Hey guys! Me again :D
Erm... tak nějak nevím, co mám říct... snad jenom, že mě štve, když Louis říká Kitten boy, protože jak to sakra mám přeložit? Huh? HUH? fňuk
A ještě něco, kapitolu věnuju @piwolukas, který je sice děsný idiot (s láskou... ale to víš, že jo), ale stejně ho zbožňuju, protože ho prostě nejde nezbožňovat... a protože je fabulous :D (Jo, honey, seš)
So... here ya go ;)
[Louis’ P.O.V.]
Usínání nebylo jednoduchý, ale znovu se mi povedlo odpadnout na gauči po snědení toastu k večeři. Ve chvíli, kdy jsem se probudil, jsem se posadil a zkontroloval telefon. Tři čtvrtě na devět spolu s pěti zprávami od Liama s otázkou, jestli jsem v pořádku. Poslal jsem mu esemesku, že jsem v pořádku, a že po obědě přijdu. Po obědě. Po obědě budu mít Harryho a Nialla zpátky. Vlastně budu mít Harryho a Nialla zpátky za méně než čtyři hodiny. Pokud všechno půjde dobře, až budu příště sedět na gauči, bude vedle mě Harry tisknoucí se mi k boku.
Vyskočil jsem na nohy a odběhl do kuchyně, zkontroloval jsem šuplík, do kterého jsem schoval šek, abych se ujistil, že je pořád bezpečně uvnitř. Teď už jsem jenom potřeboval najít způsob, jak zabít čas do té doby, než si budu moct jít pro Harryho a Nialla. Udělal jsem si misku cereálií a připomněl jsem si, že Harry bude brzo zpátky, když mě zamrzelo, že zpoza mého ramene nekouká jeho kočičí hlava a neříká mi, že ta krabice je obdélník. K mému zděšení, když jsem dojedl, umyl po sobě misku i lžíci, bylo jenom čtvrt na deset.
Odploužil jsem se zpátky ke kuchyňskému stolu a vrhl vražedným pohledem k hodinám na troubě. Bylo přeskočení tří hodin dopředu moc? Nakonec jsem se rozhodl, že se osprchuju, abych strávil nějaký čas, a stál jsem pod proudem vody tak dlouho, jak jsem jen mohl. Pak, když jsem si pomalu vyčistil zuby, natáhl si černé kalhoty, šedé triko a zelený svetr, bylo půl jedenácté. Neměl jsem ani dvě hodiny na odchod. Zametl jsem kuchyň, utřel linku a dokonce jsem i vytáhl nějaké čisté misky, abych je mohl umýt, jenom abych měl co dělat. A konečně bylo půl dvanácté, rychle jsem si nazul boty, navlékl kabát a bezpečně vložil šek do kapsy. Popadl jsem klíče z šuplíku a vzrušeně vyběhl z bytu. Jak jsem jel na parkoviště, kde jsem měl sraz s Dr. Shellem, podařilo se mi uvíznout v koloně. Konečně za pět minut dvanáct jsem vjel na parkoviště. K mému zděšení bylo ale prázdné.
Ještě není poledne, připomínal jsem si. Zaparkoval jsem, vypnul motor a odepnul jsem si pás, aby mi při čekání bylo pohodlně. Když se na hodinách objevilo dvanáct hodin a pět minut, v krku se mi začala formovat panika. Dr. Shell řekl poledne, bylo pět minut po poledni, a předpokládaje že měl dodávku, žádnou jsem neviděl. Pomalu to dosahovalo k bodu, kdy jsem se chystal vyběhnout z auta a začít rozbíjet věci kolem sebe, když se ve dvanáct hodin a osmnáct minut objevila šedá dodávka.
Vyškrábal jsem se z auta a váhavě se postavil vedle něj. Dr. Shell vystoupil ze strany spolujezdce a přešel nenuceně ke mně, “Dobrej!”
Vykročil jsem, abych se s ním potkal na půli cesty. “Mám ty peníze, takže kde jsou?”
“V dodávce,” přejel mě pohledem. “Kde jsou moje peníze?”
“V kapse,” odsekl jsem stejným tónem.
“Ukaž mi je,” ušklíbl se.
“Nejdřív chci vidět Harryho a Nialla,” zkřížil jsem paže.
“Tahle dohoda nebude fungovat, pokud se nebudeš podřizovat mým standardům,” Dr. Shell našpulil rty.
Vytáhl jsem šek frustrovaně z kapsy, “Sledujte! Ty peníze jsou přímo tady! Teď chci vidět Nialla a Harryho.”
