, měl tmavé vlasy, výrazné velké oči a byl děsivý i okouzlující zároveň, což pro mě bylo dost překvapující. Tihle lidé bývají už na první pohled vyšinutí, ale on ne. On byl prostě jen obyčejný chlap, o kterém se dalo říct, že z čistě fyzického hlediska vypadal dobře.
,,Co jste zač?" dostala jsem ze sebe a můj hlas mi zněl cize.
,,Tenley-"
,,Když dovolíte, vážený pane redaktore, necháme ji chvíli hádat," řekl a já za svými zády zaslechla další zakašlání. Ohlédla jsem se přes rameno a až teď, když už jsem byla na tmu přivyklá, mi došlo, že je Ian k té židli připoutaný lepící páskou.
,,Nemám náladu na hádanky."
Ten muž se ušklíbl. ,,Vlastně to není ani tak těžké. Vím, že sis mě ještě nestihla pořádně prohlédnout, tak to uděláme jinak. Zatímco budu přemýšlet, co udělám s tímhle odpadem... - ukázal na Newtona - ...ty budeš přemýšlet zase nad důvodem, proč ze mě právě teď nemůžeš spustit oči."
Sledovala jsem, jak poklekl před Ianem a zadíval se mu zpříma do tváře. ,,Vidíš, kam jste nás s tou tvojí děvkou dostali? Bylo tak jednoduché zajistit nám normální život... Tak jednoduché to bylo."
,,O čem to mluví?" zeptala jsem se směrem k Ianovi a on ke mně zvedl znavené oči.
,,Jen jí to pověz, když nerada hádá, ale ještě jedna věc," řekl muž svým až nepříjemně hlubokým hlasem a vrazil mi do dlaně pistoli.
,,Co s ní?"
Mlčky vytáhl ještě jednu a namířil ji na mě. ,,Hezky přímo proti němu. Mířím na tebe jen proto, aby ses nerozhodla, že budeš i ty mířit na mě."
,,Ale proč mám mířit na něj?" zeptala jsem se, abych ho rozptýlila. Musela jsem najít nějaký dobrý způsob.
,,Okamžitě na toho hajzla zamiř, Tenley, nebo ti vystřelím mozek z hlavy," řekl hrobově klidným hlasem a já udělala, co po mně chtěl. S Ianem to ani nehnulo, jen se smířlivě koukal do hlavně.
,,Výborně."
,,Kdo jste?"
,,To ti může povědět tady pan Newton. A zatímco ti to bude povídat, máš možnost se rozhodnout, jestli si vůbec zaslouží žít."
Ianovi se zachvěly rty. ,,Tenley, mrzí mě to. Takhle jsem to nechtěl."
,,Vy víte, kdo to je?"
Přikývl.
,,Řekněte mi jeho jméno," přikázala jsem a snažila se tvářit tak, aby ze mě šel respekt. Neměla jsem v plánu zmáčknout spoušť, ale zoufale jsem toužila dozvědět se pravdu.
,,Jeremy. Jmenuje se Jeremy."
,,Ještě by stálo za to zmínit mé příjmení, že?"
Ian hlasitě polkl, načež zase zakašlal. ,,Williams."
Svaly v mém obličeji povolily a já otevřela pusu dokořán. Pak jsem pohlédla na onoho muže a nevěřícně zavrtěla hlavou. ,,Ne..."
Jeremy se usmál. ,,Blbá situace, já vím. Do té nás uvrhl on a jeho vyšperkovaná žena."
,,Jeremy, pojďme si o tom rozumně promluvit, já-" Ať už chtěl Ian říct cokoliv, rána pistolí ho umlčela.
,,Rozumně promluvit?! Kdybyste vy dva měli rozum, nikdy bychom s Tenley neskončili ve zkurveném dětsáku!"
,,Co s tím má Ian co dělat?" vložila jsem se do toho a pohlédla přímo na jmenovaného.
,,Já..."
,,Tenhle hajzl je bratr naší zesnulé mámy. Bratr, který slíbil, že se o nás postará, kdyby se jí a našemu otci někdy něco stalo. Jen kvůli němu a naší zkurvený tetě jsme dopadli takhle!"
Na tvář mi dopadla slza. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to takový šok, že se jsem zaregistrovala, jak můj ukazováček lehce zatlačil do spouště. Ne tolik, aby vyšla rána, ale dost na to, abych o tom začala uvažovat. A tohle vědomí bylo nejhorší ze všech, protože jsem teď věděla, že mám krev vraha.
,,Ty jsi mámin bratr?"
Ianovi vstoupily slzy do očí. ,,Tenley, opravdu mě to mrzí. Měli jsme s Lynn velké problémy a nedokázali jsme si představit, že bychom vás dokázali vychovat."
,,Vždycky ses ke mně choval hrozně, to měla být nějaká sebeobrana?" zeptala jsem se a pohled na jeho slzy spouštěl mé. Vůbec jsem tomu nerozuměla.
