Jsou dny, kdy zíráme do stropu, bez duše, bez života. Nevidíme naději. Necítíme naději. Nemáme naději. Jenom přežíváme, neschopní zvednout se a něco udělat. A vlastně to ani nechceme. Žít je v ten okamžik až příliš náročné, než abychom to zkusili.
Pro mě tahle chvíle právě nastala. Ležím. Sleduji útlou prasklinu na zdi. Neslyším nic kromě tklivých tónů houslí a bušení krve ve vlastních spáncích. Přemýšlím, že vypnout depresivní hudbu by mi mohlo pomoci, avšak nemám sílu postavit se a zmáčknout tlačítko na mobilu.
Proč jsem vlastně smutná? Proč se každý večer musím na chvíli vzdát, zbavit se myšlenek na štěstí a jen se utápět v zoufalství? Nepřipadá mi to jako zdravý nápad. Jenže nebýt toho, plakala bych celý den.
Není to deprese. To vím jistě. Netrpím nechutenstvím, nemám potřebu ubližovat ani sobě, ani svému okolí. Baví mě žít, ale ne v tu jednu hodinu každý večer. Ne v tu jednu hodinu mezi úderem osmé a deváté, kdy jsem dřív bývala rozechvělá štěstím.
Pamatuji si ty dny jako by to bylo včera. Dívala jsem se z okna a čekala. Čekala na autobus, který přijížděl v sedm padesát devět. Někdy přijel pozdě. Málokdy dřív. Ale já vždy stála u okna a čekala na něj. Ne na autobus, ale na osobu v něm.
Vyšel ven, vždy s tím samým širokým úsměvem na tváři, až na ten jeden den. Ten jeden den se neusmíval. Zachmuřeně sledoval tmavou oblohu, která mu nikdy předtím nevadila, unaveně kopl do kamínku u cesty a znuděně zvedl ruku, aby mi zamával. Jenže když jsem mu zamávala nazpět, neviděl to. Sklopil pohled na chodník a opřel se o zídku, kterou byly obehnané popelnice u našeho domu.
Vyběhla jsem ven a nadšeně ho objala, jako by se nic nedělo. Jenže ono se dělo, viděla jsem to v jeho mně tak dobře známých rysech, v jeho strnulých ramenou, v jeho zaťatých ústech. Svraštila jsem obočí a v žertu se zeptala, proč měl tak dlouhý obličej.
Neodpověděl, jen mi věnoval jeden dlouhý, útrpný pohled. Zarazilo mě to ještě víc než cokoliv z toho, čeho jsem si všimla doteď. Nikdy nevynechal možnost odpovědět na tento náš starý vtip. Nikdy to neudělal.
Polkla jsem knedlík, který se mi náhle vytvořil v krku, jen aby se mi usadil na hrudi a sevřel mé srdce. Něco bylo špatně. Byla jsem dost vzhůru na to, abych tohle pochopila.
Jak moc to bylo zlé, mi došlo až doma. Otupěle jsem se podívala z okna na odjíždějící autobus, popadla sklenici, kterou jsem měla připravenou na stole a mrštila jí proti zdi. Do pokoje vběhla máma, nejprve vyděšená a poté rozzuřená, avšak já nemohla dělat nic jiného než klečet na zemi a vzlykat. Jako by se mi střepy ze skleničky zarazily přímo do srdce. Tenhle pocit jsem neznala. Tahle syrová, krutá bolest byla to poslední, co jsem si pamatovala, než jsem přestala vnímat svět.
To bylo před dvěma roky. Teď už jsem na tom lépe. Trochu. Předtím jsem plakala téměř každou minutu, kdy jsem byla sama, zatímco teď už je to jen hodina denně. Hodina, kdy se zamknu ve svém pokoji a oddávám se neřízenému zoufalství. Hodina, bez které bych tu dnes nebyla.
Co pro mě ten člověk znamenal? Byl víc než kamarád, víc než přítel. Spíš bratr, dvojče, kterého jsem nikdy neměla a kterého jsem z celého srdce zbožňovala. Byl moje všechno – moje první myšlenka když jsem vstávala a poslední, když jsem šla spát, moje první láska a moje první bezesná noc. A také moje poslední zlomené srdce, jelikož vím, že tento pocit znova zažít nedokážu.
Podívám se na hodiny a zatrne ve mně, když si uvědomím, že téměř polovina mého času je pryč a já ještě neuronila jedinou slzu. Snad je to dobře, ale nemohu si dovolit neplakat vůbec. Jindy na to čas nebude.
Vrávoravě se postavím, otevřu skříň a tam se na mě z poličky dívá on.
Jako by mě nikdy neopustil. Do nosu mě udeří pach, který neexistuje, jeho vůně smíšená s mým pracím práškem. Samozřejmě není skutečný. Moje mysl si ho představuje, aby mě mohla ještě víc mučit, protože to je její cíl. Zničit mě zevnitř. Žádný jiný smysl nemá.
Vidět jeho tvář je na mě i po té době příliš. Padnu na kolena, jako ten den, kdy jsem rozbila jeho sklenici, a z hrdla se mi vyderou hlasité suché vzlyky. Ani slzy na sebe nenechají dlouho čekat, tečou mi po tvářích a kapou na měkký koberec, který tlumí mou bolest. Zakloním hlavu a bolestí zakňučím. Je toho tolik. Tolik vzpomínek. Tolik strachu. Tolik bolesti.
