Aurora rozmáchlým gestem položila na stůl list pergamenu a zapíchla do něj brk. "Takže."
Llyan se nervózně usadila na lavici, neustále se pokoušejíc zastrčit si neposedné vlasy za uši. "Máš nápad?"
"Od vymýšlení jsi tu ty, ne? Ty jsi tu Havraspárka!"
"Ale mě nic nenapadá! Jsem ve stresu, to je na přemýšlení to nejhorší."
"Prosím tě, z čeho se stresuješ?"
"Jestli tohle neklapne, máme průšvih jak celý Bradavice!" rozhodila rukama. "Nekoukej tak na mě, někteří lidi jsou prostě pesimisti a poserové!"
Aurora pokrčila rameny. Nevyvrátila to, což Llyan trochu urazilo, ale mohla si za to sama.
Ještě asi dvě vteřiny bylo ticho, než si Aurora přehnaně dramaticky povzdechla, u toho se zkroutila do sebe, jako by byla loutka s přestřiženými šňůrami, pak se zase narovnala a namočila brk do inkoustu. "Mohly bysme se už konečně odpíchnout. Takže tu máme yettiho. Plave na minikře uprostřed Zapovězeného oceánu, o kterém nemáme páru, kde vlastně je, protože ho Hagrid vyčaroval z nějaké části lesa, kam nesmíme chodit."
"Zní to jako zábava," pípla Llyan.
Aurora ji ignorovala. "Víme, že yetti miluje mrkve. Divný, ale budiž. Problém je v tom, že ho Tut nechce tlustého, ale myslím, že to se dá přehlédnout, páč ho má ve spárech Hagrid a ten už ho určitě vykrmil tak, že tam pár mrkví nepůjde poznat. Takže plán je: zabavíme z kuchyně mrkve, napochodujeme k yettimu, uplatíme ho, aby nás nesežral, nějak ho spoutáme a nějak ho dovlečeme k bráně." Zatímco mluvila, načrtla na pergamen plánek školních pozemků a rozmáchlými gesty naznačila šipky ke kuchyni, pak k lesu (tam udělala jakýsi šmodrchanec, aby zdůraznila, že nejspíš budou chvilku bloudit) a nakonec k bráně, kde udělala vehementní kaňku a celý plánek přeškrtala nápisem MISE SPLNĚNA. "Hračka." Odhodila brk na stůl a založila ruce na prsou. "Otázky?"
"Moc se mi tam nelíbí to nějak," poznamenala Llyan. "Neměly bychom taky vymyslet, jak?"
"Teď je řada na tobě," pobídla ji Aurora.
Llyan chvíli hleděla na pergamen, pak zahučela "Pouta na tebe bude stačit" a vypochodovala z prázdné učebny, kde se s plánováním zašily. Aurora ji s úšklebkem následovala.
Dostat se do kuchyně nebyl příliš velký problém. V jednu chvíli si už sice málem cvrnkaly do kalhot, když Aurora Llyan v rychlosti zatáhla za jakousi sochu, protože kolem procházel Filch, a jeho kočka nebezpečně čenichala jejich směrem, ale v tu chvíli právě za pět minut dvanáct začala Ambova hnojůvková apokalypsa a oba měli rázem jiné starosti. Ani jedna z nich by nikdy neřekla, že bude tak ráda, když uslyší ránu přes celý hrad, ucítí smrad jako z dva roky neuklízených veřejných záchodků a málem ji pohřbí prach, který popadal ze stropu kvůli otřesu.
Proplížily se Vstupní síní, kde se ochomýtalo pár duchů, a zapadly do chodby vedoucí ke kuchyni. Proběhly jí jako o závod a když stanuly před obrazem mísy s ovocem, Llyan byla naprosto u konce s dechem. Opřela se o kolena a ztěžka se vydýchávala. Aurora jí věnovala pobavený pohled a polechtala hrušku. Sama vypadala naprosto v pořádku, jako by šlo jen o hezkou procházku.
Sotva prolezly dovnitř, slétli se na ně domácí skřítci jako včely na med. Ze všech stran to pištělo a v okamžení měly plné ruce i pusy zákusků. Llyan si ukousla větrníku a s plnou pusou vesele poděkovala; trochu jí to zvedlo náladu i sebevědomí. Aurora si s nenápadně otráveným výrazem otřela ruce od šlehačky do kalhot a gestem si zjednala klid. V okamžení nikdo ani necekl.
"Potřebovaly bychom mrkve," oznámila jenom, a už se k nim cpali skřítci s košíky plnými výstavní zeleniny. "Ne, ne, jen mrkve, díky! A nemáte nějakou nůši nebo něco? V těch košících to neponesu!"
Llyan se nemohla zbavit dojmu, že by se k nim mohla chovat trochu zdvořileji, ale skřítkům to zjevně vůbec nevadilo a navíc se na holku ze starého zmijozelského rodu ještě chovala úplně svatě.
Během minutky měly nůši plnou mrkví a skřítci se mohli přetrhnout, aby jim splnili ještě jakékoli další přání, o které si jen řeknou. Aurora s díky odmítla a vrazila řemeny nůše do ruky Llyan.