“Šek?” řekl Dr. Shell skepticky. “Jak můžu vědět, že to bude fungovat? Asi bych to tu měl celé odvolat...”
“Ne!” zalapal jsem fanaticky po dechu a málem jsem po něm šek hodil. “Měl by fungovat! Slibuju, že by měl fungovat!”
Dr. Shell zíral na ten kousek papíru v mé ruce, než mi ho vytrhl a pokrčil rameny, “Pojď za mnou.”
Úlevně jsem vydechl a šel a Dr. Shellem, jak mířil dozadu k dodávce. Ve vteřině, co je otevřel, mi padl pohled na dvě obrovské psí přenosky zakryté dekami. Překvapeně jsem zalapal po dechu, “Nacpal jste je do psích přepravek?”
Obě klece se zatřásly, jak jejich obyvatelé slyšeli můj hlas. Vypísknutí, ve kterém jsem poznal Harryho, se zeptalo, “L-Louisi?”
Pak se ozval Niallův hlas, “Lou, seš to ty?”
Strhl jsem z přepravek deky, abych odhalil pár vykulených modrých očí a pár vykulených zelených očí, sledující mě zpoza zavřených dvířek.
“Louisi!”zavřeštěl Harry, ruce mu vylétly k mřížím, prostrčil prsty mezi nimi ve snaze na mě dosáhnout. Vrhl jsem se dopředu a chtěl otevřít dveře, ale potkal jsem se se zámkem, ke kterému bych potřeboval klíč.
“Otevřete to!” žadonil jsem.
Dr. Shell si odfrkl a pokročil dopředu, aby odemkl klece. Ve vteřině, kdy odemkl Harryho klec a posunul se k Niallovi, jsem dvířka rozrazil. Harry se vyškrábal ven přímo do mojí náruče, pověsil se na mě a zmáčkl mě tak pevně, jak mohl, když kňučel tu svoji mantru, “Louisi, Louisi, Louisi...”
Paže měl omotané kolem mého krku, nohy kolem boků a obličej mi zabořil do ramene. Jemně jsem ho hladil po zádech a šeptal, “Jsi v pořádku... už jsi v pohodě.”
“L-Louis p-přišel pro Harryho,” zasípal mi úlevou do ramene. “L-Louis nenechal H-Harryho u Dr. Shella.”
Jakmile Dr. Shell odemkl Niallovu klec, jemně jsem se pokusil vymanit z Harryho sevření, abych mu otevřel a objal ho, ale Harry zesílil tlak paží, “N-ne, ne!”
“To je v pohodě, Lou,” zasmál se Niall, prostrčil prsty skrz mříže a otevřel si sám. “Mám to.”
“Obejmi mě, Niallere!” zvolal jsem. “Chyběl jsi mi!”
“No, sice jsme byli pryč jenom asi den... ale rozhodně jsi mi taky chyběl,” Niall kolem nás rozhodil paže.
“Jak rozkošné,” protočil oči Dr. Shell. “Já mám tři tisíce liber a vy máte... přátelství. Nechutný.”
“Odcházíme,” informoval jsem ho. Drcl jsem do Nialla, zesílil stisk na Harrym, kterého jsem pořád držel, a obrátili jsme se zpátky k autu.
K mé úlevě Dr. Shell nastoupil do dodávky a odjel. Niall se nacpal na zadní sedadlo a zeptal se, “Vezmeš mě teď domů? Za Liamem? Počkej, kde je Liam? Proč taky nepřišel?”
Přenesl jsem Harryho ke dveřím spolujezdce, poplácal ho po zádech a pokusil se postavit ho znovu na nohy. “Ne! N-nepokládej Harryho na z-zem, Harry ne-nechce dolů!”
“Potřebuju, abys kvůli mě nastoupil do auta, Kitty,” řekl jsem jemně a zvedl ruku k jemnému načechrání jeho vlasů.
Neochotně se mě pustil a vzhlédl ke mně, velkýma uslzenýma očima, “V-vzali tvoje pyžamo a t-tvůj svetr a... a tvoji beanie a v-vzali Harryho p-pryč od t-tebe.
“Ššš,” setřel jsem mu slzy z tváří. “To je teď jedno... Mám tě zpátky a nikdo už tě nevezme pryč.”
