O pět let později
"Ano, zrovna jsem na cestě domů, Hanno. Ne, nedávej jim ty sušenky, potom nebudou jíst večeři. Jo, dobře, uvidíme se doma." Následně jsem zavěsila, mezitím co jsem rychlou chůzí prchala chodbou. Byla to má chůva - vlastně Hannah bydlela naproti našeho domu a s její matkou Lisou jsme si byly hodně blízké a tak jí povolila, aby přijala práci jako moje chůva.
Byla to hodná holka. Dělala svou práci opravdu dobře, někdy přinesla holkám i proslulé čokoládové sušenky od její mámy - holky je tak moc milovaly. Někdy jsem jí dávala i nějaké peníze navíc, které si šetřila na školné na vysokou.
"Pěkný víkend, Kenny." Jeden z mých kolegů mi zamával na rozloučenou, když procházel kolem mé kanceláře.
"Tobě taky," odpověděla jsem, mezitím co jsem bezmyšlenkovitě házela věci do tašky.
Od té doby, co se holky narodily, jsem pracovala jako editor v kanceláři. Plat byl dostačující, abych uživila sebe i holky, kolegové a pracovní prostředí bylo skvělé, nemluvě o šéfovi, Mr. Lee, velkorysý muž, který nám jako svým zaměstnancům dával měsíčně dost velké prémie. Pracovní doba taky nebyla příliš dlouhá, takže jsem stále měla docela dost času vidět moje holky a hrát si s nimi.
"Jsem doma!" Zakřičela jsem, zavřela za sebou dveře a klíče hodila na komodu.
"Mami!" Jedna z mých holčiček zakřičela z obýváku a okamžitě přiběhla k vchodovým dveřím.
"Ahoj, zlatíčko." Amara mě okamžitě silně objala okolo nohou a nechtěla mě pustit. "Jak ses měla?" Následně ke mě vzhlédla svýma krásnýma světle oříškově hnědýma očima - přesně jako její otec. Někdy mě ty oči rozesmutněly a zesilovaly mojí touhou po něm.
"Maminko!" A tady máme tu druhou. Yaz přiběhla svýma drobnýma nožkama a okamžitě zaútočila na mou druhou nohu. "Hannah přinesla sušenky, mami," podívala se na mě - Yaz měla moje tmavě hnědé oči, mezitím co Amara světlé po otci. "A jsou výborné!" Vykřikla.
"Oh," vytřeštila jsem oči šokovaná z toho, že si dala sušenky před večeří. "Ale snědla jsi večeři, baby girl?"
Obě se na sebe podívaly a začaly se nekontrolovatelně chichotat. "Shh, mami, nemůžeme Hanně říct, že jsme si vzaly sušenku, dobře?" Amara nahodila svůj roztomilý šeptavý hlásek, která mě rozesmál místo toho, abych byla naštvaná.
"Fajn, ale stejně si musíte sníst večeři, dobře?"
Poslední roky jsem to byla jen já a holky. Z Amary a Yazzy vyrostly chichotavé a šťastné holčičky. Ani jedna neuměla zlobit, i přesto, že jim byly tři, což někteří pokládají za hrozný věk. Obě moje holky se jen málokdy vztekaly, možná jen, když byly rozmrzelé, protože se nevyspaly nebo nedostaly včas svou flaštičku, ale většinou to byl jen brekot nebo skuhrání.
Kromě toho všeho obě moc rády brebentily, obzvlášť Yazzy. Dokázala nekonečně mluvit o čemkoliv, jako o imaginárních kamarádech, oblíbených barvách, oblíbené Disney princezně, někdy o tom, jak milovala moje vlasy, o své sestře a tak dál. Obě taky začaly chodit do školy, a že tam chodily rády, díky tomu, že tam bylo hodně hraček, houpačky a velké pískoviště. Kdo by neměl rád pískoviště, že?
A samozřejmě jako ostatní děti, ani jedna neuměla usnout bez pohádky na dobrou noc nebo dokonce bez třech. Na rozdíl od ostatních rodičů jsem si užívala naše chvíle před spaním. Někdy jsme jen tak seděly v sedacím pytli s pohádkovými knihami nebo jsme jen poslouchaly nekonečné příběhy od Yazzy do té doby, dokud neusnuly nebo jsme dokonce spaly společně v jejich posteli se mnou uprostřed, obě svírajíc mé ruce.
Obě vypadaly fyzicky stejně, až na oči. Jak už jsem říkala, Amara měla oči svého otce, mezitím co Yazzy měla moje. Obě měly na pohled téměř neviditelné pihy na líčkách, měly moje rty a Justinovy světle hnědé vlasy. Nicméně měly je vlnité až skoro kudrnaté, jako má máma. Jejich smích byl nakažlivým, jejich chichot povzbudil váš den a jejich řev a jekot dokázal oživit celý dům.