"Hej!" pokusila se Havraspárka protestovat.
"Nemel. Já jsem hlava akce, ty jsi nosič. Je to jenom fér."
Llyan zafuněla jako popuzený los, ale neodporovala.
Nakonec se jako největší problém z celé té kuchyňské části plánu ukázalo vyklidit pole bez kapes plných cukroví, které se na ně valilo pořád dál a dál jako příboj. Aurora už ztratila trpělivost, posledního dotěrného skřítka odstrčila, až kecl na zadek, a vyskočila ven ve stylu někoho, kdo prchá před rozzuřenou tchýní oknem. Llyan se jim ještě překotně omlouvala a s jednou nohou venku je tak, aby to Aurora neslyšela, poprosila ještě o jeden větrník.
Když se dostaly do Vstupní síně, už tam nikdo nebyl. Ideální! Aurora vyrazila vpřed a div že nenabourala do hlavní brány. Llyan se ploužila za ní s nůší na zádech a neustále se nervózně ohlížela.
"Lumos!" šeptla Aurora a zaklonila hlavu, aby dohlédla na všechny ty zámky.
"Na tohle bude potřeba nejmíň tisíc Alohohmor," vyšilovala polohlasem Llyan.
Ale to už Aurora potichu mumlala odemykací formuli a pomalu přejížděla svítící hůlkou podél dveří. Několikrát to cvaklo a brána se se strašidelným vrznutím pootevřela.
"Dámy mají přednost," uklonila se Aurora s úšklebkem. Llyan něco otráveně zasyčela a protáhla se i s nůší ven. Aurora nechala téměř neznatelně otevřeno, aby si ten trouba Ambo nemusel lámat hlavu s kouzly.
Teď musely překonat rozlehlé volné prostranství, kde hrozilo, že se každou chvíli někdo podívá z okna a uvidí je. Aurora zhasla hůlku a ocitly se v téměř úplné tmě. Llyan se ze všech sil držela, aby nezačala kníkat. Aurora ji popadla za rukáv a spíš po paměti zamířila oklikou ke skleníkům, které skýtaly jedinou ochranu před slídivýma očima v dosahu.
Proplížily se kolem nesčetných rostlin a rozběhly se co nejtišeji k temné hradbě stromů před nimi. Llyan s funěním dusala pěkných pár kroků za Aurorou a modlila se ke všem pámbíčkům na světě, aby se ty mrkve nevysypaly. Nebo - nedej bože - aby nezakopla.
Už byly skoro v lese, když se v hájence zhaslo a ze dveří vyšel Hagrid.
Llyan si toho díkybohu všimla až s mírným zpožděním, jinak by vyjekla tak nahlas, že by to poslalo celý jejich plán do háje. Aurora ji už znala, a tak první, co udělala, bylo zacpat jí pusu. Llyan kolem sebe poplašeně zašermovala rukama, ale to už Aurora i s ní hupsla ragbyovým skokem do hromady listí pod stromy.
Mohlo to vypadat dost komicky, ale v ten moment jim zrovna dvakrát do smíchu nebylo.
Aurora se po chvilce odvážila zvednout hlavu. Odolávala pokušení jí zatřást tak, aby se ty pitomé listy rozletěly do všech stran. Hagrid měl na sobě - pokud se to v té tmě dalo posoudit - svůj nejošklivější frak a vykračoval si směrem k právě přistávajícímu krásnohůlskému kočáru jako lord. Pořád byl až nebezpečně blízko.
Nedá se svítit, musí to risknout. Snad si jich pro samou madame Maxime nebude všímat.
Co nejtišeji vstala, vytáhla na nohy i Llyan, posbírala pár rozsypaných mrkví, které zahlédla na zemi, a obě se pokusily nenápadně vytratit do stínu.
"Kdo je tam?" zavolal Hagrid jejich směrem.
Obě ztuhly jako přimražené a jen ze srdce doufaly, že nejsou ve stínech vidět. Llyan pevně stiskla oční víčka a cosi si nehlasně mumlala. Aurora se pomaličku ohlédla přes rameno. Naštěstí madame Maxime právě vystupovala z kočáru a Hagrid měl oči jen pro ni. Vyrazily do lesa a oddechly si, až když byly kompletně odříznuté od té trošky světla zvenčí.
Ironie, co?
Téměř unisono rozsvítily hůlky a brodily se porostem dál do srdce lesa. Llyan čas od času vyzkoušela některé z kouzel na určování směru a po chvíli měly vcelku jasno, kudy se mají dát. Problém byl možná jen v tom, že šly samy v noci Zapovězeným lesem a co chvilku k nim doléhaly nanejvýš znepokojivé zvuky. Llyan sebou při každém zahoukání sovy škubala, jako by ji polili ledovou vodou. Úplně cítila, jak se její srdce chce dát na útěk.
Mohly uběhnout celé hodiny, než se těsně vedle nich ozval šramot a vzápětí na ně vystartovalo něco velkého.