Pořád vypadal rozrušeně, tak jsem udělal to, co ho rozesmálo předtím. Políbil jsem ho na čelo. Proběhla mnou úleva. Bál jsem se, že už nikdy ho neuvidím, a teď jsem mu dával pusu na čelo, abych na jeho tvářičce vykouzlil úsměv. Povedlo se mi z něj dostat malé zvednutí koutků, takže jsem mu dal pusu na tvář. Úsměv se rozšířil, a když jsem to dokončil motýlím polibkem na nos, znovu se na mě pověsil a zabořil mi obličej do hrudníku. Pevně jsem ho objal a zasmál se, než jsem mu otevřel dveře. Zamračil se, ale nastoupil dovnitř.
Když jsem nasedl na své vlastní místo, Niall zasténal, “No to trvalo! Chci vidět Liama, víš! Proč tu není?”
“On ještě neví, že vás dva mám zpátky,” odvětil jsem, lehce překvapený, když se Harry natáhl přes řadící páku a chytil mě za ruku. Jemně jsem ji chopil a lehce stiskl. “Bude to překvápko.”
“No tak jedem!” zavrtěl se Niall netrpělivě.
Uchechtl jsem se a obrátil auto. Když jsem je znovu přejel pohledem, došlo mi, že byli oba bez kabátu a bosky. Spadla mi brada, “Vždyť budete nemocní!” Zapnul jsem topení a jel co nejrychleji k Liamovi, aby se zahřáli.
Niall netrpělivě poskakoval na sedadle a Harry seděl tiše, oběma rukama se dotýkal té, kterou jsem měl položenou na páce. Jednou se do ní zachytil a druhou opatrně hladil její hřbet. Po chvíli ticha Harry promluvil, “D-děkuju, že j-jsi zachránil Harryho a Nialla...”
Koutkem oka jsem se na něj podíval, “Vůbec jste tam neměli být... Samozřejmě že jsem vás musel zachránit!”
“My... Louis a Harry... jsme přátelé?” zeptal se.
“Jsme přátelé,” ujistil jsem ho. “Jsme vážně dobří přátelé, Kitty.”
“To je dobře,” usmál se Harry.
Konečně jsme dojeli k Liamově bytu. Niall okamžitě vyletěl ven a sprintoval ke dveřím. Nicméně bylo zjevně zamčeno, protože Niall začal fanaticky klepat na dveře. Zahihňal jsem se a vystoupil. Harry taky vyskočil z auta a okamžitě se mi přitiskl k boku.
“Nemáš boty,” řekl jsem mu, než jsem mu podrazil nohy a zvedl ho jako nevěstu.
Konečně, po dlouhých vteřinách Niallova bušení, Liam přišel a otevřel dveře. Pořád byl v pyžamu a pod očima měl tmavé kruhy, značící nedostatek spánku. Pohled mu padl na Nialla, jenž začal vzrušeně mávat ocasem.
“N-Niallere?” dostal ze sebe nevěřícně.
Niall se vrhl na Liama, přimáčkl si ho k hrudi a přitiskl tvář na Liamovu. Liam na druhou stranu přitiskl Nialla na svou hruď a vzlykl úlevou. Zabořil obličej do blonďatých vlasů mezi Niallovýma ušima, zatímco Niall obsypával jeho čelist polibky a prakticky kňučel radostí. Niall byl první, kdo promluvil, “Už jsem si nemyslel, že tě ještě někdy uvidím!”
“Ujistil bych se, že tě najdu,” zamumlal Liam s obličejem pořád v Niallových vlasech. “Našel bych tě. Hrozně moc tě miluju. Jsi moje všechno.”
“Já tě miluju víc, Li-Li,” zafňukal Niall. “Taky jsi moje všechno.”
“Promiňte, kluci,” zahihňal jsem se. “Může shledání probíhat dál v domě? Mám tu bosé kotě. A Nialler taky tak úplně nemá boty.”
Liam se probral z toho svého transu, kývl hlavou a setřel si slzy, když se zasmál, “Jasně... jasně, promiň, já prostě-”
“To je v pohodě, Li,” řekl jsem mu, když jsem s Harrym vklouzl do domu. “Vím přesně, co se snažíš říct.”
Přenesl jsem Harryho na gauč, než jsem se vyvlékl ze svetru a nabídl mu ho. Nadšeně zakýval hlavou, vzal si ho a přetáhl přes hlavu. Pak okamžitě popadl moji dlaň a stáhl mě dolů vedle sebe, aby se ke mně mohl přitulit. Niall s Liamem se taky posadili na gauč, takže Harry a Niall byli mezi námi.
Liam se najednou postavil, “Počkat! Donesu vám dvěma nějaké ponožky.”