,,Já jsem... nevěděl jsem, co mám dělat. Bál jsem se, že kdybych se s tebou dostal do kontaktu a byl na tebe milý, snadněji by ses dobrala k pravdě a... a já jsem nechtěl, aby ses to dozvěděla. Nechtěl jsem, abys věděla, že máš bratra."
,,A proč si, do prdele, myslíš, že jsem s tím začal? Dokážeš si představit, čeho si nás oba mohl ušetřit, kdybys nám poskytl rodinné zázemí a skutečný domov? Říkám ti, kurva, že krev na rukou máš stejně jako já!"
,,Mám krev na rukou. Ale stejně jako ty rozhodně ne. Já nikdy nikoho nezabil."
Jeremy se znovu ušklíbl. ,,To ani já ne, milý strýčku. Jeremy je jen ztracený klučina, který má tu nehodu doteď před očima. Já nechtěl nikdy nikomu ublížit, ale mně se ubližovalo neustále. Tohle... to je Cameron."
,,Cameron, co je na fotkách se Samanthou?" zeptala jsem se a musela se přemlouvat, abych tu zatracenou zbraň opravdu nenamířila proti němu a nezastřelili bychom se navzájem.
,,Tam je jenom můj pták a její huba, pokud vím."
Konsternovaně jsem zavrtěla hlavou a postřehla, jak se Ianovi zračí ve tváři bolest. ,,To je vážně ubohé, Jeremy."
,,Co? Že jsem ti ojel a následně uškrtil dceru? Vždyť byla stejně nevlastní. S tou lesbou to bylo už osobnější, pravda, a zasloužíš si to všema deseti."
Znovu zakašlal. Tentokrát mu na bradě zůstalo trochu krve. Nejspíš měl vnitřní zranění. ,,Zabil jsi mé dcery ze žárlivosti? Jen proto, že ony to zázemí měly, jsi jim vzal život? A tohle budeš házet na mě?"
,,To si piš."
,,A co ty ostatní oběti?" vyzvala jsem ho a neohroženě, třebaže jsem se cítila na sesypání, se mu podívala do očí.
,,Někteří tvořili jen mapu, někteří věděli něco, co neměli. Prostě se mi to tak nějak hodilo."
,,Eh, jak prosté, že?" nadzvedla jsem na něj obočí. ,,Klidně si ode mě tu zbraň zase vezmi, já ho totiž nezastřelím."
Usmál se. Byl to triumfální úsměv. ,,Copak jsi už nepochopila, že já nikdy nebudu hrát čestně, sestřičko?"
,,NE!!!"
Rána se rozlehla tak hlasitě, až jsem měla pocit, že se mi pod nohama zatřásla zem. Když jsem na Iana znovu pohlédla, hlavu měl přepadlou dozadu a na čele roztrženou kůži.
,,Měl to zadarmo, zasloužil si mnohem bolestivější smrt."
,,Co ty seš to za monstrum?" zašeptala jsem a odhodila pistoli na zem, protože mi došlo, že stejně není nabitá. ,,Proč jsi mě nevyhledal? Proč jsi to musel řešit takhle? Lidi nejednají vždy spravedlivě, Jeremy, ale nikdo si nezaslouží kvůli tomu zemřít."
,,Dobrá teorie. V tom případě si nezasloužím zemřít ani já, protože ani já nejednám spravedlivě."
Cítila jsem, jak se ve mě začíná probouzet adrenalin. ,,Dám ti jinou teorii, jestli chceš. Jestli máš v plánu zabít mě, jaký k tomu máš důvod? Nikdy jsem ti neprovedla nic, čím bych v tobě vzbudila touhu zabíjet."
,,Jenže teď jsi tady a víš, kdo jsem. Pokud tě nezastřelím, půjdu do vězení."
,,Což je jediná cesta, jak tě zachránit před tebou samotným."
,,Další skvělá teorie, už se ani nedivím, proč jsi se mě snažila dopadnout tak dlouho."
Pohlédla jsem do hlavně pistole, která se mi blížila k čelu a hlasitě se nadechla. Cítila jsem podivné deja vu. Takhle blízko smrti jsem už jednou byla a věděla jsem, že s tím chlapem musím mluvit, protože když nebudu, neovlivním jeho rozhodnutí a tím to pro mě skončí.
,,Bylo to nefér, souhlasím s tebou. Ale pokud tě tak štve, že s tebou všichni jednali nespravedlivě, tak proč děláš to samé? Tohle je taky nefér."
,,Všechno je nefér, milá sestro, tak to na světě chodí."