Povzdechla jsem si a tašku hodila na gauč. "Ahoj, Hanno,"
"Oh, dobrý den, slečno Meyers." Zrovna v obýváku dělala úkoly, mezitím co kresby od holek byly rozházené všude po podlaze. "Omlouvám se za ten nepořádek, neměla jsem čas-"
"To je v pohodě," usmála jsem se a ona mi úsměv opětovala. "Tak jak co u holek ve škole? Vyzvedla jsi je, že?"
"Um, jo." Sundala si brýle. "Ale Amara plakala, když jsem je dnes vyzvedla." Svraštila jsem obočí a začala mít obavy.
"Oh, stalo se jí něco? Spadla? Je v pořádku?" Zeptala jsem se a téměř začínala panikařit.
Hannah pokroutila hlavou, "Ne ne ne, je v pořádku, ale-" na chvíli se zarazila, ale nakonec pokračovala, "Yazzy mi řekla, že dnes dostaly úkol, um, bylo jim řečeno, aby řekly něco o své rodině-" oh ne, přesně jsem věděla, kam tohle povede. "Víte, jako sourozenci, rodiče a tak podobně. A když byla Amara na řadě, jeden z jejích kamarádů zavtipkoval, když před třídou řekla, že nemá tátu,"
Mé srdce se okamžitě rozskočilo na dvě poloviny.
Těžce jsem si povzdechla a rukama si vjela do vlasů. "Když jsem přišla, vypadala v pohodě,"
"Jo, dovolila jsem jí si vzít sušenku před večeří, takže," spolu s Hannou jsme se zasmály. "Omlouvám se za to, co se stalo." Povzdechla si.
"To je v pořádku, večer s ní promluvím,"
***
Jekot, ohlušující křik a smích zaplňoval dětský pokoj, když jsem vešla. Vykoupala jsem je, převlékla do pyžama a potom na chvíli odešla, abych se převlékla z mokrého oblečení. Hrály si a válely se po zemi - milovala jsem je vidět hrát si spolu, vždycky mě to zahřálo u srdce.
"Holky, je čas jít spát," řekla jsem, čímž jsem si od obou vysloužila psí oči a ohrnuté rty. "Ne ne ne, takhle se na mě nedívejte. Nezabírá to, holky. Tak šup," potřásla jsem hlavou a postrčila je k posteli.
"Ale co pohádka, mami? Prosím, jen jednu, slibuju!" Yazzy zaprosila rukama, mezitím co jsem jim natahovala peřiny a následně se posadila na okraj postele.
"Um, co takhle si teď jen povídat, ale slibuju, že zítra vám přečtu tři, dobře?" Obě samozřejmě okamžitě souhlasily. "Um, zlatíčko, Hannah mi řekla, co se dnes stalo," začala jsem, "Proč jsi mi to neřekla?" Zeptala jsem se Amary opatrně.
Sklopila pohled na svoje ruce. "Protože nechci, abys plakala, mami." Svraštila jsem obočí.
"Co tím myslíš, zlatíčko?"
"Slyšely jsme tě v noci plakat, mami, s tatínkovým trikem v rukách. Víme, že ti chybí a my nechceme, abys už byla smutná," Yazzy se do toho vložila, překvapujíc mě svými slovy. "Proto jsem Amaře řekla, aby ti o Davidovi neříkala."
"Zlato, poslyš," povzdechla jsem si, neměla jsem nejmenší tušení, co říct, protože evidentně obě věděly, co jsem dělala po nocích - bylo trapné to přiznat, ale byla to pravda.
"Kde je táta, mami?" Amara konečně promluvila, s nevinným pohledem v jejích nádherných očích a s malou nadějí, díky které jsem ji tak moc nechtěla zklamat pravdou. Nikdy jsem jim neřekla nic o tom, kde byl a co se stalo, jen jsem jim řekla, že se jmenoval Justin a byl to skvělý muž, který je obě moc miloval.
"Můžeme se s ním setkat, mami?" Yazzy měla úplně stejný doufající výraz v očích, chtěla jsem je jen obejmout a nepustit.
"Miláčku, váš tatínek odešel, ještě když jste byly u mě v bříšku," snažila jsem se to vysvětlit co nejvíc jednoduše jak jen to šlo a přála si, aby věci byly opravdu tak snadné. "On, um, měl nějaké věci na práci."
"Takže je zaneprázdněný?" Zeptala se Amara roztržitě.
"Tak trochu," přikývla jsem. "Ale maminka taky neví, kde je, zlato," přiznala jsem nakonec a naděje v jejich očích se okamžitě vytratila. "Omlouvám se, baby."
"No, i tak se s ním můžeme vidět?" Zeptala se znovu Yazzy, naprosto nechápajíc okolnosti. Popravdě, nevinila jsem ji - bylo jí jen pět. Přikývla jsem, přesvědčujíc samu sebe, že ho potkají. Jejich oči znovu zazářily, "Opravdu? Kdy?"
Jemně jsem se usmála a odpověděla. "Brzy,"
***
Po téhle noci jsem se ujistila, že už kvůli něj nebudu brečet. Holky už toto téma taky nevytahovaly. Stalo se to jednou, když jim byly tři - Yaz se mě z ničeho nic zeptala, kde je její táta. To bylo poprvé, co se holky ptaly na svého tátu. Předtím si ještě nic neuvědomovaly.