Rychle se vyhnal z pokoje a vrátil se o pár chvilek později a v každé ruce nesl pár chlupatých ponožek. Harry se zkroutil, aby si je natáhl na nohy, a pak se znovu schoulil do klubíčka a obličej mi vtiskl do žeber. Niall si nasadil své ponožky a rozvalil se do Liamova klína, pak se otočil tak, aby měl tvář opřenou o Liamovo břicho. Ten ho pohladil po tváři a láskyplně na něj zíral, “Vážně jsi mi chyběl...”
Usmál jsem se na něj a obrátil pozornost zpátky k Harrymu, aby měli aspoň trochu soukromí, když už jsme seděli vedle nich na pohovce. Harry vypadal, jako by usínal, tak jsem zašeptal, “Jsi unavený, Kitty?”
Harry přikývl, “H-Harry n-nespal v jeho k-kleci.”
Skousl jsem si ret, bolestivě se mi sevřelo srdce. Obmotal jsem kolem něj ruku a přitáhl jsem ho pevněji k sobě, “Už nikdy nebudeš muset, jasný? Teď tě mám. Nenechám nikoho jiného mi tě vzít.”
“P-protože jsme přátelé?” zamumlal už napůl spící Harry.
“Tak nějak, Kitty,” řekl jsem něžně a neodolal jsem nutkání přitisknout rty na jeho spánek. “Tak nějak.”
Harry pomalu usnul u mého boku a Liam se mě potichu zeptal, “Jak jsi je dostal pryč?”
“Dr. Shell mi včera zavolal... a udělali jsme dohodu,” přiznal jsem.
“A neřekl jsi mi to?” zeptal se Liam zjevně uražený. “Uvědomuješ si, jak to bylo příšerné? Bylo by pěkné dát mi aspoň nějakou naději, že znovu uvidím Niallera.” Šťouchl Nialla do břicha, když domluvil, a Niall se zachichotal, zakroutil se a pokusil se odstrčit jeho ruku pryč.
“Asi to bylo něco jako překvapení. Pravděpodobně jsem ti to měl říct... ale už je pozdě!” zahihňal jsem se a jemně pohladil Harryho ruku, když ze spánku potichu zakňoural.
“Vy dva jste dohromady docela roztomilí,” zabroukal Liam, než se zeptal. “Ale k té dohodě... co přesně jsi dohodl?”
“Jenom patnáct set liber,” pokrčil jsem nenuceně.
“Louisi!” Liam na mě vykulil oči. “Vždyť ty ani nemáš tolik peněz!”
“Za každýho,” zamumlal jsem.
“Počkej... za každého? Patnáct set liber za každého?” zalapal Liam pronikavě po dechu.
“Ššš,” utišil jsem ho a střelil pohledem dolů na toho spícího chlapce. “Stálo to za to...”
“Stálo, stálo,” kývl Liam a přitáhl Liama blíž k sobě. “Ale kde jsi vzal ty peníze? Banka ti vážně dala půjčku?”
“Ne,” zavrtěl jsem hlavou. “Ale můj bankéř Chris mi dal ty peníze z jeho vlastního účtu... teda spíš mi dal šek pro Dr. Shella. On... řekl jsem mu něco o Harrym, řekl jsem mi... řekl jsem mu, že je jako kotě. Pak se zeptal, jestli Harry má uši, což mě trochu překvapilo... a pokusil jsem se lhát, ale on to věděl, protože miloval někoho jako je Harry. Byl taky zamilovaný do kočičího hybrida... jménem Adam.”
“Takže ti dal ty peníze, protože má rád hybridy?” zeptal se Liam zmateně, ale vypadal překvapeně hlavně v té části o Adamovi.
“Myslím, že mu nás bylo líto... protože ztratil Adama v autonehodě,” řekl jsem tiše.
“Oh,” dostal ze sebe Liam a střelil očima k Niallovi, který jakýmsi způsobem taky usnul. “To muselo být hrozné. Nevím, co bych dělal, kdyby...”
“Jo,” kývl jsem, prozkoumávaje Liama a jeho milovaného psího kluka. “Já vím... ale Chris mě donutil mu slíbit, že se s nimi někdy může potkat.”
“No to je to nejmenší, co můžeme udělat,” kývl Liam. “Pomohl mi dostat zpátky můj svět.” Ukázal na spícího chlapce na jeho klíně.
“Ty jsi tak dojemný, Liame Payne,” zahihňal jsem se.
“Je to pravda,” pokrčil nezahanbeně rameny.
“Já vím, kámo,” usmál jsem se a obrátil se k Harrymu. “Tak nějak se ti prostě vmazlí do srdce.”
“To teda jo,” souhlasil Liam.