Nemůžu. Nemůžu. Nemůžu dál. Každá slza, každý vzlyk, to bolí, to tak moc bolí. Já už nechci vzpomínat, nechci, nechci, nechci! Udeřím hlavou do poličky a roztrhnu si kůži na čele o hranu. Fyzická bolest na chvíli přehluší tu psychickou a já s doširoka otevřenýma očima ztichnu. Potom se rozhoupu na kolenech a praštím se znova.
Nebolí to! Mé srdce nebolí! Všechno je to pryč, když mi z hlavy teče horká krev a zabarvuje koberec. Je to pryč, když veškerá bolest mizí v záblesku před očima, který následuje po ráně do hlavy.
Napřáhnu se znova, abych smazala ještě trochu víc trýznivé agónie, avšak najednou je mé utrpení přerušeno hlasitým pípnutím mobilu. Zastavím se uprostřed pohybu, ústa pootevřená, tvář zmáčenou slzami a trochou krve. To pípnutí jako by mi vrátilo trochu příčetnosti. Podívám se na skříň a rukávem setřu pár rudých kapek.
Zvednu se a odpotácím zpět k posteli. Ten jednoduchý čin ze mě vymačká poslední trochu vůle, tudíž se na ni svalím a obejmu se kolem hrudi. Bolest je zpět, ale už ji znova nechci zastavovat tím, že bych si ubližovala. To by poznali. Už tak to uvidí. Všechno tohle patří jenom mě a já nechci, aby kvůli mně trpěl ještě někdo jiný.
Pohled mi sklouzne na dveře u balkónu. Kolikrát jsem tam stála a uvažovala, kdo všechno by plakal pro mou nepřítomnost, po jaké době by zapomněli. Jak moc jsem nedůležitá? Nechyběla bych někomu?
„Chyběla," zašeptám se staženým hrdlem a přinutím se to vyslovit hlasitěji. „Chyběla."
Rodina. Někteří přátelé. Těm bych chyběla. Ti by plakali. Lidé ve škole by se ptali, jestli mohli udělat něco jinak a dávali by si můj osud za vinu. Dokonce i učitelka, která na mě křičela minulý rok, by si mohla vzpomenout a vyděsit se, že se již znova nenadechnu kvůli ní. Z toho důvodu musím žít. Protože nejsem sobecká.
Nejsem, že ne? Na tom jsem si vždy tolik zakládala. Přece nemohu být sobecká, ne já, která žije pro ostatní. Srdce mi bije jen z toho důvodu, aby si nikdo nedával za vinu mou smrt. Protože oni by to dělali. Všichni by to dělali.
Až na toho, jehož vina by to byla. Až na mně. Já bych si to nevyčítala. Já bych byla mrtvá.
Podívám se na hodiny. Osm čtyřicet sedm. Ještě třináct minut bolesti, které si mohu vychutnat bez výčitek. Potom se musím postavit a jít dál. Zavřu oči. Musím ji pořádně procítit. Je to můj čas, kdy si ji mohu užít.
Není to deprese. To si opakuji. Řízený smutek, jediná cesta, vhodná pro mé přežití. Bez ní to nezvládnu.
V duchu počítám vteřiny a každou z nich cítím stejně palčivě, jako by byla železem vypáleným do mé kůže. Zatnu zuby. Jedna. Dva. Tři.
Jak dlouho jsme se znali? Dost dlouho.
Slza.
Jak dlouho jsme se nebavili? Příliš dlouho.
Slza.
Jak dlouho se nebudeme bavit? Vždycky.
Slza.
Otevřu oči. Je osm padesát a mně zbývá ještě deset minut. Jenže já už nejsem smutná. Už ne tolik. Pamatuji si první dny řízeného smutku, kdy jsem využila každou vteřinu své přidělené hodiny a ještě mi to nestačilo. Dnes končím o deset minut dřív. Přesto nevstávám a nejdu něco dělat. Budu tu až do konce, jak jsem si minulý rok slíbila.
Poprvé od toho dne, kdy jsem s hodinou řízeného smutku začala, si dovolím být smutná kvůli někomu jinému. Kvůli tomu, co mám teď. Kvůli lidem, které miluji v současnosti, ne kvůli těm, které jsem milovala v minulosti. A uvědomím si, že i když trpím stejně, ne-li víc, bolest je tak nějak snesitelnější. Ne tak palčivá. Ne tak naléhavá.
Netrpím jako zvíře, ale jen jako člověk. A to zjištění je tak nádherné, tak okouzlující, že mi nejprve nedojde, že na hodinách je devět a minuta k tomu.
Vymrštím se z postele s energií, kterou jsem poslední hodinu postrádala. Z balíčku kapesníků na psacím stole jeden vytáhnu a otřu si krev z čela, zatímco v zrcadle zkontroluji, jestli je rána vážná. Díky bohu to tak nevypadá. Druhým kapesníkem se vysmrkám a oba odhodím do plastového koše pod stolem.
Natáhnu se pro mobil a podívám se, kdo mi napsal. Usměju se. Přejedu prstem po obrazovce a kliknu na malou ikonku telefonu vedle jména.
Čekám, dokud vytáčení neskončí a v telefonu se ozve známý hlas.
„Ahoj, miláčku," odpovím mu, „už jsi dole? Půjdu ti odemknout."
Odhodím mobil na postel a ve spěchu si vezmu papuče. Vím, že se zamkne sám a skryje tak světu zprávu od člověka, který má mé srdce teď a já věřím, že ho nikdy neupustí, zvlášť když je tak polámané.
Vím, co je za den. Jedu za tebou, lásko. Nenechám tě v tom samotnou. Nikdy. Miluju tě. ♥
...
Ať se děje cokoliv, nikdy nejste sami :). Nedovolte bolesti, aby vás ovládala.