Přistoupila jsem k němu blíž. Byla jsem od něj jen na pár centimetrů a hlaveň mě tlačila do kůže. Když jsem u něj teď stála takhle blízko, viděla jsem v jeho očích to, co ani vrah neschová. Viděla jsem zmatek, smutek a ztracenost. A i když byl tmavší typ, viděla jsem v něm sebe. Byly jsme dvě ztracené děti s chaosem v hlavě i srdci a on měl tu smůlu, že jeho odezva byla takhle intenzivní.
,,Jeremy, prosím, tohle opravdu nemusíš. Já vím, jak se cítíš, a i když nechápu, kde se v tobě vzala síla dělat něco takového, tak vím, že si tohle ani jeden z nás nezaslouží. Prosím, přestaň na mě mířit."
,,Taky dobře blafuješ," přimhouřil oči a ještě víc mi zatlačil proti čelu.
,,Tohle není blaf."
,,Ne?"
,,Ne. Já to takhle nechci."
Tentokrát se přiblížil on. ,,Jenže mě je úplně jedno, co princezna Tenley chce."
Neboj se. Teď se nesmíš bát.
Zvedla jsem k němu pohled. ,,Tak si posluž. Zastřel mě. Zastřel sestru, která by tě nadevše milovala, kdybys jí dal v průběhu let vědět, že jsi naživu. A pak uteč a top se v tom svinstvu, které sis v sobě nashromáždil. Nedokážu si představit lepší způsob, jak žít."
,,Hele, sarkasmus, to se mi líbí! Zvlášť když-"
,,Ani se nehněte!"
Jeremyho výraz se ze vteřiny na vteřin úplně změnil. Pak se otočil, aby zjistil, kdo mu to celé pokazil a já se přikrčila. Hned nato David vystřelil a já taktak uskočila, aby Jeremy nespadl přímo na mě.
**
David kolem měl hodil deku a posadil se vedle mě na obrubník. ,,No tak, už je to dobré. Je po všem."
James stál opodál a sepisoval hlášení. Když na mě pohlédl, věnoval mi povzbuzující úsměv. Bylo mi jasné, co si o mě oba dva teď myslí. Šla jsem do toho sama, neměla jsem u sebe ani zbraň... V podstatě jsem porušila veškerá pravidla.
,,Koukni se dovnitř," řekla jsem otupělým hlasem a sledovala, jak David vytáhl jediný náboj, který v pistoli zbyl. Když si ho pak zblízka prohlédl, doufala jsem, že mi řekne něco jiného, ale marně.
,,Je slepý."
,,Přesně tak. Ten první měl připravený na Iana a ten slepý měl připravený na mě. On mi nechtěl ublížit."
,,Bylas jeho jediná rodina."
Na tváře mi dopadlo několik slz. ,,Já tomu nerozumím. Naši se musí obracet v hrobě."
,,Tenley, koukni na mě."
Když jsem to neudělala, jemně mě chytil za bradu a přiměl mě, abych se na něj podívala. Jeho oči byly plné pochopení, soucitu a ještě něčeho dalšího, co jsem moc dobře neznala, ale měla jsem tušení, co to je.
Mlčky jsem se k němu natáhla a stulila se mu v klíně. Pak jsem se od něj nechala políbit a po chvíli se k němu váhavě přidala, protože jsem cítila, že mi to dodává sílu. Připadalo mi, že tohle, jako jedna z mála věcí, má skutečně smysl.
,,Všechno to zvládneme, Tenley."
Nevěděla jsem, jestli mluví o práci nebo o nás, ale tak či tak jsem se rozhodla, že si jeho slova vezmu k srdci. Navzdory šoku, který jsem zažila, jsem cítila, jak mám v sobě nový druh odvahy. Už jsem věděla mnohem líp, kdo jsem, a i když to zdaleka nebylo takové, jaké jsem si představovala, teď jsem kolem sebe měla lidi, kterým na mě skutečně záleželo a kteří mi dávali sílu jít dál. A ani tahle zkušenost mě nezlomila. Jen mě utvrdila v tom, že jsem se narodila proto, abych se stala detektivkou.
KONEC
Já to fakt dopsala... Vím, že už to asi není tak překvapivé, ale pro mě bylo naprosto nereálné, že bych se poprala s žánrem, který je pro mě ze všech nejoblíbenější a jsem opravdu nadšená, že se mi to povedlo.
Mohla bych to tu ještě chvíli omílat, jako to dělám na konci každého příběhu, ale abych byla upřímná, ani nevím, co mám vlastně napsat. Leda to, že si vás opravdu nesmírně vážím, že mě neskutečně podporujete a že budu samozřejmě psát dál, protože to miluju.
BTW: Budu se teď chvíli věnovat příběhům, které už mám napsané. Zkontroluji - už asi po sté - gramatiku, aby to bylo z mého pohledu všechno perfektní, protože já prostě taková jsem, že musím mít všechno tipťop.
Až začnu s novým příběhem, samozřejmě se o něm dozvíte.
DĚKUJU VÁM!❤️
Vaše Terez