Llyan kompletně ztratila hlavu, zaječela, plácla sebou na zem a schoulila se do klubíčka, mrkve nemrkve.
Aurora se taky pěkně vyděsila, ale vzpamatovala se mnohem rychleji. Zvládla identifikovat kentaura, ještě dřív, než zabrzdil přímo před ní, strčil do ní masivní koňskou hrudí a shodil ji vedle Llyan.
"Hej!" prskla.
"Lidská mláďata!" prskl on. "Nemáte tu co pohledávat, červi!"
"Vyprošuju si, aby mi nějakej kůň říkal červe!" vypěnila Aurora. A to byla chyba.
Kentaur zaržál, vzepjal se a jedno z jeho obrovských kopyt se mihlo vzduchem přesně tam, kde měla Aurora ještě před okamžikem hlavu. Pak ji popadl za tričko a zvedl do vzduchu jako hadrovou panenku. Chtěla se bránit, ale kupodivu jako by zkameněla.
Kentaur měl jiskrné oči plné zloby.
"Neopovažuj se mé plémě nazývat koňmi!" burácel. "Naše inteligence, naše síla, naše vidění je stokrát silnější než to vaše! Jsme ken-"
Aurora se konečně vzpamatovala a pořádně ho nakopla přímo mezi přední nohy.
Kentaur zaječel a pustil ji. Muselo to být fakt citlivé místo, protože se celý zkroutil do sebe a několik vteřin jen kničel. Aurora se mezitím rychle sesbírala na nohy, popadla Llyan a vyrazila odtamtud. To už i Havraspárka přišla k sobě a nasadila tryskový pohon. Věděly, že na kentaura nestačí, ale on je kupodivu nepronásledoval. To bylo ještě zlověstnější, než kdyby se do nich pustil. Mohlo to totiž klidně znamenat, že jde pro posily.
To už jim ale bylo jedno, protože v tu chvíli dorazily k Zapovězenému oceánu.
Přesněji řečeno byla Llyan tak rozběhnutá, že vletěla přímo do vody.
Aurora vykřikla a chtěla se vrhnout za ní, ale to už Llyan vyplavala a vyplivla vodotrysk vody. "Fuj! Chutná to jako benzín!" vychrchlala.
"V pohodě?" vyptávala se Aurora. "Co mrkve?"
Llyan právě lezla na břeh. Zarazila se a otočila s výrazem čirého zděšení. Nůše plavala s přetrženými řemeny několik metrů od nich. "To ne! Já jsem utopila mrkve!"
"Klid, stejně většina určitě zůstala u toho pitomýho šimla," snažila se ji Aurora povzbudit, ale Llyan už zase začínala ztrácet nervy. Vjela si rukama do vlasů. "To snad ne! Jeden hloupej úkol! A já to zvořu! Jsem hrozná, vsadím se, že neuspějeme jenom kvůli mně! Jsem-"
"Tak dost!" rozkřikla se Aurora. "Kašli na mrkve, je to jenom krmení pro králíky! Poradíme si i bez nich! Pouta na tebe, vzpomínáš?"
"Ehh..."
"Pojď. Musíme se nějak dostat k té..."
Minikra plavala nejmíň kilometr od nich. Aurora si povzdechla. "Přiznávám, že tohle jsme domyslet mohly."
Čekala, že Llyan začne zase vyšilovat, ale ona udělala to poslední, co by od ní Aurora v tu chvíli čekala. Šibalsky se ušklíbla.
"Naskoč," vyhrnovala si rukávy.
"Co?!"
"Naskoč!" Llyan vběhla do vody a Aurora ji následovala, než si to stihla úplně uvědomit.
Vzápětí se stalo něco, co by si nepředstavila ani v tom nejdivočejším snu.
Llyan začala podivně mávat rukama. Hůlky se ani nedotkla, ale přesto se voda začala hýbat, kopírovala její pohyby. Llyan udělala výpad dopředu a pod nimi se zvedla obří vlna, která vyrazila krkolomnou rychlostí k minikře.
Teď to byla Aurora, kdo neměl moc daleko k panice, ale probrala se rychle. Užasle hvízdla.
"Jak to děláš?!" zahulákala, aby překřičela šplouchání vody.
Llyan kolem sebe mávala rukama jako větrný mlýn. Věnovala jí rozzářený úsměv. "Pak ti to vysvětlím! A naučím, jestli chceš."
"Děláš si srandu? Jasně!"
Vzápětí to s nimi zhouplo a vyplivlo je to na kru. Aurora si fascinovaně uvědomila, že jsou úplně suché, jako by jely na skateboardu a nesurfovaly bez prkna.
Llyan se hlasitě zasmála, ale pak jí došlo, že tu něco chybí. Rozhlédla se kolem a zaúpěla.
Yetti byl pryč.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jestli jste to nepoznali, tuto kapitolu jsem napsal já, ale Llyan :D Jí a Piskor jsem požádal, aby si napsali svůj úkol (Aurora je stále v tahu...). Tak že, děkuji Lly! :D