Dnes je 20.10., což znamená, že je to přesně týden, co umřela moje máma. Je neskutečné, jak dlouhý mi tento týden přišel. Jako by každá sekunda trvala hodinu. Do dnešního dne jsem se ani nepohnula z místa. Jen ležím v posteli, občas něco málo sním, vypiji a přemýšlím jen o minulosti. Hlavní otázkou by ale spíš měla být má budoucnost. Co sakra budu dělat? S kým budu žít? A má vůbec cenu žít? Vždyť mi skoro nikdo nezbyl. Moje maminka nebyla pouze mou matkou, ale také mou celou rodinou a nejlepší kamarádkou. Nikdy bych si nedokázala představit, že bych mohla existovat bez ní. Všechno se ale stalo tak náhle.
V tuto chvíli jediná osoba, která mi zůstala, je moje sousedka Melisa. Tahle paní je také jednou z mých nejoblíbenějších osob a a nevím, co bychom si s maminkou bez ní počaly. Jelikož mě maminka živila naprosto sama, musela tvrdě pracovat, aby jsme se měly dobře. Sice jsme neměly vše, co bychom si přály, přesto jsme se ale měly skvěle. Jenže k dobrému platu je také potřeba spousta času, takže když má maminka byla zaměstnaná, hlídala mě Melisa. Také nás vždy podpořila, když jsme byly ve finanční krizi. Je už ale stará a zaslouží si svůj klid. Takže o mě nemůže pečovat. O oba prarodiče z maminčiny strany jsem přišla už dávno a tak jediný, kdo zbývá je můj otec. Mohu ho tak vůbec nazývat? Odešel, když mi byly 4 a nechal nás s maminkou samotné. Nejhorší je, že svůj odchod ani neohlásil a jednoduše si sbalil věci o odešel. Byly jsme ale silné a vystačily si samy. Je mi snad ale ještě víc smutno, že budu muset jet zrovna k němu. Už ani nevím jak vypadá a co dnes dělá. Třeba má úplně novou rodinu, nebo žije sám. Co když je to nějaký starý muž s plnovousem, který i zapomněl své vlastní jméno? Co když je to osamělý alkoholik, nebo hůř feťák? Feťák ale asi nebude, to bych mu nebyla svěřena do péče.
Správně bych se tedy měla balit a připravovat se k odjezdu, který je už zítra ráno. Nemám ale sílu ani dýchat, natož něco balit. Ještě že je tu ta Melisa, která zrovna přišla do mého pokoje a začala mě pomalu dostávat z postele. ,, Vím, že ti není dobře, ale sbalit si musíš, přeci nepojedeš bez věcí." Pouze jsem se na ní podívala, jelikož se mi nechtělo ani odpovídat. ,, No tak pojď, já ti pomůžu, ať můžeš jít brzy spát." V duchu si říkám, že bych přeci jen měla ocenit její snahu a tak snad poprvé za ten týden vstanu a udělám něco jiného, než že jdu na záchod. Začínám si vytahovat oblečení ze skříně a Melisa mi zatím donesla asi 3 kufry. ,,Nevím co si chceš brát s sebou, ale knížky předpokládám budeš chtít všechny, že?" zeptala se mě. Přišlo mi hezké, jak dobře mě zná a tak jsem na ní s utrápeným úsměvem kývla. Neutekla snad ani celá hodina a my měly sbaleno. Je už 10 hodin večer a jelikož zítra vstávám už v 5 hodin, přišlo mi vhodné jít spát. Tak jsem šla i po tom celém týdnu do sprchy, což byla dost velká očista a šla jsem si lehnout do postele. Tím balením a sprchou jsem si trochu pročistila hlavu, takže se mi dnes usíná mnohem lépe.