Od toho dne, jsem jim řekla, že jejich táta se jmenoval Justin Drew Bieber a že jsem ho potkala, když mi bylo osmnáct a že byl moje první a nejspíš i poslední láska. Že to byl odhodlaný muž s dobrým srdcem a moc je miloval, i když ho nikdy předtím nepotkaly.
Jednou jsem je nachytala, jak se prohrabují mým šatníkem a náhodou našly chlapecké triko. Yaz, jakožto ta zvídavá, se zeptala, proč mám pánské triko. Vysvětlila jsem, že mi ho jejich otec nechal, ale nikdy jsem nezmínila, že mě opustil.
Budu k sobě upřímná, už jsem si dál nemohla lhát. Všechny zdi byly pryč a já jsem dále nemohla pokračovat v tužbě po něm. Na malou chvíli jsem si uvědomila, že jsem ho tady opravdu potřebovala. Potřebovala jsem ho tady, aby mi pomohl vychovat moje děti, naše děti. Chyběl mi a pořád jsem ho milovala. Ano, v posledních pár letech jsem to popírala a byla naprosto hloupá. Řekla jsem o tom Kelsey a ona řekla, že to bylo předvídatelné, že jsem zapírala, když jsem říkala, když už ho nemiluju. Když jsem se zeptala proč, řekla, že jsem stále nosila ten prstýnek, který měl znamenat naše zasnoubení, kdyby se nerozhodl mě opustit.
Nosila jsem ho jako připomínku, že ne jen holky byly to nejlepší, co se mi kdy přihodilo, že tady byl další krásný dar. Byl to on, byl to Justin a vždycky to bude on.
***
"Holky, zpomalte, prosím!" Zakřičela jsem z pozadí, abych je zastavila, ale bylo to naprosto zbytečné. Zrovna jsme dojely domů, po tom co jsme nakoupily nějaké potraviny, a holky okamžitě vyběhly z auta, hned jak jsem vypnula motor, a běžely k domu. "Yaz, Amaro, opatrně, nechci, abyste si ublížily." Zasténala jsem a když jsem se otočila, uviděla jsem Ryanovo auto.
"Mami! Ryan je tady!" Amara zakřičela, vyskakujíc nadšením. "Pojď, mami!"
"Ahoj!" Přivítala jsem ho, když vystoupil z auta. "Co tady děláš?" Vtáhl mě do vřelého objetí. Ryan se přestěhoval do New Yorku minulý rok, aby se věnoval kariéře fotografa - ale i tak občas přišel a navštívil nás. "Myslela jsem si, že přijdeš v pátek." Odtáhla jsem se.
"Oh, jo, promiň, že jsem se neozval." Olízl si spodní ret. "Ahoj holky," přivítal holky a ony okamžitě zaútočily na jeho nohy. "Haha, tak moc jsem vám chyběl?" Zasmál se z celého srdce - vidíte? Holky vždy všem přinášely radost.
"Chceš jít dál? Mám tuny jídla, které musím vybalit. Možná mi můžeš pomoct?" Nezbedně jsem zakmitala obočím.
"Uh, vlastně-" Sklopil pohled, mezitím co se nervózně poškrábal na krku. "Musím ti něco říct." Svraštila jsem obočí a uchechtla se.
"Dobře, co je to? Přinesl jsi mi něco?"
"Vlastně-vlastně někoho." Vzhlédl ke mě skrze své řasy. Můj úsměv zmizel, mé srdce se rozbušilo v hrudi. Měla jsem z toho dobrý a zároveň špatný pocit. Následně zaťukal na okno u auta a někdo otevřel dveře.
Nenápadně jsem zalapala po dechu, když jsem ho téměř nepoznala - změnil se, úplně, ale i přesto, jsem se cítila úplně stejně, když jsem ho viděla - vířivý pocit v žaludku, motýli, rychlý tlukot srdce, zpocené dlaně a pocit, který jsem držela v tajnosti od svých osmnácti.
"Ahoj, Kenny." Zůstala jsem potichu. V oříškových očích toho muže se leskly slzy - v těch samých očích, do kterých jsem se zamilovala před několika lety. "Rád tě vidím."
"Maminko, kdo je to?" Amara zatahala za lem mých letních šatů a mě se spustily slzy, ještě před tím, než jsem je stihla zastavit. Ona a Yaz si věnovaly zmatené pohledy, mezitím co Ryan měl skleslý výraz ve tváři - zamrzelo mě, když jsem si všimla toho omluvného výrazu.
"Holky," Ryan odpověděl na jejich otázku, mezitím co mé rty byly sevřené. "Tohle je Justin."
***
OMLOUVÁM SE, že tak dlouho nebyla, ale nebyl vůbec čas.
Už nám zbývají jen tři části do konce, takže se to pokusím co nejvíce urychlit, ale mám toho teď hodně
Děkuju za všechno!