Hlad, utrpení, úzkost a smutek. Těchto pár věci mě trápilo už od doby mého dětství. Narozen v chudé rodině na jihu Afriky, živ bez matky a pouze s nemocným otcem, o kterého jsem se musel denodenně starat. Umírající otec byl tak zesláblý, že mu nic nedokázalo vykouzlit úsměv na tváři. Již od doby, co jsem se naučil chodit jsem musel časně ráno vstávat a obdělávat půdu na poli, kde rostly kukuřice a brambory. Toto byla naše obživa a když bylo dobře, dostali jsme i suchý chléb. Jak vám je už asi známo, byl jsem malý vyhublý černoušek hledající smysl života. Přestože jméno ani věk není podstatné, spousta lidí lpí vědět právě tyto soukromé informace. Svým jménem se nepyšním, přestože v našem koutě světa je to jméno krajně populární. Jmenuji se Hu. Ano to je celé. Hu Kvisak, pokud chcete. Vám se toto jméno právě zdá divné až směšné, možná se právě chytáte za hlavu a přemýšlíte, jak je možné, že se zrovna takto může někdo jmenovat. V Africe byste možná mému jménu i maličko záviděli. Můj otec, Gumbul Kvisak, mě pojmenoval po jednom vzácném Africkém náčelníkovi. Matka se jmenovala Gaba. Byla to jistě velice spolehlivá a pracovitá žena, když má otec trochu sil, s malým náznakem radosti a zároveň neskutečného žalu mi o ní povídá a já se stékající slzou, ovšem i s mírným úsměvem na tváři vždy pozorně poslouchám.
Potom si sbalím vak a jdu, s myšlenkami úplně vedle, do školy. Inteligence a správné uvažování je jedna z mých správných vlastností, z čehož vyplývá, že ve škole problémy s učivem nemám. Se spolužáky je to něco docela jiného.
Poslední zvonění dnešního školního dne. Odbila jedna hodina odpoledne a já se pomalu balím s taškou na zádech. Přeji si poklidně se zvednout a vesele si kráčet domů našemi ulicemi. Kéž bych bydlel v jednom z domů, které výdám cestou ze školy či do školy. Ale realita se od představ liší velmi krutě.
Sbalím si věci a zvednu se. Kráčím chodbami školy až vyjdu ven. Rozhlédl jsem se, jestli náhodou neuvidím, čeho se obávám. Ovšem ani teď mě parta silných, o dvě hlavy vyšších kluků nezklamala a čekali na mě opřeni o zeď. "Nazdar chlapečku. Co tvůj tvůj starej fotr?" říká velitel party a škodolibě se směje. Nic jsem neříkal. "Mluv ne?" vyštěkl na mě jeden z kumpánů a 'velitel' mi jednu vrazil. Olízl jsem si krev, která mi stíkala ze rtu.
________________
Lidičky zdravím zdravím! Jak se máte? ^^ Já doufám, že se vám kapitola líbí, za ohlasy budu ráda a taky za všechny komentáře apod. Ostatní kapitoly budou delší a možná i zajímavější. Je to takový trochu drama, takže bude se to vyvíjet podobě,jelikož jsem chtěla napsat příběh, který může naučit i něco o životě :)
Tak si uzivejte života a važte si toho co máte ^^
Peace✌😂